Karel VI. Francouzský

Karel VI. Francouzský
Datum narození	3. prosince 1368
Místo narození	Paříž, Francouzské království
Datum úmrtí	21. října 1422
Místo úmrtí	Paříž, Francouzské království
Státní příslušnost	Francouzské království
Dynastie	Valois
Povolání	francouzský král
Aktivní od	1380

Karel VI. Francouzský (v historiografii zvaný též Šílený nebo zpočátku své vlády Milovaný) byl francouzský panovník z dynastie Valois, který usedl na trůn Francouzského království v letech 1380 až 1422. Narodil se 3. prosince 1368 v Paříži jako přímý legitimní potomek francouzského krále Karla V. a královny Johany Bourbonské. Jeho více než čtyři desetiletí trvající vláda spadá do jedné z nejkritičtějších a nejvíce devastujících fází celoevropského konfliktu známého jako Stoletá válka mezi Anglií a Francií.

Ačkoliv v prvních letech své samostatné dospělé vlády prokázal značné administrativní schopnosti zavedením ekonomických reforem, jeho státnický odkaz navždy a nevratně poznamenala těžká duševní choroba. Od roku 1392 propadal těžkým formám psychózy spojených se schizofrenií, bipolární poruchou či porfyrií, jež ho zcela paralyzovaly. Vzniklé mocenské vakuum rozložilo francouzský dvůr na dvě znesvářené vojenské frakce (armaňaky a burgunďany) a zatáhlo stát do krvavé občanské války. Tohoto interního selhání využilo Anglické království, což vyústilo v drtivou francouzskou vojenskou porážku v bitvě u Azincourtu (1415) a v podpis hanebné smlouvy z Troyes (1420), v níž zcela nesvéprávný Karel VI. oficiálně vydědil svého vlastního syna a francouzskou korunu odevzdal anglickému panovníkovi.

👑 Dětství, nástup na trůn a regentská vláda strýců

Karel z Valois se narodil v zimě roku 1368 v tehdejším pařížském královském sídle, paláci Hôtel Saint-Pol. Jako prvorozený přeživší syn krále automaticky obdržel titul dauphina z Vienne (oficiálního následníka trůnu). Dětství strávil v relativně stabilní fázi francouzských dějin, neboť jeho otec, Karel V. zvaný Moudrý, dokázal konsolidovat státní finance a potlačit anglickou expanzi.

V září roku 1380 však král Karel V. předčasně zemřel. Karlovi VI. bylo v okamžiku otcovy smrti pouhých jedenáct let, tudíž nedosahoval plnoletosti potřebné pro samostatný výkon exekutivy. Přesto byl ještě téhož roku slavnostně pomazán a korunován v katedrále v Remeši. Výkonnou správu království okamžitě převzala kolektivní regentská rada tvořená jeho čtyřmi mocnými a vysoce ambiciózními strýci. Těmito regenty byli Filip Smělý (vévoda burgundský), Jan z Berry (vévoda z Berry), Ludvík I. z Anjou (vévoda z Anjou) a z matčiny strany Ludvík II. Bourbonský (vévoda bourbonský).

Období takzvané vlády strýců představovalo pro Francouzské království hospodářskou katastrofu. Vévodové systematicky a bez kontroly drancovali královskou pokladnu, jejíž výnosy využívali výhradně k prosazování vlastních mocenských zájmů v provinciích a na území Apeninského poloostrova (např. vojenské expedice vévody z Anjou do Neapole). Ztrátu financí kompenzovali neúměrným zvedáním daní pro civilní obyvatelstvo, což vedlo k masivním selským vzpourám a dělnickým nepokojům – zejména ke krvavému povstání maillotinů v Paříži v roce 1382.

