Albert Camus
Obsah boxu
Šablona:Infobox - spisovatel Albert Camus (* 7. listopadu 1913, Mondovi, Francouzské Alžírsko – † 4. ledna 1960, Villeblevin, Francie) byl francouzský spisovatel, filozof, publicista a dramatik alžírského původu. V roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za „svou významnou literární tvorbu, která s jasným pohledem osvětluje problémy lidského svědomí v naší době“. Je považován za jednoho z klíčových představitelů existencialismu 20. století, ačkoliv sám toto označení odmítal a preferoval termín absurdismus. Jeho dílo se soustředí na témata odcizení, smyslu života, revolty a lidské solidarity v konfrontaci s lhostejným vesmírem.
Mezi jeho nejznámější díla patří romány Cizinec a Mor, filozofické eseje Mýtus o Sisyfovi a Člověk revoltující a divadelní hra Caligula. Jeho myšlení a tvorba měly hluboký dopad na literaturu a filozofii druhé poloviny 20. století.
📜 Život
👶 Dětství a mládí v Alžírsku
Albert Camus se narodil v Mondovi (dnešní Dréan) ve Francouzském Alžírsku do chudé rodiny francouzsko-španělského původu. Jeho otec, Lucien Camus, byl zemědělský dělník, který padl v první světové válce v bitvě na Marně v roce 1914, když byl Albertovi necelý rok. Jeho matka, Catherine Hélène Sintes, byla negramotná a téměř hluchá žena španělského původu, která se po smrti manžela živila jako uklízečka. Camus vyrůstal se svým starším bratrem Lucienem v chudé čtvrti Belcourt v Alžíru, vychováván matkou a dominantní babičkou.
Navzdory chudobě projevil Camus mimořádný intelektuální talent. Jeho učitel na základní škole, Louis Germain, rozpoznal jeho potenciál a pomohl mu získat stipendium na prestižním lyceu. Právě Germainovi Camus později věnoval svou řeč při přebírání Nobelovy ceny. Během studií se zamiloval do literatury, divadla a fotbalu, kde působil jako brankář. V sedmnácti letech mu byla diagnostikována tuberkulóza, která ukončila jeho sportovní kariéru a trvale ovlivnila jeho zdraví i pohled na život a smrt.
Vystudoval filozofii na Univerzitě v Alžíru, kde ho silně ovlivnil jeho profesor Jean Grenier. Kvůli tuberkulóze však nemohl složit zkoušky potřebné k učitelské profesi. Krátce byl členem Komunistické strany, ale byl vyloučen pro své názory na alžírskou otázku.
🎭 Počátky kariéry a druhá světová válka
Po studiích pracoval Camus jako novinář pro levicový deník Alger-Républicain, kde psal reportáže o chudobě muslimského obyvatelstva a kritizoval francouzskou koloniální politiku. Současně založil divadelní soubor Théâtre du Travail (Divadlo práce), později přejmenovaný na Théâtre de l'Équipe (Týmové divadlo), kde působil jako režisér, dramatik i herec.
V roce 1940, na začátku druhé světové války, se přestěhoval do Paříže. Po německé okupaci se připojil k francouzskému hnutí odporu (Résistance). Stal se šéfredaktorem ilegálního deníku Combat, který se po osvobození stal jedním z nejvlivnějších francouzských periodik. Během války publikoval svá klíčová díla, která mu přinesla slávu: román Cizinec (1942) a filozofickou esej Mýtus o Sisyfovi (1942).
🌟 Poválečná sláva a filozofické spory
Po válce se Camus stal jednou z hlavních morálních a intelektuálních autorit své generace. Jeho sláva kulminovala vydáním románu Mor (1947), alegorie nacistické okupace a lidského boje proti zlu a utrpení.
V této době se přátelil s Jean-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir, ústředními postavami pařížského existencialismu. Jejich přátelství však skončilo v roce 1952 po vydání Camusovy eseje Člověk revoltující. V ní Camus kritizoval marxismus a komunismus za ospravedlňování násilí a teroru ve jménu historické nutnosti. Sartre, tehdy sympatizující s Sovětským svazem, Camusovy názory ostře odsoudil, což vedlo k jejich veřejné a hořké roztržce, která symbolizovala rozkol na francouzské levicové intelektuální scéně.
