Dynastie Čching

Rozbalit box

Obsah boxu

Dynastie Čching (čínsky: 清朝, pchin-jin: Qīng cháo; mandžusky: Daicing Gurun), oficiálně Velká Čching, byla poslední císařskou dynastií v dějinách Číny. Vládla v letech 1644 až 1912, s krátkým pokusem o obnovu v roce 1917. Byla založena mandžuským klanem Aisin Gioro v oblasti dnešního severovýchodu Číny (historické Mandžusko). Během své existence se říše Čching rozrostla na obrovské území, které zahrnovalo nejen vlastní Čínu, ale i Mongolsko, Tibet, Sin-ťiang a Tchaj-wan. S více než 400 miliony obyvatel na svém vrcholu byla nejlidnatějším státem světa. Její pád na počátku 20. století znamenal konec více než dvoutisícileté tradice císařské vlády v Číně.

📜 Historie

崛起 Vzestup Mandžuů

Počátky dynastie Čching sahají k džürčenským kmenům, které žily v oblasti severovýchodně od Velké čínské zdi. Na počátku 17. století je sjednotil vůdce jménem Nurchači. Ten reorganizoval svou společnost do vojensko-správních jednotek známých jako Systém osmi korouhví, které se staly základem budoucí mandžuské armády a státu. V roce 1616 Nurchači vyhlásil dynastii Pozdní Ťin (podle dřívější džürčenské dynastie Ťin) a přerušil vazalské vztahy s čínskou dynastií Ming.

Jeho syn a nástupce Chuang Tchaj-ťi pokračoval v expanzi, podrobil si Mongolsko a Koreu a v roce 1636 přejmenoval dynastii na Čching (čistá). Zároveň přijal pro svůj lid jméno Mandžuové, aby překonal kmenové rozdělení Džürčenů.

⚔️ Dobytí Číny

V polovině 17. století byla dynastie Ming fatálně oslabena vnitřními povstáními, korupcí a ekonomickým úpadkem. V roce 1644 povstalecká armáda vedená Li C'-čchengem dobyla hlavní město Peking a poslední mingský císař Čchung-čen spáchal sebevraždu. Mingský generál Wu San-kuej, který střežil Velkou čínskou zeď v průsmyku Šan-chaj-kuan, se ocitl v kleštích mezi povstalci a Mandžuy. Uzavřel spojenectví s mandžuským regentem Dorgonem a otevřel mu brány zdi.

Spojené mandžusko-čínské síly porazily Li C'-čchengovu armádu a vstoupily do Pekingu. Mandžuové prohlásili mladého císaře Šun-č’ za vládce celé Číny a Peking za své nové hlavní město. Následovaly desítky let bojů, během nichž armády Čching postupně potlačily odpor zbývajících stoupenců Ming (tzv. Jižní Ming) a dalších povstalců. Dobytí celé Číny bylo dokončeno až kolem roku 1683 po porážce Království Tchung-ning na Tchaj-wanu.

🌸 Vrcholné období (Éra Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung)

Období od konce 17. do konce 18. století je známé jako "Vrcholná éra Čching" a je spojeno s vládou tří mimořádně schopných císařů:

Kchang-si (vládl 1661–1722): Byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků v historii. Stabilizoval říši, potlačil poslední velká povstání (Povstání tří feudatářů), porazil carské Rusko v bojích o Poamuří (Něrčinská smlouva, 1689) a podporoval umění a vědu. Za jeho vlády byl sestaven slavný Slovník Kchang-si.
Jung-čeng (vládl 1722–1735): Byl energickým reformátorem, který centralizoval moc, bojoval proti korupci a zefektivnil daňový systém. Založil Velkou radu, která se stala nejdůležitějším politickým orgánem říše.
Čchien-lung (vládl 1735–1796): Za jeho vlády dosáhla říše Čching svého maximálního územního rozsahu, když byla podrobena oblast Džúngarsko a vznikla provincie Sin-ťiang. Byl velkým patronem umění, nechal sestavit monumentální sbírku čínské literatury S'-kchu čchüan-šu. Jeho dlouhá vláda však také znamenala začátek úpadku, spojený s obrovskou korupcí jeho oblíbence Che-šena a nákladnými vojenskými kampaněmi.

