Eduard III.
Obsah boxu
Eduard III. (13. listopadu 1312, Windsor – 21. června 1377, Richmond) byl jeden z nejvýznamnějších a nejdéle vládnoucích anglických králů středověku. Jeho padesátiletá vláda, která trvala od roku 1327 do roku 1377, byla poznamenána transformací Anglického království ve významnou evropskou vojenskou mocnost a zásadními změnami ve společnosti i správě státu. Je nerozlučně spjat se začátkem Stoleté války s Francií, během níž si vznesl nárok na francouzský trůn. Založil také prestižní Podvazkový řád a za jeho vlády se výrazně posílila role parlamentu.
Jeho panování bylo také zasaženo katastrofickou pandemií Černé smrti, která měla hluboký dopad na demografii a ekonomiku Anglie. Přesto je Eduard III. obecně považován za úspěšného a schopného panovníka, který obnovil královskou autoritu po katastrofální vládě svého otce Eduarda II.
👑 Mladá léta a nástup na trůn
Eduard se narodil na hradě Windsor jako nejstarší syn krále Eduarda II. a Izabely Francouzské, dcery francouzského krále Filipa IV. Sličného. Jeho mládí bylo poznamenáno politickou nestabilitou a konflikty mezi jeho otcem a mocnými barony. V roce 1325 byl mladý Eduard poslán do Francie, aby složil lenní přísahu za anglická území v Gaskoňsku francouzskému králi Karlu IV.
Zde se připojil ke své matce Izabele, která spolu se svým milencem Rogerem Mortimerem zorganizovala invazi do Anglie. Cílem bylo sesadit nepopulárního Eduarda II. Invaze byla úspěšná a v lednu 1327 byl král donucen abdikovat ve prospěch svého čtrnáctiletého syna. Eduard II. byl uvězněn na hradě Berkeley Castle a později téhož roku pravděpodobně zavražděn.
Mladý Eduard III. byl korunován 1. února 1327, ale skutečnou moc držela v rukou jeho matka Izabela a Roger Mortimer, kteří vládli jako regenti. Jejich vláda byla nepopulární, zejména kvůli ponižujícímu míru se Skotskem (Smlouva z Edinburghu–Northamptonu z roku 1328), který uznal Roberta Bruce jako skotského krále a plnou nezávislost Skotska.
V roce 1330, ve věku sedmnácti let, provedl Eduard III. státní převrat. S pomocí několika věrných šlechticů nechal Mortimera zatknout na Nottinghamském hradě, obvinil ho ze zrady a nechal popravit. Jeho matka Izabela byla poslána do ústraní, kde strávila zbytek života v pohodlí, ale bez politického vlivu. Tímto aktem Eduard III. převzal plnou kontrolu nad vládou.
⚔️ Stoletá válka
Nejvýznamnějším konfliktem Eduardovy vlády byla Stoletá válka, série válek s Francií, která s přestávkami trvala od roku 1337 do 1453.
📜 Nárok na francouzský trůn
Příčiny války byly komplexní. Zahrnovaly dlouhodobé spory o anglická léna ve Francii (především Akvitánii a Gaskoňsko), anglickou podporu flanderským městům proti francouzskému králi a francouzskou podporu Skotsku v jeho boji proti Anglii.
Rozbuškou se stala dynastická krize ve Francii. Po smrti posledního kapetovského krále Karla IV. v roce 1328 bez mužského potomka si Eduard III. jako syn Izabely Francouzské (sestry Karla IV.) činil nárok na francouzský trůn. Francouzská šlechta však jeho nárok odmítla s odvoláním na Salický zákon, který údajně vylučoval dědictví trůnu po ženské linii, a zvolila králem Filipa VI. z vedlejší větve rodu Valois. Eduard zpočátku Filipovu volbu akceptoval, ale v roce 1337, když Filip VI. zkonfiskoval Akvitánii, Eduard III. obnovil svůj nárok a formálně vyhlásil Francii válku.
🌊 Počáteční úspěchy
První fáze války byla pro Anglii mimořádně úspěšná.
- Bitva u Sluys (1340): V této námořní bitvě u pobřeží Flander zničilo anglické loďstvo téměř celou francouzskou flotilu, což Anglii zajistilo kontrolu nad Lamanšským průlivem na mnoho let a umožnilo bezpečné přesuny vojsk na kontinent.
- Bitva u Kresčaku (1346): Během tažení v severní Francii dosáhla Eduardova armáda drtivého vítězství nad mnohem větší francouzskou armádou. Klíčovou roli zde sehráli angličtí a velšští lučištníci s dlouhými luky, jejichž rychlá a smrtící střelba zdecimovala útoky francouzské těžké jízdy. V této bitvě padl i český král Jan Lucemburský.
- Obléhání Calais (1346–1347): Po vítězství u Kresčaku oblehl Eduard strategicky významný přístav Calais. Po jedenáctiměsíčním obléhání město kapitulovalo. Calais se poté stalo klíčovou anglickou základnou na kontinentu na dalších 200 let.
🛡️ Mír z Brétigny
Dalšího velkého vítězství dosáhl Eduardův nejstarší syn, Eduard, Černý princ, v bitvě u Poitiers v roce 1356, kde byl dokonce zajat francouzský král Jan II. Dobrý. Tato porážka uvrhla Francii do chaosu.
