Sun Jat-sen

Sunjatsen
Datum narození	12. listopadu 1866
Místo narození	Siang-šan, provincie Kuang-tung, Říše Čching
Datum úmrtí	12. března 1925
Místo úmrtí	Peking, Čínská republika
Státní příslušnost
Manželka	Lu Mu-čen (1885–1915), Sung Čching-ling (1915–1925)
Povolání	lékař, politik, revolucionář, politický filozof
Politická strana	Kuomintang

Sunjatsen (v českém přepisu často též jako Sun Jat-sen, kantonštinou Sun Yat-sen, vlastním jménem Sun Wen, mandarínskou čínštinou Sun Čung-šan; 12. listopadu 1866 – 12. března 1925) byl čínský lékař, revolucionář, politický teoretik a první prozatímní prezident Čínské republiky. V moderní historiografii je všeobecně považován za ústřední postavu čínského protimonarchistického odboje a hlavního hybatele procesu, který vedl k definitivnímu svržení více než dva tisíce let trvajícího imperiálního systému a zániku mandžuské dynastie Čching.

Z politického hlediska formuloval Sunjatsen ucelenou státotvornou doktrínu známou jako Tři lidové principy (nacionalismus, demokracie a blahobyt lidu), jež se stala ideologickým fundamentem pro další vývoj čínské státnosti. V průběhu svého života založil a formoval klíčové odbojové a politické organizace, jmenovitě Společnost pro obnovu Číny (Sing-čung-chuej), Čínskou revoluční alianci (Tchung-meng-chuej) a posléze Kuomintang (Čínskou národní stranu). Navzdory skutečnosti, že ve vrcholných exekutivních funkcích strávil pouze zlomek svého života a řada jím organizovaných vojenských povstání skončila neúspěchem, jeho vliv na utváření moderní čínské identity je bezprecedentní. Jako jedna z mála historických osobností si udržuje absolutní respekt napříč hluboce rozděleným politickým spektrem; na Tchaj-wanu (v Čínské republice) je oficiálně uctíván jako „Otec národa“ (Kuo-fu), zatímco v Čínské lidové republice je oficiální státní doktrínou titulován jako „velký průkopník demokratické revoluce“.

🗓 Současnost a politický odkaz

V letech 2025 a 2026 si mezinárodní společenství, a především politické reprezentace v Pekingu a Tchaj-peji, připomínají dvě zásadní výročí spojená s touto historickou osobností. Dne 12. března 2025 uplynulo přesně sto let od Sunjatsenova úmrtí, zatímco 12. listopadu 2026 se datuje 160 let od jeho narození. Tato výročí jsou na obou stranách Tchajwanské úžiny využívána k legitimizaci odlišných politických narativů.

V Čínské lidové republice se v březnu 2026 konalo za účasti nejvyšších státních představitelů zasedání u příležitosti 160. výročí jeho narození. Čínský prezident Si Ťin-pching ve svých projevech dlouhodobě interpretuje Sunjatsenův odkaz prizmatem národního sjednocení a omlazení čínského národa, přičemž zdůrazňuje Sunjatsenův pozdní protiimperialistický postoj a jeho taktické spojenectví se Sovětským svazem v roce 1924. Vládní Komunistická strana Číny se tak staví do role legitimního dědice a dovršitele Sunjatsenových nerealizovaných revolučních cílů.

Naproti tomu na Tchaj-wanu je Sunjatsenův odkaz interpretován primárně přes jeho druhý princip – demokracii. Během sympozií konaných v Tchaj-peji v roce 2026 zástupci strany Kuomintang i akademické sféry akcentovali skutečnost, že plně konkurenční volby a ústavní systém dělby moci, které Sunjatsen teoreticky navrhl, byly prakticky realizovány pouze v rámci politického systému Čínské republiky na Tchaj-wanu. V současné tchajwanské společnosti, kde roste specifická ostrovní identita nezávislá na pevninské Číně (podle průzkumů z roku 2025 se 67 procent obyvatel identifikuje výhradně jako Tchajwanci), však Sunjatsenova vize jednotného celočínského státu představuje pro část populace kontroverzní bod historického dědictví.