🏆 Nobelova cena a tragická smrt
V roce 1957 byla Albertu Camusovi ve věku 44 let udělena Nobelova cena za literaturu. Stal se tak druhým nejmladším laureátem v historii (po Rudyardu Kiplingovi). Ve své slavné děkovné řeči zdůraznil morální odpovědnost umělce a jeho povinnost sloužit pravdě a svobodě.
4. ledna 1960 Albert Camus tragicky zahynul při automobilové nehodě poblíž města Villeblevin. Vůz řídil jeho přítel a vydavatel Michel Gallimard, který nehodu také nepřežil. Camusovi bylo pouhých 46 let. V troskách auta byl nalezen rukopis jeho nedokončeného autobiografického románu První člověk, který byl vydán až v roce 1994.
🧠 Filozofie a hlavní myšlenky
Camusova filozofie je často spojována s existencialismem, ale on sám se za existencialistu nepovažoval. Jeho myšlení je nejlépe charakterizováno pojmem absurdno.
🌌 Absurdno
Absurdno podle Camuse není ve světě samotném ani v člověku, ale rodí se z jejich konfrontace. Vzniká z rozporu mezi lidskou touhou po smyslu, řádu a věčnosti a tichou, lhostejnou a iracionální povahou vesmíru. Člověk volá po smyslu, ale vesmír mu odpovídá mlčením. Tento střet je zdrojem pocitu absurdity.
Camus v Mýtu o Sisyfovi identifikuje tři možné reakce na poznání absurdna: 1. Fyzická sebevražda: Únik před absurdem zničením jednoho z pólů konfliktu (člověka). Camus ji odmítá jako kapitulaci. 2. Filozofická sebevražda: Únik prostřednictvím "skoku víry" do náboženství nebo ideologie, která nabízí hotový smysl a popírá absurdno. I toto Camus odmítá jako nečestný únik. 3. Revolta (vzpoura): Jediná autentická odpověď. Člověk přijímá absurdno, žije s ním a neustále proti němu revoltuje. Žije naplno, vášnivě a svobodně, s plným vědomím nesmyslnosti a konečnosti.
🗿 Mýtus o Sisyfovi
Tato esej je základním kamenem Camusovy filozofie. Používá starořecký mýtus o Sisyfovi, který byl bohy odsouzen k věčnému a marnému úkolu valit balvan na vrchol hory, odkud se kámen vždy skutálí zpět. Pro Camuse je Sisyfos ztělesněním absurdního hrdiny. Jeho trest je strašlivý, protože jeho práce je nesmyslná a bez naděje.
Camus však tvrdí, že v okamžiku, kdy Sisyfos sestupuje z hory pro svůj kámen, je si plně vědom svého osudu. V tomto vědomí spočívá jeho tragédie, ale i jeho svoboda. Tím, že svůj osud přijímá a pokračuje ve své práci s pohrdáním bohy, kteří ho odsoudili, stává se pánem svého údělu. Camus uzavírá esej slavnou větou: „Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.“ Jeho štěstí nespočívá v naději na úspěch, ale v samotném boji.
🔥 Revolta
V eseji Člověk revoltující Camus rozvíjí myšlenku revolty od individuální k kolektivní. Revolta není jen metafyzická vzpoura proti absurditě, ale také politická a sociální vzpoura proti útlaku a nespravedlnosti. Revoltující člověk říká "ne" útlaku, ale zároveň říká "ano" lidské důstojnosti a hodnotám, které brání.
Camus však ostře odlišuje revoltu od revoluce. Zatímco revolta má své meze a respektuje lidský život, historické revoluce (zejména ty inspirované marxismem) podle něj často vedou k absolutnímu násilí, teroru a nové tyranii, protože obětují současné lidi ve jménu budoucí utopie.
🤝 Solidarita a humanismus
V románu Mor Camus ukazuje, že odpovědí na absurdní utrpení (symbolizované morem) je lidská solidarita. Postavy v zamořeném městě Oran nacházejí smysl ne v nadpřirozené naději, ale ve společném boji proti nemoci, ve vzájemné pomoci a v prosté lidské slušnosti. Boj proti moru, stejně jako Sisyfův boj, je možná marný v kosmickém měřítku, ale dává lidské existenci hodnotu a důstojnost.
📚 Hlavní díla
📖 Romány
- Cizinec (L'Étranger, 1942) – Příběh úředníka Meursaulta, který žije bez emocí a společenských konvencí. Po bezdůvodné vraždě Araba je souzen spíše za svou odlišnost a upřímnost než za samotný zločin. Román je klíčovou studií odcizení a absurdity.
