Patologické hráčství: Porovnání verzí
založena nová stránka s textem „{{K rozšíření}} {{Infobox Nemoc | název = Patologické hráčství | obrázek = | popis_obrázku = Roztočené válce hracího automatu. Moderní přístroje jsou designovány tak, aby maximalizovaly "near-miss" efekt (těsná prohra), který stimuluje mozek téměř stejně silně jako výhra. | latinský_název = Alea (hra v kostky), Pathological Gambling | moderní_název = Gambling Disorder (Porucha hazardního hraní) | kód_MKN10 = F63.0…“ |
m Filmedy přesunul stránku Gambling na Patologické hráčství |
||
(Žádný rozdíl)
| |||
Aktuální verze z 15. 1. 2026, 10:03
Obsah boxu
Patologické hráčství, v běžné řeči označované jako gambling nebo gamblerství, představuje závažnou duševní poruchu, která se vyznačuje opakovanou a nekontrolovatelnou touhou účastnit se hazardních her, a to i přes prokazatelné negativní dopady na osobní, rodinný, pracovní a finanční život jedince. V moderní psychiatrii, reprezentované manuály MKN-11 a DSM-5, došlo v posledních letech k zásadnímu posunu v chápání tohoto fenoménu. Zatímco dříve byl gambling řazen mezi poruchy kontroly impulzů (vedle pyromanie či kleptomanie), dnes je oficiálně klasifikován jako nelátková neboli behaviorální závislost. Tento posun není jen formální, ale odráží neurobiologickou realitu. Mozek gamblera totiž vykazuje identické strukturální a funkční změny jako mozek člověka závislého na pervitinu či alkoholu, ačkoliv do těla nevpravuje žádnou chemickou látku. Drogou je zde samotný proces hry, očekávání a riziko.
Neurobiologie: Chemie nejistoty
Abychom pochopili, proč je pro někoho nemožné přestat házet mince do automatu, musíme se podívat do hlubokých struktur mozku, konkrétně do systému odměny. Klíčovým hráčem je zde neurotransmiter dopamin a jeho působení v oblasti ventrálního striata (Nucleus accumbens). Evolučně je tento systém nastaven tak, aby nás odměňoval za činnosti nutné k přežití, jako je jídlo nebo sex. Hazardní hry však tento systém "hackují" pomocí specifického psychologického mechanismu, který popsal již B. F. Skinner, a to je **intermitentní posilování s variabilním poměrem**.
V praxi to znamená, že hráč nikdy neví, kdy přijde výhra. Pokud by automat vyplácel výhru pokaždé (nebo v pravidelných intervalech), mozek by se rychle začal nudit (habituace). Ale právě prvek náhody a nejistoty způsobuje masivní uvolňování dopaminu. Paradoxně, dopamin se neuvolňuje jen při samotné výhře, ale už ve fázi očekávání (když se točí ruleta) a dokonce i při tzv. "těsné prohře" (near-miss effect), kdy se na automatu objeví dva symboly jackpotu a třetí je jen o kousek vedle. Mozek gamblera tuto prohru interpretuje mylně jako "skoro výhru" a signál k pokračování, což vede k dalšímu bažení (craving). Dlouhodobé hraní pak vede k poškození prefrontální kůry, která je zodpovědná za racionální rozhodování a brzdění impulzů, čímž se bludný kruh uzavírá.
Spirála pádu: Od výhry k zoufalství
Rozvoj závislosti na hraní má svou typickou dynamiku, která se často popisuje ve třech fázích. Celý proces obvykle začíná **fází výher**. Většina patologických hráčů popisuje na začátku své kariéry "velkou výhru" (Big Win), která v nich ukotvila iluzi, že jsou výjimeční, že našli systém nebo že mají prostě štěstí. Tato fáze je spojena s euforií, zvýšeným sebevědomím a fantaziemi o tom, jak hraním zbohatnou. Hráč v této době často ještě nemá dluhy a hraní vnímá jako nevinnou zábavu nebo přivýdělek.