📉 Úpadek a vnitřní krize

Na přelomu 18. a 19. století se začaly projevovat hluboké problémy. Přelidnění vedlo k nedostatku půdy a hladomorům. Státní správa byla ochromena korupcí a mandžuská vojenská elita ztratila svou bojeschopnost. Vnitřní stabilitu narušila četná povstání, jako například Povstání Bílého lotosu (1796–1804).

Zároveň se Čína stále více dostávala do kontaktu s evropskými mocnostmi, které usilovaly o otevření čínského trhu. Čchingský dvůr se však držel politiky izolace a omezoval veškerý obchod s Evropany na jediný přístav Kanton (dnešní Kuang-čou) prostřednictvím tzv. kantonského systému.

⚔️ Opiové války a nerovné smlouvy

Britská Východoindická společnost začala do Číny ve velkém pašovat opium z Indie, aby vyrovnala obchodní bilanci. Následná masová závislost a odliv stříbra z Číny vedly císaře Tao-kuanga k zákazu obchodu s opiem. Britská reakce na sebe nenechala dlouho čekat a v letech 1839–1842 proběhla První opiová válka. Technologicky zaostalá čchingská armáda byla drtivě poražena. Válka skončila podpisem Nankingské smlouvy, první z řady tzv. "nerovných smluv". Čína musela postoupit Hongkong Velké Británii, otevřít pět přístavů zahraničnímu obchodu a zaplatit obrovské reparace.

Druhá opiová válka (1856–1860), vedená Británií a Francií, vedla k dalšímu ponížení, včetně vypálení Starého letního paláce v Pekingu. Čína byla donucena k dalším ústupkům, včetně legalizace obchodu s opiem a povolení působení křesťanských misionářů ve vnitrozemí. Toto období je v čínské historiografii označováno jako začátek Století ponížení.

💥 Velká povstání

V polovině 19. století byla dynastie Čching zasažena sérií masivních povstání, která téměř vedla k jejímu kolapsu. Nejničivějším bylo Povstání tchaj-pchingů (1850–1864), vedené Chung Siou-čchüanem, který se prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista. Povstalci založili "Nebeskou říši velkého míru" s hlavním městem v Nankingu a ovládli velkou část jižní Číny. Povstání bylo potlačeno až po 14 letech s pomocí regionálních armád a západních poradců, ale vyžádalo si odhadem 20–30 milionů životů. Současně probíhala další velká povstání, jako Povstání Nien v severní Číně a muslimská povstání v Jün-nanu a na severozápadě.

🔄 Pokusy o reformy

Po porážkách v opiových válkách a potlačení povstání si část čchingské elity uvědomila nutnost modernizace. Začalo tzv. Hnutí za sebeposílení (cca 1861–1895), jehož cílem bylo osvojit si západní vojenskou technologii a průmyslové metody při zachování konfuciánských hodnot ("čínské učení jako základ, západní učení pro praktické využití"). Byly zakládány zbrojovky, loděnice a moderní armáda.

Tyto reformy však byly jen povrchní a narážely na odpor konzervativních sil u dvora, vedených císařovnou vdovou Cch’-si. Jejich nedostatečnost se plně projevila v čínsko-japonské válce (1894–1895), kde modernizované Japonsko drtivě porazilo čchingské síly.

Porážka vyvolala šok a vedla k radikálnějšímu pokusu o změnu, známému jako Sto dní reforem (1898). Mladý císař Kuang-sü se pokusil prosadit rozsáhlé reformy administrativy, vzdělávání a armády, ale po 103 dnech byl svržen konzervativním pučem císařovny Cch’-si, která ho uvrhla do domácího vězení.

