Říše Čching
Obsah boxu
Šablona:Infobox - historický stát
Říše Čching (mandžusky Daicing Gurun, čínsky v českém přepisu Ta Čching Kuo, pchin-jinem Dà Qīng Guó, znaky 大清國), oficiálně Velká Čching, byla poslední císařskou dynastií v dějinách Číny. Byla založena mandžuským klanem Aisin Gioro v roce 1636 v Mandžusku a v roce 1644 převzala kontrolu nad celou Čínou, kde nahradila dynastii Ming. Její vláda skončila Xinhajskou revolucí v roce 1912, po níž byla vyhlášena Čínská republika.
Říše Čching byla mnohonárodnostním impériem, které dosáhlo největšího územního rozmachu v čínské historii. Na vrcholu své moci v 18. století ovládala území dnešní Číny, Mongolska, Tchaj-wanu a částí ruského Dálného východu, Střední Asie a Sibiře. První polovina její existence, zejména vláda císařů Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung, je považována za zlatý věk prosperity a stability. Od 19. století však dynastie čelila řadě vážných problémů, včetně vnitřních povstání, ekonomické stagnace a agresivního tlaku ze strany západních mocností a Japonska, což vedlo k jejímu postupnému úpadku a konečnému pádu.
📜 Historie
崛起 Vzestup Mandžuů
Na konci 16. století byla dynastie Ming oslabena vnitřními spory a ekonomickými problémy. Na severovýchod od jejích hranic začal sjednocovat roztříštěné džürčenské kmeny vojevůdce jménem Nurchači. Vytvořil silnou vojensko-společenskou organizaci známou jako Osm korouhví, která se stala základem budoucí mandžuské armády a státu. V roce 1616 se Nurchači prohlásil chánem a založil dynastii Pozdní Ťin, čímž se přihlásil k odkazu džürčenské Říše Ťin, která v minulosti ovládala severní Čínu.
Jeho syn a nástupce, Chuang Tchaj-ťi, pokračoval v expanzi a v roce 1636 přejmenoval dynastii na Čching (čistá) a svůj lid na Mandžuy. Tímto krokem se snažil překonat kmenové rozdělení a vytvořit jednotnou identitu pro své poddané.
⚔️ Dobytí Číny
V roce 1644 se říše Ming zhroutila pod tlakem masivního rolnického povstání vedeného Li C'-čchengem, jehož armáda dobyla hlavní město Peking. Poslední mingský císař Čchung-čen spáchal sebevraždu. Mingský generál Wu San-kuej, který střežil Velkou čínskou zeď v průsmyku Šan-chaj, se ocitl v kleštích mezi povstalci a Mandžuy. Uzavřel spojenectví s mandžuským princem-regentem Dorgonem a společně porazili Li C'-čchengovu armádu a obsadili Peking.
Mandžuové se prohlásili za osvoboditele a legitimní nástupce dynastie Ming. Mladý císař Šun-č’ byl dosazen na trůn v Zakázaném městě. Dobývání zbytku Číny a potlačování odporu loajalistů Ming však trvalo ještě několik desetiletí.
✨ Zlatý věk (Éra Kchang-si, Jung-čenga a Čchien-lunga)
Období od roku 1661 do roku 1796, zahrnující vládu tří velkých císařů – Kchang-siho, Jung-čenga a Čchien-lunga – je považováno za vrchol moci a prosperity dynastie Čching.
- Císař Kchang-si (vládl 1661–1722) byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků v historii. Potlačil Povstání tří feudatářů, dobyl Tchaj-wan, upevnil kontrolu nad Tibetem a odrazil ruskou expanzi na řece Amur (Něrčinská smlouva z roku 1689). Byl také patronem věd a umění a projevoval zájem o západní technologie, které mu představovali jezuitští misionáři na jeho dvoře.
- Císař Jung-čeng (vládl 1722–1735) byl energický reformátor, který centralizoval moc, bojoval proti korupci a zavedl efektivnější daňový systém. Založil Velkou radu, která se stala nejdůležitějším politickým orgánem říše.
- Císař Čchien-lung (vládl 1735–1796) vedl říši k jejímu maximálnímu územnímu rozsahu prostřednictvím série vojenských kampaní známých jako Deset velkých tažení, které rozšířily čchingskou kontrolu nad Sin-ťiangem a upevnily vliv v Střední Asii. Během jeho vlády populace Číny přesáhla 300 milionů. Byl také velkým mecenášem umění, i když jeho literární cenzura byla velmi přísná.
