Niccolò Paganini

Rozbalit box

Obsah boxu

Niccolò Paganini (* 27. října 1782, Janov – 27. května 1840, Nice) byl italský houslový virtuos, violista, kytarista a hudební skladatel. Je považován za jednoho z největších houslistů všech dob, ne-li za největšího. Jeho technická zdatnost, inovativní techniky a charismatická, až démonická pódiová prezentace z něj učinily první skutečnou hudební superstar a definovaly archetyp romantického virtuosa. Jeho skladby, zejména 24 Capriccií pro sólové housle, dodnes představují vrchol houslové techniky a jsou zkušebním kamenem pro každého koncertního mistra.

📜 Životopis

👶 Dětství a studium

Niccolò Paganini se narodil v Janově v Itálii jako třetí ze šesti dětí Antonia a Teresy Paganiniových. Jeho otec, neúspěšný obchodník a amatérský hudebník hrající na mandolínu, brzy rozpoznal synův mimořádný talent. Od pěti let ho učil hrát na mandolínu a od sedmi na housle. Otec byl velmi přísný a ambiciózní, často syna nutil cvičit od rána do večera a za nedostatečné výkony ho trestal hladem. Tento dril sice položil základy jeho fenomenální techniky, ale také trvale poškodil jeho zdraví.

Brzy přerostl schopnosti svého otce i místních učitelů. Jeho prvním veřejným vystoupením bylo v roce 1795 v Janově, kde si jeho talentu všimla celá hudební komunita. Díky finanční sbírce mohl odcestovat do Parmy, aby studoval u slavného houslisty a pedagoga Alessandra Rolly. Legenda praví, že když Paganini dorazil k Rollovi, ten byl nemocný a nechtěl nikoho přijímat. Paganini však v čekárně uviděl na stole noty k Rollovu obtížnému koncertu a bezchybně ho na první pohled zahrál. Rolla údajně prohlásil, že ho již nemá co naučit, a poslal ho ke svému vlastnímu učiteli, Gasparo Ghirettimu, u kterého studoval kontrapunkt a kompozici.

🇮🇹 Raná kariéra v Itálii

V roce 1801, ve věku 18 let, byl jmenován prvním houslistou Republiky Lucca. Zde si získal pověst nejen jako hudebník, ale také jako hazardní hráč a sukničkář. Jeho kariéra v Lucce byla úspěšná, ale po několika letech se rozhodl pro svobodnou dráhu koncertního umělce. Během tohoto období intenzivně komponoval a zdokonaloval své unikátní techniky, které držel v tajnosti, aby si udržel auru jedinečnosti. Většinu svých skladeb odmítal publikovat, aby je nikdo jiný nemohl hrát.

✈️ Evropská turné a vrchol slávy

Skutečná mezinárodní sláva přišla až v roce 1828, kdy ve věku 46 let debutoval ve Vídni. Jeho koncert způsobil senzaci. Publikum i kritici byli ohromeni jeho technickou brilancí, která se zdála překračovat lidské možnosti. Následovala série triumfálních turné po Německu, Polsku, Čechách (vystupoval i v Praze), Francii a Velké Británii.

Vznikla tzv. "Paganinimánie". Jeho koncerty byly vyprodané měsíce dopředu, lidé sbírali jeho portréty a předměty s jeho podobiznou. Jeho zjev – vysoká, hubená postava, bledá tvář, dlouhé černé vlasy a pronikavé oči – přispíval k jeho tajemné auře. Během těchto turné nashromáždil obrovské jmění a stal se jedním z nejbohatších umělců své doby.

❤️ Osobní život a zdravotní potíže

Paganiniho osobní život byl bouřlivý. Měl řadu milostných afér, z nichž nejvýznamnější byl vztah se zpěvačkou Antonií Bianchi. Z tohoto vztahu se mu v roce 1825 narodil jeho jediný syn, Achille Ciro Alessandro. Paganini svého syna zbožňoval a po rozchodu s Bianchi ho sám vychovával.

Celý život trpěl řadou vážných zdravotních problémů. Moderní medicína spekuluje, že mohl trpět Marfanovým syndromem nebo Ehlers-Danlosovým syndromem, což jsou genetické poruchy pojivové tkáně, které by vysvětlovaly jeho neobvykle dlouhé a ohebné prsty, jež mu umožňovaly hrát neuvěřitelně rozsáhlé pasáže. Kromě toho se léčil na syfilis pomocí rtuti a opia, což dále zhoršovalo jeho stav. Trpěl také tuberkulózou, která mu nakonec v roce 1834 poškodila hlasivky a zanechala ho neschopného mluvit.

✝️ Smrt a posmrtné osudy

Paganini zemřel ve francouzském městě Nice 27. května 1840 na vnitřní krvácení. Kvůli své pověsti "ďáblova houslisty" a protože údajně na smrtelné posteli odmítl přijmout poslední pomazání, mu biskup z Nice odepřel katolický pohřeb na posvěcené půdě. Jeho tělo bylo nabalzamováno a uloženo v suterénu nemocnice. Následovala bizarní a makabrózní pouť jeho ostatků, které byly několikrát přemístěny. Teprve v roce 1876, 36 let po jeho smrti, bylo s papežským svolením jeho tělo konečně uloženo na hřbitově v Parmě.