Postupně však, v souladu s matematickou pravděpodobností, začíná hráč prohrávat, čímž vstupuje do **fáze prohrávání**. Zde se mění motivace. Hráč už nehraje pro zábavu, ale začíná "nahánět" prohrané peníze (chasing losses) ve snaze dostat se alespoň na nulu. Začíná lhát rodině, tají výši proher, zanedbává práci a půjčuje si první peníze. Typické je magické myšlení, kdy věří, že "teď už to musí padnout". Úzkost a podrážděnost narůstají, ale hra stále slouží jako únik od reality a "lék" na stres, který sama způsobila.
Konečným stadiem je **fáze zoufalství**. V tomto bodě je hráč v pasti. Dluhy dosahují nezvladatelných výší, legální zdroje peněz jsou vyčerpány, rodinné vztahy jsou v troskách a často dochází i ke kriminálnímu jednání (zpronevěry, krádeže), jen aby bylo na další hru. Dostavuje se hluboká deprese, beznaděj a totální vyčerpání. Právě v této fázi je extrémně vysoké riziko sebevraždy. Statistiky ukazují, že patologičtí hráči mají nejvyšší míru suicidality ze všech skupin závislých, protože na rozdíl od drogově závislých, kteří mohou "jen" přestat brát, gamblerovi po abstinenci zůstávají často mnohamilionové dluhy, které nevidí jak splatit.
Diagnostický posun a online hrozba
S nástupem digitálních technologií se změnila i tvář gamblingu. Zatímco dříve byl doménou zakouřených heren (offline gambling), dnes se přesouvá na internet. Online sázení (kurzové sázky, online kasina) je nebezpečné svou dostupností – kasino má člověk v kapse 24 hodin denně. Neexistuje zde sociální kontrola, peníze jsou virtuální (jen čísla na displeji), což snižuje psychologickou zábranu je vsadit. Specifickým fenoménem, který řeší adiktologie u dětí a mladistvých, jsou tzv. **loot boxy** ve videohrách. Jde o virtuální bedny s náhodným obsahem, které si hráč kupuje za reálné peníze. Ačkoliv se právně často nejedná o hazard, psychologický mechanismus je totožný s hracím automatem a slouží jako vstupní brána do světa gamblingu.
V reakci na tyto změny zpřísnila MKN-11 i DSM-5 diagnostická kritéria. Klíčovým znakem již není jen samotné hraní, ale především neschopnost kontrolovat intenzitu a trvání hry, prioritizace hraní před ostatními životními zájmy a pokračování v hraní navzdory negativním důsledkům. Diagnóza vyžaduje, aby toto chování trvalo alespoň 12 měsíců, v případě závažných projevů může být stanovena i dříve.
Léčba a cesta ven
Léčba patologického hráčství je možná, ale je to proces celoživotní. Základním předpokladem je naprostá a trvalá **abstinence** od všech forem hazardu. "Kontrolované hraní" je u rozvinuté závislosti mýtus. Léčba stojí primárně na psychoterapii, zejména na kognitivně-behaviorální terapii (KBT). Ta pomáhá pacientovi identifikovat spouštěče bažení (nuda, stres, vidina peněz), pracovat s kognitivními omyly ("mám systém") a budovat nové vzorce chování.
Nedílnou součástí terapie je i řešení finanční situace (finanční poradenství, osobní bankrot), protože dluhový stres je nejčastějším spouštěčem relapsu (znovupadnutí do závislosti). V některých případech se využívají i psychofarmaka, například antidepresiva (SSRI) k léčbě doprovodných depresí a úzkostí, nebo antagonisté opioidních receptorů (naltrexon), kteří mohou tlumit bažení snížením prožitku odměny. Úspěšnost léčby závisí na motivaci pacienta a podpoře rodiny, která však musí přestat hráče "zachraňovat" (splácet za něj dluhy), a naopak nastavit tvrdé hranice.