Karl Dönitz

Karl Dönitz
Celé jméno	Karl Dönitz
Datum narození	16. září 1891
Místo narození	Berlín, Německé císařství
Datum úmrtí	24. prosince 1980
Místo úmrtí	Aumühle, Západní Německo
Státní příslušnost
Povolání	námořní důstojník, velkoadmirál, prezident
Aktivní od	1910

Karl Dönitz byl německý námořní důstojník, velkoadmirál a v samotném závěru druhé světové války poslední říšský prezident a formální hlava německého státu po sebevraždě Adolfa Hitlera. Do vojenské historie se zapsal primárně jako hlavní architekt, budovatel a vrchní velitel německé ponorkové zbraně (U-Bootwaffe), která se během bitvy o Atlantik pokusila absolutní námořní blokádou přerušit zásobovací trasy a vyhladovět Spojené království.

Od 30. ledna 1943 působil Dönitz jako vrchní velitel celého německého válečného námořnictva (Kriegsmarine), kde ve funkci nahradil velkoadmirála Ericha Raedera. Dönitz vyvinul a úspěšně aplikoval takzvanou taktiku vlčích smeček (Rudeltaktik), při níž skupiny ponorek hromadně útočily na spojenecké konvoje převážně v noci a na hladině. Jeho strategie vedla k potopení více než 3 000 spojeneckých lodí o celkové tonáži přesahující 14 milionů BRT, nicméně za cenu absolutního zničení vlastního ponorkového loďstva, které zaznamenalo 75% ztrátovost personálu.

Na základě Hitlerovy politické závěti stanul Dönitz 30. dubna 1945 v čele takzvané flensburské vlády. V pozici prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil řídil ústupové operace a následně 7. a 8. května 1945 autorizoval bezpodmínečnou kapitulaci nacistického Německa. Po válce byl souzen v Norimberském procesu, kde byl shledán vinným ze zločinů proti míru a válečných zločinů, za což si odpykal plný desetiletý trest ve věznici Spandau. Nikdy nevyjádřil lítost nad svými vojenskými kroky.

👤 Životopis a mládí

Karl Dönitz se narodil 16. září 1891 na berlínském předměstí Grünau. Jeho otcem byl inženýr a optik Emil Eduard Dönitz, matkou Wilhelmine Emilie Anna Beyer. Matka zemřela, když mu byly pouhé čtyři roky, a výchovu Karla i jeho staršího bratra Friedricha převzal výhradně otec. Dönitz navštěvoval reálné gymnázium, kde prokazoval talent pro exaktní vědy a historii.

Dne 1. dubna 1910 vstoupil jako námořní kadet (Seekadett) do řad císařského námořnictva (Kaiserliche Marine). Základní výcvik absolvoval na palubě těžkého křižníku SMS Hertha a následně nastoupil ke studiu na elitní námořní akademii Marineschule Mürwik ve Flensburgu. Svá studia zakončil s vynikajícím prospěchem a na podzim roku 1913 byl povýšen do hodnosti poručíka (Leutnant zur See).

⚓ První světová válka a zajetí

Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 sloužil Dönitz na lehkém křižníku SMS Breslau ve Středozemním moři. Křižník byl brzy i s posádkou formálně převeden pod velení osmanského námořnictva (přejmenován na Midilli) a operoval v Černém moři proti ruské flotile. Dönitz se na této lodi účastnil několika bojových střetů, za což obdržel Železný kříž 2. i 1. třídy.

V roce 1916 Dönitz požádal o přeložení k tehdy novému a experimentálnímu ponorkovému loďstvu (U-Boote). Jeho žádosti bylo vyhověno a po absolvování specializovaného výcviku nastoupil jako strážní důstojník na ponorku U-39 pod velením zkušeného kapitána Walthera Forstmanna. Na začátku roku 1918 dostal své první samostatné velení na minonosné ponorce UC-27. Později převzal velení větší oceánské ponorky UB-68, se kterou operoval ve Středozemním moři. Dne 4. října 1918 byla UB-68 při útoku na spojenecký konvoj vážně poškozena hlubinnými pumami shozenými britskými eskortními plavidly. Dönitz musel nařídit vynoření a opuštění lodi. Společně s většinou své posádky padl do britského zajetí, zatímco ponorka se potopila. Zbytek války a první poválečné měsíce strávil v zajateckém táboře nedaleko anglického města Sheffield, odkud byl repatriován do Německa až v červenci 1919. Právě během zajetí měl dostatek času analyzovat selhání osamělých útoků ponorek proti konvojům a začal teoreticky formulovat nové taktické postupy.