V roce 1360 byla podepsána Smlouva z Brétigny. Podle jejích podmínek se Eduard III. vzdal svého nároku na francouzský trůn, ale na oplátku získal plnou suverenitu nad rozsáhlými územími ve Francii, včetně Akvitánie a Calais, a obrovské výkupné za krále Jana II. Smlouva však nebyla plně ratifikována a boje byly obnoveny v roce 1369. Tentokrát byla Francie pod vedením krále Karla V. a jeho vojevůdce Bertranda du Guesclin úspěšnější a postupně dobyla zpět většinu ztracených území.
🏰 Vnitřní politika a správa
Eduardova vláda přinesla významné změny i v samotné Anglii.
⚖️ Parlament a legislativa
Neustálá potřeba financovat válku donutila Eduarda III. často svolávat parlament, aby schválil nové daně. To vedlo k posílení role parlamentu, zejména Dolní sněmovny, která si postupně vydobyla právo nejen schvalovat daně, ale také projednávat zákony a podávat stížnosti (petice) králi. Za Eduardovy vlády bylo přijato několik důležitých zákonů, například Statute of Labourers (1351), který se snažil regulovat mzdy po úbytku pracovní síly způsobeném Černou smrtí, nebo Statute of Provisors a Statute of Praemunire, které omezovaly vliv papeže v Anglii.
🏅 Založení Podvazkového řádu
Kolem roku 1348 založil Eduard III. Podvazkový řád (The Most Noble Order of the Garter), nejvyšší a nejstarší rytířský řád v Británii. Řád byl inspirován legendami o králi Artušovi a jeho Kulatém stolu a měl za cíl sdružit nejvýznamnější rytíře království kolem osoby panovníka. Jeho sídlem se stal hrad Windsor a jeho motto je Honi soit qui mal y pense („Hanba tomu, kdo špatně smýšlí“).
⚫ Černá smrt
V letech 1348–1349 zasáhla Anglii pandemie dýmějového moru, známá jako Černá smrt. Odhaduje se, že epidemie zahubila třetinu až polovinu anglické populace. Tato demografická katastrofa měla dalekosáhlé sociální a ekonomické důsledky. Nedostatek pracovních sil vedl k růstu mezd, oslabení nevolnictví a ke zvýšení sociální mobility.
👨👩👧👦 Rodina a potomstvo
V roce 1328 se Eduard oženil s Filipou z Hainaultu. Jejich manželství bylo šťastné a vzešlo z něj 13 dětí, z nichž mnohé se dožily dospělosti a hrály klíčovou roli v anglické politice. Jejich nejvýznamnější synové byli:
- Eduard, Černý princ (*1330–†1376) – vynikající vojevůdce, otec budoucího krále Richarda II. Zemřel rok před svým otcem.
- Lionel z Antverp, vévoda z Clarence (*1338–†1368) – jeho potomci z rodu Mortimerů se později stali základem nároku Yorků na trůn.
- Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru (*1340–†1399) – jeden z nejmocnějších mužů v Anglii, zakladatel rodu Lancasterů. Jeho syn se stal králem Jindřichem IV.
- Edmund z Langley, vévoda z Yorku (*1341–†1402) – zakladatel rodu Yorků.
- Tomáš z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru (*1355–†1397) – mocný a ambiciózní šlechtic, později oponent krále Richarda II.
Rivalita mezi potomky těchto synů nakonec v 15. století vyústila v dynastický konflikt známý jako Války růží.
쇠 Poslední léta a smrt
Poslední desetiletí Eduardovy vlády bylo poznamenáno úpadkem. Po smrti královny Filipy v roce 1369 se král dostal pod vliv své milenky Alice Perrers. Vojenské neúspěchy ve Francii, vysoké daně a vnímaná korupce u dvora vedly k rostoucí nespokojenosti. V roce 1376 tzv. Dobrý parlament (Good Parliament) kritizoval královu vládu a obvinil (impeachment) několik králových ministrů a Alice Perrers z korupce.
Eduardův zdravotní stav se zhoršoval a po smrti jeho nejstaršího syna, Černého prince, v červnu 1376 se stal následníkem trůnu jeho nezletilý vnuk Richard II. Eduard III. zemřel 21. červena 1377 na mrtvici v Sheen Palace. Byl pohřben ve Westminsterském opatství vedle své manželky Filipy.
🏛️ Odkaz a hodnocení
Eduard III. je považován za jednoho z nejúspěšnějších anglických králů. Obnovil prestiž a moc monarchie, proměnil Anglii v obávanou vojenskou sílu a jeho vláda byla obdobím rozkvětu rytířské kultury. Jeho vojenské úspěchy, zejména u Kresčaku a Poitiers, se staly součástí anglického národního mýtu.
Zároveň však jeho nárok na francouzský trůn uvrhl Anglii a Francii do dlouhého a vyčerpávajícího konfliktu, který měl dalekosáhlé důsledky pro obě země. Jeho spoléhání na parlament při financování válek nevratně posílilo tuto instituci a položilo základy budoucí konstituční monarchie. Jeho početné a mocné potomstvo sice zajistilo dynastii, ale zároveň vytvořilo podmínky pro budoucí občanskou válku, Války růží.