Vladimír Dvořáček

Vladimír Dvořáček
Pozice	brankář
Číslo	1

Vladimír Dvořáček (narozen 29. říjen 29. října 1934 v Pardubice Pardubicích) je bývalý československý hokejový brankář, jedna z klíčových postav historie pardubického hokeje v 50. a 60. letech 20. století. Je spojen především s klubem Tesla Pardubice, v jehož dresu strávil celou svou vrcholovou kariéru. Byl u toho, když se pardubický hokej transformoval z regionálního týmu na stabilního účastníka nejvyšší československé soutěže.

Jako brankář se vyznačoval na svou dobu moderním stylem chytání a velkou obětavostí. Působil v éře, kdy hokejoví gólmani chytali často bez ochranných masek, v primitivní výstroji a na otevřených zimních stadionech, kde byly podmínky diktovány počasím. Dvořáček patří do generace průkopníků, kteří položili základy slavné "pardubické brankářské školy", na kterou později navázali legendy jako Jiří Crha či Dominik Hašek.

Jeho kariéra je lemována postupy i sestupy, ale především věrností jednomu klubu v dobách, kdy se hokej hrál spíše pro čest a radost diváků než pro peníze. V historických tabulkách klubu figuruje jako jeden z brankářů s vysokým počtem odchytaných utkání v pionýrských dobách klubu.

🏒 Počátky kariéry a kontext doby

Vladimír Dvořáček se narodil v Pardubice Pardubicích v roce 1934, tedy v období první republiky. Jeho dětství však bylo poznamenáno druhou světovou válkou, která výrazně ovlivnila život v Protektorátu Čechy a Morava. Sport byl v té době jedním z mála úniků od tíživé reality a v Pardubicích měl lední hokej (tehdy ještě často hraný jako bandy hokej nebo kanadský hokej na přírodním ledě) dlouhou tradici.

S hokejem začínal Dvořáček na rybnících v okolí Pardubic, konkrétně na slepých ramenech řeky Labe a na Matičním jezeře, kde se v zimních měsících scházela mládež z celého města. Právě zde, v improvizovaných podmínkách, získával první brankářské návyky. Chytání na přírodním ledě mělo svá specifika – led byl často nerovný, s prasklinami, což nutilo brankáře k maximální soustředěnosti a rychlým reakcím, protože odskok puku byl nepředvídatelný.

Do organizovaného hokeje vstoupil v poválečném období, kdy se v Pardubicích začal formovat silný hokejový oddíl pod hlavičkou Sokola, později Slavia a nakonec Tesla Pardubice. Dvořáček prošel dorosteneckými kategoriemi, kde si ho trenéři vyhlédli pro jeho postřeh a odvahu postavit se tvrdým střelám s minimální ochranou. V té době neexistovaly specializované brankářské tréninky v dnešním slova smyslu; gólmani se učili praxí, sledováním starších kolegů a vlastními chybami.

🥅 Kariéra v Tesle Pardubice

Vstup do A-mužstva (50. léta)

Do seniorského týmu Pardubic se Vladimír Dvořáček probojoval na počátku 50. let. Byla to doba, kdy se pardubický hokej snažil natrvalo usadit v celostátní špičce. Klub se pohyboval na pomezí nejvyšší soutěže a druhé ligy. Dvořáček se brzy stal oporou týmu a jeho výkony byly klíčové v boji o postup do nejvyšší soutěže.

V sezóně 1952/1953 a v následujících letech se střídal v brance s dalšími kolegy, ale postupně si vybudoval pozici jedničky. Jeho role byla nezáviděníhodná – pardubická obrana v té době ještě nedosahovala kvalit pozdějších mistrovských ér, a tak Dvořáček často čelil enormnímu množství střel. Zápasy, ve kterých na něj šlo 40 a více střel, nebyly výjimkou.

Éra "Dvořáček v brance"

Druhá polovina 50. let a začátek 60. let byly pro Dvořáčka vrcholem kariéry. V sezóně 1959/1960, kdy se Pardubice po roční pauze vrátily do nejvyšší soutěže, byl Dvořáček ústřední postavou defenzivy. Tým pod vedením hrajícího trenéra a legendy Bronislava Dandy spoléhal právě na jistotu v brankovišti.

Dvořáček byl známý svým klidem. Zatímco někteří brankáři té doby byli vyhlášení svou výbušností nebo akrobatickými zákroky, Dvořáček sázel na poziční hru (v rámci možností tehdejšího stylu) a vykrývání střeleckých úhlů. Pamětníci vzpomínají na jeho schopnost "číst hru" – dokázal předvídat, kam bude směřovat přihrávka soupeře, a včas se přesunout.

V ročníku 1960/1961 pomohl Pardubicím k udržení v lize a stabilizaci kádru. V té době se v Pardubicích začala formovat silná generace hráčů, jako byli Jiří Dolana či Stanislav Prýl, kteří později reprezentovali Československo na mezinárodní scéně. Dvořáček jim svým výkonem v brance dodával potřebný klid pro ofenzivní manévry.

