Olympic (hudební skupina)

Šablona:Infobox Hudební skupina Olympic je jednou z nejstarších, nejvýznamnějších a komerčně vůbec nejúspěšnějších hudebních skupin v celé historii české a československé populární hudby. Tato legendární formace, která se pohybuje na pomezí žánrů rock, bigbít a melodický pop-rock, byla založena v roce 1962 v Praze. Za svou neuvěřitelnou, více než šedesátiletou nepřetržitou existenci se skupina stala naprostým základním kamenem tuzemské hudební scény, a proto je hudebními publicisty i širokou veřejností velmi často a právem označována za „české The Rolling Stones“. Hlavní, ústřední a zcela nezastupitelnou tváří, lídrem, kytaristou, hlavním zpěvákem a dvorním skladatelem drtivé většiny repertoáru kapely je od samých počátků fenomenální hudebník Petr Janda.

Skupina Olympic vydala během své mimořádně bohaté kariéry více než dvacet řadových studiových alb, z nichž hned to první s názvem Želva z roku 1968 je odborníky považováno za vůbec první plnohodnotné české beatové album. Formace v průběhu dekád vyprodukovala obrovské množství nesmrtelných a zcela zlidovělých hitů, mezi něž patří skladby jako „Dej mi víc své lásky“, „Slzy tvý mámy“, „Jasná zpráva“, „Okno mé lásky“, „Dynamit“ či „Snad jsem to zavinil já“. Úspěch kapely byl pravidelně stvrzován ziskem těch nejvyšších hudebních ocenění, a to včetně zisku hned několika absolutních prvenství v divácké anketě Zlatý slavík i novodobém Českém slavíku. Přestože kapela musela během let čelit řadě těžkých personálních obměn, emigraci některých členů a dvěma tragickým úmrtím v sestavě (klávesisty Miroslava Berky v roce 1987 a bubeníka Milana Peroutky v roce 2013), nikdy svou činnost neukončila. V současnosti (roky 2024–2026) kapela nadále masivně koncertuje a vyprodává ty největší české multifunkční haly včetně pražské O2 areny.

Založení kapely a divadelní začátky (1962–1965)

Historie skupiny Olympic se začala psát na podzim roku 1962. K samotnému vzniku formace vedla poměrně složitá cesta přes původní soubor s názvem Karkulka (což byla dobová zkratka pro Karlínský kulturní kabaret). Zakladatelem tohoto souboru byl hudebník a skladatel Miloslav Růžek, který se rozhodl vytvořit doprovodnou kapelu, jež by hrála pro různé tehdejší začínající zpěváky. Kolem kapely se velmi brzy začal točit zkušený hudební organizátor, dirigent a skladatel Karel Mareš, který se stal prvním neoficiálním manažerem a hybatelem skupiny. Název „Olympic“ byl kapele přidělen až v roce 1963 podle stejnojmenného klubu v pražské Spálené ulici, kde skupina tehdy získala své stálé koncertní a divadelní angažmá.

V úplných počátcích nepůsobil Olympic jako klasická uzavřená hudební skupina se stálým zpěvákem, ale jako široké doprovodné těleso. Její tehdejší repertoár se skládal převážně z převzatých angloamerických rokenrolových hitů. Na pódiu se před mikrofonem střídala celá řada interpretů, z nichž mnozí se později stali obrovskými hvězdami tuzemské populární hudby. S tehdejším Olympikem zpíval například divoký a nespoutaný rokenrolový král Miki Volek, populární Pavel Bobek, osobitá Yvonne Přenosilová, nebo budoucí country legenda Naďa Urbánková. Zásadním krokem v tomto období byl příchod kytaristy Petra Jandy, který do té doby působil v kapele Sputnici. Janda se díky své hře na sólovou kytaru a vynikajícímu hudebnímu cítění stal velmi brzy přirozeným hudebním lídrem celého tělesa. Kapela v té době často vystupovala i v populárním a avantgardním pražském divadle Semafor v rámci představení Ondráš podotýká.

