Scholastika

Šablona:Infobox filozofický směr ```

``` Scholastika (z latinského schola, škola) je dominantní filozofický a teologický směr, který se rozvíjel na středověkých evropských univerzitách přibližně od 9. do 17. století. Nejedná se o jednotnou nauku s pevně daným obsahem, ale spíše o specifickou metodu myšlení, argumentace a výuky. Jejím hlavním cílem bylo racionálně objasnit a systematizovat křesťanskou víru a uvést ji do souladu s antickou, především aristotelskou filozofií. Základním mottem scholastiky se stala myšlenka, že filozofie je "služkou teologie" (philosophia ancilla theologiae), přičemž rozum (ratio) má pomáhat hlouběji pochopit a obhájit zjevenou pravdu víry (fides). ```

```

📜 Charakteristika a metoda

Jádrem scholastiky nebyla tvorba zcela nových myšlenek, ale spíše precizní analýza, interpretace a systematizace existujících autoritativních textů, jako byla Bible, spisy církevních otců (zejména sv. Augustina) a díla antických filozofů (především Aristotela, v raném období i Platóna).

Základní vyučovací a argumentační postupy byly:

Lectio (přednáška): Komentované čtení a výklad autoritativního textu. Učitel (magister) vysvětloval význam jednotlivých pasáží, upozorňoval na gramatické a logické nuance a zasazoval text do širšího kontextu.
Quaestio (otázka): Z textu vyplynula sporná otázka, která se stala předmětem dalšího zkoumání. Tento prvek vedl k rozvoji dialektické metody.
Disputatio (disputace): Formální akademická debata, která byla vrcholem scholastické metody. Postupovala podle pevně dané struktury:

Videtur quod... (Zdá se, že...): Představení argumentů pro jednu stranu sporu, často citováním autorit.
Sed contra... (Ale proti tomu...): Představení protiargumentu, často jediné, ale velmi silné autority (např. citát z Bible nebo od Aristotela).
Respondeo dicendum... (Odpovídám, že se má říci...): Vlastní řešení problému, kde autor předkládá svou syntézu a podrobně ji zdůvodňuje.
Ad argumenta... (K argumentům...): Systematické vyvrácení původních argumentů z části videtur quod, čímž autor ukázal sílu svého řešení.

