Katapult (hudební skupina)

Šablona:Infobox Hudební skupina Katapult (fanoušky a veřejností často láskyplně označovaný jako Kaťáci) je legendární, historicky zcela zásadní a komerčně mimořádně úspěšná česká a československá hudební skupina. Na tuzemské scéně působí nepřetržitě od roku 1975 a řadí se k absolutním zakladatelům a průkopníkům tvrdého a úderného žánru hard rock na území někdejšího Československa. Za svou více než padesátiletou nepřerušenou existenci se formace stala naprostým fenoménem, který dokázal prodat přes milion fyzických hudebních nosičů a v historické prodejnosti českých kapel dlouhodobě obsazoval druhé místo hned za neméně slavnou skupinou Olympic.

Základním, neotřesitelným a naprosto ústředním pilířem celé skupiny je od samého počátku její charismatický frontman, hlavní zpěvák, výhradní skladatel a fenomenální kytarista Oldřich Říha. Po dobu více než třiceti let tvořil společně s ním nerozlučné a ikonické jádro kapely vynikající hráč na basovou kytaru Jiří „Dědek“ Šindelář, jehož úmrtí v roce 2009 znamenalo pro kapelu nejtěžší životní zkoušku. Skupina se proslavila nekompromisním, syrovým a přímočarým kytarovým zvukem, který dokonale rezonoval s pocity tehdejší pracující třídy a dospívající mládeže. Během své zlaté éry na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dokázal Katapult dvakrát po sobě zvítězit v tehdy nejprestižnější a nejdůležitější divácké anketě Zlatý slavík, čímž způsobil šok tehdejšímu konzervativnímu komunistickému establishmentu.

Mezi absolutně největší, nestárnoucí a zlidovělé hity kapely patří generační hymny jako „Až“, „Hlupák váhá“, „Někdy příště“, „Lesní manekýn“, „Smutná nevěsta“ či „Vojín XY hlásí příchod“. Přes drtivé zákazy činnosti ze strany minulého režimu, přes složité personální rošády na postu bubeníka i přes tragická úmrtí svých stěžejních členů kapela nikdy svou činnost definitivně neukončila. V roce 2007 byla skupina slavnostně a po právu uvedena do prestižní české Beatové síně slávy. V současné době (v letech 2025 a 2026) kapela s novou, omlazenou rytmikou slaví neuvěřitelných padesát let své existence masivním a vyprodaným celorepublikovým turné.

Vznik kapely a trnité začátky (1974–1976)

K pochopení samotného vzniku legendy jménem Katapult je nutné vrátit se do první poloviny sedmdesátých let do západočeské metropole, města Plzně. Právě zde totiž kytarista Oldřich Říha a baskytarista Jiří Šindelář, kteří se znali a společně působili již v šedesátých letech v tehdejší beateové formaci Black Stars, založili novou a velmi ambiciózní rockovou skupinu, která nesla název Mahagon. Skupina Mahagon si v domovském Západočeském kraji začala poměrně rychle budovat obrovskou lokální popularitu a její venkovské tancovačky byly pravidelně přeplněné nadšenými davy fanoušků. Tato obrovská a nekontrolovatelná popularita „hlučné západní hudby“ se však stala trnem v oku tehdejším místním komunistickým funkcionářům a orgánům státní moci. Na sklonku roku 1974 byl kapele Mahagon vydán naprosto striktní, likvidační a totální zákaz jakékoliv hudební činnosti na celém území Západočeského kraje.

Ocitnuvši se v naprosto bezvýchodné a zoufalé existenční situaci, učinili hudebníci nesmírně riskantní, leč prozíravé rozhodnutí. Využili byrokratické nedokonalosti tehdejšího aparátu, kdy mocenská nařízení jednoho kraje automaticky neplatila v kraji sousedním, a z Plzně se kompletně a trvale přemístili do hlavního města Prahy. Zde úspěšně absolvovali povinné státní přehrávky u Okresního kulturního střediska Praha-západ, čímž získali oficiální posvěcení a takzvanou kvalifikaci k legálnímu veřejnému vystupování. Brzy však narazili na další, tentokrát autorskoprávní problém. V Praze již v té době velmi aktivně a úspěšně působila jazz-rocková skupina, která se rovněž jmenovala Mahagon (pod vedením hudebníka Petra Klapky). Jednání o práva na název selhala, a tak musel Říhův soubor urychleně hledat jméno nové.

