Ludvík XII.
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Ludvík XII. (francouzsky Louis XII; 27. června 1462, zámek v Blois – 1. ledna 1515, Paříž), zvaný Otec lidu (francouzsky le Père du Peuple), byl francouzský král z dynastie Valois-Orléans, který vládl v letech 1498 až 1515. Jeho vláda je spojena především s pokračováním italských válek, ale také s významnými vnitřními reformami v oblasti práva a daní, které mu vynesly jeho populární přízvisko. Byl jediným synem básníka a vévody Karla Orleánského a Marie Klevské.
Před nástupem na trůn byl znám jako Ludvík, vévoda Orleánský. Jeho cesta ke koruně byla nečekaná, neboť se stal králem po smrti svého bratrance Karla VIII., který zemřel bez mužských potomků. Ludvíkova panovnická éra byla silně ovlivněna snahou o udržení a rozšíření francouzského vlivu v Itálii, což vedlo k sérii vojenských tažení, zejména o Milánské vévodství a Neapolské království. Navzdory vojenským neúspěchům v závěru vlády zůstal u domácího obyvatelstva oblíbený pro svou spravedlivou správu a snížení daňové zátěže. Jeho osobní život byl poznamenán usilovnou snahou o zplození mužského dědice, což se mu ani ve třech manželstvích nepodařilo a po jeho smrti tak trůn přešel na jeho bratrance a zetě Františka I..
👑 Život před nástupem na trůn
Ludvík se narodil na zámku v Blois jako syn Karla, vévody Orleánského, a jeho třetí manželky Marie Klevské. Jeho otec strávil 25 let v anglickém zajetí po bitvě u Azincourtu a byl známým básníkem. Ludvík osiřel již ve třech letech a jeho poručníkem se stal král Ludvík XI..
V roce 1476 donutil král Ludvík XI. tehdy čtrnáctiletého Ludvíka Orleánského oženit se se svou dcerou, zbožnou, ale fyzicky postiženou Janou z Valois. Cílem tohoto sňatku bylo pravděpodobně zabránit orleánské větvi v produkci dědiců a zajistit, aby jejich panství po Ludvíkově smrti bez potomků připadla koruně.
Po smrti Ludvíka XI. v roce 1483 se regentkou za nezletilého krále Karla VIII. stala jeho starší sestra Anna de Beaujeu. Ludvík Orleánský, jako jeden z nejvýše postavených šlechticů v království, se pokusil regentství zpochybnit. Tento spor přerostl v ozbrojený konflikt známý jako Šílená válka (la Guerre folle, 1485–1488). Ludvík se spojil s dalšími nespokojenými šlechtici, včetně vévody bretaňského Františka II.. V roce 1488 byl poražen v bitvě u Saint-Aubin-du-Cormier, zajat a uvězněn. Po třech letech byl na žádost své manželky Jany propuštěn a omilostněn králem Karlem VIII., který se mezitím ujal vlády. Ludvík se poté stal jedním z králových věrných spojenců a doprovázel ho na jeho prvním italském tažení v roce 1494.
📜 Vláda (1498–1515)
Když Karel VIII. v roce 1498 nečekaně zemřel po nárazu hlavou do nízkého futra dveří bez zanechání potomků, stal se Ludvík Orleánský jako jeho nejbližší mužský příbuzný (pravnuk Karla V.) novým francouzským králem jako Ludvík XII. Jeho nástup na trůn byl prvním případem aplikace salického práva, které vylučovalo ženy z následnictví, na vedlejší větev dynastie.
💍 Manželství a následnictví
Jedním z prvních Ludvíkových kroků na trůně bylo vyřešení dynastické otázky. Okamžitě zahájil proces anulace svého manželství s Janou z Valois s odůvodněním, že sňatek byl uzavřen pod nátlakem a nebyl nikdy konzumován. Navzdory Janiným protestům papež Alexandr VI. manželství zrušil, pravděpodobně výměnou za politické ústupky ze strany Ludvíka (jeho syn Cesare Borgia získal titul vévody z Valentinois). Jana se stáhla do kláštera a později byla prohlášena za svatou.
Ludvík se následně v roce 1499 oženil s vdovou po Karlovi VIII., Annou Bretaňskou. Tento sňatek byl politicky nesmírně důležitý, protože zajišťoval, že Bretaňské vévodství zůstane spojeno s francouzskou korunou. Z jejich manželství vzešly pouze dvě dcery, které se dožily dospělosti:
- Klaudie Francouzská (1499–1524), později manželka Františka I.
- Renée Francouzská (1510–1575), později vévodkyně z Ferrary
Po smrti Anny Bretaňské v roce 1514 se Ludvík, stále bez mužského dědice, ve věku 52 let potřetí oženil. Jeho manželkou se stala osmnáctiletá Marie Tudorovna, sestra anglického krále Jindřicha VIII.. Sňatek měl zpečetit mír s Anglií, ale Ludvík zemřel jen několik měsíců po svatbě, aniž by zplodil vytouženého syna.