⚖️ Převzetí osobní moci a návrat Marmousetů

V listopadu roku 1388 dosáhl Karel VI. věku dvaceti let. S podporou svého mladšího bratra Ludvíka Orleánského a na nátlak nespokojené šlechty se rozhodl převzít absolutní osobní vládu. Ve zcela nečekaném a rasantním politickém kroku oficiálně propustil všechny své strýce z regentských i poradních funkcí a zbavil je vlivu na státní pokladnu.

Na jejich uvolněná místa Karel VI. naverboval a dosadil elitní a pragmatické byrokraty z dob vlády svého otce. Těmto rádcům se přezdívalo Marmouseti (Marmousets). Jednalo se převážně o nižší šlechtice a erudované úředníky, mezi něž patřil i mocný konetábl Olivier de Clisson. Marmouseti pod přímým královým dozorem okamžitě provedli masivní revizi financí, zrušili nejtvrdší plošné daně zavedené strýci, potlačili korupci v regionech a stabilizovali ekonomiku. Tento razantní pozitivní obrat a následná prosperita státu přinesla mladému králi napříč francouzskou společností obrovskou popularitu, díky níž si trvale vysloužil historické přízvisko "Milovaný" (le Bien-Aimé).

🧠 Propuknutí duševní choroby a skleněný blud

Období nadějné hospodářské obnovy utnuly události léta roku 1392, jež představují počátek králova absolutního fyziologického i mentálního kolapsu. V srpnu téhož roku vytáhl Karel VI. v čele svého vojska na represivní výpravu do Bretaně, aby potrestal šlechtice Pierra de Craon, jenž se neúspěšně pokusil zavraždit zmíněného konetábla a králova přítele Oliviera de Clisson.

Během vojenského pochodu lesem nedaleko města Le Mans, v extrémním letním horku a pod vlivem fyzického vyčerpání, došlo k fatálnímu incidentu. Následkem náhlého hlukového podnětu (páže z králova doprovodu neopatrně upustilo své kovové kopí na ocelovou helmu jiného vojáka) propadl panovník instantní, těžké psychóze. Začal v záchvatu absolutní paranoie nekontrolovaně máchat mečem a v přesvědčení, že je obklopen zrádci bažícími po jeho životě, bez varování rozsekal čtyři příslušníky své vlastní tělesné stráže.

Poté, co byl fyzicky povalen a zneškodněn, upadl král do kómatu. Po několika dnech se z bezvědomí probral, avšak jeho mozek již nikdy neobnovil svou plnou funkcionalitu. Následujících třicet let provázely Karlovu vládu zničující ataky chronického šílenství, které se střídaly s ojedinělými fázemi krátkodobé lucidity. Například v roce 1399 zaznamenali dvorní lékaři u krále šest oddělených několikaměsíčních fází naprosté mentální nekompetence. Během záchvatů Karel zapomínal své vlastní jméno, odmítal uvěřit faktu, že je držitelem francouzské koruny, a napadal své služebnictvo. Odmítal komunikovat se svou manželkou Isabelou Bavorskou, nepoznával ji a přikazoval strážím, aby ji vykázali z místnosti. Jeho stav doprovázely rovněž patologické hygienické excesy; v roce 1405 se po dobu pěti měsíců nenechal umýt ani si převléknout prádlo. Zcela promočené a infikované vrstvy oděvů musely být po čase z jeho vředovitého těla fyzicky odříznuty ostrými noži.

Nejbizarnějším průvodním jevem jeho choroby byl takzvaný skleněný blud (Glass delusion). V určitých fázích roku se král utvrdil v pevném přesvědčení, že jeho tělesná schránka nezestává z kostí a svalů, nýbrž je zkonstruována z velmi křehkého foukaného skla. Aby zabránil svému roztříštění, zakázal veškerému personálu jakýkoliv fyzický kontakt. Zcela se izoloval, obaloval se tlustými vrstvami tlumících dek a následně nařídil královským kovářům, aby do struktury jeho šatů natrvalo všili masivní železné pruty. Tyto kovové výztuže jej měly mechanicky chránit před náhodným nárazem do nábytku či pádem na zem, při kterém by podle jeho halucinace došlo k rozbití jeho skleněných hýždí. Z klinického hlediska moderní vědecké retrospektivy experti nejpravděpodobněji stanovují diagnózu paranoidní schizofrenie, encefalitidy nebo těžké bipolární poruchy podpořené vysokým stupněm příbuzenského křížení v tehdejších panovnických rodech.