Tento problém brilantně a velmi nestandardně vyřešil zkušený bubeník Anatoli „Tolja“ Kohout, proslulý hudební světoběžník, který v té době právě přicházel do kapely. Kohout předtím krátce působil v doprovodné kapele zpěváka Viktora Sodomy, která po vydání jediného singlu zanikla a která nesla úderný název Katapult. Kohout si toto opuštěné a nevyužité jméno jednoduše „vypůjčil“ a nabídl jej Říhově partě. Nikdo z původních hudebníků proti tomuto kroku neprotestoval. Dne 7. srpna 1975 tak došlo k oficiálnímu přejmenování a na troskách Mahagonu se zrodil skutečný a plnohodnotný Katapult. Po počátečních personálních turbulencích, kdy se v sestavě mihl i hráč na perkuse Vladimír Krampol či zpěvačka Ludmila Podubecká, se složení formace na konci roku 1975 ustálilo a zkrystalizovalo do své historicky nejslavnější, nekompromisní trojčlenné podoby: Oldřich Říha (kytara), Jiří „Dědek“ Šindelář (baskytara) a Anatoli Kohout (bicí).

Fenomén, stříbrné živé album a Zlatí slavíci (1977–1980)

V této klasické tříčlenné sestavě, která se stala základním kamenem jejich charakteristického zvuku, začal Katapult brázdit republiku od aše po Košice. Obrovské množství odehraných venkovských tancovaček a koncertů v sálech kulturáků dokonale zocelilo a stmelilo souhru kapely. Oldřich Říha jako hlavní a výhradní skladatel začal ve spolupráci s geniálním a civilním textařem Ladislavem Vostárkem chrlit jeden původní autorský český hit za druhým. Zcela záměrně a cíleně ignorovali tehdejší populární střední proud a vsadili na naprosto drsný, maximálně jednoduchý a přímočarý tříakordový hard rock.

Zásadní historický průlom na poli hudebních nosičů přišel v roce 1978. Tehdejší státní hudební vydavatelství Supraphon, které běžně rockovým kapelám dlouhohrající desky odmítalo vydávat, se pod ohromným tlakem fanouškovské poptávky rozhodlo pro experiment. Dalo kapele šanci vydat debutovou desku, avšak nejednalo se o standardní studiovou práci, nýbrž o přímý živý záznam (live album) pořízený během dvou vyprodaných koncertů v pražském kulturním domě Novodvorská. Tento debutový počin s prostým názvem Katapult (1978), který se do dějin zapsal díky své ikonické a nezaměnitelné stříbrné obálce, způsobil na tehdejším trhu absolutní šok. Syrová, neupravovaná koncertní nahrávka dokonale zachytila neuvěřitelně extatickou, frenetickou a bouřlivou atmosféru, kterou kapela dokázala v sálech vytvořit. Z alba se stala senzace a přineslo dodnes slavné skladby jako „Hlupák váhá“, „Půlnoční závodní dráha“ či „Lesní manekýn“.

Rostoucí „kaťácká“ mánie po celé republice vyvrcholila v roce 1979 obrovskou a zcela nevídanou událostí. Hardrocková, džínová a vlasatá kapela, kterou oficiální straničtí kritici s oblibou a opovržením označovali za primitivní a pokleslou, dokázala získat největší počet diváckých hlasů a nekompromisně zvítězila v nejpopulárnější anketě Zlatý slavík v prestižní kategorii Skupina roku. Triumf zopakovala a suverénně obhájila i v následujícím roce 1980. Na jaře roku 1980 navíc spatřilo světlo světa jejich druhé, tentokrát již plnohodnotné studiové album s názvem Katapult 2006. Tato deska obsahovala další masivní porci hitů, přičemž absolutně největší ohlas vzbudila vizionářská, vtipně pojatá, leč hluboce existenciální píseň „Až“. V tomto období se Katapult ocitl na naprostém a neohroženém vrcholu, stal se mluvčím celé jedné mladé generace a jeho koncerty představovaly zónu absolutní svobody.

Zákazy komunistického režimu a ústup do studií (1981–1985)

Úctyhodný a drtivý celospolečenský úspěch a obrovský vliv, který Katapult u mladých lidí získal, však neunikl bdělému a paranoidnímu oku vládnoucí komunistické garnitury. Režim, který tvrdou rockovou hudbu z principu nenáviděl a považoval ji za nežádoucí projev západního úpadku, se rozhodl zakročit. Sérií neprůhledných, nikým oficiálně nepodepsaných a skrytých administrativních příkazů ze strany kulturních institucí začala být činnost kapely tvrdě a systematicky omezována.

