Boston Bruins

Rozbalit box

Obsah boxu

Boston Bruins
Liga	Národní hokejová liga (NHL)
Konference	Východní konference
Divize	Atlantická divize
Aréna	TD Garden
Město	Boston, ,
Barvy	Černá, zlatá, bílá
Trenér	Jim Montgomery
Kapitán	Brad Marchand
Farmy	Providence Bruins (AHL) Maine Mariners (ECHL)

Boston Bruins (v překladu Medvědi z Bostonu) je profesionální hokejový klub se sídlem v Bostonu, ve státě Massachusetts. Tým hraje v Atlantické divizi Východní konference Národní hokejové ligy (NHL). Bruins byli založeni v roce 1924 a jsou prvním americkým klubem, který vstoupil do NHL, a celkově třetím nejstarším aktivním týmem po Montreal Canadiens a Toronto Maple Leafs. Společně s těmito týmy a dalšími třemi patří do prestižní skupiny "Original Six". Klub je proslulý svou historií, fyzickým a houževnatým herním stylem, který mu vynesl přezdívku "Big Bad Bruins" (Velcí zlí Medvědi), a jednou z nejvášnivějších fanouškovských základen v lize. Ve své historii získali šestkrát Stanley Cup. Své domácí zápasy hrají v aréně TD Garden.

🏒 Týmová identita

Identita Bruins je postavena na tradici, tvrdosti a přímém spojení s dělnickým charakterem města Boston.

엠 Logo a barvy: "The Spoked-B"

Klubovými barvami jsou od počátku černá a zlatá (původně spíše hnědá a žlutá), které si údajně vybral první majitel Charles Adams, protože se jednalo o barvy jeho řetězce obchodů s potravinami First National Stores.

• Původní logo (1924–1932): Prvním logem byl jednoduchý obrázek medvěda.
• "Spoked-B" (od 1948): Ikonické logo, známé jako "Spoked-B", bylo představeno v roce 1948. Zobrazuje velké písmeno "B" uprostřed kruhu s loukotěmi, což symbolizuje Boston jako dopravní a kulturní centrum, "The Hub". Design loga se v průběhu let mírně měnil, ale základní koncept zůstává stejný a je jedním z nejuznávanějších v profesionálním sportu. Bruins byli také prvním týmem v NHL, který začal používat sekundární logo (hlavu medvěda) na ramenou dresů.

👕 Dresy a přezdívky

Domácí dresy jsou černé se zlatými a bílými pruhy, venkovní varianta je bílá. Design je považován za klasický a nadčasový. Tým je znám pod několika přezdívkami:

• The B's: Zkrácená verze názvu Bruins.
• The Big Bad Bruins: Přezdívka, která vznikla na konci 60. let a odkazuje na fyzický, agresivní a dominantní styl hry týmu v éře Bobbyho Orra a Phila Esposita.
• The Lunch Pail A.C.: (Athletic Club) Přezdívka z konce 70. a 80. let, kterou týmu dal tehdejší trenér Don Cherry. Symbolizovala tvrdě pracující tým bez velkých hvězd, jehož hráči "chodí do práce s krabičkou na oběd".

🎤 Tradice a hymny

• Rene Rancourt a The National Anthem: Po více než 40 let (1976–2018) byl zpěvák Rene Rancourt ikonou klubu. Jeho procítěný a teatrální přednes americké a kanadské hymny, zakončený charakteristickými "fist pumps" (zaťatými pěstmi), byl nedílnou součástí předzápasového rituálu.
• "Zombie Nation": Píseň "Kernkraft 400" od Zombie Nation se v posledních dvou dekádách stala neoficiální gólovou hymnou, která zní arénou po každém vstřeleném gólu Bruins.

🏟️ Arény

Boston Arena (1924–1928)

Bruins začínali svou historii v Boston Arena (dnes Matthews Arena), která je nejstarší stále používanou hokejovou arénou na světě.

Boston Garden (1928–1995)

Legendární Boston Garden byl domovem klubu po 67 let. Byla to jedna z nejikoničtějších a nejobávanějších arén v lize. Byla proslulá menším kluzištěm, absencí klimatizace, sloupy omezujícími výhled a neuvěřitelně hlučnou atmosférou. Pod ledovou plochou byla vidět slavná parketová podlaha basketbalového týmu Boston Celtics, což aréně dodávalo unikátní charakter. Byla svědkem pěti vítězství ve Stanley Cupu.

TD Garden (1995–současnost)

Od roku 1995 hraje tým v moderní multifunkční aréně TD Garden, která se nachází na stejném místě jako původní Garden. S kapacitou 17 850 diváků pro hokej hostila finále Stanley Cupu v letech 2011, 2013 a 2019 a byla svědkem zisku šestého poháru v roce 2011.