Osamostatnění, éra Želvy a Ptáka Rosomáka (1965–1970)

Kolem roku 1965 se v kapele odehrála zásadní koncepční revoluce. Inspirace britskou invazí v čele se skupinou The Beatles vedla Petra Jandu a tehdejšího baskytaristu a textaře Pavla Chrastinu k rozhodnutí zrušit formát s mnoha sólovými zpěváky a transformovat Olympic na klasickou pětihlavou beatovou kapelu, kde si hudebníci budou sami zpívat a především tvořit vlastní, originální český repertoár. Toto rozhodnutí zpočátku narazilo na odpor a kapelu muselo opustit několik lidí. Sestava se následně stabilizovala do podoby: Petr Janda (kytara, zpěv), Miroslav Berka (klávesy), Pavel Chrastina (baskytara), Ladislav Klein (doprovodná kytara) a Jan Antonín Pacák (bubeník, proslulý pod přezdívkou Jeňýk).

V roce 1965 spatřil světlo světa vůbec první, naprosto gigantický a zlomový český autorský beatový hit „Dej mi víc své lásky“. Hudbu složil Petr Janda a text napsal Pavel Chrastina. Píseň zaznamenala naprosto fenomenální a okamžitý úspěch u mladé generace a stala se symbolem nové československé hudební vlny. Skupina začala chrlit další vynikající singly jako „Snad jsem to zavinil já“ či „Želva“. Tyto obrovské úspěchy vedly v roce 1968 k vydání prvního dlouhohrajícího studiového alba s názvem Želva u vydavatelství Supraphon. Deska se stala naprostým milníkem a je dodnes vysoce ceněna jako jedno z nejdůležitějších alb v historii české hudby.

O rok později, v roce 1969, skupina na tento triumf navázala dalším velmi inovativním a psychedelickým rockem ovlivněným albem Pták Rosomák. Zde kapela experimentovala s netradičními nástroji a poprvé využila i hostujících smyčcových a dechových těles. Z tohoto alba pochází například slavná skladba „Krásná neznámá“. Konec šedesátých let byl však poznamenán politickými změnami a invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Část skupiny dokonce na podzim 1968 odcestovala do Francie, kde chvíli hrála v pařížských klubech pod zkráceným názvem "The Five Travelers", ale nakonec se hudebníci rozhodli k návratu do vlasti. V té době kapelu kvůli osobním i uměleckým neshodám s Jandou opustil stěžejní textař a baskytarista Pavel Chrastina, kterého brzy nahradil Jan Hauser.

Těžká léta normalizace a personální krize (1971–1978)

Sedmdesátá léta, poznamenaná tuhou komunistickou normalizací, představovala pro rockovou kapelu západního střihu nesmírně obtížné období plné byrokratických zákazů, omezování textů a cenzury. Olympic byl nucen ostříhat si pověstné dlouhé vlasy, změnit divokou image a hudebně trochu polevit z drsného beatového zvuku. V roce 1971 kapelu opustil bubeník Jeňýk Pacák, který se rozhodl naplno věnovat výtvarnému umění. Na jeho místo nastoupil razantní bubeník Petr Hejduk, který zároveň přinesl do kapely i druhý, čistý vokál. Sestavu brzy doplnil i baskytarista Jiří Korn, avšak ten kapelu opustil velmi záhy a vydal se na nesmírně úspěšnou popovou dráhu sólového zpěváka.