🔥 Tragédie na Plesu ohnivých mužů (Bal des Ardents)

Jakékoliv zbytky psychické odolnosti, jimiž král po prvním záchvatu disponoval, byly nenávratně zničeny 29. ledna 1393. Tohoto dne uspořádala královna Isabela Bavorská ve své rezidenci v pařížském paláci Hôtel Saint-Pol maškarní bál. Hlavním bodem programu se stalo satirické pantomimické vystoupení takzvaných divých mužů (charivari). Král Karel VI. se společně s dalšími pěti vysoce postavenými šlechtici oblékl do hrubých plátěných kostýmů přiléhajících těsně k tělu. Tyto obleky byly k vytvoření realistické iluze zvířecí srsti hustě potaženy pryskyřicí, lnem, koudelí a smolou.

Vzhledem k extrémní vznětlivosti použitých materiálů vydali organizátoři nekompromisní nařízení, které striktně zakazovalo vnášení otevřeného ohně či svící do hlavního tanečního sálu. Toto pravidlo nicméně fatálně ignoroval králův bratr, vévoda Ludvík Orleánský. Ten dorazil na oslavu s mírným zpožděním v podnapilém stavu a přistoupil těsně k tancujícím maskovaným postavám v doprovodu strážců nesoucích zapálené pochodně.

Jiskra z pochodně okamžitě zažehla smolu na jednom z kostýmů. Plameny se během pouhých několika vteřin přenesly na všechny ostatní muže, kteří byli k sobě fyzicky připoutáni lany v rámci choreografie. Taneční parket se proměnil v ohnivé inferno. Čtyři zúčastnění vysocí šlechtici před zraky dvoranů v nepopsatelných bolestech na místě uhořeli zaživa. Král Karel VI. přežil výhradně díky bezprostřední a bleskové reakci své patnáctileté tety, vévodkyně z Berry. Ta se na hořícího monarchu okamžitě vrhla z pódia a svým vlastním těžkým brokátovým pláštěm a sukní dokázala šlehající plameny na jeho kůži včas udusit. Tento zážitek s brutální smrtí svých přátel uvrhl krále do definitivní letargie a trvale destabilizoval řízení státu. Tato událost je ve francouzských pramenech trvale ukotvena pod pojmem Bal des Ardents (Bál hořících).

⚔️ Rozpad státu a občanská válka: Armaňaci proti Burgunďanům

V důsledku královy permanentní indispozice nastalo ve Francii mocenské vakuum. Řízení chodu rozsáhlé říše si vynutilo vytvoření nové regentské rady. Absolutní chybění silného panovníka vedlo k tvrdému a nelítostnému střetu dvou nejmocnějších mužů v zemi: králova mladšího bratra Ludvíka Orleánského a králova strýce, vévody Filipa Smělého.

Tato mocenská rivalita se transformovala do absolutní nenávisti poté, co Filip Smělý zemřel a do čela burgundského vévodství nastoupil jeho syn, bezohledný a machiavelistický politik Jan Nebojácný. Konflikt dosáhl bodu zlomu večer dne 23. listopadu 1407. Jan Nebojácný zorganizoval ozbrojené komando v čele s normanským rytířem Raoulem d'Anquetonville, které zaútočilo na neozbrojeného Ludvíka Orleánského v pařížských ulicích poblíž paláce Saint-Pol a brutálně jej zavraždilo.

Atentát na přímého člena královské krve rozdělil zemi na dvě znesvářené armády, jež uvrhly zemi do desetiletí trvající krvavé občanské války.