⏳ Historie

Historie Boston Bruins je příběhem o extrémech – od absolutní dominance po období hlubokého úpadku, které vždy vedlo k velkolepému vzkříšení. Je definována legendárními osobnostmi, které navždy změnily hru, a neochvějnou identitou postavenou na tvrdosti a odhodlání.

Založení a éra Eddieho Shorea (1924–1938)

Historie klubu začala v roce 1924, kdy majitel řetězce obchodů s potravinami, Charles Adams, přesvědčil NHL, aby mu udělila licenci pro první americký tým. Za franšízu zaplatil 15 000 dolarů. Adams pověřil sestavením týmu a jeho vedením Arta Rosse, bývalého hráče a inovátora, který se stal generálním manažerem a prvním trenérem. Právě Ross je považován za architekta raných úspěchů Bruins a jeho jméno dnes nese trofej pro nejproduktivnějšího hráče ligy (Art Ross Trophy).

Název "Bruins" (staroanglický výraz pro medvěda hnědého) byl vybrán Adamsem, aby reprezentoval sílu, rychlost a mazanost, a zároveň ladil s původními klubovými barvami – hnědou a žlutou.

Příchod prvního superobránce

První roky byly pro nový tým obtížné, ale vše se změnilo v roce 1926 příchodem obránce Eddie Shore. Shore je považován za prvního skutečného superhvězdného obránce v historii NHL. Byl ztělesněním brutality a dominance. Jeho styl hry byl nekompromisní, často hrál na hranici (i za hranicí) pravidel a byl proslulý svou schopností ovládnout zápas jak v obraně, tak v útoku. Během své kariéry v Bostonu získal neuvěřitelné čtyři Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy (1933, 1935, 1936, 1938), což je rekord pro obránce, který překonal až Wayne Gretzky a Gordie Howe. Shore se stal první velkou ikonou klubu.

První Stanley Cup (1929)

S Eddiem Shorem jako pilířem obrany a s hvězdnou útočnou formací známou jako "Dynamite Line" (tvořenou Ditem Clapperem, Cooney Weilandem a Dutchem Gainorem) se Bruins rychle stali elitním týmem. V sezóně 1928–29 se přestěhovali do nové arény Boston Garden a ve finále Stanley Cupu porazili New York Rangers 2:0 na zápasy. Získali tak svůj první pohár a stali se prvním americkým týmem, který dosáhl na tuto metu.

Dynastie "Kraut Line" (1938–1949)

Na konci 30. let se v týmu zformovala jedna z nejdominantnějších útočných formací v historii hokeje – "The Kraut Line". Tvořili ji tři hráči německého původu z města Kitchener v Ontariu:

• Milt Schmidt (centr)
• Woody Dumart (levé křídlo)
• Bobby Bauer (pravé křídlo)

Jejich vzájemná chemie byla legendární. Hráli spolu již od dětství a na ledě se dokázali najít prakticky poslepu. V sezóně 1939–40 dosáhli něčeho, co se od té doby nikdy neopakovalo – obsadili první tři místa v kanadském bodování celé NHL.

S touto formací, legendárním brankářem Frankem "Mr. Zero" Brimsekem a stále dominantním obráncem Ditem Clapperem (který jako první hráč v historii strávil v NHL 20 sezón, všechny v dresu Bruins) získal Boston další dva Stanley Cupy v letech 1939 a 1941. Tím se zařadil mezi absolutní elitu ligy.

Dopad druhé světové války

Zlatá éra byla přerušena druhou světovou válkou. V roce 1942 celá "Kraut Line" společně s brankářem Brimsekem přerušila své hokejové kariéry a narukovala do Královského kanadského letectva. Tento akt vlastenectví symbolizoval oběti, které hokejová komunita během války přinesla, ale pro Bruins to znamenalo ztrátu jádra týmu. Ačkoliv se hráči po válce vrátili, klub již na předválečnou dominanci nenavázal.

Po válce se Bruins stali sice stabilním a konkurenceschopným týmem, který se pravidelně dostával do play-off, ale na další Stanley Cup si museli počkat téměř 30 let. Období od konce války až do poloviny 60. let bylo érou frustrujících porážek v play-off, často od rukou dominantních Montreal Canadiens nebo Detroit Red Wings. Tato dlouhá léta čekání však položila základy pro příchod spasitele, který měl hokej navždy změnit.

