Přeskočit na obsah

Cena Egona Hostovského

Z Infopedia

Šablona:Infobox Ocenění

Cena Egona Hostovského bylo české literární ocenění, které se udělovalo každoročně v letech 1974 až 1999. Vzniklo primárně jako exilová cena určená pro autory, kterým tehdejší komunistický režim v Československu z politických důvodů znemožnil oficiálně publikovat. Název ceny odkazuje na jméno českého prozaika a diplomata Egona Hostovského.

Organizace i statut ocenění prošly v průběhu čtvrtstoletí existence dvěma diametrálně odlišnými fázemi, jež kopírovaly geopolitický vývoj v Evropě. V první fázi (1974–1989) byla cena udílena v kanadském městě Toronto výhradně za díla zakázaných československých autorů vydaná v zahraničních exilových nakladatelstvích. Ve druhé fázi (1990–1999), po pádu železné opony, se agenda přesunula do Prahy. Cena byla udělována ve spolupráci s profesní organizací Obec spisovatelů za domácí románovou tvorbu, která umělecky přesahovala standardní knižní produkci. V roce 1999 zanikla z důvodu vyčerpání soukromých finančních fondů donátora.

👤 Osobnost Egona Hostovského jako ideový základ

Ocenění bylo koncipováno jako přímý odkaz na osobní a literární zkušenost Egona Hostovského (1908–1973). Tento spisovatel židovského původu, rodák z města Hronov, představoval pro generaci autorů druhé poloviny 20. století archetyp exilového tvůrce. V předválečném Československu publikoval psychologické romány s expresionistickými rysy a pracoval jako redaktor periodika Kalendář českožidovský.

Jeho život byl definován dvojí vynucenou emigrací. První exil nastal v roce 1939 po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem. Z rasových i politických důvodů uprchl přes Belgii a Francii do Spojených států amerických. Po skončení druhé světové války se v roce 1946 vrátil do vlasti a vstoupil do diplomatických služeb státu. Druhý exil následoval bezprostředně po komunistickém státním převratu v únoru 1948. Egon Hostovský tehdy působil na československém velvyslanectví v Norsku, kde na svou funkci rezignoval a následně trvale přesídlil zpět do USA.

V americkém exilu pracoval mimo jiné jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa a ve svých textech (například romány Cizinec hledá byt, Nezvěstný, Všeobecné spiknutí) analyzoval existenciální úzkost, pocit vykořenění a odcizení člověka v totalitních systémech. Zemřel 7. května 1973 ve městě Montclair ve státě New Jersey. Na základě této životní trajektorie se jeho vdova Regina Hostovská rozhodla zřídit fond, který by formou ceny podporoval spisovatele nacházející se v obdobné politické a existenční izolaci.

⏳ Vznik a fungování v exilovém období (1974–1989)

Tradice udělování ceny byla založena přesně rok po spisovatelově smrti, na jaře roku 1974. Udílení probíhalo pod formální záštitou Střediska pro ruská a východoevropská studia (Centre for Russian and East European Studies) při Torontské univerzitě v Kanadě.

Kritériem pro zařazení do nominace byla podmínka, že literární dílo (próza, drama nebo paměti) muselo být napsáno českým nebo slovenským autorem, kterému byla v domovské zemi publikační činnost znemožněna státní cenzurou. Ocenění bylo v této éře pevně spojeno s finanční odměnou ve výši 1 000 amerických dolarů. Tato částka, ačkoliv se v západním kontextu nejevila jako horentní, měla po směně na černém trhu v tehdejším Československu mimořádnou kupní sílu a pro zakázané autory, nezřídka pracující v manuálních profesích, znamenala kritickou materiální pomoc.

O výběru laureátů rozhodovala exilová porota. Během 70. a 80. let zasedali v komisi přední intelektuálové, kteří z vlasti odešli po srpnové okupaci v roce 1968 nebo dříve. K nejvýraznějším členům poroty patřili:

Mezi oceněnými v tomto období figurovali signatáři dokumentu Charta 77, autoři disidentských textů či představitelé kulturního undergroundu. Ocenění obdrželi například Jiří Gruša, Karel Pecka (za vězeňský román čerpající ze zkušeností z lágrů), nebo Egon Bondy za dystopický román Invalidní sourozenci.

⚙️ Mechanismy vydávání zakázané literatury

Aby mohla porota v Torontu knihu posoudit a ocenit, musel se text fyzicky dostat na území svobodného státu a projít redakčním procesem exilového nakladatele. V ČSSR probíhala distribuce těchto zakázaných textů formou samizdatu. Edice jako Edice Petlice (založená Ludvíkem Vaculíkem) nebo Edice Expedice (založená Václavem Havlem) fungovaly na principu strojopisného přepisování přes průklepové kopírovací papíry. Tímto postupem vznikalo obvykle jen deset až dvanáct strojopisných svazků, které se tajně předávaly mezi čtenáři.

