Jiří Pecha

Jiří Pecha
Datum narození	12. listopadu 1944
Místo narození	Třebíč, Československo
Datum úmrtí	28. února 2019
Místo úmrtí	Brno, Česko
Státní příslušnost	;
Manželka	Anděla Šumpichová (rozveden); Jana Pechová
Děti	tři dcery
Alma mater	Janáčkova akademie múzických umění (bez maturity)
Povolání	divadelní, filmový a televizní herec
Aktivní od	1967
Aktivní do	2017
Ocenění	Cena Alfréda Radoka (1997); Cena města Brna (2013)

Jiří Pecha (v divadelním a veřejném prostoru všeobecně známý pod přezdívkou Peca; 12. listopadu 1944 Třebíč – 28. února 2019 Brno) byl přední český divadelní, filmový a televizní herec. Svou více než půlstoletí trvající profesionální kariéru spojil primárně s moravskou metropolí a stal se jednou z nejdůležitějších zakladatelských osobností legendárního brněnského Divadla Husa na provázku. V kontextu české kultury představoval mimořádně zemitý, naturální a živelný herecký typ, jenž dokázal brilantně oscilovat mezi hlubokou tragédií a absurdní komikou.

Absolutního uměleckého vrcholu na divadelních prknech dosáhl v roce 1997, kdy za ztvárnění titulní role v inscenaci Babička – fetišistická revue obdržel nejprestižnější české divadelní ocenění, Cenu Alfréda Radoka. Do širokého povědomí českého národa se zapsal především díky svému celoživotnímu uměleckému i osobnímu přátelství s hercem a mimem Boleslavem Polívkou, se kterým vytvořil nezapomenutelnou autorskou a hereckou dvojici (například v kultovní divadelní a televizní hře Poslední leč). Na filmovém plátně exceloval v desítkách charakterních rolí. K těm celonárodně nejznámějším patří postava starého loupežníka v pohádce Lotrando a Zubejda (1997), anděl strážný v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) nebo profesor Fábera ve snímku Pupendo (2003). V roce 2013 byla Jiřímu Pechovi za jeho celoživotní přínos kultuře udělena Cena města Brna v oboru dramatické umění.

👶 Původ, dětství a těžký úraz

Jiří Pecha se narodil v závěru druhé světové války do prostředí s pevnou vazbou k amatérskému divadlu. Vyrůstal v třebíčské místní části Borovina, která byla průmyslově spjata s Baťovými závody. Jeho otec pracoval v místní továrně na obuv (později známé jako BOPO) a současně působil jako redaktor Baťových Zlínských novin. Společně s matkou, jež byla profesí zdravotní sestra a šila divadelní kostýmy, patřili rodiče k nadšeným členům Dramatického kroužku Baťových zaměstnanců. Jiří tak od útlého dětství trávil čas společně se starším bratrem Františkem v zákulisí, pomáhal stavět kulisy a již od druhé třídy základní školy se objevoval v drobných dětských rolích.

V dětství se však Pecha profiloval spíše jako talentovaný sportovec než jako budoucí herec. Závodně hrál českou házenou, věnoval se fotbalu, volejbalu a okrajově také judu a sportovnímu šermu. Kynologii se věnoval formou cvičení s vlčáky na kynologickém cvičišti. Jeho slibný fyzický a sportovní rozvoj byl drasticky přerušen v jeho deseti letech. Při hře se na něj zřítila těžká tělocvičná kladina, což způsobilo devastační a mimořádně komplikovanou zlomeninu nohy. Lékaři v lokální nemocnici si s rozsahem a infekcí zranění nevěděli rady a navrhovali amputaci končetiny. Končetinu mu zachránil až přivolaný chirurg, který měl za sebou armádní praxi z ošetřování těžkých traumat během španělské občanské války. Pecha strávil téměř rok upoután na lůžko v sádře. Navzdory traumatickému zážitku a trvalým následkům se dokázal zotavit natolik, že v dorosteneckém věku obsadil druhé místo na republikových přeborech v běhu na střední trať.