🥊 Boxerské povstání a pád dynastie

Na konci 19. století vyvrcholila v severní Číně nespokojenost s cizím vlivem v podobě Boxerského povstání (1899–1901). "Boxeři" byli členové tajné společnosti, kteří útočili na cizince, křesťanské misionáře a čínské konvertity. Císařovna Cch’-si se nerozhodně postavila na jejich stranu a vyhlásila válku cizím mocnostem. Aliance osmi národů (zahrnující mj. Japonsko, Rusko, Spojené království, Francie, USA a Německo) intervenovala, dobyla Peking a donutila Čching k podpisu další ponižující smlouvy a zaplacení obrovských reparací.

Po této katastrofě se i konzervativní dvůr odhodlal k reformám (tzv. "Nové politiky"), které zahrnovaly modernizaci armády, zrušení úřednických zkoušek a přípravu na zavedení konstituční monarchie. Bylo však již příliš pozdě. Revoluční nálady v zemi sílily, vedené osobnostmi jako Sunjatsen.

10. října 1911 vypuklo povstání ve Wu-čchangu, které se rychle rozšířilo po celé zemi. Jednotlivé provincie vyhlašovaly nezávislost na čchingské vládě. Generál Jüan Š'-kchaj, pověřený potlačením povstání, se dohodl s revolucionáři. 12. února 1912 poslední císař, šestiletý Pchu-i, formálně abdikoval. Tím skončila nejen 268 let trvající vláda dynastie Čching, ale i více než dva tisíce let čínského císařství.

🏛️ Vláda a administrativa

Císař a císařský dvůr

V čele státu stál císař s absolutní, teoreticky neomezenou mocí, považovaný za "Syna nebes". Jeho sídlem bylo Zakázané město v Pekingu. Mandžuští císaři přijali čínský model vlády, ale zachovali si i některé své tradice, například letní pobyty v palácích mimo Peking (např. v Čcheng-te).

Systém osmi korouhví

Základem mandžuské moci byl Systém osmi korouhví (ba-čchi). Jednalo se o vojensko-společenskou organizaci, do které byli zařazeni všichni Mandžuové. Každá korouhev měla vlastní barvu (žlutá, bílá, červená, modrá, a každá z nich s lemem). Tento systém zajišťoval dynastii loajální a elitní vojenskou sílu, která byla rozmístěna v klíčových městech po celé říši. Postupem času však korouhevní vojska ztratila svou bojeschopnost a stala se spíše privilegovanou, nečinnou kastou.

Správní aparát

Čchingové z velké části převzali administrativní systém dynastie Ming. Nejvyššími orgány byly Velký sekretariát a Šest ministerstev. Císař Jung-čeng však vytvořil nový, efektivnější orgán – Velkou radu, která se stala de facto nejdůležitějším vládním tělesem. Charakteristickým rysem čchingské administrativy byl systém tzv. "diarchie", kdy na většinu vysokých postů v centrální vládě byli jmenováni jak Mandžuové, tak Chanové. V provinciích však měli rozhodující slovo generální guvernéři, kteří byli převážně Mandžuové nebo Chanové z korouhevních vojsk.

🌍 Společnost a kultura

Sociální struktura

Společnost byla přísně hierarchická. Na vrcholu stáli Mandžuové, kteří požívali četných privilegií, včetně právní a ekonomické ochrany. Aby zabránili asimilaci, zakázali čchingské zákony smíšená manželství mezi Mandžuy a Chany (tento zákon byl ale často porušován a nakonec zrušen).

Nejviditelnějším symbolem podřízenosti chanských mužů byla povinnost nosit mandžuský účes – vyholená přední část hlavy a vzadu dlouhý, zapletený cop (tzv. queue). Odmítnutí tohoto příkazu bylo považováno za vzpouru a trestalo se smrtí.