V tomto období Olympic natočil alba Jedeme jedeme (1971) a Olympic 4 (1974). Kapela tehdy trpěla absencí stálého textaře a hudebně poněkud hledala svou identitu, což se odrazilo v občasných pokusech o přesah do takzvaného středního popového proudu (například píseň „Slzy tvý mámy“, jež se sice stala obrovským komerčním hitem, ale čistokrevní rockoví fanoušci ji kapele zpočátku velmi vyčítali). Následovalo hluché a tápající období reprezentované albem Marathón (1978). Kapela byla v tak hluboké vnitřní i tvůrčí krizi, že Petr Janda dokonce reálně zvažoval úplné rozpuštění a ukončení činnosti skupiny. Zcela zásadním a zachraňujícím prvkem pro celou další budoucnost kapely se však ukázalo angažování fenomenálního a technicky brilantního hráče na baskytaru Milana Brouma koncem roku 1975. Jeho virtuózní a velmi moderní pojetí hry na basu vneslo do kapely obrovskou svěží energii a donutilo ostatní členy k mnohem vyšším instrumentálním výkonům.

Velkolepé znovuzrození a koncepční trilogie (1979–1984)

Na samém přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zažil Olympic jeden z nejvelkolepějších a nejpřekvapivějších hudebních comebacků v historii. Petr Janda se po domluvě se skvělým básníkem a textařem Zdeňkem Rytířem rozhodl, že kapela nahraje monotematické, příběhové a instrumentálně propracované koncepční album ve stylu tehdy světově populárního art rocku. Tento riskantní krok vyšel naprosto dokonale. V roce 1980 vyšla první část slavné trilogie s názvem Prázdniny na Zemi. Album mělo hluboké ekologické poselství, hudebně bylo velmi komplexní, stálo na obrovských plochách klávesových nástrojů, a přitom si zachovalo melodičnost (hity jako „Osmý den“). Komerční úspěch byl tak obrovský, že kapela musela s tímto představením uspořádat celonárodní masivní turné s ohromující scénografií.

V obrovském tvůrčím rozletu kapela okamžitě pokračovala. Textař Zdeněk Rytíř pro ně vymyslel koncept zabývající se tématy lidských vztahů a mezilidského odcizení na půdorysu obyčejného velkoměstského života. Vzniklo tak album Ulice (1981), ze kterého vzešel pravděpodobně vůbec nejkrásnější ploužák v dějinách českého rocku, monumentální skladba „Okno mé lásky“. Píseň se stala obrovskou nadčasovou hymnou. Celou tuto slavnou a hudebně nesmírně ceněnou koncepční sérii kapela zakončila v roce 1984 sci-fi laděným albem Laboratoř, ke kterému texty napsal vynikající dvorní textař Pavel Vrba. Během natáčení této desky kapelu kvůli autorským neshodám opustil bubeník Petr Hejduk a na jeho místo za bicí soupravu usedl Milan Peroutka, jenž se stal dalším stěžejním a nepostradatelným pilířem rytmiky na další dlouhá desetiletí. Éra trilogie znamenala absolutní tvůrčí vrchol, který byl ověnčen opětovným vítězstvím kapely v anketě Zlatý slavík počátkem osmdesátých let.

Heavy metal, Pop rock a tragédie v kapele (1985–1989)

V druhé polovině osmdesátých let vycítil Petr Janda změnu hudebních trendů směrem k razantnějšímu, ostřejšímu a kytarovějšímu zvuku, který ovládal západní svět. Olympic tento moderní, dravý zvuk, koketující až s hranicemi hard rocku a tehdy nastupujícího fenoménu heavy metalu, absorboval na svém velmi energickém albu Kanagom (1985), na kterém se nacházel gigantický hit „Jako za mlada“. Úspěch následoval i s dravými deskami Bigbít (1986) a rockově orientovaným albem Když ti svítí zelená (1988), kde se Janda předvedl jako mistr tvrdých kytarových riffů (píseň „Když ti svítí zelená“ nebo zlidovělá stadiónová hymna „Jasná zpráva“). V této době patřil Olympic k naprosté a neohrožené špičce československého showbyznysu a sportovní haly při jeho koncertech praskaly ve švech.