👤 Životopis a raná léta

Sunjatsen se narodil 12. listopadu 1866 pod občanským jménem Sun Wen ve vesnici Cchuej-cheng, spadající pod okres Siang-šan (dnes městská prefektura pojmenovaná na jeho počest Čung-šan) v jihočínské provincii Kuang-tung. Pocházel z rodiny chudých rolníků, jeho otec Sun Ta-čcheng pracoval v mládí jako krejčí v nedalekém portugalském Macau a matka pocházela z rodiny Jang. V dětství pomáhal rodině s polními pracemi a od svých šesti let navštěvoval tradiční vesnickou školu, kde se učil klasickým konfuciánským textům.

Zásadní zlom v jeho životě nastal v roce 1879, kdy jej jeho starší bratr Sun Mej (který dříve emigroval na Havaj jako dělník a vypracoval se ve velmi bohatého obchodníka a farmáře) přivezl do Honolulu. Sunjatsen zde strávil několik let v intenzivním kontaktu se západní kulturou a vzdělávacím systémem. Nastoupil na chlapeckou školu Iolani School, provozovanou anglikánskou církví, kde si osvojil anglický jazyk, matematiku, vědu a základy západního politického myšlení. Jako student vynikal natolik, že při absolutoriu obdržel cenu za anglickou gramatiku z rukou havajského krále Kalākauy. Následně strávil rok na americké střední škole Oahu College.

V roce 1883 se vrátil do rodné vesnice v Číně. Během svého pobytu na Havaji však přijal západní racionální vidění světa a začal opovrhovat tradičními čínskými pověrami a náboženskými rituály. Tento světonázorový posun vyústil v incident, při kterém Sunjatsen společně s přítelem Lu Chao-tungem fyzicky poškodil dřevěnou sochu lokálního božstva (Severního císaře) v místním vesnickém chrámu. Akt ikonoklasmu vyvolal hněv vesničanů i jeho vlastní rodiny, což jej přinutilo k urychlenému útěku do Hongkongu.

Na podzim roku 1883 nastoupil v Hongkongu na školu Diocesan Home and Orphanage a na konci téhož roku byl americkým kongregačním misionářem Charlesem R. Hagerem oficiálně pokřtěn. Jako své křestní jméno přijal R’-sin (S’ Jih-hsin), což později fonetickou transformací v kantonštině dalo vzniknout jeho nejznámějšímu mezinárodnímu jménu Yat-sen (Jat-sen). V roce 1884 přestoupil na prestižní Government Central School (později Queen's College). Na přání rodičů se v roce 1885 oženil s Lu Mu-čen; z tohoto uspořádaného manželství vzešel jeden syn a dvě dcery.

V roce 1886 započal studium západní medicíny v lékařské škole při kantonální nemocnici v Kuang-čou pod vedením misionáře Johna Kerra. O rok později přestoupil do nově založené Lékařské koleje pro Číňany (College of Medicine for Chinese) v Hongkongu. Studium medicíny úspěšně dokončil v roce 1892, kdy promoval jako nejlepší ze dvou studentů ve svém ročníku. Následně si otevřel lékařskou praxi v Macau a později v Kuang-čou, čímž se stal jedním z prvních moderně vzdělaných čínských lékařů.

💼 Politické probuzení a první exil

Sunjatsenův zájem o politiku se formoval během čínsko-francouzské války (1884–1885). Definitivní porážka čínských císařských vojsk a ztráta kontroly nad Vietnamem upevnily jeho přesvědčení, že mandžuská dynastie Čching je zkorumpovaná, technologicky zaostalá a neschopná chránit čínskou suverenitu před západním imperialismem. Zpočátku však nevolal po svržení dynastie, nýbrž po jejím reformování zevnitř.