Tento přísně logický a strukturovaný přístup vedl k tvorbě monumentálních děl, tzv. sumem (latinsky summa), které se snažily systematicky a vyčerpávajícím způsobem pokrýt celou oblast teologie (Summa Theologiae) nebo filozofie. Důraz na logiku, přesné definice a formální správnost argumentace je nejvýraznějším rysem scholastického myšlení. ```

```

⏳ Historický vývoj

Scholastiku lze rozdělit do tří hlavních období, která se liší svými hlavními tématy, dostupnými prameny i klíčovými osobnostmi.

Raná scholastika (cca 800–1200)

Toto období je charakteristické snahou o aplikaci logiky a dialektiky na teologické otázky. Hlavním filozofickým zdrojem byl Platón (často zprostředkovaný novoplatonismem a sv. Augustinem) a jen malá část Aristotelova díla, především jeho logické spisy (tzv. Organon). Ústředním tématem byl spor o univerzálie, tedy otázka, zda obecné pojmy (jako "člověk" nebo "dobro") existují reálně, nebo jsou jen jmény v naší mysli.

Anselm z Canterbury (1033–1109): Autor slavného ontologického důkazu Boží existence a motta fides quaerens intellectum (víra hledající porozumění). Snažil se rozumově dokázat pravdy víry.
Petr Abélard (1079–1142): Proslul svou dialektickou metodou v díle Sic et Non (Ano a Ne), kde proti sobě postavil zdánlivě protikladné výroky církevních autorit a nutil tak k hlubšímu zamyšlení. V sporu o univerzálie zastával pozici umírněného realismu, tzv. konceptualismu.

Vrcholná scholastika (cca 1200–1300)

Zlatý věk scholastiky, spojený s rozvojem univerzit (především v Paříži, Oxfordu a Bologni) a s recepcí kompletního díla Aristotela, které se do Evropy dostalo prostřednictvím arabských a židovských překladatelů. Aristotelova metafyzika, etika a přírodní filozofie poskytly křesťanským myslitelům nový, propracovaný pojmový aparát. Cílem bylo vytvořit velkou syntézu aristotelismu a křesťanské nauky.

Albert Veliký (cca 1200–1280): Systematicky studoval a komentoval Aristotelova díla a zpřístupnil je latinskému světu. Byl učitelem Tomáše Akvinského.
Tomáš Akvinský (1225–1274): Nejvýznamnější postava scholastiky. Ve svém monumentálním díle Summa Theologiae vytvořil dokonalou syntézu křesťanské víry a aristotelské filozofie. Rozlišil mezi pravdami, které lze poznat rozumem (např. existence Boha), a pravdami, které jsou přístupné jen vírou (např. Nejsvětější Trojice). Jeho systém, známý jako tomismus, se stal oficiální filozofií katolické církve.
Bonaventura z Bagnoregia (1221–1274): Představitel augustiniánské tradice, která byla více ovlivněna Platónem. Kladl větší důraz na vůli, lásku a mystickou zkušenost než na čistě racionální poznání.

Pozdní scholastika (cca 1300–1500)

Toto období je charakterizováno kritikou a rozkladem velkých syntéz vrcholné scholastiky. Filozofové začali více oddělovat sféru rozumu a víry. Do popředí se dostal nominalismus a zájem o logiku a filozofii jazyka.

Jan Duns Scotus (cca 1266–1308): Proslul svou subtilní argumentací (přezdívka Doctor Subtilis). Zdůrazňoval Boží svobodu a primát vůle (voluntarismus) nad rozumem.
William Ockham (cca 1287–1347): Radikální nominalista, který tvrdil, že reálně existují pouze jednotliviny. Je autorem principu logické úspornosti známého jako Ockhamova břitva (entity se nemají zmnožovat, není-li to nutné). Důsledně oddělil filozofii od teologie – rozumem nelze dokázat Boží existenci ani jiné pravdy víry, ty jsou čistě věcí víry.

Druhá scholastika a neoscholastika

Scholastika zažila oživení v 16. a 17. století ve a (tzv. druhá scholastika nebo Salamanská škola), kde se myslitelé jako Francisco Suárez věnovali otázkám mezinárodního práva a politické teorie. Další vlna zájmu, neoscholastika, přišla v 19. století, kdy papež Lev XIII. v encyklice Aeterni Patris (1879) doporučil studium Tomáše Akvinského jako základ katolického vzdělání. ```

```

🔑 Klíčové pojmy a spory

Dva ústřední problémy prostupovaly celými dějinami scholastiky.

Spor o univerzálie

Tento spor se týkal ontologického statusu obecných pojmů (univerzálií), jako jsou "člověk", "strom" nebo "spravedlnost".

Realismus: Tvrdil, že univerzálie existují reálně a nezávisle na lidském myšlení i na konkrétních věcech (krajní realismus, ovlivněný Platónem) nebo že existují v jednotlivých věcech jako jejich podstata (umírněný realismus, ovlivněný Aristotelem). Zastáncem byl např. Anselm z Canterbury.
Nominalismus: Tvrdil, že reálně existují pouze jednotlivé věci (tento konkrétní člověk, tento strom). Univerzálie jsou pouhá jména (nomina) nebo zvuky, kterými označujeme skupiny podobných věcí. Hlavním představitelem byl William Ockham.
Konceptualismus: Kompromisní stanovisko, podle kterého univerzálie existují jako pojmy (koncepty) v naší mysli, které vznikají abstrakcí ze smyslové zkušenosti s jednotlivinami. Tuto pozici zastával Petr Abélard.

Vztah víry a rozumu

Otázka, jak se k sobě mají víra (fides) a rozum (ratio), byla pro scholastiku zásadní.