🎻 Herní styl a technika

Paganini způsobil revoluci v houslové technice. Mnoho prvků, které jsou dnes standardní součástí repertoáru virtuózů, buď vynalezl, nebo je dovedl k dokonalosti. Mezi jeho nejznámější techniky patří:

Scordatura: Přelaďování strun houslí pro dosažení neobvyklých tónů a akordů.
Hra na jedné struně: Byl schopen zahrát celé skladby, například Mojžíšovu fantazii, pouze na nejnižší struně G.
Pizzicato levou rukou: Drnkání na struny prsty levé ruky, často v rychlém sledu s pasážemi hranými smyčcem.
Dvojité flažolety: Současná hra dvou vysokých, pískavých tónů (flažoletů), což vyžaduje absolutní přesnost intonace.
Ricochetové smyky: Technika, při níž smyčec poskakuje po struně a vytváří sérii rychlých, staccatových tónů.
Extrémní rozsah: Díky svým dlouhým prstům dokázal hrát akordy a intervaly, které byly pro jiné houslisty fyzicky nemožné.

Jeho hra byla charakteristická nejen technickou dokonalostí, ale i obrovskou emocionalitou a dramatickým výrazem.

🎼 Dílo

Ačkoliv byl Paganini primárně interpret, zanechal po sobě i významné kompoziční dílo, které bylo téměř výhradně určeno pro jeho vlastní koncertní potřeby.

🎻 Pro housle

24 Capriccií pro sólové housle, Op. 1: Jeho nejslavnější a nejvlivnější dílo. Jedná se o sbírku technicky extrémně náročných etud, které shrnují všechny jeho inovace. Zvláště proslulé je poslední Capriccio č. 24 a moll, jehož téma se stalo inspirací pro variace mnoha dalších skladatelů (Franz Liszt, Johannes Brahms, Sergej Rachmaninov).
Houslové koncerty: Napsal šest houslových koncertů. Nejznámější jsou Koncert č. 1 D dur, Op. 6 a Koncert č. 2 h moll, Op. 7, jehož třetí věta "La Campanella" (Zvonek) se stala slavnou i jako samostatná skladba.
Moto Perpetuo, Op. 11: Rychlá, nepřetržitá skladba vyžadující obrovskou vytrvalost.
Le Streghe (Tanec čarodějnic), Op. 8: Variace na téma z baletu Il noce di Benevento.

🎸 Pro kytaru a komorní hudba

Paganini byl také vynikajícím kytaristou a kytaru často označoval za svůj nejoblíbenější nástroj pro soukromé potěšení. Napsal více než 140 skladeb pro kytaru, včetně mnoha duet, trií a kvartet pro kytaru a smyčcové nástroje.

😈 Legenda o paktu s ďáblem

Paganiniho nadlidská technika a démonický vzhled vedly k rozšířené pověsti, že zaprodal svou duši ďáblu výměnou za své schopnosti. Tuto legendu přiživovaly i historky o jeho koncertech, kdy mu údajně praskaly struny a on dohrál skladbu na zbývajících, nebo dokonce na jediné. Sám Paganini proti těmto fámám aktivně nebojoval, protože mu zajišťovaly publicitu a posilovaly jeho mystickou auru. Tato legenda ho však pronásledovala až do smrti a byla hlavním důvodem, proč mu církev odepřela pohřeb.

🎻 Nástroje

Paganini vlastnil několik vzácných nástrojů od mistrů jako Antonio Stradivari a Nicola Amati. Jeho nejoblíbenějším a nejslavnějším nástrojem však byly housle od Giuseppe Guarneri del Gesù z roku 1743, které pojmenoval Il Cannone (Kánon) pro jejich silný a explozivní zvuk. Tyto housle odkázal svému rodnému městu Janovu, kde jsou dodnes uchovávány a příležitostně na ně hrají vítězové prestižní Paganiniho houslové soutěže.

🏛️ Odkaz a vliv

Paganiniho odkaz je nesmírný.

Technický inovátor: Posunul hranice houslové hry a jeho techniky se staly základem moderního houslového umění.
Prototyp virtuosa: Stal se vzorem pro další generace romantických umělců, jako byl Franz Liszt, kteří se snažili dosáhnout podobné úrovně technické dokonalosti a pódiové přitažlivosti.
Inspirace pro skladatele: Jeho melodie, zejména z Capriccia č. 24, inspirovaly desítky skladatelů k vytvoření vlastních děl. Mezi nejznámější patří:

   * Franz Liszt – Grandes études de Paganini
   * Johannes Brahms – Variace na Paganiniho téma, Op. 35
   * Sergej Rachmaninov – Rapsodie na Paganiniho téma, Op. 43
   * Witold Lutosławski – Paganiniho variace pro dva klavíry

💡 Pro laiky

Virtuos: Hudebník, který dokonale ovládá techniku svého nástroje a dokáže zahrát i ty nejobtížnější skladby s lehkostí a bravurou. Paganini je často považován za archetypálního virtuosa.
Capriccio: V hudbě obvykle krátká, živá a volně formovaná skladba, často technicky náročná. Paganiniho Capriccia jsou v podstatě technické studie povýšené na umělecké dílo.
Scordatura: Záměrné přeladění jedné nebo více strun nástroje oproti standardnímu ladění. Dělá se to proto, aby bylo možné zahrát akordy, které by jinak byly nemožné, nebo pro dosažení specifické barvy zvuku.
Flažolet (Harmonický tón): Velmi vysoký, pískavý tón, který se na strunném nástroji vytváří lehkým dotykem prstu na struně v určitých bodech (např. v polovině nebo ve čtvrtině její délky), aniž by se struna přitiskla k hmatníku.

Šablona:Aktualizováno