👑 Revoluce: Éra "Big Bad Bruins" (1967–1979)

Po téměř třech desetiletích bez Stanley Cupu se na konci 60. let v Bostonu zrodila revoluce. Klub, který se propadl do průměrnosti, byl transformován příchodem dvou hráčů, kteří přepsali hokejové dějiny a vytvořili jednu z nejdominantnějších a nejzábavnějších dynastií všech dob. Tato éra je známá jako období "Big Bad Bruins", které definoval ofenzivní uragán, fyzická dominance a rock'n'rollová atmosféra v Boston Garden.

Příchod Spasitele: Bobby Orr

V roce 1966 se k týmu připojil osmnáctiletý obránce z Parry Sound v Ontariu jménem Bobby Orr. Orr je považován za nejlepšího obránce a jednoho z absolutně nejlepších hráčů v historii hokeje. Jeho příchod do NHL znamenal okamžitou a radikální změnu. Před Orrem byli obránci primárně defenzivními hráči. Orr však přinesl do hry nevídanou rychlost, bruslařskou techniku a ofenzivní instinkty. Byl prvním obráncem, který kontroloval puk, vedl útoky a dominoval v kanadském bodování.

Jeho dopad na hru byl absolutní. Během svého působení v Bostonu (1966–1976) dosáhl neuvěřitelných úspěchů:

• 8x po sobě získal James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce (1968–1975), což je dodnes nepřekonaný rekord.
• 2x získal Art Ross Trophy pro vítěze kanadského bodování (1970, 1975). Je jediným obráncem v historii NHL, kterému se to podařilo. Jeho 139 bodů ze sezóny 1970–71 je dodnes nepřekonaným rekordem pro obránce.
• 3x po sobě získal Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče (1970–1972).
• 2x získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off (1970, 1972).

Zásadní trejd a zrod ofenzivní mašiny

V roce 1967 generální manažer Milt Schmidt (ano, ten Milt Schmidt z "Kraut Line") uskutečnil jeden z nejlepších trejdů v historii klubu. Získal z Chicago Blackhawks centra Phila Esposita a křídelníky Kena Hodge a Freda Stanfielda. Esposito se okamžitě stal nejdominantnějším střelcem své generace. Byl to velký, silný centr, který "žil" před brankou soupeře, kde s neuvěřitelnou lehkostí tečoval střely a dorážel puky. V sezóně 1970–71 se stal prvním hráčem v historii, který překonal hranici 150 bodů, a stanovil tehdejší rekordy v počtu gólů (76) a bodů (152) v jedné sezóně.

Spojení Orrovy geniální tvořivosti z obrany a Espositovy nekompromisní produktivity v útoku, doplněné o další hvězdy jako Johnny Bucyk (kapitán a legenda klubu), Ken Hodge, Wayne Cashman a brankář Gerry Cheevers, vytvořilo ofenzivní mašinu, jakou liga do té doby neviděla.

Stanley Cupy 1970 a 1972

Tento tým dosáhl vrcholu v letech 1970 a 1972, kdy získal dva Stanley Cupy.

• 1970: Ikonický gól "The Goal" – Ve finále proti St. Louis Blues ukončil Bobby Orr sérii v prodloužení čtvrtého zápasu jedním z nejslavnějších gólů v historii hokeje. Poté, co vstřelil vítězný gól, byl podražen obráncem Blues Noelem Picardem a letěl vzduchem s rukama v triumfálním gestu. Fotografie tohoto momentu, známého jako "The Goal", je jedním z nejikoničtějších sportovních snímků všech dob.
• 1972: Dominantní jízda – O dva roky později tým znovu dominoval a ve finále porazil New York Rangers 4:2 na zápasy.

Konec éry a kontroverzní odchod Orra

Éra "Big Bad Bruins" skončila téměř stejně rychle, jako začala. Opakovaná zranění kolene začala limitovat Bobbyho Orra. Jeho odchod z klubu v roce 1976 je dodnes považován za jeden z nejtemnějších momentů v historii Bostonu. Orrův nechvalně proslulý agent, Alan Eagleson, mu lhal o nabídce, kterou mu Bruins předložili (údajně mu řekl, že mu klub nenabízí žádný podíl na vlastnictví, což nebyla pravda). Orr nakonec jako volný hráč podepsal smlouvu s Chicago Blackhawks, ale kvůli zničeným kolenům za ně odehrál jen několik zápasů a v roce 1978 musel v pouhých 30 letech ukončit kariéru.

Krátce předtím, v roce 1975, byl do New York Rangers vyměněn i Phil Esposito. Odchodem dvou největších hvězd se uzavřela nejslavnější kapitola v historii klubu.

💪 Éra Dona Cherryho a Raye Bourquea (1979–2000)

Po odchodu generačních talentů Orra a Esposita se očekával pád na dno ligy. Místo toho se však Bruins dokázali pozoruhodně rychle přeskupit a vstoupili do téměř dvou dekád trvajícího období, kdy patřili k nejkonzistentnějším a nejhouževnatějším týmům v NHL. Ačkoliv se jim nepodařilo získat Stanley Cup, vybudovali si respekt a identitu týmu, proti kterému nikdo nechtěl hrát.