Na počátku osmdesátých let přišel ze strany vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ tvrdý úder. Skupina Katapult dostala plošný a nekompromisní zákaz veřejného koncertního vystupování a následně i zákaz vydávání jakýchkoliv nových gramofonových desek pod svým slavným jménem. Kapela rázem přišla o všechny příjmy i o možnost kontaktu se svými miliony fanoušků. Z této zdánlivě naprosto bezvýchodné situace však Oldřich Říha opět vybruslil díky své nezměrné tvrdošíjnosti a diplomatické kličce. Založil takzvanou „Studiovou skupinu Oldřicha Říhy“. Pod touto kamufláží a úředně schválenou hlavičkou mohlo torzo kapely alespoň v omezené míře a naprosto utajeně nahrávat novou hudbu.

V tomto temném období první poloviny osmdesátých let kapela zažila i několik personálních otřesů, kdy se na postu za bicí soupravou po odchodu Tolji Kohouta začali střídat různí hudebníci, jako například Milan Balcar, Jiří Stárek nebo Pavel Lopata. Ačkoliv byla kapela vytlačena z očí veřejnosti, Oldřich Říha neustále a systematicky připravoval hudební materiál pro okamžik, kdy politické tlaky povolí a Katapult se bude moci znovu vrátit na pódia, kam patřil.

Návrat na vrcholy, Rock de luxe a devadesátá léta (1986–1999)

S příchodem druhé poloviny osmdesátých let se ledy uvnitř zkostnatělého politického a kulturního systému začaly vlivem přestavby mírně lámat. Zákazy padly a skupina Katapult se s obrovskou pompou, hladem po hudbě a obrovskou energií vrátila zpět na scénu v plné své síle. V roce 1986 kapela vydala u vydavatelství Supraphon své v pořadí třetí řadové studiové album, které dostalo sebevědomý název Rock de luxe. Tato deska představovala naprostý a fenomenální komerční comeback. Písně z tohoto alba, obzvláště pak melancholická hymna „Někdy příště“ a úderná rocková záležitost „Každý kluk“, okamžitě dobyly přední příčky rozhlasových i televizních hitparád a kapela začala opět suverénně vyprodávat velké sportovní haly. O tři roky později, v roce 1989, navázali na tento triumf dalším úspěšným albem s poetickým názvem …a co rock 'n' roll !!!, z něhož pochází velmi oblíbený hit „Smutná nevěsta“.

Konec roku 1989 a sametová revoluce však přinesly do celé československé populární a rockové hudby obrovské zemětřesení. Otevření hranic a pád cenzury způsobily, že domácí trh byl během několika měsíců doslova zaplaven do té doby přísně zakázanými a nedosažitelnými nahrávkami západních světových hvězd. Tento náhlý a extrémní převis zahraniční konkurence způsobil u většiny domácích zavedených kapel, včetně Katapultu, poměrně strmý pokles zájmu ze strany diváků. Na počátku devadesátých let proto Katapult na krátký čas raději moudře utlumil svou činnost.

Pauza však netrvala dlouho. Již v roce 1993 se kapela s obrovskou slávou vrátila do světel reflektorů a dočkala se té nejvyšší možné mezinárodní satisfakce. V říjnu roku 1993 byl Katapult vybrán jako oficiální předskokan a hlavní host pro historicky první pražský koncert britské hardrockové legendy, skupiny Deep Purple, ve vyprodané pražské Sportovní hale. Následovaly podobně prestižní akce, kdy kapela stála na stejném pódiu jako ikony žánru glam rock, britské kapely Slade a Sweet. S narůstajícím sebevědomím a obnovenou chutí do hudby založil Oldřich Říha dokonce i své vlastní hudební nezávislé vydavatelství. V devadesátých letech tak pod hlavičkou Katapult Records vyšla nová, dospělá a vysoce ceněná studiová alba jako výborné Chodníkový blues (1995) a následně rozlučkové a temnější album s názvem Konec srandy (1999).

Nové milénium a bolestné ztráty klíčových členů (2000–2009)

S příchodem nového tisíciletí si kapela naplno užívala svůj zasloužený status hrajících klasiků a legend tuzemského bigbítu. V roce 2005 hudebníci velkolepě a s dojetím oslavili úctyhodné třicáté výročí svého fungování na scéně. K této jedinečné slavnostní příležitosti vydali své další, hudebně nesmírně silné a ucelené studiové album nazvané lakonicky Všechno nebo nic. Tento hudební počin fanouškům dělal obrovskou radost, neboť zachycoval kapelu přesně v její původní, historické a nejznámější klasické trojčlenné sestavě – Říha, Šindelář a Kohout. Definitivního a nejvyššího oficiálního hudebního uznání ze strany odborné kritiky se pak skupině dostalo v roce 2007, kdy byl celý Katapult u příležitosti předávání cen Anděl slavnostně a trvale uveden do prestižní české Beatové síně slávy.

