Národní sdružení

Národní sdružení
Zkratka	RN
Datum založení	5. října 1972
Zakladatel	Jean-Marie Le Pen, Pierre Bousquet a další
Předseda	Jordan Bardella
Sídlo	114 bis rue Michel-Ange, 75016 Paříž
Ideologie	Francouzský nacionalismus, Pravicový populismus, Národní konzervatismus, Euroskepticismus
Politická pozice	Krajní pravice
Počet členů	cca 160 000 (deklarováno 2025)
Barvy	modrá, bílá, červená
Web	www.rassemblementnational.fr

Národní sdružení (francouzsky Rassemblement national, oficiální zkratka RN), v letech 1972 až 2018 nesoucí název Národní fronta (francouzsky Front national, zkratka FN), je francouzská nacionalistická a pravicově populistická politická strana. Představuje dlouhodobě nejsilnější a nejvlivnější subjekt na krajní pravici francouzského politického spektra. Stranu v říjnu 1972 spoluzaložil a po téměř čtyři desetiletí vedl Jean-Marie Le Pen. V roce 2011 převzala vedení jeho dcera Marine Le Penová, která provedla radikální transformaci strany s cílem zbavit ji antisemitské a rasistické pověsti (tzv. dediabolizace). Od roku 2022 zastává funkci předsedy strany Jordan Bardella.

V průběhu své existence se strana vyvinula z marginálního protestního hnutí v klíčovou sílu francouzské politiky. Ve volbách do Národního shromáždění v roce 2024 se RN stalo z hlediska počtu odevzdaných hlasů v prvním i druhém kole nejvolenějším samostatným politickým subjektem ve Francouzské republice. Na evropské úrovni strana tvoří páteř politické frakce Patrioti pro Evropu v Evropském parlamentu, jíž Bardella rovněž předsedá. Politický program RN je postaven na principech národní suverenity, ekonomického protekcionismu, přísného omezení legální i nelegální imigrace a posílení vnitřní bezpečnosti.

🗓 Současnost (2025–2026)

Na podzim roku 2026 se strana nachází v přípravách na klíčový volební cyklus spojený s prezidentskými volbami plánovanými na jaro 2027. Na dny 24. a 25. října 2026 byl do arény Co'Met ve městě Orléans svolán XIX. sjezd strany (Congrès du Rassemblement National). Zatímco první den sjezdu byl vyhrazen pro vyhlášení výsledků vnitrostranických voleb do Národní rady a potvrzení mandátu předsedy strany, druhý den byl koncipován jako oficiální start prezidentské kampaně Marine Le Penové.

Tato kampaň byla umožněna díky rozhodnutí pařížského odvolacího soudu ze 7. července 2026. Původní prvostupňový rozsudek z března 2025 zakazoval Marine Le Penové výkon volených funkcí na pět let z důvodu zpronevěry finančních prostředků Evropské unie (v kauze fiktivního zaměstnávání asistentů europoslanců). Odvolací soud trest upravil tak, že formální překážka kandidatury zanikla, ačkoliv uložil podmíněný trest a povinnost nosit elektronický monitorovací náramek. Podání kasační stížnosti k Nejvyššímu soudu však výkon tohoto trestu pro dobu volební kampaně pozastavilo.

V září 2026 čelilo vedení strany vnitřnímu napětí v souvislosti se zahraniční politikou. Předseda Jordan Bardella se počátkem září zúčastnil v Birminghamu sjezdu britské populistické strany Reform UK, vedené Nigelem Faragem. Během návštěvy Bardella podepsal memorandum obsahující dohodu, podle níž by Francie přijímala zpět nelegální migranty překračující Lamanšský průliv, pokud se obě strany dostanou k moci. Tento krok vyvolal ve Francii ostrou kritiku. Bývalý prezidentský kandidát Éric Zemmour obvinil Bardellu z podřizování se britským zájmům na úkor francouzské suverenity. Marine Le Penová se k dohodě bezprostředně odmítla vyjádřit, což analytici (např. z listu Le Monde) interpretovali jako rozpor mezi historickou doktrínou strany a novým kurzem, který se Bardella snaží prezentovat mezinárodním partnerům.

Paralelně s tím se vyostřila vnitrostranická debata o podpoře Ukrajiny. Zatímco Bardella v rozhovorech pro americká média podmiňoval další podporu Kyjeva poskytnutím garancí a návratností investic, radikálnější křídlo strany reprezentované místopředsedou Louisem Aliotem vyzvalo k úplnému zastavení finanční a vojenské pomoci.