V červnu roku 1894 sepsal Sunjatsen společně s Lu Chao-tungem obsáhlé memorandum adresované mocnému generálnímu guvernérovi Li Chung-čangovi. V tomto dokumentu požadoval zavedení moderního zemědělství, rozvoj průmyslu, podporu vědeckého školství a odstranění byrokratických překážek pro svobodný obchod. Odcestoval do Tchien-ťinu, aby petici osobně předal, byl však odmítnut a k audienci vůbec nedošlo. Toto odmítnutí představovalo definitivní zlom; Sunjatsen opustil myšlenku reforem a přiklonil se k radikální revoluci a ozbrojenému svržení císařství.

Na podzim 1894 odcestoval zpět do Honolulu, kde 24. listopadu 1894 za pomoci místních čínských emigrantů založil první revoluční organizaci: Společnost pro obnovu Číny (Sing-čung-chuej). Cílem tajné společnosti bylo "vyhnat tatarské (mandžuské) barbary, obnovit Čínu a založit jednotnou vládu".

Po drtivé porážce Číny v první čínsko-japonské válce na jaře 1895 se Sunjatsen vrátil do Hongkongu, kde v únoru zřídil pobočku Sing-čung-chuej. Organizace okamžitě začala plánovat ozbrojené povstání v Kuang-čou, které bylo naplánováno na 26. října 1895. Informace o přípravách však unikly k císařským úřadům. Povstání bylo zmařeno dříve, než vůbec začalo, zbraně byly zabaveny a přes sedmdesát členů organizace bylo zatčeno. Sunjatsenův nejbližší přítel Lu Chao-tung (který navrhl revoluční vlajku Modré nebe s bílým sluncem) byl popraven. Na Sunjatsenovu hlavu byla vypsána vysoká odměna a byl donucen uprchnout do exilu, ve kterém strávil (s krátkými přestávkami) následujících 16 let.

🌍 Únos v Londýně a ideologický vývoj

Z Hongkongu uprchl do Japonska, kde si nechal ostříhat tradiční mandžuský cop (čchüe) a začal nosit západní oblek, aby unikl pozornosti čchingských agentů. Následně přes Spojené státy odcestoval do Evropy.

Dne 11. října 1896 se odehrála událost, jež Sunjatsenovi přinesla globální mezinárodní publicitu. Během pobytu v Londýně byl podvodem vlákán na půdu vyslanectví Říše Čching. Zde byl úředníky internován a držen jako rukojmí s plánem tajně ho deportovat lodí zpět do Číny k okamžité popravě. Během zajetí se mu podařilo přes britského sloužícího propašovat zprávu svému bývalému učiteli z hongkongských studií, britskému lékaři siru Jamesi Cantlieovi. Cantlie okamžitě alarmoval londýnskou policii, britský tisk a ministerstvo zahraničí (Foreign Office). Na přímý diplomatický nátlak britského premiéra lorda Salisburyho muselo čchingské vyslanectví Sunjatsena 23. října 1896 propustit. Příběh o jeho únosu plnil přední stránky evropských novin a Sunjatsen o něm následně publikoval anglicky psanou knihu Kidnapped in London (Unesen v Londýně), čímž se stal nejznámějším čínským disidentem na světě.

Po svém propuštění zůstal téměř rok v Londýně. Trávil dlouhé dny studiem v knihovně Britského muzea, kde intenzivně studoval západní politickou teorii, ekonomii a historii. Seznámil se s díly Karla Marxe a především s teoriemi amerického ekonoma Henryho George (tzv. georgismus). Právě v tomto období intenzivního intelektuálního studia začal formovat základní teoretický rámec pro svou budoucí doktrínu Tří lidových principů.