Pod tímto zdánlivě nekonečným zlatým a radostným pozlátkem se však již začala stahovat obrovská a těžká osobní a zdravotní temnota, která posléze kapelu téměř zničila. Podzim roku 2007 přinesl první devastující a tragickou ránu osudu. Dne 9. října 2007 ve věku jednašedesáti let navždy odešel a zemřel zakládající, fenomenální bubeník a spolehlivý tvůrce rytmu Anatoli „Tolja“ Kohout. Kapela byla touto nečekanou smrtí svého přítele těžce otřesena, ale po vzájemné dohodě a uctění jeho památky se Oldřich Říha a Jiří „Dědek“ Šindelář rozhodli hudebně pokračovat dál. Na místo zesnulého bubeníka angažovali na záskok zkušeného hudebníka a kamaráda Karla „Kášu“ Jahna. S ním odehráli několik velmi komorních, vyprodaných a emočně nesmírně vypjatých akustických (unplugged) koncertů.

Tato náhradní sestava však nedosáhla dlouhého trvání, neboť ten vůbec nejčernější, nejtemnější a nejtragičtější den v celé dlouhé historii kapely na sebe nenechal dlouho čekat. Dne 5. ledna 2009 se hudební svět ponořil do absolutního smutku, když ve věku šedesáti let podlehl zákeřné nemoci (chronické obstrukční plicní chorobě) dlouholetý, nenahraditelný, neusměvavý, avšak dobrosrdečný baskytarista, zakladatel a Říhův celoživotní nejbližší přítel Jiří „Dědek“ Šindelář. Smrt tohoto stabilního člena zasáhla srdce kapely natolik osudově, že se pro širokou veřejnost i hudební publicisty zdálo být naprosto jisté, jasné a zcela nezpochybnitelné, že s jeho fyzickým odchodem je příběh skupiny Katapult zcela a definitivně navždy uzavřen. Hrůzostrašnou sérii úmrtí na přelomu dekády pak o něco málo později ještě dovršila i smrt zmíněného bubeníka Karla Jahna. Z původní a legendární plzeňské rockové osádky tak zůstal zcela sám a osamocen pouze zničený kytarista Oldřich Říha.

Znovuzrození legendy, Radosti života a Kladivo na život (2010–2020)

I přes obrovský smutek, fyzické vyčerpání a obrovský tlak okolí, které očekávalo oficiální a pietní ukončení činnosti značky, se nakonec v Oldřichu Říhovi znovu probudila jeho pověstná, nesmírně tvrdá a zarputilá rockerská krev. Odmítl rezignovat, odmítl hodit desítky let dřiny do koše a učinil zásadní rozhodnutí, že odkaz Katapultu a památku na své mrtvé přátele udrží při životě tím, že kapelu postaví zcela znovu a od samotných základů. Zahájil proto pečlivé hledání nových, mladších, dravých a po hudbě hladových muzikantů.

Brzy se mu podařilo najít naprosto ideální, pevnou a energickou rytmiku v podobě excelentního, dravého hráče na basovou kytaru Andyho Budky a technicky vysoce vyspělého a přesného bubeníka Ondřeje Timpla. Tato nová, s velkým odhodláním hrající omlazená krevní skupina vdechla tehdy dožilému kytaristovi do žil naprosto nový a čistý rokenrolový život a vlila mu čerstvou energii k tvorbě i živému hraní. Kapela tak de facto doslova a do písmene vstala z vlastního hlubokého popela. Nová a stabilní sestava si bleskově sedla jak hudebně, tak především lidsky, a začala opět plnit natřískané haly. Své fantastické a obdivuhodné zmrtvýchvstání celá tato obrozená trojice posléze triumfálně, hudebně a hmatatelně zpečetila vydáním neuvěřitelně svěžího, tvrdého, zádumčivého, a přesto optimistického studiového alba s nádherně vypovídajícím a filozofickým názvem Radosti života, jež vyšlo v roce 2010.

Skupina následně nabrala stabilní tempo a nepřetržitě a masivně koncertovala napříč všemi regiony. Na svůj comebackový úspěch pak formace velmi suverénním způsobem navázala o celých šest let později. Na podzim roku 2016 poslala do světa a vydala své další plnohodnotné, velmi tvrdé, moderně znějící, drsné a zvukově nesmlouvavé rockové album s názvem Kladivo na život. Oldřich Říha na této desce jasně dokázal, že jeho skladatelský pramen ještě zdaleka nevyschl a že jeho kytarové riffy stále disponují ohromující úderností. Následující léta kapela trávila výhradně neustálým a mimořádně úspěšným koncertováním na letních parketech, halách i prestižních rockových open air festivalech, a to až do chvíle, kdy v březnu roku 2020 tvrdě, náhle a nemilosrdně udeřila celosvětová devastující pandemie koronaviru, která ze dne na den striktně pozastavila a přerušila veškerou živou hudební produkci.