- Mor (La Peste, 1947) – Alegorický román popisující epidemii moru ve městě Oran. Dílo zkoumá témata utrpení, solidarity, hrdinství a boje proti zlu v jeho různých podobách.
- Pád (La Chute, 1956) – Monolog bývalého úspěšného pařížského advokáta Jeana-Baptista Clamence, který se zpovídá ze svého pokrytectví, viny a morálního selhání. Jde o komplexní analýzu špatného svědomí moderního člověka.
- První člověk (Le Premier Homme, vydáno posmrtně 1994) – Nedokončený autobiografický román, který se vrací k Camusovu dětství v Alžírsku a hledání identity bez otce.
✍️ Eseje
- Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) – Filozofická esej definující koncept absurdna a navrhující revoltu, svobodu a vášeň jako odpověď na nesmyslnost existence.
- Člověk revoltující (L'Homme révolté, 1951) – Rozsáhlá studie o povaze revolty v historii, umění a politice. Camus zde kritizuje totalitní ideologie a obhajuje revoltu založenou na uměřenosti a respektu k lidskému životu.
🎭 Divadelní hry
- Caligula (1938) – Hra o římském císaři, který po smrti své sestry a milenky dovede absurdní logiku až do krajnosti a stane se tyranským monstrem, aby ostatním ukázal nesmyslnost světa.
- Nedorozumění (Le Malentendu, 1944) – Temná tragédie o muži, který se po letech vrací inkognito domů a je zavražděn vlastní matkou a sestrou pro peníze.
🏛️ Politické postoje
Camus byl celoživotně politicky angažovaný, ale vždy si udržoval nezávislý a kritický postoj, což ho často stavělo do opozice vůči hlavním ideologickým proudům.
✊ Odboj a antifašismus
Během druhé světové války byl aktivním členem francouzského odboje a jeho práce v deníku Combat z něj učinila významný hlas proti nacismu a fašismu.
🇩🇿 Alžírská válka
Alžírská válka za nezávislost (1954–1962) představovala pro Camuse hlubokou osobní a morální krizi. Jako Pied-Noir (Francouz narozený v Alžírsku) miloval svou rodnou zemi a cítil sounáležitost s francouzskou i arabskou komunitou. Odmítal jak francouzský koloniální útlak, tak terorismus alžírských nacionalistů z FLN. Neúspěšně se pokoušel prosadit "občanské příměří" na ochranu civilistů a obhajoval federativní uspořádání, které by zaručilo práva oběma komunitám. Jeho umírněný postoj mu vynesl kritiku z obou stran – pro francouzskou pravici byl zrádcem, pro levici a alžírské nacionalisty obhájcem kolonialismu.
⚖️ Kritika totalitarismu
Camus byl jedním z prvních levicových intelektuálů, kteří otevřeně kritizovali totalitní povahu Sovětského svazu a jeho koncentrační tábory. Jeho nekompromisní postoj proti všem formám útlaku, ať už pravicovým či levicovým, byl hlavním důvodem jeho rozchodu se Sartrem a velkou částí pařížské levice. Důsledně obhajoval lidská práva, svobodu a demokracii.
💬 Pro laiky
Představte si, že celý život s obrovským úsilím stavíte nádherný hrad z písku na pláži. Víte, že dříve či později přijde příliv a celé vaše dílo smete. To je absurdní situace: vaše touha vytvořit něco trvalého naráží na lhostejnou sílu přírody (vesmíru), která vaše snažení zničí.
Albert Camus říká, že máte tři možnosti: 1. **Vzdat to a odejít (sebevražda):** Přestanete stavět, protože to nemá smysl. 2. **Předstírat, že příliv neexistuje (skok víry):** Začnete věřit, že nějaká vyšší moc váš hrad ochrání, i když vše nasvědčuje opaku. 3. **Stavět dál s vědomím, že příliv přijde (revolta):** Přijmete fakt, že hrad bude zničen, ale přesto ho stavíte dál, co nejlépe a nejkrásněji umíte. Smysl nenacházíte v konečném výsledku (který neexistuje), ale v samotném procesu stavění, ve vašem vzdoru proti nevyhnutelnému.
Právě v tomto vzdoru, v té vášni pro marnou práci, nachází absurdní hrdina podle Camuse svou svobodu a dokonce i štěstí.