🤝 Založení Tchung-meng-chuej a přípravy revoluce

Od roku 1897 se Sunjatsenovou primární exilovou základnou stalo Japonsko (zdržoval se převážně ve městě Jokohama). Japonsko po reformách Meidži představovalo pro čínské intelektuály model úspěšné asijské modernizace. Zde získal finanční a politickou podporu od japonských panazianistů, jako byli Mijazaki Tóten a Inukai Cujoši, kteří v oslabení západního imperialismu v Číně viděli strategický zájem Japonska. Během japonského exilu přijal na ochranu pseudonym Nakayama (čínsky čteno Čung-šan), což se později stalo jeho nejrozšířenějším jménem v čínském prostředí (Sun Čung-šan).

V roce 1900 zorganizoval z japonského exilu Chuej-čouské povstání, které trvalo 12 dní, avšak kvůli nedostatku munice bylo imperiální armádou rozehnáno. Následující roky trávil nepřetržitým cestováním po Havaji, USA, jihovýchodní Asii a Evropě, kde mezi komunitami zámořských Číňanů (Chua-čchiao) pořádal sbírky na nákup zbraní pro další revoluční akce. Zahraniční Číňané se stali hlavním finančním motorem revoluce.

Zásadní zlom v organizaci odboje proběhl v srpnu 1905 v Tokiu. Sunjatsen zde spojil svou Společnost pro obnovu Číny s dalšími revolučními frakcemi, které vedli Chuang Sing a Sung Ťiao-žen. Tím vznikla sjednocená Čínská revoluční aliance (Tchung-meng-chuej). Organizace začala vydávat vlastní propagandistický časopis Min Pao (Lidové noviny) a Sunjatsen byl zvolen jejím předsedou. Aliance se opírala o jasný program: vyhnat Mandžuy, obnovit čínskou vládu, založit republiku a provést rovnou distribuci práv k půdě.

Od roku 1907 do počátku roku 1911 zorganizovala Tchung-meng-chuej celkem devět ozbrojených povstání na jihu Číny (především v provinciích Kuang-tung, Kuang-si a Jün-nan). Všechna byla vojensky potlačena dobře vycvičenou čchingskou Novou armádou. Mezi nejtragičtější patřilo povstání v Kuang-čou v dubnu 1911 (známé jako povstání na Mohyle žlutých květů), při kterém padlo a bylo popraveno 72 předních vůdců revoluční aliance. Neustálé neúspěchy vyvolávaly uvnitř organizace frustraci a docházelo k vysychání finančních toků ze zahraničí.

⚔️ Sinchajská revoluce a zrada Jüan Š'-kchaje

Rozhodující moment nastal na podzim roku 1911. Kvůli sporu o znárodnění stavby železnic vypukly v provincii S'-čchuan lidové nepokoje. Dne 10. října 1911 (tento den je dnes na Tchaj-wanu slaven jako státní svátek Dvojité desítky) došlo ve městě Wu-čchang k náhodné explozi bomby v tajné výrobně zbraní. Vyšetřování hrozilo odhalením obrovské sítě revolucionářů infiltrovaných přímo v císařské armádě. Aby předešli hromadným popravám, vzbouřili se vojáci z posádky Nové armády ve Wu-čchangu a obsadili město. K povstání se řetězově přidávaly další provincie a vyhlašovaly nezávislost na císařském dvoře. Tento proces vešel do historie jako Sinchajská revoluce.

V době vypuknutí Wu-čchangského povstání se Sunjatsen nacházel v Denveru ve státě Colorado, kde prováděl další sbírku financí. Zprávu o revoluci si přečetl v místních novinách. Do Číny se nevrátil okamžitě, ale odcestoval přes USA do Evropy, aby se pokusil (neúspěšně) zajistit u britských a francouzských vlád finanční půjčky a zastavit diplomatickou podporu imperiálního dvoru. Do Šanghaje dorazil až 25. prosince 1911. Díky své obrovské mezinárodní prestiži a faktu, že jako jediný mohl sjednotit různorodé frakce, byl 29. prosince zástupci 17 odtržených provincií zvolen prvním prozatímním prezidentem. Do funkce oficiálně nastoupil 1. ledna 1912 v Nankingu, čímž byla po dvou tisíciletích císařství formálně vyhlášena Čínská republika.