Éra alba Nostalgia, zranění a oslavy padesáti let (2021–2026)

Během vynucené, nesmírně zdlouhavé a depresivní koronavirové pauzy, která zamezila koncertování, opět došlo v nitru kapely k závažným personálním a lidským zemětřesením. Rytmika ve složení Andy Budka a Ondřej Timpl skupinu z osobních a profesionálních důvodů nakonec definitivně a trvale opustila. Osamocený a stárnoucí matador Oldřich Říha však kapelu nevzdal a s obrovským úsilím musel sestavit svůj milovaný Katapult nanovo do své třetí zásadní historické podoby.

Na nepostradatelný post hráče na basovou kytaru ulovil velmi talentovaného a hudebně vyzrálého muzikanta Karla „Bigmana Kódla“ Dvořáka a na místo bubeníka za bicí soupravu na čas usedl špičkový bubeník Václav Zima, posléze nahrazený spolehlivým Romanem Krajdlem. V této nové a velmi nadšené studiové sestavě začal Oldřich Říha připravovat a pilovat materiál pro zbrusu nové nahrávky. Toto obrovské úsilí se plně zhmotnilo a dočkalo zaslouženého vydání v dubnu roku 2023, kdy kapela u nadnárodního vydavatelství Warner Music Group s obrovskou pýchou vypustila do distribuce v pořadí desáté řadové studiové album, melancholicky pojmenované Nostalgia. Sám Oldřich Říha toto velmi dospělé, tvrdé, avšak citlivé a retrospektivní dílo poeticky a s respektem označil za svou intimní, nekompromisní a osobní „audio-autobiografii“, přičemž na tvorbě několika hlubokých textů k novým skladbám spolupracoval i se známými hudebními textaři Filipem Hrbkem a Michalem Třískou. Většinu vokálních a kytarových partů zde frontman nahrával sám a deska znamenala úctyhodný zářez do moderní diskografie.

Roky 2024, 2025 a blížící se rok 2026 se následně zcela, plně a jednoznačně nesou ve slavnostním a monumentálním duchu gigantických oslav. Kapela hrdě ohlásila realizaci mamutího, náročného a celorepublikově očekávaného halového projektu s oficiálním názvem „Katapult Tour 50 let (1975–2025)“. Jak již název jasně napovídá, turné je věnováno neuvěřitelnému, půl století trvajícímu pobytu značky na hudební scéně. V rámci tohoto jedinečného a emočně nabitého turné se frontman a lídr Oldřich Říha se svou doprovodnou kapelou záměrně, nostalgicky a symbolicky s ohromnou chutí vrací jako pověstný "pachatel na místo činu" do menších i větších sálů v oblastech, kde kdysi s kapelou před dekádami poprvé začínal a koncertoval (například do domovské Třebíče, Hodonína, Plzně a dalších kulturáků).

Tato obrovská snaha o radost a uspokojení fanoušků však byla v průběhu výroční letní šňůry zasažena mimořádně dramatickou, nebezpečnou a závažnou událostí. Dne 6. června 2025 (v období neustálého koncertování) došlo během velkého a vyprodaného večerního vystoupení v hokejové hale na zimním stadionu ve východočeském městě Jičín k velmi bolestnému a dramatickému úrazu. Podle svědků a posléze i samotného hudebníka, který o události informoval tisk a deník Blesk, došlo k tomu, že když si sedmasedmdesátiletý a energií sršící Oldřich Říha v euforii zhruba v polovině setu s velkým odhodláním odložil na zem kytaru a vydal se vstříc fanouškům do speciální ochranné zóny pod pódium, aby si s nimi z očí do očí s úctou podal ruce a pozdravil je, nešťastně uklouzl na nerovném povrchu a tvrdě spadl přímo na pevnou kovovou hranu hrazení. Zpěvák, v obrovském šoku a nabitý adrenalinem, se dokázal zpočátku sám ihned postavit na nohy a dál komunikoval s diváky, avšak po návratu nahoru k mikrofonu a kytarové aparatuře s bolestí v tváři záhy zjistil, že z důvodu obrovské tupé bolesti a nefunkčnosti pravé paže není absolutně schopen v profesionálním hudebním a kytarovém hraní dále bezpečně a plnohodnotně pokračovat. S obrovskou pokorou a omluvou tak musel tento těžce rozehraný, jubilejní výroční koncert zcela předčasně ukončit a zklamaný areál nedobrovolně a v bolestech opustit.