🏗 Meziválečné období a obnova flotily

Podmínky Versailleské smlouvy z roku 1919 přísně zakazovaly Výmarské republice vlastnit nebo stavět jakékoliv vojenské ponorky. Dönitz přesto zůstal v řadách drasticky zredukovaného námořnictva (Reichsmarine) a ve dvacátých letech velel torpédoborcům, kde detailně studoval taktiku nočních hladinových útoků a využití rádiové komunikace k součinnosti více plavidel. V září 1934 byl jmenován velitelem lehkého křižníku Emden, se kterým podnikl dlouhou výcvikovou plavbu do Asie a Afriky.

Zlom v jeho kariéře i v německé námořní historii přinesl rok 1935, kdy Spojené království podepsalo s nacistickým Německem bilaterální námořní dohodu (Anglo-německá námořní dohoda), čímž de facto legalizovalo německý program výstavby ponorek. Dönitz byl okamžitě povolán do Berlína a pověřen velením nově zformované ponorkové flotily Weddigen, skládající se ze tří malých ponorek U-7, U-8 a U-9. Dönitz v této době začal intenzivně cvičit posádky ve své "taktice vlčích smeček" (Rudeltaktik). Ta spočívala v tom, že ponorka, která objevila spojenecký konvoj, nezaútočila okamžitě, ale pouze konvoj sledovala a pomocí šifrovacího stroje Enigma rádiem odeslala jeho souřadnice na velitelství. Velitelství pak do oblasti navedlo další ponorky. Jakmile se smečka shromáždila, zaútočila koordinovaně v noci a na hladině, což eliminovalo výhodu britského podvodního sonaru ASDIC, který nebyl schopen detekovat ponorky plující na hladině.

Dönitz prosazoval strategii známou jako "Tonnagekrieg" (tonážní válka). Jeho cílem nebylo primárně potápět válečné lodě, ale ničit nepřátelské obchodní lodě rychleji, než je dokázal britský a později americký průmysl nahrazovat. Soustavně vyžadoval po Hitlerovi produkci 300 moderních oceánských ponorek, což však naráželo na opozici velkoadmirála Ericha Raedera, který preferoval stavbu velkých hladinových bitevních lodí v rámci takzvaného Plánu Z.

🐺 Druhá světová válka a taktika vlčích smeček

Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, mělo Německo k dispozici pouhých 57 ponorek, z nichž pouze 22 (třídy VII a IX) bylo vhodných pro nasazení v hlubokém Atlantiku. Přesto dosáhl Dönitz (nyní s titulem Befehlshaber der Unterseeboote, zkráceně BdU) okamžitých úspěchů. Již v říjnu 1939 se ponorce U-47 pod velením Günthera Priena podařilo proniknout do britské základny Scapa Flow a potopit bitevní loď HMS Royal Oak, což Dönitzovi vyneslo povýšení na kontradmirála.

Po dobytí Francie v létě 1940 získalo německé loďstvo přístup k přístavům v Biskajském zálivu (Lorient, St. Nazaire, Brest a La Pallice). Tím se drasticky zkrátila vzdálenost k atlantickým konvojovým trasám. Období od léta 1940 do jara 1941 vstoupilo do historie německého námořnictva jako "První šťastná doba" (Die Erste Glückliche Zeit). Ponorková esa jako Otto Kretschmer, Günther Prien a Joachim Schepke potápěla desítky lodí měsíčně s minimálními ztrátami. Vstup Spojených států do války v prosinci 1941 otevřel Dönitzovi nová loviště. V rámci operace Paukenschlag odeslal ponorky k východnímu pobřeží USA, kde Američané zpočátku odmítali zavést konvojový systém a zatemnění pobřežních měst. Zde ponorky během "Druhé šťastné doby" masakrovaly osamělé tankery a nákladní lodě na dohled od amerických pláží.