Burgunďané: Reprezentovali stoupence Jana Nebojácného. Zajišťovali si finanční zázemí z prosperujících oblastí Flander a usilovali o totální kontrolu nad osobou šíleného krále a státní administrativou v Paříži.
Armaňaci: Frakce zformovaná stoupenci zavražděného orleánského vévody. Její politické a vojenské vedení převzal Bernard VII., mocný hrabě z Armagnacu. Tato skupina disponovala podporou jižní a jihozápadní francouzské šlechty.

Obě frakce páchaly během střetů brutální čistky vůči civilnímu obyvatelstvu. Slabý a manipulovatelný Karel VI. v záchvatech amnézie podepisoval protichůdné dekrety a střídavě poskytoval formální legitimitu jedné i druhé straně podle toho, kdo právě okupoval královský palác.

🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿 Bitva u Azincourtu a kolaps Francie

Vnitřního vyčerpání a absolutního chaosu obratně využila Anglie. V roce 1415 obnovil nový anglický král Jindřich V. Anglický nároky dynastie Plantagenetů na francouzskou korunu a zahájil novou fázi stoleté války. V srpnu 1415 provedla jeho profesionální armáda masivní vylodění na území Normandie a oblehla pevnost Harfleur.

Zatímco Karel VI. zůstal ze zdravotních důvodů deponován v týlu, do pole vytáhla francouzská rytířská armáda složená téměř výhradně z elitní šlechty věrné armaňacké straně. Dne 25. října 1415 došlo ke střetu obou vojsk u vesnice Azincourt. Francouzští velitelé naprosto podcenili taktiku. Během bitvy u Azincourtu nahnali svou těžkou kavalerii do úzkého prostoru plného rozbahněného oraniště, kde se vojáci nedokázali hýbat. Angličtí lučištníci, střílející tisíce šípů s ocelovými hroty z anglických dlouhých luků (longbows), francouzskou elitu zmasakrovali. Desetitisíce francouzských vojáků a stovky předních aristokratů byly zabity nebo popraveny v zajetí.

Vojenská likvidace armaňackého vedení u Azincourtu poskytla Burgunďanům v čele s Janem Nebojácným ideální příležitost zmocnit se hlavního města Paříže, zcela zamezit vlivu dauphina (následníka trůnu) a plně ovládnout invalidního krále Karla VI.

📜 Ponížení v Troyes a ztráta následnictví

V září 1419 narušil burgundskou strategii úspěšný politický atentát armaňaků, při němž byl na mostě v Montereau zavražděn vévoda Jan Nebojácný. Jeho nástupce, vévoda Filip Dobrý, se ze msty rozhodl pro naprostou kolaboraci s anglickým agresorem. K této dohodě se pragmaticky připojila i Karlova manželka, královna Isabela Bavorská, která otevřeně nesnášela svého vlastního přeživšího syna (dauphina Karla) a toužila zlikvidovat frakci armaňaků.

Pod přímým tlakem těchto kolaborantů podepsal šílenstvím paralyzovaný Karel VI. dne 21. května 1420 Smlouvu z Troyes. Dokument reprezentuje bod nejhlubší francouzské státní degradace. Smlouva obsahovala výslovné prohlášení krále Karla VI., jímž formálně zbavil svého biologického syna a dědice Karla VII. veškerých nároků na francouzský trůn s odůvodněním, že dauphin je bastard vzešlý z nemanželských poměrů Isabely Bavorské. Zákonným nástupcem a okamžitým regentem Francie byl jmenován anglický král Jindřich V. Anglický. Tento mezinárodní pakt byl zpečetěn oficiálním dynastickým sňatkem – Jindřich V. pojal za manželku dceru Karla VI., princeznu Kateřinu z Valois.