Ještě tu samou noc byl nesmlouvavý a tvrdý rocker neprodleně a urychleně lékařskou transportní službou převelen do pražské Fakultní nemocnice v Motole, kde zevrubná a okamžitá lékařská rentgenová vyšetření se vší vážností potvrdila velmi komplikovanou a těžkou prasklinu a závažnou zlomeninu důležité kosti pažní (humerus). Lídr kapely se zde musel podrobit neodkladné a náročné chirurgické operaci, při které mu byla celá poškozená zlomenina odborně sešroubována a zafixována. Tento těžký, komplikovaný a mimořádně nepříjemný úraz znamenal nucenou, několikatýdenní, nekompromisní rekonvalescenční klidovou pauzu a odsunutí některých nejbližších velkých letních koncertních termínů z výročního turné. Avšak s ohledem na ohromnou vůli, obdivuhodnou vitalitu a nezlomnou životní filozofii frontmana, který často v rádiích cituje krédo „Žiju si svůj sen a pro mě už budoucnost byla“, nebylo výroční padesátileté obří turné zrušeno, nýbrž pouze zodpovědně přeloženo. Frontman Oldřich Říha i s bolavou sešroubovanou paží slíbil obrovské zástupy svých oddaných a dlouholetých „Kaťáků“ na podzimních a zimních štacích ročníku 2025 a posléze v roce 2026 nezklamat a dohrát slíbený reprezentativní průřez historií tak, jak si padesátiletá legenda s obrovskou pýchou zaslouží.

Hudební styl, texty a fenomén kapely (Pro laiky)

K pochopení masivního společenského fenoménu, kterým se Katapult v dějinách tuzemské populární a tvrdé rockové hudby bezesporu stal a stále zůstává, je nutné uvědomit si hudební naprostou upřímnost a syrovost jejich dlouholeté a nekompromisní tvorby. Kapela od prvních dnů své garážové existence zcela vědomě a programově ignorovala a zahodila jakoukoliv tehdejší převládající popovou uhlazenost a složité kompoziční kudrlinky či náročné jazzové postupy a dechové velké doprovody, jež byly typické pro normalizační produkci a televizní estrády.

Místo toho se Oldřich Říha a Jiří Šindelář naprosto věrně a nekompromisně inspirovali zcela surovým, tvrdým a hlasitým zemitým garážovým přístupem, který byl na západní straně železné opony vlastní britským a australským gigantům, jakými byli a jsou fenomenální, úderní Status Quo či nepřekonatelní králové světového riffu, australští mistři AC/DC. Zvuk Katapultu byl vždy založen na třech základních pilířích: obrovsky přebuzená, ostrá a rytmická kytara s legendárním kytarovým modelem značky Fender Telecaster (která udávala jasný hutný valivý riff), mohutná a pulzující houpavá hutná baskytara (dodávající skladbám typický boogie-woogie a hospodský hřmící rytmus) a velmi jednoduché, úderné, hlasité a naprosto přesné basové i vířivé bicí přechody. Hudebníci cíleně vystačili s geniálním uměním takzvaných "tří akordů", avšak dokázali s nimi pracovat s tak ohromnou energií a hlubokým rockovým srdcem, že každá skladba působila jako nezastavitelná rokenrolová lavina hřmící prostorem.

Druhou a naprosto stěžejní polovinou ohromného, neopakovatelného letitého celonárodního trvalého úspěchu s kapelou sdílených písní se staly fenomenální, upřímné texty, jejichž primárním, nejúspěšnějším a hlavním dodavatelem po dlouhá léta s obrovskou řemeslnou textařskou zručností a bystrým okem mistrně býval dvorní brilantní básník a autor Ladislav Vostárek. Jeho výtečně propracované, rýmující se sloky a texty byly naprosto geniálně a naprosto úžasně, pro tehdejší režim nebezpečně zacílené naprosto a dokonale přímo na běžný tvrdý každodenní osobní život a vnitřní úzkost obyčejného, dělnického pracujícího, mladého továrního dospívajícího unaveného mladého poctivého džínového českého i moravského nespokojeného kluka z města i z periferie velkých zablácených sídlišť. Nepřinášely totiž tehdejším posluchačům žádnou umělou komunistickou ideologii, neskládaly hold prázdným frázím a neopěvovaly žádné budovatelské ideály či strojené falešné abstraktní sny, nýbrž velmi trefně a odvážně pojednávaly zcela a upřímně otevřeně o naprosto běžných, drobných denních i velkých existenciálních starostech. Zpívaly o únavném čekání na odvod do vojenské nucené uniformované zelené základní nesvobodné dlouhé základní povinné těžké armádní vojenské služby (zlidovělá skladba „Vojín XY hlásí příchod“), textově s upřímností odkrývaly strasti obyčejných mladých kluků z těžkých a zkrachovalých rozbitých prvních nesmělých nešťastných trpkých letitých nepovedených tajných pubertálních velkých i drobných prvních milostných životních ztracených i bolavých zrazených prvních ošklivých a naivních čistých dětských opuštěných zamilovaných tajných krutých velkých dětských i chlapeckých osudových rozchodů (hitová a melancholická velká letitá píseň „Smutná nevěsta“) a obrovsky silně apelovaly na tehdejší silnou pevnou dělnickou zemitou hospodskou sounáležitost, věrnost, sílu přátelství u piva a absolutní svobodu s hudbou (klenot „Hlupák váhá“ nebo s úsměvem odvážná skladba „Až“). O to větší byl jejich magický úspěch u milionu diváků.