🇮🇹 Italské války
Ludvík XII. pokračoval v expanzivní politice svého předchůdce v Itálii. Své nároky na Milánské vévodství opíral o dědictví po své babičce Valentině Visconti. V roce 1499 vtrhla francouzská armáda do Lombardie a rychle dobyla Milán, odkud vyhnala vévodu Ludovica Sforzu. Ludvík se stal milánským vévodou a na několik let ovládal severní Itálii.
Následně se zaměřil na Neapolské království. V roce 1500 uzavřel s Ferdinandem II. Aragonským tajnou Granadskou smlouvu o rozdělení Neapolska. Společně království dobyli, ale brzy se spojenci dostali do sporu o dělení kořisti. V následné válce byla francouzská vojska poražena španělskými silami vedenými Gonzalem de Córdoba v bitvě u Cerignoly a u Garigliano (1503). Francie tak ztratila Neapol ve prospěch Španělska.
V roce 1508 se Ludvík stal iniciátorem Ligy z Cambrai, spojenectví Francie, Svaté říše římské, Španělska a Papežského státu namířeného proti mocné Benátské republice. V bitvě u Agnadella (1509) Francouzi Benátčany drtivě porazili. Papež Julius II. však brzy změnil strany a v roce 1511 zformoval Svatou ligu proti Francii. Francouzská vojska pod vedením skvělého vojevůdce Gastona z Foix sice dosáhla vítězství v bitvě u Ravenny (1512), ale Gaston v bitvě padl. Francouzi byli nakonec vytlačeni z Milána švýcarskými žoldnéři a jejich italské dobrodružství skončilo neúspěchem.
⚖️ Vnitřní politika a reformy
Na domácí scéně byl Ludvík XII. mnohem úspěšnější, což mu vyneslo trvalou popularitu. Jeho vláda je považována za období prosperity a dobré správy.
- Daňová reforma: Ludvík snížil hlavní přímou daň, taille, a zavedl větší pořádek do výběru daní. Financování svých válek zajišťoval spíše prodejem úřadů a půjčkami než zvyšováním daňové zátěže prostého lidu.
- Právní reforma: V roce 1499 vydal nařízení z Blois, které standardizovalo soudní procedury a snažilo se omezit korupci v justici. V roce 1510 inicioval velký projekt kodifikace francouzského zvykového práva.
- Správa: Podporoval rozvoj parlamentů (soudních dvorů) a dbal na to, aby šlechtické pozice byly obsazovány schopnými lidmi.
Díky těmto opatřením a období relativního vnitřního klidu zažila Francie hospodářský růst a demografický vzestup. V roce 1506 ho generální stavy v Tours oficiálně poctily titulem Otec lidu (Père du Peuple).
🏛️ Odkaz a hodnocení
Ludvík XII. zemřel 1. ledna 1515, pravděpodobně vyčerpán bujarými oslavami po svatbě s mladou Marií Tudorovnou. Byl pohřben v bazilice Saint-Denis. Jelikož neměl mužského dědice, trůn přešel na jeho nejbližšího mužského příbuzného, jeho bratrance a zároveň zetě (manžela jeho dcery Klaudie), Františka z Angoulême, který vládl jako František I.
Historici hodnotí Ludvíka XII. jako svědomitého a populárního panovníka, jehož vláda přinesla Francii stabilitu a prosperitu. Jeho zahraniční politika v Itálii byla sice nákladná a nakonec neúspěšná, ale jeho domácí reformy položily pevný základ pro francouzský stát v 16. století. Jeho přízvisko "Otec lidu" nebylo jen propagandou, ale odráželo skutečnou náklonnost, kterou k němu jeho poddaní cítili. Jeho éra je často vnímána jako přechod mezi pozdním středověkem a počátkem francouzské Renesance.
🤔 Pro laiky
- Salické právo: Starý zákon, který platil ve Francii a některých dalších zemích. Jeho nejdůležitější pravidlo říkalo, že králem se může stát pouze muž. Ženy a jejich potomci byli z nástupnictví na trůn vyloučeni. Když král Karel VIII. zemřel bez synů, koruna nemohla přejít na jeho sestry, ale musela připadnout nejbližšímu mužskému příbuznému, což byl jeho bratranec Ludvík.
- Anulace manželství: V tehdejší době neexistoval rozvod. Pokud se panovník potřeboval zbavit manželky (například protože mu nedala syna), musel požádat papeže o anulaci, tedy o prohlášení, že manželství bylo od začátku neplatné. Ludvík XII. to udělal se svou první ženou Janou, aby si mohl vzít Annu Bretaňskou a udržet tak Bretaň pro Francii.
- Italské války: Série konfliktů na přelomu 15. a 16. století, kdy se velmoci jako Francie, Španělsko a Svatá říše římská snažily ovládnout bohaté, ale politicky roztříštěné italské státy, jako bylo Milánské vévodství nebo Neapolské království. Ludvík XII. v těchto válkách pokračoval, protože věřil, že má na Milán dědičné právo po své babičce.