💔 Osobní život, rodina a "malá královna"

Sňatek s bavorskou princeznou Isabelou Bavorskou (v domácím prostředí známou jako Isabeau) proběhl v roce 1385 u města Amiens. V prvních fázích manželství šlo o stabilní soužití generující pravidelné potomstvo. Celkem královna porodila dvanáct dětí. S postupem času a narůstající agresivitou krále se však jejich manželské pouto zcela rozpadlo. Isabeau, opakovaně ohrožována na životě králem při jeho záchvatech agresivity, si musela zřídit samostatný rezidenční dvůr chráněný masivní ostrahou.

Aby král nezůstal bez intimního a ženského dohledu, byla na dvůr povolána mladá a pohledná burgundská ošetřovatelka Odetta de Champdivers. Odetta do konce jeho života zastávala roli oficiální královské milenky. Oplývala mimořádnou empatií a její zklidňující vliv znamenal, že se panovník nechal umýt a přestal vyžadovat neustálé svazování lany. S Odettou trávil Karel VI. hodiny volného času hraním karet; tato jejich specifická činnost se stala klíčovým faktorem pro masové rozšíření a popularizaci karetních her v celém království. Francouzský venkov i šlechta si Odettu oblíbili natolik, že získala trvalou přezdívku "Malá královna" (la petite reine). Ze vztahu vzešla dcera Markéta z Valois (narozená roku 1407), jejíž existenci královský dvůr plně legitimizoval a zajistil jí bohaté statky.

⚖️ Domácí a náboženská politika: Edikt o vyhnání Židů

V oblasti legislativy zanechal Karel VI. temnou stopu rovněž v náboženské a rasové rovině. Ve Francii třináctého a čtrnáctého století byla židovská komunita panovníky (na rozdíl od prostého obyvatelstva) relativně tolerována jako silný zdroj mimořádných daňových příjmů a půjček. Tento status quo Karel VI. radikálně změnil.

Dne 17. září 1394, v období mírného zlepšení svého zdravotního stavu, nečekaně podepsal a vydal státní edikt nařizující absolutní a plošné vyhnání všech osob židovské národnosti a vyznání z celého území Francie. Jako oficiální důvod dokument uváděl opakované prohřešky proti katolické víře a stížnosti občanů na lichvu. Doložitelným primárním motivem byla nicméně finanční a majetková konfiskace; stát systematicky zabavil veškerou židovskou půdu, neprodané nemovitosti i peněžní pohledávky vůči šlechtickým a královským dlužníkům. Tento brutální zásah zcela vymazal staletou židovskou komunitu z mapy státu.

📉 Smrt a historický přínos

Poslední léta Karlova života představují agonii na úrovni tělesné i státní. Paradoxem historického osudu se stalo úmrtí samotného agresora. Anglický král Jindřich V., jenž měl sjednotit koruny Anglie a Francie, se na vojenském tažení nakazil krvavou úplavicí a zemřel v srpnu 1422, aniž by kdy na francouzský trůn zasedl.

Karel VI., šílenstvím a fyzickými vředy zcela zdevastovaný monarcha, ho následoval o necelé dva měsíce později. Zemřel 21. října 1422 ve věku 53 let v pařížském paláci. Jeho ostatky uložili duchovní za přítomnosti obrovského množství prostého obyvatelstva (které ho i přes jeho šílenství do poslední chvíle loajálně milovalo) v královské nekropoli, bazilice Saint-Denis. Vzhledem ke Smlouvě z Troyes nebyl novým králem uznán jeho vlastní syn, nýbrž devítiměsíční anglické batole, vnuk Karla VI. – Jindřich VI. Anglický. Suverénní vládu Valois a kontrolu nad státem musel pro legitimního následníka dauphina z Bourges krvavě vybojovat až fenomén jménem Jana z Arku v následující dekádě.

📈 Statistiky a data

Kompletní seznam potomků Karla VI. a Isabely Bavorské

Exaktní a plnohodnotná datová množina dokumentující všech dvanáct potomků narozených v legitimním manželském svazku bez vynechání dětí zesnulých v novorozeneckém a mladém věku. Tabulka reflektuje vysokou míru kojenecké úmrtnosti francouzského dvora na počátku 15. století.