Revoluční síly na jihu však nedisponovaly armádou schopnou porazit severní Beijangskou armádu, jíž velel loajalista a vojenský silák Jüan Š'-kchaj. Aby zabránil zničující občanské válce, uzavřel Sunjatsen s Jüan Š'-kchajem politickou dohodu. Sunjatsen slíbil, že mu přenechá post prezidenta, pokud Jüan donutí mandžuského nezletilého císaře Pchu-i k abdikaci a uzná republikánské zřízení. Dne 12. února 1912 Pchu-i abdikoval a hned následujícího dne Sunjatsen na pozici prezidenta rezignoval, čímž dodržel svou část dohody.

Nové mocenské uspořádání okamžitě zkolabovalo. Jüan Š'-kchaj odmítl přesunout vládu do Nankingu a začal republiku transformovat v osobní diktaturu. Když Tchung-meng-chuej (mezitím transformovaná Sung Ťiao-ženem na parlamentní stranu Kuomintang) s drtivou převahou vyhrála v únoru 1913 první celostátní parlamentní volby, nechal Jüan Š'-kchaj vítězného lídra Sung Ťiao-žena v březnu 1913 na nádraží v Šanghaji zavraždit. Sunjatsen v reakci na to vyhlásil v červenci 1913 takzvanou Druhou revoluci a vyzval jižní provincie k ozbrojenému odporu. Povstání však bylo rychle rozdrceno Jüanovou armádou a Sunjatsen musel v srpnu 1913 opět uprchnout do japonského exilu. Během tohoto pobytu se v říjnu 1915 rozvedl se svou první manželkou a oženil se se svou mladou sekretářkou Sung Čching-ling, dcerou bohatého šanghajského metodistického bankéře (čímž vznikla jedna z nejslavnějších čínských politických vazeb, tzv. sestry Sungovy).

🤝 Spojenecká aliance a reorganizace Kuomintangu

Jüan Š'-kchaj se koncem roku 1915 prohlásil novým čínským císařem, avšak v důsledku masivního celonárodního odporu byl nucen o několik měsíců později abdikovat a v červnu 1916 zemřel. Čína se po jeho smrti propadla do takzvané éry militaristů, kdy byla země rozervána neustálými válkami mezi nezávislými provinčními generály.

V roce 1917 se Sunjatsen vrátil z Japonska do Kuang-čou, kde se s podporou místních militaristů pokusil vybudovat legitimní konkurenční vládu, která by stála v opozici vůči zkorumpovanému válečnickému režimu v Pekingu. Jeho Hnutí za ochranu ústavy však naráželo na skutečnost, že nedisponovalo vlastní loajální vojenskou silou a bylo zcela závislé na milosti nevyzpytatelných jižních generálů (v roce 1922 byl dokonce vlastními vojenskými spojenci vyhnán z paláce).

Z tohoto zoufalství vyplynulo jeho historické rozhodnutí z let 1923 a 1924, kdy uzavřel spojenectví s Kominternou (Komunistickou internacionálou) a nově vzniklým Sovětským svazem. V lednu 1923 podepsal s ruským diplomatem Adolfem Joffem deklaraci, ve které SSSR slíbil materiální a politickou podporu. Do Číny dorazil sovětský agent Michail Borodin, který Sunjatsenovi pomohl reorganizovat Kuomintang do podoby přísně centralizované, disciplinované politické strany leninského typu. Vznikla takzvaná První sjednocená fronta, v jejímž rámci bylo členům mladé Komunistické strany Číny umožněno vstoupit do Kuomintangu.