⏳ Historie a vývoj strany

Založení a okrajové postavení (1972–1981)

Strana byla založena 5. října 1972 pod názvem Národní fronta za francouzskou jednotu (Front national pour l'unité française). Její vznik iniciovalo neofašistické hnutí Ordre Nouveau (Nový řád), které hledalo legální politickou platformu pro účast ve volbách. K zakládajícím členům patřili bývalí kolaboranti z období vichystického režimu (například Pierre Bousquet, bývalý příslušník divize Waffen-SS Charlemagne), veteráni z války v Alžírsku a roajalisté.

Do čela strany byl vybrán Jean-Marie Le Pen, bývalý výsadkář a poslanec z padesátých let, který nebyl přímo spojen s neofašistickým jádrem a působil pro veřejnost přijatelnějším dojmem. V průběhu 70. let byla strana marginálním subjektem. V prezidentských volbách v roce 1974 získal Le Pen pouhých 0,75 % hlasů a v roce 1981 se mu dokonce nepodařilo nasbírat 500 podpisů starostů nezbytných pro samotnou kandidaturu.

První volební průlomy (1983–1998)

Zlom nastal na podzim roku 1983 během doplňovacích komunálních voleb ve městě Dreux, kde kandidátka FN získala 16,7 % hlasů a poprvé vstoupila do koalice s tradiční pravicí. O rok později, ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1984, dosáhla strana 10,9 % a získala 10 mandátů. Téma masové imigrace a rostoucí nezaměstnanosti začalo rezonovat ve francouzské společnosti.

Před parlamentními volbami v roce 1986 zavedl socialistický prezident François Mitterrand poměrný volební systém. FN toho plně využila, získala 9,6 % hlasů a do Národního shromáždění vstoupilo 35 jejích poslanců. Ačkoliv byla v roce 1988 znovu obnovena většinová dvoukolová volba (což FN připravilo o téměř všechny mandáty), strana si udržela podporu kolem 10 až 15 procent a etablovala se jako stálá opoziční síla, spoléhající se na ostrý antikomunismus a ekonomický neoliberalismus.

Politické zemětřesení roku 2002

K historickému okamžiku došlo během prezidentských voleb 21. dubna 2002. Jean-Marie Le Pen obdržel v prvním kole 16,86 % hlasů a překvapivě porazil favorizovaného socialistického premiéra Lionela Jospina. Le Pen postoupil do druhého kola proti úřadujícímu prezidentovi Jacquesi Chiracovi. Tento výsledek vyvolal ve Francii šok a masové pouliční protesty. Celé politické spektrum od krajní levice po středou pravici vytvořilo takzvanou „Republikánskou frontu“ (Front républicain), která v druhém kole zajistila Chiracovi drtivé vítězství se ziskem 82,21 % hlasů. Le Penův postup však natrvalo zbořil mýtus o nevolitelnosti krajní pravice.

Éra Marine Le Penové a dediabolizace (2011–2021)

V lednu 2011 na sjezdu v Tours odstoupil dvaaosmdesátiletý Jean-Marie Le Pen z čela strany. V přímé volbě jej nahradila jeho dcera Marine Le Penová, která porazila konzervativce Bruna Gollnische.

Nová předsedkyně zahájila systematickou strategii dediabolizace (odstranění démonické nálepky). Zakázala členům používat rasistickou a antisemitskou rétoriku a ty, kteří pravidlo porušili, nechala vyloučit. V srpnu 2015 vyvrcholil ideologický spor mezi dcerou a otcem poté, co Jean-Marie Le Pen opakovaně označil plynové komory z druhé světové války za „historický detail“. Vedení strany jej za tyto výroky ze subjektu, který sám založil, trvale vyloučilo. K završení proměny strany v moderní politický subjekt byla Národní fronta 1. června 2018 oficiálně přejmenována na Národní sdružení (Rassemblement national).

V prezidentských volbách 2017 a 2022 postoupila Marine Le Penová pokaždé do druhého kola proti Emmanuelu Macronovi. Zatímco v roce 2017 získala 33,90 % hlasů, v roce 2022 svůj výsledek vylepšila na 41,45 %, což potvrdilo rostoucí přijatelnost strany pro široké vrstvy obyvatelstva, zejména v deindustrializovaných regionech severní a východní Francie.

🚀 Vedení Jordana Bardelly a volby 2024

V listopadu 2022 byl na sjezdu strany řádně zvolen předsedou europoslanec Jordan Bardella, který tento post zastával již od roku 2021 jako úřadující místopředseda. Volba sedmadvacetiletého Bardelly, který nenesl jméno rodiny Le Penových, představovala snahu o oslovení mladší generace voličů a vzdělanější střední třídy. Bardella využil k propagaci strany zejména platformu TikTok.