📉 Úpadek a vnitřní krize
Na konci vlády Čchien-lunga se začaly objevovat první známky úpadku. Masivní korupce, zejména spojená s císařovým oblíbencem Che-šenem, odčerpávala státní pokladnu. Rychlý růst populace vedl k nedostatku půdy a zvýšenému sociálnímu napětí, což vyústilo v rozsáhlá povstání, jako bylo Povstání Bílého lotosu (1796–1804).
💥 Střet se Západem a nerovné smlouvy
V 19. století se izolacionistická politika Čching dostala do konfliktu s expandujícími západními mocnostmi, zejména s Britským impériem, které se snažilo vyrovnat obchodní deficit prodejem opia do Číny.
- První opiová válka (1839–1842) skončila drtivou porážkou Číny. Nankingská smlouva donutila Čching postoupit Hongkong Británii, otevřít pět přístavů pro zahraniční obchod a zaplatit obrovské reparace.
- Druhá opiová válka (1856–1860), ve které se k Británii přidala Francie, vedla k další porážce. Anglo-francouzské síly vyplenily a vypálily Starý letní palác v Pekingu. Nové smlouvy dále otevřely Čínu západnímu vlivu, legalizovaly obchod s opiem a umožnily cizincům volný pohyb po zemi.
Tyto a další Nerovné smlouvy vážně narušily suverenitu Číny a jsou v čínské historiografii označovány jako začátek "století ponížení".
✊ Povstání a pokusy o reformu
V polovině 19. století říši zasáhla série devastujících vnitřních povstání, která si vyžádala desítky milionů životů.
- Povstání tchaj-pchingů (1850–1864) bylo největší a nejkrvavější. Vedl ho Chung Siou-čchüan, který se prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista. Jeho Nebeská říše velkého míru na čas ovládla velkou část jižní Číny s hlavním městem v Nankingu. Povstání bylo nakonec potlačeno s pomocí regionálních armád a západních poradců.
- Dalšími významnými konflikty bylo Nienské povstání na severu a muslimská povstání na jihozápadě a severozápadě.
V reakci na tyto krize se část čchingské elity pokusila o modernizaci země v rámci tzv. Hnutí za sebeposílení (cca 1861–1895). Cílem bylo přijmout západní vojenskou technologii a průmyslové metody, ale zachovat tradiční konfuciánské hodnoty a politický systém. Byly zakládány zbrojovky, loděnice a moderní školy. Reformy však byly povrchní a nekoordinované. Jejich selhání se plně projevilo v drtivé porážce v první čínsko-japonské válce (1894–1895), kde modernizovaná japonská armáda a námořnictvo snadno porazily čchingské síly.
🥊 Boxerské povstání a pád dynastie
Porážka od Japonska vyvolala další vlnu reforem, známou jako Sto dní reforem (1898), kterou inicioval mladý císař Kuang-sü. Konzervativní frakce u dvora v čele s jeho tetou, císařovnou vdovou Cch’-si, však reformy násilně ukončila a císaře uvrhla do domácího vězení.
Na přelomu století vypuklo na severu Číny xenofobní a protikřesťanské Boxerské povstání (1899–1901). Císařovna vdova Cch'-si se nerozhodně postavila na stranu boxerů a vyhlásila válku cizím mocnostem. Aliance osmi národů (Japonsko, Rusko, Británie, Francie, USA, Německo, Itálie a Rakousko-Uhersko) intervenovala, dobyla Peking a donutila Čching podepsat tzv. Boxerský protokol, který říši uložil další drtivé reparace a ponížení.
Po této katastrofě se i konzervativní dvůr pokusil o zavedení reforem, ale bylo již příliš pozdě. Revoluční nálady v zemi sílily. 10. října 1911 vypuklo Povstání ve Wu-čchangu, které se rychle rozšířilo a přerostlo v Xinhajskou revoluci. Provincii po provincii se odtrhávaly od císařské vlády. Generál Jüan Š'-kchaj donutil 12. února 1912 posledního císaře, šestiletého Pchu-iho, k abdikaci. Tím skončila více než dvoutisíciletá éra císařské vlády v Číně.
🌍 Území a správa
Říše Čching byla největším státem v čínské historii. Kromě tzv. "Vnitřní Číny" (území ovládané dynastií Ming) zahrnovala i Mandžusko, Vnitřní a Vnější Mongolsko, Sin-ťiang a Tibet. Tato území byla spravována odlišně prostřednictvím instituce zvané Lifan Yuan.
Správní systém byl duální. Na většině klíčových pozic v centrální vládě byli jmenováni jak Mandžuové, tak Chanští Číňané, aby byla zajištěna rovnováha a kontrola. Nejvyšším rozhodovacím orgánem byla Velká rada, která přímo podléhala císaři. Byrokracie byla z velké části převzata od dynastie Ming, včetně systému úřednických zkoušek založených na znalosti konfuciánských klasiků.