🎓 Studium a přijetí na JAMU bez maturity

Vzhledem k faktu, že Jiří Pecha trpěl silnou dyslexií a klasické školní vzdělávání se silným teoretickým základem mu činilo značné obtíže, nepřicházelo studium na střední škole s maturitou v úvahu. Rodiče jej proto poslali do učení do města Žďár nad Sázavou, kde v letech 1959 až 1963 získal výuční list v oboru elektromechanik a navíječ motorů. Této profesi se však v dospělém životě prakticky nikdy nevěnoval.

Klíčový životní obrat nastal díky iniciativě třebíčského ochotníka a učitele češtiny Josefa Gerži, který rozpoznal Pechův živelný komediální talent a přesvědčil jej, aby podal přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Pecha přijímací komisi na talentových zkouškách naprosto šokoval a fascinoval svým naturálním, neškoleným projevem. Komise jej k vysokoškolskému studiu herectví okamžitě přijala, a to na základě takzvané výjimky pro mimořádný talent, pod striktní podmínkou, že si během prvního ročníku chybějící maturitu dodělá. Pecha tento formální slib nikdy nesplnil, avšak profesoři (mezi nimiž vynikaly osobnosti jako Lola Skrbková a divadelní režisér Evžen Sokolovský) nad tímto úředním nedostatkem přivřeli oči. Během studií na JAMU (1963–1967) se Pecha poprvé setkal s o několik let mladším studentem Boleslavem Polívkou, čímž započalo jejich celoživotní lidské i umělecké partnerství.

🎭 Divadelní kariéra

Oblastní angažmá (1967–1972)

Po úspěšném absolutoriu na JAMU v roce 1967 nastoupil Jiří Pecha do svého prvního stálého angažmá v Satirickém divadle Večerní Brno. Zde působil tři divadelní sezóny do roku 1970. Následně se přesunul mimo jihomoravskou metropoli a v letech 1970 až 1972 se stal členem činoherního souboru Slováckého divadla ve městě Uherské Hradiště. Tato léta mu poskytla nezbytnou rutinní divadelní praxi a jevištní odolnost, avšak jeho osobnostnímu naturelu vyhovovaly spíše alternativní a experimentální formy divadla.

Legenda Divadla Husa na provázku

Historický zápis do dějin české kultury učinil Jiří Pecha v roce 1972 (přičemž u prvních projektů asistoval a pohyboval se v okruhu tvůrců již od premiérového představení z 15. března 1968), kdy se trvale vrátil do Brna a stal se kmenovým členem nově se formujícího avantgardního Divadla na provázku (od roku 1990 Husa na provázku). Tuto scénu zakládal jeho bývalý pedagog Bořivoj Srba společně s osobnostmi jako Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer. Pecha v tomto angažmá setrval nepřetržitě neuvěřitelných 45 let (až do ukončení aktivní kariéry v roce 2017) a odehrál zde bezmála stovku profilových rolí.

Divadlo na provázku fungovalo jako experimentální laboratoř bořící klasické zvyklosti takzvané čtvrté stěny, kde se mísila činohra, pantomima, klaunství a fyzické divadlo. Pecha do tohoto progresivního prostředí zapadl naprosto dokonale a stal se ztělesněním takzvaného "provázkovského" typu herce.

Mezi jeho absolutní divadelní vrcholy patřily následující inscenace:

Babička – fetišistická revue (1997): Režisér Ivo Krobot v dramatizaci díla Boženy Němcové učinil radikální a kontroverzní krok – do titulní role Babičky obsadil právě Pechu. Pecha postavu nehrál jako karikaturu, parodii nebo travestii, nýbrž do ní vtiskl obrovskou hloubku, moudrost a stařeckou něhu. Diváci brzy vnímali pouhou esenci postavy a zapomínali, že na jevišti stojí muž. Za tento dechberoucí výkon byl oceněn Cenou Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.
Král Lear: Famózní ztvárnění zrazeného a šílícího panovníka v klasické shakespearovské tragédii ukázalo, že Pecha dokáže s naprostou suverenitou unést i ta nejtěžší psychologická dramata světového repertoáru.
Pezza versus Čorba (1975): Autorská komediální inscenace vytvořená společně s Bolkem Polívkou, jež s konečnou platností definovala jejich společnou poetiku postavenou na kontrastu dvou figur – vysokého, filozofujícího intelektuála a zemitého, pudového venkovana.
Nejsem svůj pes (1988): Představení pro jednoho herce (one-man show), které speciálně pro Pechu napsal Boleslav Polívka a zrežíroval Arnošt Goldflam. Pecha zde na scéně Domu umění exceloval ve fascinujícím monologu bilancujícího stárnoucího muže.