Během roku 1942 dosáhly německé úspěchy vrcholu; ponorky potopily přes 6 milionů tun spojenecké tonáže. Hitler byl úspěchy nadšen a 30. ledna 1943 povýšil Dönitze do hodnosti velkoadmirála (Großadmiral) a jmenoval jej vrchním velitelem celé Kriegsmarine na místo odvolaného Raedera.

⚡ Zlom v bitvě o Atlantik

Kulminace atlantické bitvy nastala na jaře 1943. Ještě v březnu 1943 potopily vlčí smečky 120 spojeneckých lodí, přičemž konvojový systém stál na pokraji absolutního zhroucení. Během pouhých dvou měsíců se však situace fatálně otočila v neprospěch Německa v období označovaném jako "Černý květen" (Black May).

Tento obrat způsobila masivní technologická a taktická dominance Spojenců. Klíčovým faktorem byl rozvoj centimetrového radaru, který spojeneckým letounům (například bombardérům B-24 Liberator) umožňoval detekovat i malé periskopy nebo šnorchly ponorek za jakéhokoliv počasí. Dalším prvkem byl systém HF/DF (High-Frequency Direction Finding, takzvaný Huff-Duff), který okamžitě lokalizoval německé ponorky na základě jejich rádiového vysílání. Rozhodující byl rovněž kryptografický průlom v britském centru Bletchley Park, kde tým vedený Alanem Turingem dokázal prolomit modernizovanou čtyřrotorovovou verzi námořní Enigmy, což Spojencům umožnilo sledovat přesné pohyby vlčích smeček a odklánět konvoje z jejich cesty. Poslední úder zasadilo zavedení eskortních letadlových lodí, které konvojům poskytovaly trvalé letecké krytí uprostřed oceánu.

V květnu 1943 ztratila Kriegsmarine 41 ponorek. Šlo o naprosto neudržitelné číslo, které donutilo Dönitze dne 24. května 1943 stáhnout zbývající ponorky z hlavních severoatlantických tras. Přestože Dönitz nařídil urychlený vývoj revolučních ponorek Typu XXI (Elektroboot), které dokázaly plout pod vodou rychleji než většina eskortních plavidel na hladině, zpoždění ve výrobě a rozbombardování německé infrastruktury způsobilo, že do bojů zasáhly příliš pozdě. Statistika ponorkové války byla hrozivá: z přibližně 1 150 zařazených ponorek bylo zničeno 793 plavidel. Ze zhruba 40 000 nasazených námořníků jich téměř 30 000 zahynulo, což představuje 75% ztrátovost – vůbec nejvyšší procentuální úmrtnost ze všech ozbrojených složek ve druhé světové válce.

🏛 Nástupce Adolfa Hitlera

Jak se na jaře 1945 hroutila Třetí říše pod náporem Sovětského svazu z východu a západních Spojenců ze západu, Dönitz přesunul své velitelství na sever do oblasti Schleswig-Holstein. Dne 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler v obleženém Berlíně sebevraždu. K překvapení mnoha vysoce postavených nacistů, jako byli Heinrich Himmler nebo Hermann Göring, jmenoval Hitler ve své politické závěti svým nástupcem ve funkci říšského prezidenta a vrchního velitele branné moci právě Karla Dönitze. Funkci říšského kancléře měl zastávat Joseph Goebbels, který se však o den později rovněž zabil.

Dönitz následně ve městě Flensburg (přesněji v budovách námořní akademie v Mürwiku) zformoval takzvanou flensburskou vládu. Funkci předsedy vlády (Vedoucího ministra) v ní zastával Lutz Schwerin von Krosigk. Dönitz okamžitě zbavil Heinricha Himmlera všech státních i stranických funkcí, aby se distancoval od zločinů SS, a soustředil se na jediný praktický cíl: zdržet kapitulaci na západní frontě a vyjednat dílčí příměří, aby mohl po Baltském moři a pozemních koridorech evakuovat co nejvíce německých vojáků a civilistů z východních provincií (Východní Prusko, Kuronsko, Pomořansko) před postupující Rudou armádou. V rámci operace Hannibal se námořnictvu podařilo zachránit před sovětským zajetím a jistou smrtí více než dva miliony lidí.