Základem mandžuské vojenské a společenské organizace byl systém Osm korouhví. Každý Mandžu patřil do jedné z korouhví, což mu zajišťovalo sociální status a živobytí. Kromě korouhevních vojsk existovala i početnější Armáda zelené zástavy, složená z chanských vojáků.
⚙️ Společnost a kultura
Čchingská společnost byla přísně hierarchická. Mandžuové tvořili vládnoucí elitu s řadou privilegií. Aby si udrželi svou identitu a zabránili asimilaci, bylo zakázáno manželství mezi Mandžuy a Chany (i když tento zákon nebyl vždy striktně dodržován).
Jedním z nejviditelnějších symbolů mandžuské nadvlády byl příkaz pro všechny chanské muže, aby si vyholili přední část hlavy a zbytek vlasů si zaplétali do dlouhého copu (tzv. kchu). Odmítnutí bylo považováno za akt vzpoury a trestalo se smrtí. Naopak svazování nohou, zvyk praktikovaný u chanských žen, bylo pro mandžuské ženy zakázáno.
Ekonomika zůstala převážně agrární. Dlouhé období míru a zavedení nových plodin z Ameriky (kukuřice, batáty) vedlo k populační explozi. Vzkvétal i vnitřní obchod. Zahraniční obchod byl až do opiových válek přísně omezen a soustředěn do jediného přístavu v Kantonu (tzv. Kantonský systém).
V oblasti umění a literatury navázala dynastie Čching na předchozí tradice. Proslula zejména výrobou porcelánu (barevné palety famille verte a famille rose). V literatuře vznikl jeden z nejslavnějších čínských románů, Sen v červeném domě od autora Cchao Süe-čchina. Císař Čchien-lung inicioval monumentální literární projekt S'-kchu čchüan-šu (Úplná knihovna čtyř pokladnic), jehož cílem bylo shromáždit a redigovat nejdůležitější díla čínské literatury.
👑 Seznam císařů
Následující tabulka uvádí císaře dynastie Čching, kteří vládli z Pekingu.
| Chrámové jméno | Osobní jméno | Jméno éry (Nien-chao) | Roky vlády |
|---|---|---|---|
| Š'-cu (世祖) | Fu-lin (福臨) | Šun-č’ (順治) | 1644–1661 |
| Šeng-cu (聖祖) | Süan-jie (玄燁) | Kchang-si (康熙) | 1661–1722 |
| Š'-cung (世宗) | Jin-čen (胤禛) | Jung-čeng (雍正) | 1722–1735 |
| Kao-cung (高宗) | Chung-li (弘曆) | Čchien-lung (乾隆) | 1735–1796 |
| Žen-cung (仁宗) | Jung-jen (顒琰) | Ťia-čching (嘉慶) | 1796–1820 |
| Süan-cung (宣宗) | Min-ning (旻寧) | Tao-kuang (道光) | 1820–1850 |
| Wen-cung (文宗) | I-ču (奕詝) | Sien-feng (咸豐) | 1850–1861 |
| Mu-cung (穆宗) | Caj-čchun (載淳) | Tchung-č’ (同治) | 1861–1875 |
| Te-cung (德宗) | Caj-tchien (載湉) | Kuang-sü (光緒) | 1875–1908 |
| žádné | Pchu-i (溥儀) | Süan-tchung (宣統) | 1908–1912 |
💡 Pro laiky
Představte si, že malý, ale velmi organizovaný a bojovný národ ze severu (Mandžuové) dobyl obrovskou a starobylou Čínu. Aby mohli tak obrovské říši vládnout, museli být velmi chytří. Ponechali většinu čínských úřadů a zvyků, ale sami sebe si drželi jako vládnoucí vojenskou a politickou elitu. Jako viditelný symbol své nadvlády donutili všechny čínské muže nosit speciální účes – hlavu zepředu vyholenou a vzadu dlouhý cop.
Zpočátku byla tato dynastie neuvěřitelně úspěšná. Zajistila mír, prosperitu a rozšířila Čínu do jejích největších hranic v historii. V 19. století ale "zaspala" technologický pokrok, který se odehrával v Evropě a Americe. Když se střetla s moderními armádami a loďstvem západních zemí, prohrávala jednu válku za druhou. To vedlo ke ztrátě území, placení obrovských pokut a rostoucí nespokojenosti uvnitř země. Vnitřní povstání a vnější tlaky nakonec na začátku 20. století vedly k revoluci, která svrhla posledního císaře a Čína se stala republikou.