Klíčovým krokem bylo založení Vojenské akademie Chuang-pchu v roce 1924 za pomoci sovětských zbraní a poradců. Cílem bylo vycvičit moderní, politicky loajální armádu, která by dokázala porazit severní militaristy. Vedením akademie Sunjatsen pověřil svého nadaného vojenského chráněnce Čankajška a do pozice politického komisaře byl dosazen komunistický funkcionář Čou En-laj. Na přelomu let 1924 a 1925 Sunjatsen formuloval svou definitivní ideologii v sérii 16 obsáhlých přednášek pro své následovníky.

☠️ Úmrtí

Na podzim roku 1924, po dalším puči v Pekingu, byl Sunjatsen pozván na sever, aby s představiteli různých vojenských frakcí (včetně Čang Cuo-lina a Feng Jü-sianga) vyjednával o možném mírovém sjednocení země. Přes zhoršující se zdravotní stav cestu absolvoval. Do Pekingu dorazil 31. prosince 1924, ale bezprostředně po příjezdu ulehl s obrovskými bolestmi. Byl hospitalizován v nemocnici (Peking Union Medical College), kde mu lékaři diagnostikovali terminální stadium rakoviny jater s masivními metastázemi do žlučníku a pobřišnice.

Sunjatsen zemřel v Pekingu dne 12. března 1925 ve věku 58 let. Den před smrtí nadiktoval svou politickou závěť, ve které apeloval na své následovníky, aby nezastavovali revoluci a pokračovali v boji proti imperialismu a za zrušení nerovných smluv se západními mocnostmi. V souladu s jeho přáním nebyl pohřben v Pekingu. Jeho ostatky byly balzamovány a uloženy do prozatímní svatyně v chrámu Pi-jün v západních kopcích. Po úspěšném sjednocení Číny vojsky Kuomintangu (Severní pochod vedený Čankajškem) byly ostatky v roce 1929 triumfálně přesunuty do velkolepého Mauzolea Sunjatsena vybudovaného na svazích hory C'-ťin nedaleko Nankingu.

📚 Ideologie: Tři lidové principy

Klíčovým filozofickým odkazem Sunjatsena je doktrína Tří lidových principů (San-min ču-i), která syntetizuje prvky západního liberalismu, amerického pragmatismu (Lincolnův princip „od lidu, s lidem, pro lid“), socialismu a tradičního čínského myšlení. Všechny tři principy byly detailně vyloženy během přednášek v Kuang-čou v roce 1924.

Nacionalismus (Min-cu ču-i): Původně interpretován úzce jako etnický boj (vyhnání mandžuské dynastie z Číny), avšak po roce 1912 transformován do konceptu Pěti ras pod jedním svazkem (Chanové, Mandžuové, Mongolové, Chuejové a Tibeťané sdílející jeden čínský stát). Ve své pozdní fázi pod vlivem sovětské aliance nabyl princip antiimperialistického charakteru se zjevným cílem vymanit Čínu ze sfér vlivu cizích mocností.
Demokracie (Min-čchüan ču-i): Koncept politických práv a suverenity lidu. Sunjatsen si uvědomoval, že Čína s drtivou většinou negramotného obyvatelstva nemůže okamžitě přejít k přímé demokracii, a navrhl rozdělit zavedení demokracie do tří fází: první fáze představuje vojenskou vládu (likvidace warlordů), druhá fáze politické poručnictví (strana vzdělává a vychovává masy) a třetí fáze přechod ke skutečné ústavní demokracii. Pro organizaci státu vytvořil specifickou koncepci Ústavy pěti mocí. K tradiční západní dělbě na moc výkonnou (exekutivu), zákonodárnou (legislativu) a soudní (judikaturu) přidal dvě nezávislé větve inspirované čínskou imperiální tradicí: moc zkušební (instituce spravující přijímací testy státních úředníků proti nepotismu) a moc kontrolní (cenzoři dohlížející na čistotu byrokracie).
Blahobyt lidu / Socialismus (Min-šeng ču-i): Třetí princip je nejčastěji definován jako snaha o zamezení chudobě prostřednictvím regulace trhu. Sunjatsen byl silně ovlivněn teorií Henryho George ohledně zdanění hodnoty pozemků. Odmítal marxistický třídní boj, přičemž státní kontrolu kapitálu, znárodnění obřích monopolů a srovnání pozemkových práv považoval za dostatečné nástroje k dosažení sociální spravedlnosti bez nutnosti násilného zabavování majetku.