K dalším stěžejním a divácky mimořádně úspěšným představením patřila hra Poslední leč (1981), odehrávající se v jediné místnosti, kde dvojice stárnoucích mužů (Revírník v podání Pechy a Doktor v podání Polívky) vede existenciální a alkoholické debaty o životě a ubíhajícím čase. Z této hry později vznikla i stejnojmenná filmová a televizní adaptace, která se stala klenotem televizních archivů.

🎬 Filmová a televizní kariéra

Do světa filmu a televize vstoupil Jiří Pecha poměrně pozdě a primárně se uplatňoval jako nedostižný mistr výrazných vedlejších charakterních rolí. Jeho debutem před kamerou byla třicetiminutová televizní pohádka Kazisvěti z roku 1973.

Skutečný filmový průlom zaznamenal na konci dekády v roce 1978, kdy jej režisér Vladimír Sís obsadil do role drsného velitele četníků ve filmovém ztvárnění kultovního divadelního muzikálu Balada pro banditu (na motivy románu Milana Uhdeho o loupežníku Nikolu Šuhajovi). Film pořízený netradičně s diváky sedícími na zemi zaznamenal obrovský úspěch a Pechův civilní, neokázalý a drsný projev začali vyhledávat přední čeští režiséři.

V osmdesátých letech jej výrazně obsazovala legendární režisérka československé nové vlny Věra Chytilová. Zahrál si železničáře v její společenské komedii Kalamita (1980) a objevil se po boku Bolka Polívky v alegorickém dramatu Šašek a královna (1987). Devadesátá léta přinesla Pechovi jeho pravděpodobně neslavnější filmovou a divácky nejvděčnější roli. V roce 1992 ztvárnil postavu svatého anděla strážného, jenž zjevením promlouvá k milionáři Bohušovi (Bolek Polívka) v kultovní hořké komedii Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag. O dvaadvacet let později (v roce 2014) si v nepříliš úspěšném pokračování s názvem Dědictví aneb Kurva se neříká zahrál drobnou roli senilního doktora držícího smlouvy v psychiatrické léčebně.

Druhou nesmrtelnou filmovou figurou se pro Pechu stal postarší a nemocný vysloužilý loupežník v česko-bulharské filmové pohádce režiséra Karla Smyczka Lotrando a Zubejda (1997), z níž pochází zlidovělá hláška, v níž umírající otec klade synovi na srdce, aby hlavně nikdy nepracoval.

V roce 2003 exceloval jako sochař, svérázný umělec a vysokoškolský profesor Alois Fábera v hořké normalizační komedii režiséra Jana Hřebejka Pupendo. Zajímavostí z produkce je, že v tomto filmu nosí postava profesora Fábery na klopě saka drobný odznak polského tehdy zakázaného odborového hnutí Solidarita, což byl od tvůrců drobný historický detail, který ilustroval protirežimní charakter postavy a zároveň hrozil trestním stíháním v dobových reáliích, kdy se děj odehrával. Pecha se rovněž objevil v oscarově nominovaném okupačním dramatu Musíme si pomáhat (2000) a ve filmu o vesnickém faráři Zapomenuté světlo (1996).