Uprostřed tohoto zlatého a vysoce úspěšného období však kapelu poprvé v historii zasáhla krutá rána osudu a naprostá tragédie. V únoru roku 1987 byl dlouholetý zakládající člen, výborný aranžér a mistr klávesových nástrojů Miroslav Berka nalezen mrtev ve sklepě svého domu, přičemž se v hlubokých depresích údajně sám oběsil. Celá hudební scéna byla v šoku a kapela byla těžce otřesena. Aby však dostáli nasmlouvaným závazkům a obřím turné, museli bleskově najít náhradu. Novým hráčem na klávesy se tak stal mladý, talentovaný a moderní technologiemi vybavený muzikant Jiří Valenta, jehož styl hry se kapele okamžitě přizpůsobil. S Valentou kapela následně oslavila své gigantické 25. výročí v tehdejší pražské Sportovní hale a o rok později vydala i jemnější a popovější album Ó jé (1990), které opět sklidilo masivní úspěch.

Období útlumu, obří návraty a stálá aktivita (1990–2012)

S příchodem sametové revoluce na konci roku 1989 se domácí hudební trh naprosto a radikálně změnil. Lidé hltali dlouho zakazovanou západní hudbu a mnoho tuzemských stálic ztratilo v první polovině devadesátých let dech. Tento přirozený propad zájmu pocítil i Olympic. Ačkoliv vydali v tomto období komerčně slabší, ale kritikou dobře přijatá alba jako Dávno (1994, s obrovským hitem „Dávno“ a „Jednou“) nebo tvrdé album Brejle (1997), jejich obvyklé obrovské turné vystřídaly komornější koncerty. Klávesista Jiří Valenta musel bojovat s vážnými zdravotními problémy a posléze v devadesátých letech z kapely nedobrovolně odešel (na jeho místo nakonec trvale nastoupil vynikající klávesista Milan Klein).

I přes tyto mírné poklesy v běžných prodejích CD si kapela plně uvědomovala svou obrovskou historickou hodnotu a neuvěřitelně silnou loajalitu svých starých fanoušků. Z tohoto důvodu se Olympic začal profilovat jako takzvaná „kapela obřích výročí“. V roce 2002 oslavili čtyřicet let své existence mamutím koncertním turné, přičemž vydali i povedené album Dám si tě klonovat. Následovaly masivní a beznadějně vyprodané oslavy 45. výročí a v roce 2012 pak velkolepé, výpravné a historické turné k neskutečnému padesátému výročí kapely. Během tohoto jubilea dokázali beznadějně vyprodat pražskou O2 arenu i největší haly na Slovensku, kam se s velkým dojetím přišly podívat i stovky jejich nejvěrnějších fanoušků z generace zakladatelů bigbítu. V tomto období kapela také vydala řadové album Sopka (2007).

Druhá tragédie, Souhvězdí a moderní éra (2013–současnost)

V květnu roku 2013 se kapela a celá hudební veřejnost musela vypořádat s další naprosto nečekanou, krutou a fatální ztrátou. Krátce po úspěšném odehrání náročného výročního koncertu zemřel zcela náhle a bez předchozích varovných příznaků ve věku 49 let dlouholetý, milovaný a technicky fenomenální bubeník Milan Peroutka (tzv. Ferda). Důvodem bylo selhání organismu. Zlomený Petr Janda i zbytek kapely opět čelili existenční otázce. Nakonec zvítězila touha hrát dál na počest zemřelého kamaráda. Na místo bubeníka byl po krátkém konkurzu přijat mimořádně zručný, energický a o generaci mladší mistr úderu, bubeník Martin Vajgl (dříve působící mimo jiné s kapelami Vltava, Wanastowi Vjecy či Čechomor).

S příchodem nové mladé krve do rytmiky nabral Olympic druhý dech a vyvrátil spekulace o tom, že se stane pouhým revivalem svých vlastních starých hitů. Během let 2013 až 2015 kapela k obrovskému úžasu kritiků vydala ambiciózní, třidílnou albovou sérii sestávající ze zbrusu nových, tvrdých a autorských písní, která dostala souhrnný název "Souhvězdí". Šlo o alba Souhvězdí šílenců, Souhvězdí drsňáků a Souhvězdí romantiků. Během pandemie v roce 2020 vydal Olympic skvěle hodnocenou, zvukově nekompromisní a moderní hard-rockovou desku Kaťata, ke které vznikly provokativní a silné videoklipy a jež se stala jasným důkazem, že Janda s Broumem stále ovládají dokonalé a hutné riffy. Z kapely z osobních důvodů odešel dlouholetý klávesista Jiří Valenta, kterého v roce 2020 brilantně a velmi úspěšně nahradil sympatický klávesový virtuos a skvělý zpěvák Pavel Březina.