"The Lunch Pail A.C." a Don Cherry

Symbolickou postavou této transformace se stal trenér Don Cherry. Cherry, známý pro své extravagantní obleky a přímočarý, dělnický přístup k hokeji, vedl tým v letech 1974 až 1979. Právě on vtiskl týmu novou identitu, kterou nazval "The Lunch Pail Athletic Club". Tato přezdívka symbolizovala tým tvrdě pracujících "modrých límečků", kteří možná neměli oslnivý talent jako jejich předchůdci, ale nahrazovali ho bojovností, obětavostí a fyzickou hrou.

Tým se opíral o hráče jako byli robustní obránce Brad Park (získaný za Esposita), spolehlivý střelec Rick Middleton a mladý centr Peter McNab. Pod Cherryho vedením se Bruins dvakrát (1977, 1978) probojovali do finále Stanley Cupu, ale v obou případech podlehli dynastii Montreal Canadiens.

Cherryho působení v Bostonu skončilo nechvalně proslulým momentem v sedmém zápase semifinále 1979 proti Montrealu. Bruins vedli v poslední minutě o gól, ale byli potrestáni za příliš mnoho hráčů na ledě. Montreal v následné přesilovce vyrovnal a v prodloužení rozhodl o svém postupu. Cherry byl po sezóně kvůli sporům s generálním manažerem Harrym Sindenem propuštěn.

Příchod nového krále: Ray Bourque

V draftu 1979 si Bruins jako osmého v pořadí vybrali quebeckého obránce Raye Bourquea. Toto rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejlepších v historii klubu. Bourque se okamžitě stal hvězdou, získal Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka a navázal na odkaz legendárních bostonských obránců Eddieho Shorea a Bobbyho Orra.

Bourque byl ztělesněním komplexnosti. Byl neuvěřitelně silný v obraně, měl jednu z nejtěžších a nejpřesnějších střel od modré čáry a byl vynikajícím tvůrcem hry. Během své kariéry v Bostonu získal pět James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce a je historicky nejproduktivnějším obráncem v dějinách NHL. Po odchodu kapitána Terryho O'Reillyho se stal novým lídrem a po více než dekádu byl tváří a duší organizace.

Finálové bitvy s Edmontonem

V 80. letech se k Bourqueovi připojila nová generace hvězd, především jeden z nejlepších amerických útočníků všech dob, Cam Neely. Neely, získaný v roce 1986 z Vancouver Canucks, byl prototypem "power forward" – kombinace neuvěřitelné síly, střeleckého instinktu a ochoty shodit rukavice. Spolu s kreativním centrem Adamem Oatesem (získaným v roce 1992) tvořili jednu z nejnebezpečnějších formací v lize.

Tento tým, postavený na Bourqueově genialitě v obraně a Neelyho dominanci v útoku, se dvakrát probojoval do finále Stanley Cupu:

• 1988: Ve finále narazili na dynastii Edmonton Oilers v čele s Waynem Gretzkym. Bruins prohráli hladce 0:4 na zápasy. Série je nechvalně známá čtvrtým zápasem v Boston Garden, který musel být přerušen kvůli výpadku proudu způsobenému mlhou a vlhkostí v aréně.
• 1990: O dva roky později se oba týmy střetly ve finále znovu. Bruins, kteří v této sezóně získali Presidents' Trophy pro nejlepší tým základní části, opět podlehli Oilers 1:4 na zápasy.

Navzdory těmto neúspěchům Bruins vytvořili v sezóně 1990–91 dodnes platný rekord NHL, když v domácím prostředí Boston Garden neprohráli v základní hrací době v 21 po sobě jdoucích zápasech play-off (rekord trval od roku 1988 do roku 1991).

Konec 90. let byl pro klub obdobím postupného ústupu. Kariéra Cama Neelyho byla předčasně ukončena zraněními a stárnoucí Ray Bourque toužil po jediném úspěchu, který mu unikal – Stanley Cupu.

⚫ Přechod a hledání identity: Éra Joea Thorntona (2000–2006)

Na přelomu tisíciletí se Bruins ocitli na křižovatce. Dlouholeté opory stárly a klub čelil nutnosti generační obměny a hledání nové identity. Toto období je definováno dvěma klíčovými, avšak diametrálně odlišnými událostmi spojenými s kapitány týmu: jedním dojemným odchodem a jedním šokujícím trejdem.