Přehled současných, stabilních a historicky zesnulých členů kapely

Základním znakem a historickým pravidlem skupiny vždy byl naprostý a neměnný minimalismus na hudební scéně. Těleso vždy a zásadně od počátků vystupovalo před publikem výhradně a pouze coby kompaktní a úderné tříčlenné kytarové tvrdé těleso (takzvané hudební trio), ve kterém nezastupitelnou roli hrála kytara, basa a bicí.

Aktuální koncertní a stabilní hudební stálá sestava na obřím pódiu (roky kolem léta 2025/2026):

Oldřich Říha (* 18. května 1948) – Zcela naprosto zásadní, nepřehlédnutelný, nenahraditelný, neotřesitelný a věčný stálý zakládající, po dekády obdivovaný velký vůdčí charismatický lídr, letitý frontman, drsný chraplavý zpěvák, kytarista s tvrdým úderem na struny kytary a hlavní mozek.
Karel „Bigman Kódl“ Dvořák – Kvalitní rockový hráč na basovou kytaru a druhý doprovodný vokalista, nesoucí pevně na pódiu letitý úžasný těžký masivní odkaz Dědka Šindeláře a držící basovou obří tvrdou stabilní valivou rytmiku od desky z období po pandemii.
Roman Krajdl – Zkušený bubeník tvořící tvrdý motor a pevný stabilní rytmický tep. (Jako speciální a stálý elitní doprovodný silný hudební a stálý host na albech nahrával a na bicí pomáhal s tvorbou desek také excelentní razantní elitní pražský a špičkový přesný skvělý úderný bubeník Václav Zima).

Legendární, historičtí, dřívější a dnes již mrtví zesnulí zásadní a důležití dřívější členové hudebního rockového legendárního kytarového a hřmícího velkého kytarového silného rockového tělesa:

Jiří Šindelář (tzv. „Dědek“) (1949–2009) – Životní souputník lídra, nekompromisní a vizuálně i hudebně zcela nezaměnitelný skvělý letitý baskytarista z éry těch absolutně s fanoušky nejslavnějších úspěchů a alb, jehož odchod způsobil kapele ránu do tvrdého rockového srdce.
Anatoli „Tolja“ Kohout (1946–2007) – Úplně původní plzeňský a pražský, vynikající, světácký, živelný a s bubny mistrovsky nadaný původní letitý první zakládající bicí hráč z konce sedmdesátých let, jež kapele i vymyslel název.
Karel „Káša“ Jahn (1949–2009) – Bubeník ze zlatého a dojemného unplugged období, který tělesu pomáhal po předčasné smrti Kohouta v obtížných měsících.
Milan Balcar (1952–2015) – Spolehlivý hráč na bicí v temném, zakázaném období normalizace po boku Studiové skupiny.
Ondřej Timpl a Andy Budka – Rytmická oživující, spolehlivá a kytarově pevná stálá a věrná znovuzrozující formace a duo zachránců fungující od oživení v desátých letech do příchodu dlouhé celosvětové nepříjemné nucené světové a tiché kovidové pauzy.

Vydaná, stěžejní a obří studiová komerční a live diskografie kapely

Desky této úderné trojice se ve statistikách nahrávacích domů trvale a zlatým historickým inkoustem u vydavatelů těší zápisům z říše obřích rekordů.