Harmonie: Většinový názor, nejlépe formulovaný Tomášem Akvinským. Víra a rozum pocházejí od jednoho zdroje, Boha, a proto si nemohou protiřečit. Rozum může dokázat některé pravdy víry (tzv. preambula fidei, předpoklady víry) a pomáhá hlouběji pochopit ty, které jsou nadrozumové. Filozofie je "služkou teologie".
Oddělení (teorie dvojí pravdy): Názor, který se objevil v pozdní scholastice (např. u Williama Ockhama). Filozofie a teologie jsou dvě zcela odlišné disciplíny. To, co je pravdivé ve filozofii (na základě rozumu), nemusí být pravdivé v teologii (na základě zjevení) a naopak. Pravdy víry jsou rozumem nedokazatelné.

```

🏛️ Významní představitelé

Anselm z Canterbury (1033–1109) – Otec scholastiky, autor ontologického důkazu Boha.
Petr Abélard (1079–1142) – Mistr dialektiky a logiky, autor díla Sic et Non.
Albert Veliký (cca 1200–1280) – Učitel církve, systematizátor Aristotelova díla.
Tomáš Akvinský (1225–1274) – Největší scholastik, autor Summa Theologiae, tvůrce tomismu.
Bonaventura z Bagnoregia (1221–1274) – Představitel františkánské, augustiniánské tradice.
Roger Bacon (cca 1214–1294) – Průkopník empirické metody a experimentální vědy.
Jan Duns Scotus (cca 1266–1308) – Doctor Subtilis, představitel voluntarismu.
William Ockham (cca 1287–1347) – Představitel nominalismu, autor principu Ockhamovy břitvy.

```

📉 Kritika a odkaz

Scholastika se stala terčem ostré kritiky v období renesance a humanismu. Humanisté jako Francesco Petrarca nebo Erasmus Rotterdamský jí vyčítali "barbarskou" latinu, odtrženost od reálného života, přílišnou abstrakci a zaměření na neplodné logické hříčky. V období osvícenství byla kritizována za svou dogmatičnost a podřízenost církevní autoritě.

Navzdory této kritice je odkaz scholastiky pro západní myšlení obrovský:

Založení univerzit: Scholastika je neoddělitelně spjata se vznikem a formováním středověkých univerzit jako center vzdělanosti, svobodné diskuse a bádání.
Důraz na racionalitu: Požadavek na logickou konzistenci, přesnou argumentaci a systematické myšlení položil základy pro novověkou vědu a filozofii.
Pojmový aparát: Scholastika vytvořila a zpřesnila obrovské množství filozofických a teologických pojmů, které se v západním myšlení používají dodnes.
Právní myšlení: Metody scholastické disputace a interpretace textů hluboce ovlivnily vývoj kontinentálního práva.

```

🧑‍🏫 Scholastika pro laiky

Představte si scholastickou metodu jako velmi přísnou a organizovanou soudní síň pro myšlenky. Cílem není přijít s úplně novým zákonem, ale dokonale porozumět a vysvětlit stávající zákony (v tomto případě Bible a spisy filozofů).

Soudní proces (disputace) probíhá takto: 1. Přednesení obžaloby (Videtur quod...): Nejprve se představí všechny možné argumenty, proč je daná myšlenka (např. "Svět je věčný") pravdivá. Používají se citace slavných autorit, logické dedukce – vše, co mluví ve prospěch této myšlenky. 2. Klíčový svědek obhajoby (Sed contra...): Poté se představí jeden, ale velmi silný protiargument. Často je to citát z Bible, který je považován za nejvyšší autoritu. Například: "Ale proti tomu stojí Kniha Genesis, která říká: 'Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.'" 3. Závěrečná řeč soudce (Respondeo dicendum...): Nyní přichází na řadu "soudce" (scholastický mistr), který pronese svůj verdikt. Nesnaží se jednu stranu úplně zavrhnout, ale najít řešení, které bere v úvahu pravdu obou stran. Například vysvětlí, v jakém smyslu je svět stvořený v čase (podle víry) a v jakém smyslu by mohl být považován za věčný z čistě filozofického hlediska, a proč je pohled víry nadřazený. 4. Vyvrácení důkazů obžaloby (Ad argumenta...): Nakonec se soudce vrátí k úplně prvním argumentům "obžaloby" a jeden po druhém ukáže, proč byly chybné, neúplné nebo špatně interpretované.

Scholastika tedy nebyla jen o slepém opakování starých textů, ale o jejich aktivním, logickém a neuvěřitelně detailním "soudním přezkumu", aby se odhalila jejich nejhlubší pravda a souvislost s ostatními pravdami. ```

```

Šablona:Aktualizováno ```