Jméno potomka	Rok narození	Rok úmrtí	Historický význam, udělený titul a manželské svazky
Karel z Valois	1386	1386	První dauphin z Vienne. Zemřel ve věku tří měsíců.
Johana z Valois	1388	1390	Zesnula v raném dětském věku na blíže nespecifikovanou infekci.
Izabela z Valois	1389	1409	Královna Anglie. Provdána za anglického krále Richarda II., po jeho sesazení provdána za vévodu Karla Orleánského. Zemřela při porodu.
Johana z Valois	1391	1433	Bretaňská vévodkyně. Provdána za bretaňského vévodu Jana V. (významný dynastický tah pro zisk Bretaně).
Karel z Valois	1392	1401	Druhý dauphin z Vienne a vévoda z Guyenne. Zemřel na nemoc v devíti letech.
Marie z Valois	1393	1438	Odmítla sňatek a na příkaz otce byla zasvěcena církvi. Stala se představenou (převorkou) v královském klášteře v Poissy.
Michaela z Valois	1395	1422	Z taktických důvodů provdána za nástupce burgundského rodu, budoucího vévodu Filipa III. Dobrého.
Ludvík z Valois	1397	1415	Třetí dauphin a vévoda z Guyenne. Vedl opozici vůči burgunďanům. Zemřel bezprostředně po bitvě u Azincourtu na úplavici.
Jan z Valois	1398	1417	Čtvrtý dauphin a vévoda z Touraine. Oženil se s Jakobeou Bavorskou. Otráven nebo podlehl silné infekci (otok lebky) v 18 letech.
Kateřina z Valois	1401	1437	Královna Anglie. Vydána Jindřichovi V. jako součást smlouvy z Troyes. Její syn se stal králem Jindřichem VI. Následně se tajně vdala za velšského šlechtice Owena Tudora, čímž založila anglickou královskou dynastii Tudorovců.
Karel VII. Francouzský	1403	1461	Pátý dauphin z Vienne. Vyděděn vlastními rodiči ve smlouvě z Troyes. Uprchl na jih (Král z Bourges) a po zásahu Jany z Arku korunován králem Francie, jenž vítězně ukončil stoletou válku.
Filip z Valois	1407	1407	Dvanácté dítě. Zesnul v den svého narození (poslední doložený potomek).

Klinický vývoj a progrese duševního onemocnění panovníka

Syntéza a datování nejtěžších popsaných epizod a symptomů paranoidních atak a psychosomatických bludů na základě dobových lékařských a historických análů.

Časový úsek a lokalita	Specifikace psychózy a projev bludů	Objektivní dopad na okolí a politický status
Srpen 1392 (Les u Le Mans)	Spouštěcí mechanismus (akutní paranoidní schizofrenie) spojená s totální amnézií a vražednou agresivitou.	Pod vlivem sluchového halucinačního spouštěče zabil mečem čtyři muže vlastní doprovodné gardy, upadl do několikadenního hlubokého kómatu.
Leden 1393 (Palác Saint-Pol)	Katatonický traumatický stav z vjemového šoku.	Král sice nehořel na Plese ohnivých mužů, ale sledování uhořelé aristokracie jej plně odřízlo od reálného výkonu moci v zemi.
Období roku 1399	Dlouhodobé maniodepresivní záchvaty.	Lékaři i kronikáři evidují šest samostatných hlubokých pádů do naprostého šílenství, které dohromady trvaly většinu daného kalendářního roku.
Období roku 1405	Patologický syndrom odmítání hygieny a těžká destrukce identity.	Pět měsíců trvající totální izolace. Panovník odmítal veškerý kontakt s vodou, zatajoval své jméno, zříkal se své hodnosti a zapudil od sebe svou manželku.
Trvale po r. 1405	Fixace na tkáňovou halucinaci zvanou Skleněný blud (Glass delusion).	Extrémní hrůza z fyzického rozsypání. Král se izoloval do přikrývek a nosil pod oblekem na míru svařené ocelové pruty zamezující roztříštění vlastních hýždí a trupu.