Konec jedné legendy: Odchod Raye Bourquea

Po 21 sezónách v dresu Boston Bruins, nesčetných individuálních oceněních a dvou prohraných finále bylo zřejmé, že stárnoucí Ray Bourque již s oslabujícím týmem na Stanley Cup nedosáhne. V jednom z nejnesobečtějších a nejemotivnějších momentů v historii klubu se generální manažer Harry Sinden rozhodl splnit svému kapitánovi jeho životní sen.

7. března 2000 byl Ray Bourque na svou vlastní žádost vyměněn do týmu s reálnou šancí na titul, Colorado Avalanche. Tento krok, ačkoliv bolestivý, byl fanoušky v Bostonu přijat s pochopením a respektem. O rok později, na jaře 2001, se Bourqueův sen stal skutečností. S Coloradem vyhrál Stanley Cup a v jednom z nejikoničtějších momentů historie NHL mu kapitán Joe Sakic okamžitě po převzetí poháru předal trofej, aby ji jako první zvedl nad hlavu. Krátce po tomto triumfu Bourque ukončil kariéru. Během léta přivezl Stanley Cup do Bostonu, kde ho na speciální oslavě představil tisícům fanoušků, čímž symbolicky uzavřel svou bostonskou kapitolu.

Vzestup a pád "Jumbo Joea"

Po odchodu Bourquea se novou tváří a nadějí organizace stal Joe Thornton, mohutný a neuvěřitelně talentovaný centr, kterého si Bruins vybrali jako celkovou jedničku draftu v roce 1997. "Jumbo Joe", jak se mu přezdívalo pro jeho obrovskou postavu, se postupně vyvinul v jednoho z nejlepších tvůrců hry na světě. Jeho genialita spočívala v neuvěřitelném přehledu, schopnosti chránit puk a nacházet spoluhráče s milimetrovou přesností.

V sezóně 2002–03 byl jmenován kapitánem a stal se ofenzivním lídrem týmu. Přestože Thornton sbíral body, tým jako celek stagnoval. Během výluky v sezóně 2004–05 hrál Thornton ve Švýcarsku, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, což ovlivnilo jeho pohled na hokej a život.

Šokující trejd, který otřásl Bostonem

Sezóna 2005–06 začala pro Bruins špatně. Tým se trápil a vedení se rozhodlo pro radikální a naprosto nečekaný řez. 30. listopadu 2005 nový generální manažer Mike O'Connell šokoval celý hokejový svět, když vyměnil svého kapitána a nejproduktivnějšího hráče, Joea Thorntona, do San Jose Sharks za tři průměrné hráče (Marco Sturm, Wayne Primeau a Brad Stuart).

Tento trejd je dodnes považován za jeden z nejhorších a nejméně vyvážených v moderní historii NHL. Thornton po příchodu do San Jose explodoval a se ziskem 125 bodů nakonec vyhrál jak Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče, tak Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Stal se tak jediným hráčem v historii, který získal tyto trofeje v sezóně, ve které byl vyměněn.

Pro fanoušky v Bostonu to byla zdrcující rána a symbol absolutního manažerského selhání. Výměna kapitána v jeho nejlepších letech za minimální protihodnotu uvrhla klub do nejistoty. Paradoxně však tento katastrofální trejd donutil organizaci k totálnímu restartu, který se nakonec ukázal jako klíčový pro budoucí úspěchy. Mike O'Connell byl na konci sezóny propuštěn a na jeho místo nastoupil Peter Chiarelli, který dostal za úkol vybudovat tým od základů.

⚫ Přechod a hledání identity: Éra Joea Thorntona (2000–2006)

Na přelomu tisíciletí se Bruins ocitli na křižovatce. Dlouholeté opory stárly a klub čelil nutnosti generační obměny a hledání nové identity. Toto období je definováno dvěma klíčovými, avšak diametrálně odlišnými událostmi spojenými s kapitány týmu: jedním dojemným odchodem a jedním šokujícím trejdem.

Konec jedné legendy: Odchod Raye Bourquea

Po 21 sezónách v dresu Boston Bruins, nesčetných individuálních oceněních a dvou prohraných finále bylo zřejmé, že stárnoucí Ray Bourque již s oslabujícím týmem na Stanley Cup nedosáhne. V jednom z nejnesobečtějších a nejemotivnějších momentů v historii klubu se generální manažer Harry Sinden rozhodl splnit svému kapitánovi jeho životní sen.