Umění a literatura

Během dynastie Čching pokračoval rozvoj tradičních uměleckých forem. Zvláště proslulý byl čchingský porcelán, zejména techniky famille verte a famille rose. V malířství se rozvíjelo několik škol, od ortodoxních umělců napodobujících staré mistry po individualisty, kteří hledali nové cesty vyjádření.

V literatuře vznikl jeden z největších čínských románů, Sen v červeném domě od autora Cchao Süe-čchina. Císaři, zejména Kchang-si a Čchien-lung, byli velkými patrony vzdělanosti a iniciovali obrovské projekty kompilace a katalogizace čínského písemnictví, jako byl již zmíněný slovník Slovník Kchang-si a encyklopedická sbírka S'-kchu čchüan-šu.

💰 Ekonomika

Ekonomika říše Čching byla až do 19. století z velké části soběstačná a založená na zemědělství. Díky dlouhému období míru a zavedení nových plodin z Ameriky (kukuřice, batáty) došlo k obrovskému nárůstu populace. Vnitřní obchod vzkvétal díky rozsáhlé síti vodních kanálů, zejména Velký kanál.

Zahraniční obchod byl přísně regulován a omezen na Kanton. Čína vyvážela hlavně čaj, hedvábí a porcelán, zatímco dovážela jen málo. To vedlo k velkému přílivu stříbra do země. Situace se dramaticky změnila s nástupem obchodu s opiem, který vedl k odlivu stříbra a vážným sociálním a ekonomickým problémům. Po opiových válkách byla Čína donucena otevřít se světovému trhu, což vedlo k narušení tradičních ekonomických struktur.

👑 Seznam nejvýznamnějších císařů

Chuang Tchaj-ťi (vládl 1626–1643) – Prohlásil dynastii Čching.
Šun-č’ (vládl 1643–1661) – První císař, který vládl z Pekingu.
Kchang-si (vládl 1661–1722) – Stabilizoval říši a zahájil zlatý věk.
Jung-čeng (vládl 1722–1735) – Centralizoval moc a reformoval administrativu.
Čchien-lung (vládl 1735–1796) – Dovedl říši k maximálnímu územnímu a kulturnímu rozkvětu.
Tao-kuang (vládl 1820–1850) – Za jeho vlády proběhla První opiová válka.
Sien-feng (vládl 1850–1861) – Čelil Povstání tchaj-pchingů a Druhé opiové válce.
Cch’-si (regentka 1861–1908) – Císařovna vdova, která de facto vládla Číně po téměř půl století.
Pchu-i (vládl 1908–1912) – Poslední císař Číny.

🧐 Pro laiky

Mandžuové: Byli kočovný národ ze severovýchodu (z oblasti dnešní severovýchodní Číny), který dobyl Čínu v 17. století a založil dynastii Čching. Nebyli to Chanové (etničtí Číňané), ale vládli jim.
Systém osmi korouhví: Představte si to jako kombinaci armády a sociálního systému. Každý Mandžu patřil do jedné z osmi "korouhví" (divizí), které byly základem jejich vojenské síly a organizace společnosti.
Cop (Queue): Dlouhý cop, který museli nosit všichni chanští muži. Byla to vnější známka podřízenosti mandžuské nadvládě. Vyholení přední části hlavy a nošení copu bylo nařízeno pod trestem smrti.
Opiové války: Byly to dva konflikty v polovině 19. století. Velká Británie chtěla prodávat v Číně opium, ale čínská vláda to zakázala. Britové si prodej vynutili vojenskou silou. Tyto války ukázaly vojenskou slabost Číny a donutily ji otevřít se Západu za velmi nevýhodných podmínek.
Století ponížení: Termín, kterým Číňané označují období zhruba od První opiové války (1839) do založení Čínské lidové republiky (1949). Byla to doba, kdy byla Čína vojensky, ekonomicky a politicky ovládána cizími mocnostmi a trpěla vnitřními nepokoji.

Šablona:Aktualizováno