Mandžuové

Rozbalit box

Obsah boxu

Mandžuové (mandžusky: ᠮᠠᠨᠵᡠ, Manju; čínsky: 满族, pinyin: Mǎnzú) jsou tunguzský národ pocházející z oblasti Mandžuska na severovýchodě dnešní Číny. Historicky jsou nejznámější jako zakladatelé a vládnoucí vrstva poslední čínské císařské dynastie Čching, která vládla Číně a přilehlým územím v letech 1644 až 1912. Dnes jsou jednou z 56 oficiálně uznaných národnostních menšin v Čínské lidové republice.

Ačkoliv jejich populace přesahuje deset milionů, mandžuská kultura a především jazyk prošly masivní asimilací (sinizací) a dnes je mandžuština na pokraji zániku, jelikož drtivá většina Mandžuů mluví mandarínskou čínštinou jako svým rodným jazykem. Přesto si mnozí uchovávají silné povědomí o svém původu a historii.

📜 Historie

Historie Mandžuů je úzce spjata s dějinami Číny, Mongolska a Koreje. Jejich vzestup z kočovných kmenů k vládcům jedné z největších říší světa je jedním z nejpozoruhodnějších příběhů raného novověku.

🏹 Původ a Džürčeni

Předchůdci Mandžuů byli Džürčeni (čínsky: 女真, pinyin: Nǚzhēn), další tunguzský národ, který obýval Mandžusko. Džürčeni byli zdatní lovci, jezdci a válečníci. V 12. století se jim pod vedením náčelníka Agudy podařilo sjednotit a založit mocnou dynastii Ťin. Tato dynastie dobyla severní Čínu na dynastii Sung a vládla zde až do roku 1234, kdy byla zničena invazí Mongolů pod vedením Ögedeje, syna Čingischána.

Po pádu dynastie Ťin se Džürčeni opět rozpadli na řadu soupeřících kmenů a dostali se pod nadvládu mongolské dynastie Jüan a později čínské dynastie Ming.

崛起 Sjednocení pod Nurhačim

Na konci 16. století se objevil muž, který navždy změnil osud Džürčenů: Nurhači (1559–1626). Tento charismatický a schopný vůdce ťienčouských Džürčenů postupně sjednotil rozptýlené kmeny pomocí diplomacie i vojenské síly. Zásadní reformou bylo vytvoření vojensko-společenského systému Osmi korouhví (mandžusky: jakūn gūsa, čínsky: bāqí). Tento systém organizoval všechny mandžuské rodiny do osmi "korouhví" (černá, bílá, červená, modrá a čtyři s lemem), které sloužily jako administrativní, vojenské i sociální jednotky. Systém se ukázal jako mimořádně efektivní a stal se páteří budoucí mandžuské armády.

V roce 1616 Nurhači vyhlásil obnovenou dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin, čímž se přihlásil k odkazu svých džürčenských předků. Zahájil také otevřený boj proti dynastii Ming, která ovládala Čínu.

皇太極 Vznik jména "Mandžu" a dynastie Čching

Po Nurhačiho smrti v roce 1626 nastoupil na trůn jeho syn Chuang Tchaj-ťi (Hong Taiji, 1592–1643). Byl to stejně schopný vládce jako jeho otec. Pokračoval v expanzi, podrobil si Mongolsko a v roce 1636 provedl dva klíčové kroky:

Změna jména národa: Oficiálně zakázal používání jména "Džürčen" a pro svůj lid zavedl nové jméno – Mandžu. Původ tohoto jména je nejasný, ale pravděpodobně mělo symbolizovat novou, sjednocenou identitu.
Změna jména dynastie: Přejmenoval dynastii z Pozdní Ťin na Čching (čínsky: 清, "Čistá"). Tento název měl symbolizovat čistotu a legitimitu v kontrastu s upadající a zkorumpovanou dynastií Ming (明, "Jasná").

conquering Dobytí Číny

V polovině 17. století byla dynastie Ming v hluboké krizi, sužovaná korupcí, hladomory a rolnickými povstáními. V roce 1644 povstalecká armáda vedená Li C'-čchengem dobyla hlavní město Peking a císař Čchung-čen spáchal sebevraždu.

Mingský generál Wu San-kuej, který střežil strategický průsmyk Šan-chaj-kuan ve Velké čínské zdi, se ocitl v kleštích mezi povstalci a Mandžuy. Uzavřel dohodu s mandžuským regentem Dorgonem, otevřel brány průsmyku a vpustil mandžuskou armádu do Číny. Spojené síly Mandžuů a generála Wu porazily Li C'-čchengovu armádu a obsadily Peking. Tím začala více než 260 let trvající vláda dynastie Čching nad celou Čínou. Dobývání jižních provincií a potlačování odporu loajalistů Mingů však trvalo ještě několik desetiletí.

💇‍♂️ Vláda nad Čínou a politika asimilace

Mandžuové tvořili jen nepatrný zlomek populace Číny (méně než 2 %). Aby si udrželi moc, zavedli systém diarchie, kde vládní posty byly zdvojeny – jeden pro Mandžua a jeden pro Chana. Klíčové vojenské a politické pozice si však ponechali pro sebe.

Jako symbol podrobení zavedli pro všechny chanské muže tzv. příkaz k holení vlasů (čínsky: 剃发令, tìfàlìng). Muži si museli oholit přední část hlavy a zbytek vlasů si zaplést do dlouhého copu (tzv. queue), což byl tradiční mandžuský účes. Odmítnutí bylo považováno za vzpouru a trestalo se smrtí. Heslo znělo: "Ponech si vlasy a ztratíš hlavu, nebo si ponech hlavu a ztratíš vlasy."