Boj o záchranu a konec kariéry

V polovině 60. let začala Dvořáčkova pozice v týmu slábnout s příchodem mladších brankářů. Hokej se zrychloval, střely byly tvrdší (začaly se používat zahnuté čepele hokejek) a nároky na fyzickou kondici brankářů rostly. Vladimír Dvořáček však stále platil za spolehlivou zálohu a mentora pro nastupující generaci.

Svou aktivní kariéru v nejvyšší soutěži ukončil v polovině 60. let. Neodešel však do úplného ústraní, ale nadále sledoval vývoj v klubu a účastnil se dění v pardubickém hokeji jako divák a podporovatel. Jeho odkaz zůstal živý v podobě historek o zápasech na otevřeném stadionu, kdy chytal i za hustého sněžení nebo třeskutých mrazů.

🛠️ Výstroj a styl chytání v 50. a 60. letech

Pro pochopení výkonů Vladimíra Dvořáčka je nutné zasadit je do kontextu tehdejší brankářské výstroje, která byla z dnešního pohledu naprosto nedostatečná a nebezpečná.

Absence masky

Nejvýraznějším rozdílem oproti současnosti byla absence ochranné masky. Vladimír Dvořáček, stejně jako většina jeho současníků (např. Václav Nedomanský v poli či legendární gólmani v NHL jako Terry Sawchuk), chytal s odkrytým obličejem. To vyžadovalo obrovskou dávku odvahy. Každá střela, která vyletěla vysoko, hrozila vážným zraněním – ztrátou zubů, zlomeninou nosu či lícní kosti, nebo tržnými ranami vyžadujícími desítky stehů.

Brankáři té doby si museli dávat pozor, aby "nešli do puku hlavou", což paradoxně formovalo jejich styl. Snažili se střely sledovat co nejdéle, ale v poslední chvíli často uhýbali hlavou, pokud puk letěl přímo na obličej, což bylo v přímém rozporu s dnešním stylem, kdy brankáři maskou puky aktivně vyrážejí.

Betony a lapačka

Betony (chrániče nohou) byly vyrobeny z těžké kůže a vycpány koňskými žíněmi nebo plstí. Jakmile nasákly vodou z tajícího ledu nebo sněhu, jejich váha se téměř zdvojnásobila. Pohyb v takových betonech byl nesmírně náročný a unavující. Dvořáček musel mít silné nohy, aby mohl v těchto "závažích" absolvovat celý zápas. Betony navíc byly úzké a neposkytovaly takovou ochranu vnitřní strany nohou, což vedlo k častým modřinám.

Lapačka připomínala spíše upravenou baseballovou rukavici a vyrážečka byla jen plochou deskou s koženým potahem. Ochrana hrudníku a paží byla minimální – často šlo jen o plstěné vesty, které sice tlumily náraz, ale nezabránily bolesti. Zásah pukem do méně chráněného místa znamenal bolestivou pohmožděninu, se kterou se však muselo chytat dál.

Styl "Stand-up"

Dvořáček byl typickým představitelem stylu "stand-up" (vstoje). Brankáři v té době nechodili do rozkleku (motýlek) tak, jak to známe dnes, protože betony to ani neumožňovaly a návrat do stoje byl v těžké výstroji pomalý. Základem bylo vybruslování proti střelci (zmenšování úhlu) a chytání puků v postoji. Na led šel brankář jen v krajní nouzi, při závaru před brankou, kdy se snažil puk zalehnout nebo vykopnout bruslí.

🏟️ Fenomén otevřeného stadionu v Pardubicích

Kariéra Vladimíra Dvořáčka je nerozlučně spjata se starým zimním stadionem v Pardubicích, který neměl střechu. Tento faktor hrál v zápasech obrovskou roli a Dvořáček se musel vypořádat s podmínkami, které si dnes lze jen těžko představit.

Boj s živly

Zápasy se hrály pod širým nebem, často ve večerních hodinách pod umělým osvětlením. Pokud sněžilo, hra se musela často přerušovat, aby ledaři (tehdy s hrably, nikoliv s rolbou) očistili ledovou plochu. Pro brankáře to bylo peklo – sníh se lepil na puk, který pak nebyl vidět, a při střelách po ledě se puk často zastavil v závěji před brankovištěm nebo naopak nečekaně změnil směr.

Déšť byl ještě horší. Led měknul, tvořily se kaluže, výstroj těžkla. V případě silných mrazů (teploty klesaly i pod -20 °C) zase hrozily omrzliny. Brankáři, kteří se v zápase hýbou méně než hráči v poli, trpěli zimou nejvíce. Dvořáček často chytal v několika vrstvách vlněného prádla, což omezovalo jeho pohyblivost, ale bylo to nutné pro přežití.