7. března 2000 byl Ray Bourque na svou vlastní žádost vyměněn do týmu s reálnou šancí na titul, Colorado Avalanche. Tento krok, ačkoliv bolestivý, byl fanoušky v Bostonu přijat s pochopením a respektem. O rok později, na jaře 2001, se Bourqueův sen stal skutečností. S Coloradem vyhrál Stanley Cup a v jednom z nejikoničtějších momentů historie NHL mu kapitán Joe Sakic okamžitě po převzetí poháru předal trofej, aby ji jako první zvedl nad hlavu. Krátce po tomto triumfu Bourque ukončil kariéru. Během léta přivezl Stanley Cup do Bostonu, kde ho na speciální oslavě představil tisícům fanoušků, čímž symbolicky uzavřel svou bostonskou kapitolu.

Vzestup a pád "Jumbo Joea"

Po odchodu Bourquea se novou tváří a nadějí organizace stal Joe Thornton, mohutný a neuvěřitelně talentovaný centr, kterého si Bruins vybrali jako celkovou jedničku draftu v roce 1997. "Jumbo Joe", jak se mu přezdívalo pro jeho obrovskou postavu, se postupně vyvinul v jednoho z nejlepších tvůrců hry na světě. Jeho genialita spočívala v neuvěřitelném přehledu, schopnosti chránit puk a nacházet spoluhráče s milimetrovou přesností.

V sezóně 2002–03 byl jmenován kapitánem a stal se ofenzivním lídrem týmu. Přestože Thornton sbíral body, tým jako celek stagnoval. Během výluky v sezóně 2004–05 hrál Thornton ve Švýcarsku, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, což ovlivnilo jeho pohled na hokej a život.

Šokující trejd, který otřásl Bostonem

Sezóna 2005–06 začala pro Bruins špatně. Tým se trápil a vedení se rozhodlo pro radikální a naprosto nečekaný řez. 30. listopadu 2005 nový generální manažer Mike O'Connell šokoval celý hokejový svět, když vyměnil svého kapitána a nejproduktivnějšího hráče, Joea Thorntona, do San Jose Sharks za tři průměrné hráče (Marco Sturm, Wayne Primeau a Brad Stuart).

Tento trejd je dodnes považován za jeden z nejhorších a nejméně vyvážených v moderní historii NHL. Thornton po příchodu do San Jose explodoval a se ziskem 125 bodů nakonec vyhrál jak Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče, tak Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Stal se tak jediným hráčem v historii, který získal tyto trofeje v sezóně, ve které byl vyměněn.

Pro fanoušky v Bostonu to byla zdrcující rána a symbol absolutního manažerského selhání. Výměna kapitána v jeho nejlepších letech za minimální protihodnotu uvrhla klub do nejistoty. Paradoxně však tento katastrofální trejd donutil organizaci k totálnímu restartu, který se nakonec ukázal jako klíčový pro budoucí úspěchy. Mike O'Connell byl na konci sezóny propuštěn a na jeho místo nastoupil Peter Chiarelli, který dostal za úkol vybudovat tým od základů.

🏆 Návrat na vrchol: Éra Bergerona a Cháry (2006–2019)

Po šokujícím odchodu Joea Thorntona a následném manažerském restartu začali Bruins pod vedením nového generálního manažera Petera Chiarelliho a trenéra Clauda Juliena budovat tým s novou filozofií. Julien, který do týmu přišel v roce 2007, zavedl systém založený na zodpovědné a strukturované defenzivě, fyzické hře a rychlých protiútocích. Tato identita se stala charakteristickým znakem Bruins pro celou následující dekádu.

Budování nového jádra

Jádro budoucího mistrovského týmu bylo postaveno na několika klíčových pilířích, kteří byli buď draftováni, nebo získáni v klíčových transakcích:

• Patrice Bergeron (Draftován v roce 2003, 45. celkově): Tichý, ale neuvěřitelně inteligentní quebecký centr, který se stal ztělesněním obousměrného hokeje. Bergeron je považován za nejlepšího defenzivního útočníka své generace a v kariéře získal rekordních šest Frank J. Selke Trophy. Stal se morálním a herním lídrem týmu.
• Zdeno Chára (Podepsán jako volný hráč v roce 2006): Obrovitý slovenský obránce (206 cm), který byl jmenován kapitánem a stal se nejdominantnějším defenzivním obráncem v lize. Jeho příchod byl klíčovým momentem přestavby. V roce 2009 získal James Norris Memorial Trophy.
• Brad Marchand (Draftován v roce 2006, 71. celkově): Energický a provokativní útočník, přezdívaný "Little Ball of Hate", který se z role "škůdce" vyvinul v elitního střelce a jednoho z nejproduktivnějších hráčů ligy.
• David Krejčí (Draftován v roce 2004, 63. celkově): Chytrý český centr, který byl známý svou schopností gradovat výkony v play-off, kde dvakrát (2011, 2013) ovládl kanadské bodování.
• Tim Thomas (Podepsán jako volný hráč v roce 2005): Brankář s neortodoxním a agresivním stylem, který ve svých 30 letech zažil raketový vzestup a stal se jedním z nejlepších na světě. Dvakrát získal Vezina Trophy (2009, 2011).