Během vlády císařů Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung dosáhla říše Čching svého vrcholu, stability a prosperity. Zároveň však probíhal proces sinizace, kdy se mandžuská elita postupně přizpůsobovala čínské kultuře, jazyku a zvykům.

📉 Pád dynastie a 20. století

V 19. století začala moc dynastie Čching upadat v důsledku vnitřních povstání (Povstání tchaj-pchingů, Povstání boxerů) a vnějšího tlaku západních mocností (Opiové války). Sin-chajská revoluce v roce 1911 svrhla císařství a v roce 1912 abdikoval poslední císař, malý chlapec Pchu-i.

Ve 30. letech 20. století vytvořilo Japonské císařství na území Mandžuska loutkový stát Mandžukuo a do jeho čela dosadilo právě Pchu-iho jako císaře. Tento stát zanikl s porážkou Japonska v roce druhé světové válce v roce 1945.

🌍 Geografické rozšíření

Historickou vlastí Mandžuů je Mandžusko, které dnes odpovídá čínským provinciím Liao-ning, Ťi-lin a Chej-lung-ťiang. V současnosti žije největší počet Mandžuů právě v těchto provinciích, zejména v Liao-ningu.

V důsledku vlády dynastie Čching se však Mandžuové rozšířili po celé Číně. Významné komunity žijí v Pekingu, který byl hlavním městem říše, a v provincii Che-pej, která ho obklopuje. Další komunity se nacházejí v bývalých posádkových městech, jako jsou Si-an, Čcheng-tu nebo Kanton.

🗣️ Jazyk a písmo

Mandžuština patří do tunguzské větve sporné altajské jazykové rodiny. Je to aglutinační jazyk s vokální harmonií.

Pro zápis jazyka bylo na příkaz Nurhačiho vytvořeno mandžuské písmo, které vzniklo adaptací mongolského písma. Píše se ve svislých sloupcích zleva doprava. Během dynastie Čching byla mandžuština jedním z oficiálních jazyků říše a všechny úřední dokumenty byly psány mandžusky i čínsky.

Dnes je mandžuština kriticky ohroženým jazykem. Odhaduje se, že počet rodilých mluvčích je méně než několik desítek, většinou starších lidí v odlehlých vesnicích v provincii Chej-lung-ťiang. Většina lidí, kteří se identifikují jako Mandžuové, mluví plynně pouze mandarínskou čínštinou. V posledních letech však existují snahy o oživení a výuku jazyka mezi mladou generací.

🎎 Kultura a tradice

Mandžuská kultura významně ovlivnila čínskou kulturu, ale zároveň byla sama silně ovlivněna.

Oblečení: Tradiční mandžuský oděv se stal základem pro oděvy, které jsou dnes často vnímány jako typicky čínské. Ženský šat čchi-pchao (cheongsam) a mužský čchang-šan se vyvinuly právě z mandžuského kroje.
Účes: Nejznámějším prvkem je již zmíněný mužský účes s oholenou přední částí hlavy a dlouhým copem, který byl v období Čching povinný pro všechny muže v říši.
Náboženství: Původním náboženstvím Mandžuů byl šamanismus, který kladl důraz na uctívání přírodních duchů a předků. Šamani hráli důležitou roli ve společnosti. Po dobytí Číny a kontaktu s Mongoly a Tibeťany přijala mandžuská císařská rodina a šlechta Tibetský buddhismus jako své hlavní náboženství.
Společenská organizace: Systém Osm korouhví byl základem mandžuské společnosti. Příslušnost ke korouhvi byla dědičná a určovala sociální status, povinnosti i privilegia. Původně čistě mandžuský systém byl později rozšířen i o mongolské a chanské korouhve.
Kuchyně: Mandžuská kuchyně je známá svými pokrmy z masa (vepřové, jehněčí) a proso. Vzhledem k chladnému klimatu Mandžuska jsou oblíbené nakládané a sušené potraviny. Mnoho prvků se stalo součástí severočínské kuchyně, například pekingský hot pot (vaření kousků masa a zeleniny ve vroucím vývaru).

🧑‍🏫 Pro laiky

Kdo jsou Mandžuové?

Představte si národ zdatných lovců a válečníků ze severovýchodu dnešní Číny. Původně žili v lesích a stepích, ale dokázali se sjednotit a vytvořit neuvěřitelně silnou armádu.

Čím jsou nejvíce známí?

Jejich největším úspěchem bylo dobytí celé Číny v 17. století. Založili poslední čínskou císařskou dynastii, dynastii Čching, a vládli obrovské říši více než 250 let, až do roku 1912. Mnoho věcí, které si dnes spojujeme s císařskou Čínou (např. oblečení čchi-pchao nebo filmy o posledním císaři), pochází právě z jejich doby.

Proč se o jejich jazyku říká, že vymírá?

Po dobytí Číny se mandžuská elita přestěhovala do čínských měst a začala přebírat čínské zvyky a jazyk, protože to bylo praktičtější pro správu tak obrovské země. Během staletí se jejich původní jazyk, mandžuština, používal stále méně, až ho v běžném životě téměř úplně nahradila čínština. Dnes ho umí jen hrstka lidí.

Co byl ten slavný cop?

Mandžuští muži si tradičně holili přední část hlavy a zbytek vlasů si zaplétali do dlouhého copu. Když dobyli Čínu, nařídili tento účes všem čínským mužům jako znamení poddanosti. Kdo si cop nechal narůst, byl popraven. Tento účes se tak stal na 250 let symbolem jejich nadvlády.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 27.12.2025