Dne 9. června 2024 zvítězilo Národní sdružení ve volbách do Evropského parlamentu s drtivým ziskem 31,37 % hlasů a 30 mandáty, čímž více než dvojnásobně porazilo koalici prezidenta Macrona. Reakcí hlavy státu bylo okamžité rozpuštění Národního shromáždění a vyhlášení předčasných parlamentních voleb na přelom června a července 2024.

V prvním kole parlamentních voleb získalo RN (společně se spojenci z frakce odštěpené od tradiční pravice pod vedením Érica Ciottiho) rekordních 33,2 % hlasů. Vyhlídka na sestavení první krajně pravicové vlády však zmobilizovala levicovou alianci Nová lidová fronta (NFP) a Macronův centristický blok (Ensemble). Tyto dvě formace mezi prvním a druhým kolem stáhly stovky svých kandidátů, kteří se umístili na třetích místech, aby se jejich voliči netříštili (obnovení Republikánské fronty). V důsledku tohoto taktického hlasování získalo RN ve druhém kole „pouze“ 126 vlastních mandátů (142 mandátů včetně spojenců). Přestože se strana z hlediska celkového počtu hlasů umístila suverénně na prvním místě (s více než 10 miliony hlasů), v přepočtu na křesla skončila až třetí za levicí a centristy.

📝 Ideologie a politický program

Během padesáti let existence prošel program strany výraznou transformací, zejména v oblasti ekonomiky a mezinárodních vztahů, zatímco téma národní identity a imigrace zůstává neměnné.

Imigrace a národní identita: Základním stavebním kamenem programu je koncept národní preference (priorité nationale). RN prosazuje ústavní zakotvení přednostního přístupu francouzských občanů k sociálnímu bydlení, pracovním místům a sociálním dávkám. Strana usiluje o zrušení práva půdy (jus soli) při nabývání státního občanství, radikální omezení slučování rodin imigrantů a okamžité vyhošťování cizinců odsouzených za trestné činy.
Evropská unie: Zatímco v roce 2017 žádala Marine Le Penová vystoupení Francie z Eurozóny a uspořádání referenda o takzvaném Frexitu (odchodu z EU), po roce 2022 strana tento požadavek zcela opustila. Současnou doktrínou je přeměna EU zevnitř na „Evropu suverénních národů“. RN požaduje, aby francouzská ústava a zákony měly absolutní nadřazenost nad evropskými směrnicemi, a chce snížit finanční příspěvek Francie do unijního rozpočtu.
Ekonomika a sociální politika: Pod vedením Jean-Marie Le Pena v 80. letech prosazovala strana masivní privatizaci a zrušení daně z příjmu po vzoru reaganismu. Marine Le Penová tento kurz otočila k ekonomickému protekcionismu a silnému sociálnímu státu (takzvaný welfarismus). Strana slibuje snížení DPH na energie a základní potraviny, podporu jaderné energetiky (a moratorium na výstavbu větrných elektráren) a zrušení Macronovy důchodové reformy, s cílem zachovat věk odchodu do důchodu na 60 nebo 62 letech (v závislosti na počtu odpracovaných let).
Zahraniční politika a obrana: RN dlouhodobě vyjadřovalo sympatie k režimu Vladimira Putina a v roce 2014 obdrželo půjčku 9,4 milionu eur od První česko-ruské banky (First Czech-Russian Bank). Po invazi na Ukrajinu strana agresi oficiálně odsoudila, nadále však odmítá dodávky zbraní dlouhého doletu ukrajinské armádě a staví se proti případnému vyslání francouzských jednotek do konfliktu. Strana rovněž prosazuje vystoupení Francie z integrovaného vojenského velení NATO.

📈 Statistické výsledky (kompletní přehled)

Níže uvedené tabulky obsahují historicky kompletní a nezkrácená data o účasti strany a jejích zástupců ve třech klíčových typech voleb.