Vedení frakcí a regentské mocenské pozice

Během kognitivní neschopnosti hlavy státu reálně ovládali administrativní a vojenský aparát země vysocí šlechtici působící na dvoře. Níže uvedená tabulka definuje jejich role.

Jméno politika / regenta	Původ a frakce	Detail role na královském dvoře a rozsah moci
Filip II. Smělý	Vévoda burgundský (strýc Karla VI.)	Dominantní politická figura první regentské vlády (1380–1388) a opět po roce 1392. Prosazoval burgundskou politiku za peníze státní pokladny.
Jan z Berry	Vévoda z Berry a Auvergne (strýc Karla VI.)	Extrémně bohatý sběratel umění a mecenáš. Daněmi bezlítostně vysával obyvatelstvo jihu k financování svých hradů a sbírek iluminací.
Ludvík I. z Anjou	Vévoda z Anjou, král neapolský (strýc Karla VI.)	Zpronevěřil značnou část majetku Karla V. k financování vlastních soukromých vojenských kampaní na zisk titulů na italském jihu.
Ludvík Orleánský	Vévoda orleánský (mladší bratr Karla VI.)	Měl absolutní vliv na královnu. Jeho brutální smrt z rukou burgunďanů zahájila historickou fázi občanské války.
Jan Nebojácný	Vévoda burgundský (bratranec Karla VI.)	Objednatel vraždy Ludvíka Orleánského. S pomocí vojsk vojensky dobyl a ovládl Paříž včetně šíleného krále. Zavražděn stoupenci dauphina.
Isabela Bavorská	Královna Francie (manželka Karla VI.)	Kontrolovala finance v dobách manželových záchvatů. Vytvořila úzké spojenectví s Anglií (smlouva z Troyes) vedoucí k vydědění svého syna.

Vojenské a diplomatické milníky Stoleté války za vlády Karla VI. (1380–1422)

Záznam o vývoji mezinárodní válečné politiky království dokumentující totální kolaps obranných vojenských struktur od úvodních fází stabilizace až do finálního ponížení.

Časové ohraničení (Rok)	Geografické bojiště	Specifikace válečné, potažmo diplomatické události
1380 – 1388	Sever Francie a Vlámsko	Anglie nepodnikala rozsáhlé invaze, válečné spory probíhaly primárně s odbojnými britskými posádkami a v potlačování krvavých povstání obyvatel na francouzském venkově.
Květen 1396	Lingen / Ardres	Snaha o narovnání stavu. Uzavřeno oficiální třicetileté příměří s anglickým panovníkem Richardem II., podpořené sňatkem.
Srpen 1415	Přístav Harfleur, Normandie	Porušení příměří. Nástup asertivního Jindřicha V. Anglického a zahájení vylodění mohutné flotily v Normandii; dobytí pevnosti a příprava k přesunu do Calais.
25. října 1415	Severofrancouzská vesnice Azincourt	Rozhodující a devastující událost války (Bitva u Azincourtu). Desetinásobně početnější francouzská těžká rytířská armáda utopena v bahně a vyhlazena křížovou palbou profesionálních anglických lučištníků.
1417 – 1419	Normandie a centrální regiony	Systematická kobercová ofenzíva. Pád Rouenu. Burgunďané za pomoci řeznických milicí vojensky přebírají kontrolu nad Paříží.
21. května 1420	Město Troyes	Oficiální kapitulační akt (Smlouva z Troyes). Král Karel VI. svým podpisem ruší nároky vlastních předků a nástupnictví Valois, koruna přechází na anglického uzurpátora.

Zdroje