Marián Čalfa

Marián Čalfa
	Soubor:Marián Čalfa (1990).jpg
	Marián Čalfa jako předseda vlády národního porozumění (1990)
Osobní údaje
Narození	7. května 1946
Místo narození	Trebišov, Československo
Národnost	slovenská
Politická strana	Komunistická strana Československa (do 1990); Verejnosť proti násiliu (1990–1991); Občanská demokratická aliance (1992)
Manžel/ka	Rozvedený
Veřejné působení
Úřad / Funkce	Předseda vlády ČSSR/ČSFR (1989–1992)
Známý jako	„Muž, který udělal Havla prezidentem“, šedá eminence přechodu
Vzdělání a profese
Povolání	Právník, lobbista, politik

Rozbalit box

Obsah boxu

Marián Čalfa (* 7. května 1946 Trebišov) je bývalý československý politik a právník, klíčová postava Sametové revoluce a přechodu od totalitního režimu k demokracii.

V kritických dnech roku 1989 se stal předsedou federální vlády (tzv. Vláda národního porozumění) a díky své dokonalé znalosti ústavních procedur a zákulisních mechanismů moci zajistil hladké předání moci do rukou opozice. Po odchodu z politiky v roce 1992 se stal vlivným a majetným advokátem, často spojovaným s kontroverzními obchody v éře divokého kapitalismu.

⚙️ Technokrat moci (Před rokem 1989)

Čalfa nebyl typický ideologický komunista. Byl to vzdělaný právník, pragmatik a „úředník moci“, který rozuměl legislativě lépe než kdokoliv jiný ve vedení státu.

Vzdělání a vzestup: Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od 70. let pracoval v úřadu předsednictva vlády, kde stoupal v hierarchii Legislativní rady vlády.
Role v KSČ: Ačkoliv byl členem KSČ, jeho síla nespočívala v plamenných projevech, ale ve schopnosti formulovat zákony a nařízení. Byl považován za jednoho z nejschopnějších legislativců v zemi.
Ministr: V roce 1988 se stal ministrem bez portfeje ve vládě Lubomíra Štrougala a předsedou Legislativní rady vlády. Právě on měl na starosti přípravu nových zákonů (včetně kontroverzního pendrekového zákona, což mu bylo později vyčítáno).

🌪️ Revoluční dny: Chvíle pro pragmatika

Když v listopadu 1989 vypukla revoluce a komunistické vedení v čele s Milošem Jakešem se zhroutilo, nastalo mocenské vakuum.

Pád Adamce: Dosavadní premiér Ladislav Adamec nedokázal najít společnou řeč s Občanským fórem (OF) a 7. prosince 1989 rezignoval.
Nástup Čalfy: 10. prosince 1989 jmenoval prezident Gustáv Husák novou vládu, v jejímž čele stanul právě Marián Čalfa. Husák vzápětí abdikoval. Čalfa se tak fakticky stal i úřadující hlavou státu.

🤝 "Velvet Deal": Spojenectví s Havlem

V tento moment se projevil Čalfův politický instinkt. Místo aby bránil starý režim, pochopil, že konec je nevyhnutelný, a nabídl své služby vítězům – konkrétně Václavu Havlovi.

Tajná schůzka: Klíčové setkání mezi Havlem a Čalfou proběhlo 15. prosince 1989 v budově Úřadu vlády. Čalfa zde Havlovi (který neměl zkušenosti s řízením státu) nabídl „technologii moci“.
Nabídka: Čalfa slíbil, že zařídí, aby komunistický parlament (Federální shromáždění), který byl stále plný kádrů z éry normalizace, jednomyslně zvolil disidenta Havla prezidentem. Výměnou za to chtěl garanci, že nedojde k divokým čistkám a honům na čarodějnice proti pragmatickým komunistům.

🗳️ Mistrovský kus: Volba prezidenta (29. prosince 1989)

To, co následovalo po dohodě s Havlem, se zapsalo do učebnic politologie jako ukázka absolutního pragmatismu. Čalfa musel přesvědčit Federální shromáždění, složené ze 100 % z komunistů (mnohdy kovaných stalinistů), aby zvedli ruku pro „nepřítele státu“.

Metoda cukru a biče: Čalfa poslancům na uzavřeném jednání vysvětlil situaci bez obalu. Argumentoval, že pokud nezvolí Havla, ulice se vymkne kontrole a nikdo jim nezaručí bezpečnost. Zároveň naznačil, že pokud budou „rozumní“, mohou ve svých funkcích a s výhodami dožít do svobodných voleb.
Trik s aklamací: Aby pojistil výsledek, prosadil změnu jednacího řádu. Volba nebyla tajná, ale veřejná (aklamací). Každý poslanec musel zvednout ruku před zraky národa a televizních kamer.
Výsledek: 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem jednomyslně. I ti nejtvrdší komunisté hlasovali pro. Byla to Čalfova režie.