📈 Statistiky a data

Následující tabulka dokumentuje kompletní seznam nejvyšších politických a výkonných funkcí, které Sunjatsen během svého života oficiálně zastával. Tabulka přesně ohraničuje období výkonu mandátu bez vynechání jakékoliv historické funkce.

Název funkce (mandát)	Teritoriální rozsah působnosti	Začátek funkce	Konec funkce
Prozatímní prezident Čínské republiky	Kontinentální Čína (revoluční provincie)	1. ledna 1912	10. března 1912
Vrchní ředitel národních železnic	Čínská republika	Srpen 1912	Červenec 1913
Vrchní velitel vojenské vlády na ochranu ústavy	Čínská republika (vláda v Kuang-čou)	1. září 1917	4. května 1918
Předseda Kuomintangu (Čínské národní strany)	Stranický aparát	10. října 1919	12. března 1925
Mimořádný prezident Čínské republiky	Čínská republika (vláda v Kuang-čou)	5. května 1921	16. června 1922
Generalissimus Vojenské vlády	Čínská republika (vláda v Kuang-čou)	21. února 1923	12. března 1925

Následující tabulka obsahuje kompletní chronologický výčet všech oficiálně organizovaných ozbrojených povstání proti dynastii Čching (před vyhlášením republiky), jež iniciovaly nebo vedly Sunjatsenovy organizace Sing-čung-chuej a Tchung-meng-chuej.

Rok povstání	Název a lokace povstání	Výsledek a důsledek pro organizaci
1895	První kuangčouské povstání	Odhaleno před začátkem, vůdci popraveni, Sunjatsen prchá do exilu.
1900	Povstání v Chuej-čou	Potlačeno po 12 dnech z důvodu nedostatku munice.
Květen 1907	Povstání v Chuang-kangu (prefektura Čchao-čou)	Rychle potlačeno císařskými jednotkami (padlo přes 200 povstalců).
Červen 1907	Povstání v sedmi prefekturách (Chuej-čou)	Povstalci poraženi po vyčerpání zásob střeliva.
Červenec 1907	Povstání v An-čchingu	Předčasné zahájení vedlo k porážce a popravě vůdce Sü Si-lina.
Září 1907	Povstání v Čchin-čou	Vojenský debakl po nedostatečné koordinaci milicí.
Prosinec 1907	Povstání v Čen-nan-kuanu	Sunjatsen osobně střílí z děla, pevnost ztracena po sedmi dnech bojů.
Březen 1908	Povstání v Čchin-Lienu	Odrážení přesilových jednotek, následná porážka revolučních milicí.
Duben 1908	Povstání v Che-kchou (Jün-nan)	Dobyta pevnost Che-kchou, později dobyta zpět imperiální armádou.
Únor 1910	Povstání Nové armády v Kuang-čou	Koordinovaný útok selhal kvůli nedostatku munice uvnitř města.
Duben 1911	Druhé kuangčouské povstání (Mohyla žlutých květů)	Tragická porážka, popraveno 72 klíčových revolučních lídrů.
Říjen 1911	Povstání ve Wu-čchangu	Zcela úspěšné povstání v posádce Nové armády, jež odstartovalo celonárodní Sinchajskou revoluci.

Zdroje