V letech 2022 a 2023 pak kapela zorganizovala vůbec nejtěžší, nejdelší a produkčně nejvelkolepější projekt své kariéry – Respect Tour Olympic 60. Toto mamutí turné slavící neuvěřitelných 60 let nepřetržité existence skupiny na evropských pódiích projelo naprosto vyprodanými halami napříč celou Českou republikou i Slovenskem, včetně opětovného dobytí pražské O2 areny. Tento úspěch pokračoval plynule i do let 2024, 2025 a nadcházejícího roku 2026, kdy skupina vyhlásila nové úspěšné klubové a kulturní halové turné s poetickým názvem "Vlak co nikde nestaví". Aktuálně tak na pódiích vedle sebe stabilně a ve vynikající fyzické kondici excelují Petr Janda (zpěv, kytara), Milan Broum (baskytara), Martin Vajgl (bicí) a Pavel Březina (klávesy), čímž prokazují obrovskou vitalitu a lásku k muzice.

Hudební styl a význam pro společnost (Pro laiky)

Důležitost a obrovský odkaz skupiny Olympic spočívá především v tom, že tato parta naučila tehdejší komunistické a uzavřené Československo poslouchat a vnímat skutečný a profesionálně hraný západní rock. Zatímco dříve byla populární hudba u nás tvořena především uhlazenými operními hlasy s doprovodem velkých televizních orchestrů a estrád, Olympic na scénu vtrhl s elektrickými, zkreslenými kytarami, hlučnými bicími a rebelským mladistvým křikem.

Jejich hudební vývoj naprosto organicky a přesně kopíroval to, co se dělo venku za hranicemi. Začali od jednoduchého, drsnějšího kytarového bigbítu plného tříakordových postupů, ovlivněného ranými Beatles. Postupně přes psychedelické a experimentální plochy dozráli k tvorbě složitých koncepčních a instrumentálně nesmírně náročných art-rockových kompozic, při kterých používali pokročilé varhany a symfonické postupy. Následně se dokázali flexibilně přesunout k údernému, přímočarému arénovému a stadiónovému heavy metalu plnému rychlých kytarových sól a dravé baskytary a v moderní době hrají vynikající, syrový kytarový hard rock dospělých mužů. Společným jmenovatelem celé jejich tvorby napříč všemi šestnácti hudebními dekádami je pak fenomenální cit frontmana Petra Jandy pro silnou, naprosto krystalicky zapamatovatelnou a klenutou zpěvnou vokální melodii, díky které se jejich složité rockové kompozice staly běžnými táborovými a radiovými hity hratelnými na španělku.

Přehled současných a historických členů

V kapele se za dobu její dlouhé existence vystřídaly desítky prvotřídních muzikantů, z nichž mnozí udělali zásadní stopu i jinde, avšak hlavní jádro zůstalo vždy jasně dané.

Aktuální hrající sestava (kolem roku 2025/2026):

Petr Janda (od 1963) – Zcela neotřesitelný lídr, mozek, manažer, zpěvák, kytarista a výhradní skladatel.
Milan Broum (od 1975) – Virtuózní baskytarista s obrovským vlivem na hutný zvuk a rytmiku kapely.
Martin Vajgl (od 2013) – Fenomenální, moderní a nesmírně přesný bubeník a perkusista s dravým stylem.
Pavel Březina (od 2020) – Brilantní hráč na klávesové nástroje, obsluhující moderní syntezátory, a doprovodný vokalista.