Když britský polní maršál Bernard Montgomery a americký generál Dwight D. Eisenhower odmítli dílčí kapitulaci a trvali na bezpodmínečném složení zbraní na všech frontách současně, Dönitz vydal rozkaz k podepsání kapitulace. Dne 7. května 1945 podepsal generálplukovník Alfred Jodl kapitulaci v americkém štábu ve francouzské Remeši, a 8. května akt zopakoval polní maršál Wilhelm Keitel v sovětském štábu v Berlíně-Karlshorstu. Flensburská vláda formálně existovala ještě dva týdny, než ji 23. května 1945 britské jednotky definitivně rozpustily a její členy včetně Dönitze zatkly.

⚖️ Norimberský proces a vězení

Po svém zatčení byl Karl Dönitz přesunut do zajateckého tábora Camp Ashcan v Lucembursku a na podzim 1945 předveden před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku jako jeden z hlavních obžalovaných. Obžaloba byla vznesena ve třech bodech: 1) účast na spiknutí za účelem spáchání zločinů proti míru, 2) plánování, příprava a vedení útočné války a 3) válečné zločiny. Nebyl obviněn ze zločinů proti lidskosti (holokaust).

Nejtvrdší debata se vedla ohledně bodu tři. Žalobci argumentovali vydáním takzvaného příkazu Laconia z roku 1942 (Laconia-Befehl), kterým Dönitz zakázal posádkám ponorek zachraňovat trosečníky z potopených lodí, což bylo interpretováno jako nařízení k vraždění nebo zanechání civilistů na moři smrti. Dönitzův obhájce Otto Kranzbühler provedl brilantní tah, když zažádal o svědectví admirála amerického pacifického loďstva Chestera W. Nimitze. Nimitz v písemném prohlášení (affidavitu) potvrdil, že Spojené státy uplatňovaly v Pacifiku vůči Japonsku od prvního dne války identickou strategii neomezené ponorkové války a rovněž nezachraňovaly trosečníky, pokud to znamenalo riziko pro samotnou ponorku. Tento dokument zničil hlavní argument obžaloby a zachránil Dönitzovi život.

Soud jej zprostil obžaloby v bodě jedna, avšak shledal ho vinným v bodech dva a tři (za vedení agresivní námořní války). Dne 1. října 1946 byl Dönitz odsouzen k deseti letům odnětí svobody. Trest, který byl zpochybňován mnoha spojeneckými námořními důstojníky (například i britskými admirály), si kompletně odseděl v izolaci ve věznici Spandau v západním Berlíně po boku dalších odsouzenců jako byli Albert Speer nebo Rudolf Hess.

🗓 Poválečný život a smrt

Přesně po uplynutí desetiletého trestu byl Dönitz dne 1. října 1956 propučen na svobodu. Usadil se v malé obci Aumühle nedaleko Hamburku v tehdejším Západním Německu, kde prožil zbytek života. Na rozdíl od Alberta Speera neprojevil nikdy zásadní lítost nad svou rolí ve Třetí říši, nadále uctíval vojenské tradice a tvrdil, že jednal pouze jako voják plnící svou povinnost.

V roce 1958 vydal své paměti pod názvem Zehn Jahre und zwanzig Tage (Deset let a dvacet dní - odkazující na desetiletí v čele námořnictva a dvacet dní ve funkci prezidenta), ve kterých obhajoval neomezenou ponorkovou válku jako nutný a legitimní vojenský prostředek a distancoval se od politických zločinů nacismu. V roce 1968 vydal další knihu Mein wechselvolles Leben (Můj proměnlivý život). Po zbytek života si dopisoval se západními námořními historiky i bývalými spojeneckými důstojníky, pro které byl cenným pramenem ohledně ponorkové taktiky.

Karl Dönitz zemřel na infarkt myokardu 24. prosince 1980 ve věku 89 let. Jeho pohřeb dne 6. ledna 1981 vyvolal v západním Německu politické kontroverze. Spolkové ministerstvo obrany (pod vedením Hanse Apela) vydalo nařízení, kterým výslovně zakázalo příslušníkům poválečného námořnictva Bundesmarine účastnit se pohřbu ve vojenských uniformách, a zakázalo veškeré státní pocty. Navzdory tomu se pohřbu na Lesním hřbitově v Aumühle zúčastnilo přes pět tisíc lidí, včetně stovek bývalých ponorkářů, držitelů Rytířského kříže a námořníků, ale bohužel i zástupců neonacistických organizací.