Stanley Cup 2011: Ukončení 39letého čekání

V sezóně 2010–11 se všechny dílky skládačky spojily. Tým, posílený o veterány jako Mark Recchi a produktivního útočníka Milan Lucic, vstoupil do play-off jako třetí nasazený tým na Východě. Cesta za pohárem byla dramatická a plná sedmizápasových sérií:

• V prvním kole prohrávali s odvěkým rivalem Montreal Canadiens 0:2 na zápasy, ale sérii dokázali otočit a vyhrát v sedmém zápase v prodloužení.
• Ve finále konference se utkali s Tampa Bay Lightning a opět rozhodoval až sedmý zápas, který Bruins vyhráli těsně 1:0.

Ve finále Stanley Cupu se Bruins střetli s favorizovaným týmem Vancouver Canucks, vítězem Presidents' Trophy. Série byla jednou z nejvyhrocenějších a nejbrutálnějších v moderní historii. Byla plná kontroverzních momentů, včetně kousnutí Patrice Bergerona od Alexandra Burrowse a tvrdého zákroku na Nathana Hortona, který pro něj znamenal konec série.

Bruins prohrávali 1:2, 2:3, ale vždy dokázali na domácím ledě odpovědět. Rozhodující sedmý zápas se hrál ve Vancouveru. Brankář Tim Thomas předvedl historický výkon, udržel čisté konto a dovedl Boston k vítězství 4:0. Bruins tak po 39 letech čekání získali svůj šestý Stanley Cup. Thomas, který v sérii inkasoval pouhých 8 gólů, získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. Vítězství vyvolalo ve Vancouveru masivní nepokoje a výtržnosti.

Další finálové účasti a konec éry

Vítězný tým zůstal pohromadě a i v následujících letech patřil k absolutní špičce ligy.

• Finále 2013: Během výlukou zkrácené sezóny se Bruins znovu probojovali do finále, tentokrát proti Chicago Blackhawks. V šestém zápase v Bostonu vedli ještě minutu a 16 sekund před koncem 2:1. Chicago však dokázalo v rozmezí pouhých 17 sekund vstřelit dva góly a otočit výsledek, čímž si zajistilo Stanley Cup. Tato šokující porážka je považována za jeden z nejbolestivějších momentů v historii klubu.
• Presidents' Trophy 2014: V sezóně 2013–14 Bruins dominovali lize a získali Presidents' Trophy, ale v play-off vypadli ve druhém kole s Montreal Canadiens.

Konec dekády znamenal postupný odchod klíčových postav mistrovského týmu. V roce 2019 se tým, již doplněný o novou generaci hvězd v čele s Davidem Pastrňákem, ještě jednou probojoval do finále Stanley Cupu. V sedmém domácím zápase však podlehl St. Louis Blues, což symbolicky uzavřelo tuto mimořádně úspěšnou, ale také bolestivou éru.

✨ Éra "The Perfection Line" a současnost (2019–současnost)

Po prohraném finále v roce 2019 vstoupil klub do přechodové fáze, ve které se stále držel na špici ligy, a to především díky jedné z nejdominantnějších útočných formací v moderním hokeji. Stárnoucí jádro mistrovského týmu bylo postupně doplňováno novými hvězdami.

"The Perfection Line"

Na konci druhé dekády 21. století se v Bostonu zformovala útočná lajna, která si pro svou neuvěřitelnou chemii, komplexnost a produktivitu vysloužila přezdívku "The Perfection Line" (Dokonalá lajna). Tvořili ji:

• Patrice Bergeron (centr): Elitní obousměrný centr, mozek celé operace.
• Brad Marchand (levé křídlo): Dynamický a provokativní střelec.
• David Pastrňák (pravé křídlo): Český supertalent, draftovaný v roce 2014, který se vyvinul v jednoho z nejlepších a nejkreativnějších střelců celé NHL. V roce 2020 získal Maurice "Rocket" Richard Trophy pro nejlepšího střelce ligy.

Tato formace byla po několik sezón statisticky i herně nejlepší v celé NHL. Jejich schopnost kontrolovat hru v útočném i obranném pásmu byla fenomenální a udržovala Bruins mezi favority ligy.

Rekordní sezóna 2022–23 a šokující konec

V sezóně 2022–23, pod vedením nového trenéra Jima Montgomeryho, Bruins přepsali historii. Tým, posílený o navrátilce Davida Krejčího, předvedl nejdominantnější výkon v základní části v dějinách NHL. Stanovil nové ligové rekordy v počtu vítězství (65) a bodů (135) v jedné sezóně a suverénně získal Presidents' Trophy.