Významní a legendární dřívější členové:

Miroslav Berka (1962–1987) – Zakládající člen a excelentní pianista, zemřel tragicky za dodnes nevyjasněných okolností.
Milan Peroutka (1986–2013) – Legendární bubeník s nezaměnitelným úderem, skonal nečekaně po koncertech.
Jan Antonín „Jeňýk“ Pacák (1965–1971) – Bubeník a showman z první zlaté éry alba Želva a Pták Rosomák, který dal přednost výtvarnému umění.
Pavel Chrastina (1962–1969) – Baskytarista a především zásadní textař ranných hitů, kvůli sporům odešel v cizině.
Jiří Valenta (1987–2020) – Mnohaletý spolehlivý klávesista hrající v éře největších stadionových hal, ze skupiny odešel z důvodu zdraví.
Petr Hejduk (1971–1985) – Bubenická stálice v náročném období normalizace i v průběhu slavné hudební trilogie.

Stěžejní a výběrová diskografie

Následující tabulka přináší přesný chronologický přehled nejdůležitějších a přelomových dlouhohrajících desek (kapela jich celkově nahrála přes dvě desítky).

Rok vydání	Hlavní název alba	Vydavatelství	Zásadní hity a historický hudební význam
1968	Želva	Supraphon	Vůbec první plnohodnotné, ryze tuzemské autorské a nesmírně ceněné dlouhohrající české beatové album.
1969	Pták Rosomák	Supraphon	Zvukově velmi progresivní, experimentální a psychedelií výrazně ovlivněná deska se spoustou studiových triků.
1980	Prázdniny na Zemi	Supraphon	První část slavné a nadčasové koncepční ekologické hudební trilogie s náročnou velkolepou produkcí a temnými texty Zdeňka Rytíře.
1981	Ulice	Supraphon	Druhá část slavné konceptuální trilogie obsahující pravděpodobně vůbec největší nadčasový a hymnický hit „Okno mé lásky“.
1984	Laboratoř	Supraphon	Třetí, závěrečná a mírně temněji laděná sci-fi kapitola ze zásadní obří umělecké trilogie skupiny na texty Pavla Vrby.
1985	Kanagom	Supraphon	Výrazný a tvrdý stylový úkrok směrem k agresivnějšímu dravému hard-rocku a kytarové energii osmdesátých let.
1988	Když ti svítí zelená	Supraphon	Masivně úspěšná arénová kytarová deska plná zlidovělých skladeb a hymen (hit: Jasná zpráva).
1994	Dávno	Supraphon	Poklidnější a akusticky znějící veleúspěšný dospělý návrat po revoluci, hit a videoklip s obří popularitou k písni „Dávno“.
2013	Souhvězdí šílenců	Supraphon	Nečekaný autorský a ohromně nabitý kytarový znovuzrod skupiny s novým bubeníkem v sestavě.
2020	Kaťata	Supraphon	Zcela aktuální a velice drsně znějící, syrová a zvukově naprosto nekompromisní hutná hard-rocková deska bez cenzury.

Významná udílená oborová ocenění

Skupina byla za svou historii nespočetněkrát vyzdvihnuta nejen laickými zástupy věrných posluchačů, ale i nejpřísnější hudební profesní kritikou.

Rok ocenění	Název hudební organizace či ankety	Dosažená finální kategorie či status ocenění
1981, 1982, 1983	🏅 Zlatý slavík	1. místo – Neohrožená dominance a naprosté celonárodní vítězství, ocenění absolutní a nejlepší hudební Skupina
1992	🏅 Gramy (předchůdce cen Anděl)	Prestižní a slavnostní trvalé historické uvedení kapely do respektované české Dvorany slávy
1996, 1997, 1998	🏅 Český slavík	1. místo – Triumfální návrat popularity a absolutní poražení rockové i popové celonárodní konkurence v kategorii Skupina
2013	🏅 Ceny Anděl	Odborná cena a absolutní hudební triumf, nejcennější ocenění Deska pětadvacetiletí

Zdroje