👨‍👩‍👧 Rodina a osobní tragédie

V roce 1916 se oženil s Ingeborg Weberovou (1893–1962), dcerou německého generála Ericha Paula Webera. Manželství trvalo 46 let až do smrti Ingeborg a vzešly z něj tři děti: dcera Ursula (1917–1990), a synové Klaus (1920–1944) a Peter (1922–1943). Dönitz vychovával rodinu v protestantské víře. Dcera Ursula se později provdala za Günthera Hesslera, jednoho z úspěšných ponorkových velitelů.

Během druhé světové války postihla rodinu fatální tragédie, neboť Dönitz ztratil v bojích oba své syny. Mladší Peter, sloužící jako důstojník na ponorce U-954, zahynul 19. května 1943, když byla jeho loď v severním Atlantiku potopena britským bombardérem s celou 47člennou posádkou. Poté, co Dönitz ztratil prvního syna, umožňovaly německé vojenské směrnice stáhnout staršího syna Klause z přímé bojové linie. Klaus zahájil studium námořního lékařství, nicméně 13. května 1944, v den svých 24. narozenin, přesvědčil své bývalé kolegy v Cherbourgu, aby jej vzali na hlídkovou plavbu na rychlém útočném člunu S-141. Člun byl následně objeven a rozstřílen francouzským torpédoborcem La Combattante u pobřeží Selsey. Ze šesti přeživších námořníků vytažených z vody Klaus nebyl. Dönitz na zprávy o smrti obou synů reagoval s chladnou stoickou vyrovnaností a nevynechal jediný pracovní brífink, což demonstrovalo jeho fanatickou oddanost vojenské službě.

📈 Kariérní postup a hodnosti

Tabulka shrnující kompletní povyšování Karla Dönitze od vstupu do námořnictva až do konce kariéry. Žádná data nebyla v průběhu jeho služby vynechána:

Hodnost	Typ hodnosti	Datum povýšení	Organizace
Seekadett	Námořní kadet	1. dubna 1910	Kaiserliche Marine
Fähnrich zur See	Námořní praporčík	15. dubna 1911	Kaiserliche Marine
Leutnant zur See	Poručík	27. září 1913	Kaiserliche Marine
Oberleutnant zur See	Nadporučík	22. března 1916	Kaiserliche Marine
Kapitänleutnant	Kapitán-poručík	1. ledna 1921	Reichsmarine
Korvettenkapitän	Korvetní kapitán	1. listopadu 1928	Reichsmarine
Fregattenkapitän	Fregatní kapitán	1. října 1933	Reichsmarine
Kapitän zur See	Námořní kapitán	1. října 1935	Kriegsmarine
Kommodore	Komodor	28. ledna 1939	Kriegsmarine
Konteradmiral	Kontradmirál	1. října 1939	Kriegsmarine
Vizeadmiral	Viceadmirál	1. září 1940	Kriegsmarine
Admiral	Admirál	14. března 1942	Kriegsmarine
Großadmiral	Velkoadmirál	30. ledna 1943	Kriegsmarine

🎖️ Vyznamenání

Během své dlouhé vojenské kariéry obdržel Karl Dönitz desítky vyznamenání. Zde je kompletní seznam nejvýznamnějších řádů a medailí:

Železný kříž 2. třídy (7. listopadu 1914)
Železný kříž 1. třídy (5. května 1916)
Kříž cti 1914–1918 (30. ledna 1935)
Spona k Železnému kříži 2. třídy (18. září 1939)
Spona k Železnému kříži 1. třídy (20. prosince 1939)
Ponorkový válečný odznak s diamanty (27. února 1940)
Rytířský kříž Železného kříže (21. dubna 1940)
Vojenský řád Savojska (Itálie, duben 1941)
Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí (6. dubna 1943)
Zlatý stranický odznak (30. ledna 1944)

Zdroje