Práce pro televizi a seriály

V rámci televizní tvorby se Jiří Pecha zapsal do paměti milionů diváků účinkováním v nejkvalitnějších seriálových projektech veřejnoprávní České televize. Famózně a přesně podle literární předlohy ztvárnil zapšklého a udavačského souseda pana Fajsta v legendárním seriálu podle románu Karla Poláčka Bylo nás pět (1994). Zahrál si po boku Tomáše Töpfera v populárním historickém kriminálním seriálu Četnické humoresky (1997–2007). Výraznou charakterní a dramatickou rovinu předvedl v rodinném seriálu Dobrá čtvrť (2008), kde ztvárnil postavu chudého dědečka Opelíka, který pro diváky fungoval jako jakýsi osudový varovatel blížící se smrti hlavní postavy v dějové lince.

Svůj nezaměnitelný drsný, zastřený a přesto vřelý hlas propůjčil také dabingu úspěšného loutkového animovaného večerníčku Krysáci, odehrávajícího se na vizovickém smetišti.

❤️ Osobní život, zdraví a odkaz

Osobní život Jiřího Pechy se nesl v duchu silné, nespoutané bohémské povahy, jež byla pevnou a integrální součástí tehdejší brněnské a provázkovské divadelní komunity. Jeho životní příběh byl lemován množstvím dlouhých večírků, divokých flámů po premiérách a neuvěřitelných sázek, což sám herec později na stará kolena reflektoval s velkou dávkou sebereflexe a sebeironického humoru. Mezi nejznámější brněnské zkazky patří legendární sázka s Bolkem Polívkou (na téma fyzické vytrvalosti a konzumace alkoholu), při níž se oba herci vsadili o vysoký finanční obnos ze zištných pohnutek, a tato událost se stala v divadelních kruzích naprosto kultovní historkou.

Během svého života byl Jiří Pecha dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Andělou Šumpichovou (které skončilo vleklým rozvodem) vzešla jedna dcera, jež se v dospělosti natrvalo přestěhovala a usadila v Austrálii. Se svou druhou manželkou Janou (při jejichž prvotním kuriózním a divokém seznámení byl Pecha údajně zcela nahý, což sám s oblibou často vyprávěl v televizních rozhovorech) měl následně další dvě dcery a prožil s ní stabilní část své střední i pozdní dospělosti.

Značnou část života Pecha bojoval s těžkou závislostí na tvrdém alkoholu, která mnohokrát ohrožovala nejen jeho rodinný život, ale i schopnost spolehlivě zkoušet nové divadelní texty. Dle vlastních slov dokázal tento devastující zlozvyk radikálně a ze dne na den ukončit až v kritickém okamžiku, kdy mu to dle jeho vyprávění "nařídil přímo anděl" – metafora pro moment hlubokého osobního spirituálního uvědomění a záchrany vlastního života před absolutní destrukcí. Tento krok přišel ruku v ruce s nutností řešit vážné somatické potíže; herec dlouhodobě bojoval s krvácejícími žaludečními vředy a v pokročilém věku podstoupil extrémně náročnou onkologickou léčbu rakoviny prostaty. V závěru svého života, sužován fyzickými limity a ubývající pamětí nutnou pro učení textů, se postupně stahoval z veřejného dění. Namísto hlučných společenských akcí a davů preferoval klid, ticho, absolutní samotu na venkově a dlouhé vycházky se svým psem.

Jiří Pecha zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve čtvrtek 28. února 2019 v ranních hodinách ve svém domovském Brně ve věku 74 let. Na historické budově Divadla Husa na provázku na Zelném trhu byl v ten samý den okamžitě vyvěšen černý smuteční prapor a večer se v divadelním klubu konalo spontánní smuteční setkání jeho přátel. Oficiální rozloučení se uskutečnilo v úterý 5. března 2019 ve 14 hodin v brněnském krematoriu na Jihlavské ulici za osobní přítomnosti stovek kolegů z branže i věrných fanoušků. Jeho celoživotní umělecký partner Bolek Polívka pro něj následně jako poctu na rozloučenou napsal a zrežíroval speciální vzpomínkové představení s názvem Anděl v lihu, kde ztvárnili role Polívkovi synové.

📈 Kompletní přehledy a statistiky

Pro absolutní encyklopedickou integritu, dokumentaci a strukturovaný přehled celoživotního díla jsou níže zpracovány kompletní faktografické tabulky pokrývající všechny fáze divadelní a filmové kariéry, ověřené ze záznamů domovských scén a databází.