Rok a den nahrávacího oficiálního vydání	Celý zjevný oficiální název řadového slavného vydaného zvukového a hudebního nosiče	Monopolní nahrávací a hudební vydavatelská a producentská celostátní a historická silná společnost a hudební label	Zásadní textové a dějové poznámky a historická zmínka
1978	Katapult (známé dnes u sběratelů běžně pod pojmem Stříbrné album)	Supraphon	Zcela šokující a legendární prvotina natočená přímo surově ve strhující potící a křičící live živé a elektrizující burácející atmosféře.
1980	Katapult 2006	Supraphon	Komerční a první studiový naprostý plnohodnotný debut kytarového a drsného rockového a silného mistrovství trojice obsahující ikonickou megahitovou epickou bombu jménem Až.
1986	Rock de luxe	Supraphon	Plnohodnotný uvolněný studiový dospělý poctivý dlouhý hrající hudební vítězný kytarový zlomový comebackový po obřím dlouhém nesmyslném vládním a mocenském nuceném umělém plošném zákazu s megahitem zvaným „Někdy příště“.
1989	…a co rock 'n' roll !!!	Supraphon	Klasické velké, vyzrálé a plně rockově šlapající silné, kvalitní oblíbené velké kytarové studiové s velkým ohlasem v obchodech prodávané studiové a poctivé zemitě šlapající dospělé album ocejchované koncem minulé socialistické nadvlády ošklivého starého komunistického režimu s hitem ploužáku Smutná nevěsta.
1995	Chodníkový blues	Katapult Records, EMI	Velmi tvrdé, bluesové nezávisle a svobodně produkované zralé dílo po drsné porevoluční dospělé umělecké svobodné a složité celospolečenské společenské porevoluční etapě.
1999	Konec srandy	EMI	Předzvěst a temné zádumčivé hudební vyčerpávající těžké depresivní chraplavé miléniové loučení se s devadesátými hudebními letitými lety hudebního života kapely.
2005	Všechno nebo nic	EMI Czech	Obrovsky radostný, hudebně semknutý a kytarově velký ucelený sálající výroční studiový památný a obří důstojný a profesionální plný radostný hudební a zralý velkolepý sálající hudební úžasný dárek kapely naprosto celostátně vydaný a skvěle s láskou míchaný k příležitosti neskutečných radostných dožitých 30 neuvěřitelných hrajících obdivuhodných kulatých cenných profesních uplynulých let z historie fungování.
2010	Radosti života	EMI	První a neuvěřitelné album znovuzrození od prázdna po tragickém a hrůzném mrtvém úmrtí Dědka podané s novou basou s novým dravým bubeníkem a zástupem.
2016	Kladivo na život	Warner Music	Tvrdé album nesmlouvavého říhovského hutného dospělého rukopisu pro staré fandy ohraného bluesového poctivého dospělého drsného pop-rocku plného basy.
2023	Nostalgia	Warner Music Group	Poslední hudebně vyzrálá retrospektivní a zvukově výtečně zvládnutá a plně vydaná syrová, pomalejší a emotivní drsná a vzpomínající rocková zádumčivá deska obsahující u kláves staré silné riffy a vydaná a křtěná v době po nepříjemné pandemii spojená posléze s dravým vstupem u oslav na padesát let od plzeňských starých dob se zařízenou novou silnou stálou formací za doprovodu kytaristy.

Významná, udělená sálová a vyhraná ocenění z historie a trofeje ankety

V období zcela naprosto bezbřehého popového diktátu se s velkou kytarou a se rzí džísek u kytary postavili s obřím úspěchem v rukách s cenou těm nejdůležitějším institucím v zemi.

Zapsaný ročník a datum oficiálního letitého zjevného dobového udělování	Označení, oficiální pojmenování velkého diváckého televizního, kritického nebo populárního a odborného hudebního sálu, vydavatele či letité hudební, kritické divácké ankety a sdružení	Dobová udělená a finální dosažená slavná kategorie s hudebním oceněním u diváků u poroty i žánru
1979	🏅 Zlatý slavík	1. místo – Neuvěřitelné a ve své době naprosto pro staré funkcionáře nevídané šokující a nepřípustné plné absolutní vítězství za první místo v oboru s absolutním drtivým získaným převisem čtenářských poštovních hlasů v kategorii pro nejsledovanější oceněnou hudební a zlidovělou dobovou nejlepší Skupinu roku.
1980	🏅 Zlatý slavík	1. místo – Naprosto jasná, s klidem dokonaná suverénní a dokonalá velkolepá neotřesitelná drtivá velká a plná obhajoba zlata, výhry s drtivým úspěchem z minulého roku pro u diváků nejsledovanější hudební kategorii dobová Skupina.
2007	Hudební akademie a odborná asociace v rámci události Ceny Anděl (Žánrové roční ceny Anděl a hudební Akademie populární hudby pod křídly Rádia Beat)	🏅 Slavnostní a poctivé velkolepé, tiché trvalé a důstojné obří trvalé historické navždy zpečetěné a s obrovským respektem u profesionálů sálů provedené dojemné trvalé úřední oficiální s citem uvedení a přijetí kapely se všemi do elitní pražské, a vyhlášené vznešené slavné legendární hudební síně zvané a známé u kritiků pod pojmem historická a vážená a s respektem uctívaná cenná prestižní velká česká a národní hudební dvorana Beatová síň slávy.

Zdroje