🏛️ Premiér transformace (1990–1992)

Po revoluci zůstal Marián Čalfa předsedou federální vlády až do voleb v roce 1992. V tomto období sehrál klíčovou, ačkoliv méně viditelnou roli.

Převléknutí kabátu: V lednu 1990 vystoupil z KSČ. Stal se členem hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN), slovenské obdoby Občanského fóra.
Krotitel disidentů: Ve vládě seděli vedle sebe zkušení technokraté a noví ministři z disentu (např. Jiří Dienstbier, Petr Miller), kteří neměli s řízením státu žádné zkušenosti. Čalfa fungoval jako manažer, který udržoval chod státní správy v chodu.
Ekonomická reforma: Ačkoliv tváří ekonomické transformace byl Václav Klaus, byl to Čalfa, kdo jako premiér zajišťoval legislativní průchodnost zákonů o privatizaci a restitucích.

Volební porážka 1992

Ve volbách v roce 1992 kandidoval za pravicovou Občanskou demokratickou alianci (ODA). V atmosféře blížícího se rozpadu státu a nástupu Vladimíra Mečiara však na Slovensku (kde kandidoval) neuspěl. ODA se do parlamentu nedostala a Čalfa tím okamžikem z vysoké politiky navždy odešel.

💼 Odchod do stínu: Elitní právník

Na rozdíl od jiných politiků se Čalfa nepokoušel o návrat. Využil své obrovské sítě kontaktů a znalosti legislativy k vybudování jedné z nejvlivnějších advokátních kanceláří v Praze – Čalfa, Bartošík a partneři.

Lobbista č. 1: Stal se mužem, který „umí zařídit věci“. Jeho kancelář zastupovala velké banky, energetické firmy a zahraniční investory.
Kauza IPB a Nomura: Jeho jméno bylo úzce spojeno s pádem IPB a následnými arbitrážemi. Zastupoval japonskou banku Nomura, což mu vyneslo kritiku, že pracuje proti zájmům českého státu, který dříve řídil.
Ruské stopy: Média opakovaně upozorňovala na jeho vazby na ruský kapitál a podnikatele z bývalého SSSR, kterým pomáhal etablovat se v ČR.

😶 Muž, který mlčí

Marián Čalfa je pověstný svou diskrétností.

Žádné paměti: Navzdory tomu, že ví o pozadí revoluce a privatizace více než kdokoliv jiný, nikdy nenapsal paměti a médiím se vyhýbá.
Strážce tajemství: Spekuluje se, že jeho mlčení je součástí nepsané dohody z roku 1989. Ví, kdo z dnešních elit má jakou minulost.

🔒 Soukromí a život v luxusu

O soukromém životě Mariána Čalfy se ví jen velmi málo. Své soukromí si úzkostlivě střeží a na veřejnosti se neukazuje, pokud to není pracovně nutné.

Rodina: Je rozvedený a má dcery. Žije v Praze, kde vlastní luxusní nemovitosti (například vilu v prestižní čtvrti Dejvice).
Majetek: Díky úspěšné advokátní praxi a působení v dozorčích radách energetických a finančních gigantů (např. Unipetrol, Pražská energetika) se stal velmi majetným člověkem.
Rok 2025: V roce 2025, ve věku 79 let, je Marián Čalfa stále považován za „šedou eminenci“ českého byznysu, ačkoliv se již stáhl z denní operativy své advokátní kanceláře. Působí spíše jako strategický poradce pro klíčové klienty a mentor. Jeho slovo má v kuloárech stále váhu.

⚖️ Historické hodnocení: Hrdina, nebo prospěchář?

Postava Mariána Čalfy zůstává pro historiky i veřejnost nejednoznačná.

Argumenty PRO (Architekt hladkého předání)

Zastánci (včetně Václava Havla, který ho opakovaně hájil) tvrdí, že bez Čalfy by revoluce nebyla „sametová“.

Zabránění krveprolití: Dokázal neutralizovat silové složky (armádu a StB), které byly stále pod vlivem komunistů.
Legitimita: Zajistil právní kontinuitu. Díky němu nebyl Havel prezidentem z ulice, ale legálně zvolenou hlavou státu, což uznal celý svět včetně Moskvy.

Argumenty PROTI (Symbol kontinuity)

Kritici v něm vidí symbol nedokončené revoluce a „tlusté čáry“ za minulostí.

Beztrestnost: Jeho setrvání ve funkci premiéra legitimizovalo přelití komunistických kádrů do kapitalismu. Místo aby byli potrestáni, stali se z nich úspěšní podnikatelé.
Velvet Deal: Teorie, že revoluce byla předem dohodnutým předáním moci, ve kterém Čalfa sehrál roli garanta, že komunistickým elitám se nic nestane.

🗨️ Citáty

„Udělali jsme tlustou čáru za minulostí, ne za lidmi.“ (Připisováno Čalfovi jako vysvětlení jeho politiky)
„Pan Čalfa je muž, který umí. A umí to, co my neumíme.“ (Václav Havel, 1990, při obhajobě Čalfy před veřejností)

Zdroje