Tabulka 1: Historický vývoj stálých divadelních angažmá

Chronologický výpis institucí, které formovaly Pechovu jevištní kariéru a poskytovaly mu stabilní profesní zázemí mimo i uvnitř brněnského prostředí.

Časové období	Název divadelní scény / Instituce	Sídlo divadla	Kontext uměleckého působení a přínos herce
1967 – 1970	Satirické divadlo Večerní Brno	Brno	Úplně první profesionální angažmá bezprostředně po absolutoriu na JAMU, konfrontace s kabaretní satirou.
1970 – 1972	Slovácké divadlo	Uherské Hradiště	Opuštění Brna za účelem získávání praxe a sebevědomí v klasickém činoherním repertoáru oblastní scény.
1972 – 2017	Divadlo na provázku (od r. 1990 Husa na provázku)	Brno	Celoživotní domovská scéna. Podílel se na zakládání, formování uměleckého směru i na pozdějších mezinárodních úspěších celého experimentálního souboru.
Průběžně	Divadlo Bolka Polívky, Divadelní spolek Frída	Brno	Pravidelné a exkluzivní hostování na volné noze v komediálních a autorských projektech svých přátel z Provázku.

Tabulka 2: Stěžejní a profilové role v Divadle Husa na provázku

Výběrový, ale plně reprezentativní soupis inscenací, jež v průběhu desítek let definitivně definovaly autorské a improvizační herectví Jiřího Pechy a vynesly mu celostátní kritický i divácký ohlas.

Rok premiéry	Název divadelní inscenace	Autor předlohy nebo režisér	Charakter role / Specifika výkonu Jiřího Pechy
1968	Výběrčí	Milan Uhde	Prvotní formování poetiky Husy na provázku ještě před plným angažmá; jedno z prvních vystoupení vůbec.
1975	Pezza versus Čorba	Boleslav Polívka	Pezza. Legendární autorské komediální představení postavené čistě na kontrastu a dynamice dvou klaunských charakterů.
1981	Poslední leč	Boleslav Polívka	Revírník. Psychologicky drtivá i komediální sonda do duše stárnoucích mužů; hra se dočkala obřího úspěchu po celém Československu.
1988	Nejsem svůj pes	Boleslav Polívka / Arnošt Goldflam	Ústřední a jediná role v extrémně náročné divadelní "one-man show" napsané přímo na míru Pechově naturelu. (Premiéra 29. února 1988).
1997	Babička – fetišistická revue	Božena Němcová / Ivo Krobot	Babička. Zásadní životní role kariéry, absolutní popření levné travestie; výkon odměněn Cenou Alfréda Radoka.
Neurčeno	Král Lear	William Shakespeare	Král Lear. Důkaz obrovského tragického a dramatického rozsahu herce vnímaného širokou veřejností mnohdy spíše jen jako komika.

Tabulka 3: Výběrová a doložená filmografie (1973–2014)

Průřez čtyřiceti lety práce před filmovou a televizní kamerou, dokládající mistrovskou schopnost herce vytvořit nezapomenutelnou vedlejší figuru z minimálního prostoru na plátně.