Do play-off vstupovali jako absolutní a historický favorit. V prvním kole se střetli s týmem Florida Panthers, který do play-off postoupil na poslední chvíli. Bruins vedli v sérii 3:1 na zápasy, ale poté se stalo něco nevídaného. Tým ztratil svou suverenitu a Panthers dokázali sérii vyrovnat. V rozhodujícím sedmém zápase v Bostonu Florida vyrovnala v poslední minutě a v prodloužení dokonala jeden z největších a nejšokujících obratů v historii play-off Stanley Cupu. Pro Bruins to byl zdrcující konec historické sezóny a je považován za jedno z největších selhání favorita v dějinách profesionálního sportu.

Po tomto zklamání ukončili své legendární kariéry kapitán Patrice Bergeron a David Krejčí, čímž se definitivně uzavřela jedna velká éra. Novým kapitánem byl jmenován Brad Marchand.

⚔️ Historické rivality

• Montreal Canadiens: Nejstarší, nejdelší a nejintenzivnější rivalita v historii NHL. Tyto dva týmy "Original Six" se proti sobě utkaly vícekrát než jakékoliv jiné dva týmy v historii severoamerického sportu, včetně rekordních 34 sérií v play-off. Souboje symbolizují střet kultur: anglofonní a frankofonní Kanady, dělnického Bostonu a kosmopolitního Montrealu.
• Toronto Maple Leafs: Další klasická rivalita "Original Six". V posledním desetiletí nabrala na intenzitě, když se oba týmy třikrát střetly v prvním kole play-off (2013, 2018, 2019) a Bruins pokaždé zvítězili v sedmém zápase.
• Vancouver Canucks: Ačkoliv se nejedná o tradiční rivalitu, finále Stanley Cupu v roce 2011 ji proměnilo v jednu z nejnenávistnějších. Brutalita série zanechala v obou táborech hluboké jizvy.

👑 Síň slávy a vyřazená čísla

🧊 Vyřazená čísla

• 2 – Eddie Shore
• 3 – Lionel Hitchman
• 4 – Bobby Orr
• 5 – Dit Clapper
• 7 – Phil Esposito
• 8 – Cam Neely
• 9 – Johnny Bucyk
• 15 – Milt Schmidt
• 16 – Rick Middleton
• 22 – Willie O'Ree (první hráč černé pleti v NHL)
• 24 – Terry O'Reilly
• 77 – Ray Bourque

📜 Významní členové Síně slávy

• Hráči: Eddie Shore, Bobby Orr, Ray Bourque, Phil Esposito, Johnny Bucyk, Milt Schmidt, Dit Clapper, Cam Neely, Patrice Bergeron, Zdeno Chára, Brad Park, Terry O'Reilly, Adam Oates, Mark Recchi.
• Budovatelé: Charles Adams (majitel), Art Ross (GM/trenér), Walter A. Brown (prezident), Harry Sinden (GM/trenér).

👶 Pro laiky

Představte si Boston Bruins jako starého, drsného a respektovaného boxera z dělnické čtvrti.

• Tvrdý a neústupný styl: Tento boxer není žádný elegantní tanečník. Jeho styl je postaven na síle, odolnosti a ochotě jít do tvrdých výměn. Nikdy se nevzdává a bojuje až do konce. Právě proto mu říkají "Big Bad Bruins" (Velcí zlí Medvědi).
• Legendární šampioni: V historii měl několik období, kdy byl absolutním králem ringu. V minulosti měl "trenéry" jako Eddie Shore nebo Bobby Orr, kteří byli tak geniální, že změnili pravidla celého sportu. V roce 2011, po dlouhém čekání, znovu vyhrál titul v jedné z nejbrutálnějších finálových sérií, jaké si lze představit.
• Srdce a duše komunity: Tento boxer je hluboce spjatý se svým městem, Bostonem. Reprezentuje jeho houževnatost a odhodlání. Jeho fanoušci jsou jedni z nejvěrnějších a nejhlasitějších. I když se mu nedaří, stojí za ním.
• Historická rivalita: Má svého odvěkého rivala z Montrealu. Jejich souboje jsou jako legendární zápasy Muhammada Aliho s Joem Frazierem – historické, osobní a plné emocí.

Stručně řečeno, Boston Bruins jsou víc než jen hokejový tým; jsou symbolem identity svého města – tvrdí, neústupní a vždy připraveni bojovat.

🔗 Externí odkazy

• Oficiální webové stránky Boston Bruins – Zprávy, soupiska, statistiky.
• Stanley Cup of Chowder – Fanouškovský web a komunitní blog (SB Nation).
• Historie a statistiky na Hockey-Reference.com