Výsledky v prezidentských volbách (všechny účasti)

Rok voleb	Kandidát strany	Hlasy (1. kolo)	Procenta (1. kolo)	Hlasy (2. kolo)	Procenta (2. kolo)	Výsledek
1974	Jean-Marie Le Pen	190 921	0,75 %	—	—	Nepostoupil
1981	Bez kandidáta	—	—	—	—	Nedostatek podpisů starostů
1988	Jean-Marie Le Pen	4 375 894	14,39 %	—	—	Nepostoupil
1995	Jean-Marie Le Pen	4 570 838	15,00 %	—	—	Nepostoupil
2002	Jean-Marie Le Pen	4 804 713	16,86 %	5 525 032	17,79 %	Prohrál ve 2. kole (s J. Chiracem)
2007	Jean-Marie Le Pen	3 834 530	10,44 %	—	—	Nepostoupil
2012	Marine Le Penová	6 421 426	17,90 %	—	—	Nepostoupila
2017	Marine Le Penová	7 678 491	21,30 %	10 638 475	33,90 %	Prohrála ve 2. kole (s E. Macronem)
2022	Marine Le Penová	8 133 828	23,15 %	13 288 686	41,45 %	Prohrála ve 2. kole (s E. Macronem)

Výsledky ve volbách do Evropského parlamentu (kompletní přehled)

Rok voleb	Počet odevzdaných hlasů	Procentuální zisk	Získané mandáty (křesla)
1979	265 617	1,31 %	0
1984	2 210 334	10,95 %	10
1989	2 129 668	11,73 %	10
1994	2 050 086	10,52 %	11
1999	1 005 225	5,69 %	5
2004	1 684 947	9,81 %	7
2009	1 091 691	6,34 %	3
2014	4 712 461	24,86 %	24
2019	5 286 939	23,34 %	23
2024	7 765 936	31,37 %	30

Výsledky ve volbách do Národního shromáždění (kompletní přehled)

(Zobrazeny jsou výsledky 1. kola, na jejichž základě se určuje celková podpora strany ve společnosti, a konečný počet mandátů)*

Rok voleb	Počet hlasů (1. kolo)	Procenta (1. kolo)	Konečný počet mandátů	Volební systém
1973	122 000	0,50 %	0	Většinový dvoukolový
1978	82 743	0,29 %	0	Většinový dvoukolový
1981	44 414	0,18 %	0	Většinový dvoukolový
1986	2 699 307	9,65 %	35	Poměrný systém (zaveden na 1 volby)
1988	2 359 528	9,66 %	1	Většinový dvoukolový (obnoven)
1993	3 152 543	12,58 %	1	Většinový dvoukolový
1997	3 800 785	14,94 %	1	Většinový dvoukolový
2002	2 862 960	11,34 %	0	Většinový dvoukolový
2007	1 116 136	4,29 %	0	Většinový dvoukolový
2012	3 528 373	13,60 %	2	Většinový dvoukolový
2017	2 990 492	13,20 %	8	Většinový dvoukolový
2022	4 248 537	18,68 %	89	Většinový dvoukolový
2024	9 379 092	29,26 % (čistě RN) / 33,2 % (s blokem)	126 (čistě RN) / 142 (s blokem)	Většinový dvoukolový

💡 Pro laiky

Zahraničnímu pozorovateli může připadat nepochopitelné, jak je možné, že Národní sdružení získalo v roce 2024 v parlamentních volbách zdaleka nejvíce hlasů od občanů, ale nakonec skončilo v parlamentu v počtu poslanců až na třetím místě. Důvodem je specifický francouzský volební systém.

Na rozdíl od České republiky, kde funguje poměrný volební systém (kdo získá 30 % hlasů v republice, dostane zhruba 30 % křesel ve sněmovně), Francie používá systém dvoukolový, podobně jako my při volbách do Senátu. Stát je rozdělen na 577 malých obvodů. V každém obvodě se volí jen jeden poslanec. Pokud v prvním kole nikdo nezíská nad 50 %, postupují do druhého kola ti nejlepší (někdy dva, někdy tři kandidáti).

Zde přichází do hry fenomén zvaný "Republikánská fronta". V prvním kole lidé volí toho, koho mají rádi. Voliči Národního sdružení přijdou v obrovském počtu a jejich kandidát často první kolo vyhraje s náskokem (např. má 40 %, socialista má 30 % a macronovec má 25 %). Do druhého kola by měli postoupit všichni tři. Avšak centristé a levice se dlouhodobě tajně dohadují: "Nenávidíme se navzájem, ale Národní sdružení nesnášíme ještě víc." Macronovec tedy ze závodu odstoupí a vyzve své voliče, aby se skřípěním zubů hodili hlas socialistovi. V druhém kole se pak hlasy pro socialistu a macronovce sečtou (30 + 25 = 55 %) a kandidát Národního sdružení, který v prvním kole s 40 % oslňoval, je najednou drtivě poražen. Tento obranný mechanismus blokuje krajní pravici v přístupu k moci již desítky let, ačkoliv podpora strany mezi prostým lidem neustále roste.

Zdroje