Rok uvedení	Název filmového / televizního díla	Formát a žánr	Role Jiřího Pechy a její význam
1973	Kazisvěti	Krátkometrážní televizní pohádka	Vůbec první televizní debutová role před kamerou v 29 letech.
1975	Potulné pohádkové divadlo	Televizní pohádková komedie	Potulný herec v začátcích televizního vysílání.
1978	Balada pro banditu	Filmový muzikál (r. Vladimír Sís)	Velitel četníků. (První velká průlomová filmová role v kinech).
1980	Kalamita	Celovečerní komedie (r. Věra Chytilová)	Železničář (Start spolupráce s Věrou Chytilovou).
1981	Poslední leč	Filmový záznam divadelní hry	Revírník uzavřený v jedné místnosti s Doktorem.
1982	Archimédův bod	Životopisný televizní film (o J. Mahenovi)	Epizodní charakterová postava pro televizní formát.
1987	Šašek a královna	Alegorické drama (r. Věra Chytilová)	Strážný / Kumpán středověkého krále.
1992	Dědictví aneb Kurvahošigutntag	Celovečerní komedie (r. Věra Chytilová)	Anděl strážný. (Absolutně ikonická role provázející Bohuše Stejskala).
1994	Bylo nás pět	Historický televizní seriál (r. Karel Smyczek)	Pan Fajst. Přísný a mrzutý mravokárce z maloměsta.
1996	Zapomenuté světlo	Filmové drama (r. Vladimír Michálek)	Vesničan a místní občan, dokládající venkovský svéráz.
1997	Lotrando a Zubejda	Filmová pohádka (r. Karel Smyczek)	Starý Lotrando, umírající vůdce lesních loupežníků s heslem "nepracuj".
2000	Musíme si pomáhat	Válečné drama (r. Jan Hřebejk)	Místní obyvatel zařízený do okupační historie.
2003	Pupendo	Generační hořká komedie (r. Jan Hřebejk)	Akademický sochař a profesor Alois Fábera (Nositel zakázaného odznaku Solidarita).
2008	Dobrá čtvrť	Televizní rodinný dramatický seriál	Dědeček Opelík. Upozorňuje diváky na blížící se tragédii v ději.
2014	Dědictví aneb Kurva se neříká	Celovečerní komedie (r. Robert Sedláček)	Doktor. Poslední rozloučení s filmovým vesmírem Dědictví v psychiatrické léčebně.

💡 Pro laiky

Když se v českém, a obzvláště brněnském kulturním prostředí řekne slovo "Peca", každý si okamžitě vybaví jedinou tvář – Jiřího Pechu. Tento herec byl ztělesněním toho, čemu se odborně říká ryzí "přírodní úkaz". Nikdy nemusel roli složitě intelektuálně studovat z tlustých teoretických učebnic, on na jeviště prostě přišel z ulice a danou postavu začal absolutně žít.

Jeho život byl plný neuvěřitelných paradoxů. Původně se vyučil opravářem elektromotorů a maturitu ze střední školy nikdy nezískal, přesto si ho vysokoškolští profesoři vybrali na prestižní akademii JAMU čistě proto, že je při zkouškách naprosto odrovnal svým nefalšovaným vtipem a talentem. Stejně tak celý život bojoval s tím, že neumí dobře a plynule číst text (trpěl silnou dyslexií), přesto dokázal nazpaměť odehrát ty nejhlubší a nejtěžší divadelní role na světě, včetně stěžejního Shakespearova Krále Leara. V Brně proslul jako absolutní bohém. Pil alkohol, miloval divoké hospodské večírky po představeních, sázel se o horentní nesmysly se svým nejlepším kamarádem Bolkem Polívkou, ale když mu zdraví vystavilo stopku, dokázal se zvednout a podle svých vlastních slov poslechl vnitřního anděla, který mu nařídil okamžitě a navždy přestat pít.

Běžní filmoví a televizní diváci z celé republiky si ho navždy pamatují jako toho trochu zmateného, ale nesmírně hodného Anděla s bílými křídly v noční košili, který z nebe promlouvá k opilému milionáři Bohušovi ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag ("Tak se mi zdá, že ti to pití nedělá dobře..."). Nebo jako tlustého starého loupežníka, který na smrtelné posteli klade svému mladému synovi na srdce moudro v pohádce Lotrando a Zubejda: "Slib mi, že nikdy nebudeš pracovat." Za tímto veselým zjevem se ale po celý život skrýval herecký génius, který v divadle dokázal zahrát klasickou starou Babičku od spisovatelky Boženy Němcové tak neuvěřitelně dojemně a křehce, že diváci v sále po chvíli zapomněli, že se vlastně celou dobu dívají na velkého chlapa s mohutným zemitým hlasem. Jiří Pecha byl zkrátka duší brněnského divadla, která po svém fyzickém odchodu v únoru 2019 zanechala na scénách obrovské a nevyplněné prázdné místo.

Zdroje