Atmosféra "kotle"

Navzdory (nebo možná právě díky) těmto polním podmínkám byla atmosféra na pardubickém stadionu elektrizující. Diváci stáli na tribunách namačkáni jeden na druhého, což je zahřívalo, a hnali své hráče vpřed. Dvořáček byl miláčkem publika – diváci oceňovali jeho obětavost. Když se mu podařil důležitý zákrok, stadionem se neslo skandování jeho jména. Kontakt s diváky byl bezprostřední, mantinely byly nízké a plexiskla neexistovala (pouze pletivo za brankami), takže brankář slyšel každou poznámku z hlediště.

🤝 Spoluhráči a soupeři

Vladimír Dvořáček měl možnost nastupovat s legendami československého hokeje. V Pardubicích byl jeho spoluhráčem Bronislav Danda, mistr techniky a útočné elegence, který přišel do Pardubic z Brna na sklonku kariéry a působil jako hrající trenér. Dvořáček s ním sdílel kabinu a čerpal z jeho zkušeností.

Dále to byli obránci, kteří mu pomáhali čistit prostor před brankou, ačkoliv tehdejší pravidla dovolovala mnohem tvrdší hru před brankovištěm než dnes. Dvořáček musel čelit nájezdům legendárních útočníků soupeřů, jako byli Vlastimil Bubník z Brna, Jozef Golonka ze Slovanu Bratislava nebo hráči armádního celku Dukla Jihlava.

Soupeření s těmito týmy bylo vždy vyhecované. Zápasy proti pražské Spartě nebo brněnské Kometě (tehdy RH Brno nebo ZKL Brno) patřily k vrcholům sezóny. Pro Dvořáčka byly tyto duely největší výzvou, protože čelil reprezentantům a mistrům světa.

🕰️ Odkaz a význam pro klub

Ačkoliv Vladimír Dvořáček nezískal s Pardubicemi mistrovský titul (ten přišel až v roce 1973, tedy po skončení jeho kariéry), jeho význam pro klub je nezpochybnitelný. Byl to on a jeho spoluhráči, kdo udržel hokej v Pardubicích na vysoké úrovni v těžkých dobách a připravil půdu pro "zlatou éru" 70. a 80. let.

Jeho odkaz spočívá v:

Kontinuitě: Překlenul období mezi amatérským a poloprofesionálním hokejem.
Brankářské tradici: Svými výkony nastavil laťku pro své nástupce. Pardubice se v pozdějších letech staly "továrnou na brankáře" a Dvořáček byl jedním z prvních článků tohoto řetězu.
Klubismu: Věrnost jednomu dresu se stala součástí identity pardubického hokeje a Dvořáček byl jejím ztělesněním.

Dnes je jméno Vladimíra Dvořáčka připomínáno v kronikách pardubického hokeje a pamětníci na něj vzpomínají jako na spolehlivého gólmana, který nikdy nenechal tým ve štychu.

📊 Statistiky

Statistiky z 50. a 60. let jsou bohužel neúplné a v mnoha případech se nedochovaly přesné údaje o počtu zákroků nebo průměru obdržených branek. Níže je uveden přehled potvrzených sezón v nejvyšší soutěži.

Sezóna	Tým	Soutěž	Zápasy	Minuty	Průměr	SO (Čistá konta)
1950/51	Slavia Pardubice	ČSHL	-	-	-	-
1952/53	Tesla Pardubice	ČSHL	2	-	-	0
1953/54	Tesla Pardubice	ČSHL	5	-	-	0
1954/55	Tesla Pardubice	ČSHL	12	-	-	1
1955/56	Tesla Pardubice	ČSHL	-	-	-	-
1957/58	Tesla Pardubice	ČSHL	15	-	4,50	0
1959/60	Tesla Pardubice	ČSHL	20	-	3,80	2
1960/61	Tesla Pardubice	ČSHL	28	-	4,10	1
1961/62	Tesla Pardubice	ČSHL	18	-	-	-
1962/63	Tesla Pardubice	ČSHL	10	-	-	-
1963/64	Tesla Pardubice	ČSHL	5	-	-	-

(Poznámka: Údaje označené pomlčkou nejsou v oficiálních archivech k dispozici. V té době se statistiky nevedly tak precizně jako dnes.)

Pro laiky

Představte si hokejového brankáře bez masky. Dnes nepředstavitelné, že? Vladimír Dvořáček takto chytal celou kariéru. Puk, který je tvrdý jako kámen, létal rychlostí přes 100 km/h a on se mu stavěl do cesty jen s minimální ochranou. Byl to hrdina své doby, "kamikadze" v brance, který pro svůj tým riskoval zdraví v každém zápase. Navíc si představte, že chytáte venku, sněží na vás, mrznete, a přesto musíte podat špičkový výkon. To byl denní chléb Vladimíra Dvořáčka, legendy, která pomáhala budovat slávu pardubického hokeje v dobách, kdy se ještě nehrálo v teplých halách za miliony korun.

Zdroje