Dostat rukopis k exilovým vydavatelům (jako bylo Sixty-Eight Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem či Poezie mimo domov v Mnichově) vyžadovalo nelegální transport přes státní hranici střeženou příslušníky Pohraniční stráže. Využívaly se skryté schránky v automobilech zahraničních novinářů, diplomatů či studentů. Například rukopis románu Muž s břitvou od Jaroslava Putíka propašovala za hranice dánská občanka Martina Schepelern. Román následně v roce 1987 Cenu Egona Hostovského vyhrál. Po oficiálním vytištění na Západě byla část nákladu pašována opačným směrem zpět do vlasti.

🇨🇿 Polistopadová éra a přesun do České republiky (1990–1999)

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 ukončil nutnost exilového vydávání literatury. Zrušení cenzury umožnilo autorům publikovat legálně v domácích nakladatelstvích. Změnil se tedy i statut Ceny Egona Hostovského. Administrace se přesunula z Kanady do České republiky. Vdova Regina Hostovská zemřela, a finanční a organizační břemeno přebral syn zakladatelky Paul Hostovsky, jenž zůstal americkým občanem.

Organizačním garantem na českém území se stala Obec spisovatelů. Nově byla cena definována jako ocenění za román či prozaické dílo českého autora, jež v uplynulém kalendářním roce umělecky výrazně přesáhlo běžnou domácí knižní produkci. Ocenění bylo udělováno při oficiálních ceremoniích, často v Zrcadlové síni komplexu Klementinum v Praze.

V této dekádě cenu získali autoři všech literárních směrů, kteří formovali polistopadovou knižní scénu. V roce 1991 byla výjimečně sdílena dvěma autory (Jiří Stránský a Alexandra Berková). V letech 1993 a 1994 došlo k administrativním pauzám, během kterých ocenění vyhlášeno nebylo. V pozdějších letech ocenění obdrželi například Jáchym Topol (za postmoderní román Sestra) či Jiří Kratochvil (za román Avion).

🛑 Finanční vyčerpání a zánik ocenění

Zánik Ceny Egona Hostovského na konci devadesátých let nebyl způsoben nezájmem odborné veřejnosti, nýbrž výhradně ekonomickými faktory. Ocenění nemělo status státní ceny a nebylo kryto z rozpočtu Ministerstva kultury ani z grantů uměleckých nadací. Od roku 1974 jej dotovala rodina Hostovských čistě ze svých soukromých finančních rezerv.

Na konci dekády oznámil Paul Hostovsky organizátorům z Obce spisovatelů, že rodinné zdroje jsou po pětadvaceti letech vyčerpány. V osobní korespondenci uvedl, že pro udržení chodu literární ceny a vyplácení honorářů laureátům by rodina musela přistoupit k rozprodeji soukromých obrazů z pozůstalosti svých rodičů. Zástupci kulturní obce neshledali tento model za udržitelný a etický. Jelikož se v tehdejším Česku nenašla žádná státní instituce ani dostatečně silný komerční sponzor, který by finanční záštitu převzal, donátor Paul Hostovsky rozhodl o definitivním ukončení projektu.

Poslední vyhlášení proběhlo na jaře roku 1999, kdy cenu za román Zahrada dětství jménem Eden z nakladatelství Hynek obdržela spisovatelka Eva Kantůrková. Od té doby se cena již nikdy neudělovala.

📊 Kompletní seznam laureátů (1974–1999)

Následující tabulka předkládá kompletní a exaktní výčet všech udělených ocenění napříč celou pětadvacetiletou historií fondu. Obsahuje rovněž zmínky o letech, kdy se z organizačních důvodů ceny neudělovaly.

Rok Laureát Oceněné dílo Zvláštní poznámky a historický kontext
1974 Jaroslav Vejvoda Plující andělé, letící ryby První udělený ročník ceny v exilu
1975 Vratislav Blažek Mariáš v Reykjavíku Cena udělena in memoriam za posmrtně vydanou korespondenci
1976 Zdena Salivarová Nebe, peklo, ráj Vydáno ve vlastním nakladatelství Sixty-Eight Publishers
1977 Kolektiv 24 autorů Čára na zdi Sborník fejetonů zakázaných autorů sestavený v samizdatu (některé archivní prameny též indikují souběžné posmrtné ocenění pro román Morčata od Egona Hostovského)
1978 Jiří Gruša Dotazník, aneb Modlitba za jedno město a přítele Román původně distribuovaný v samizdatové Edici Petlice
1979 Eda Kriseová Křížová cesta kočárového kočího
1980 Karel Pecka Motáky nezvěstnému Románová analýza podmínek v komunistických uranových lágrech
1981 Egon Bondy Invalidní sourozenci Alegorický a antiutopický román, zástupce literárního undergroundu
1982 Lenka Procházková Růžová dáma
1983 Jan Trefulka Velká stavba
1984 Jiří Gruša Dr. Kokeš, mistr Panny Druhé získané ocenění pro tohoto autora
1985 Jan Křesadlo (občanským jménem Václav Pinkava) Mrchopěvci
1986 Milan Uhde Velice tiché Ave
1987 Jaroslav Putík Muž s břitvou Rukopis díla byl před udělením ceny tajně propašován do dánské Kodaně
1988 Josef Hiršal Vínek vzpomínek
1989 Jan Novák Miliónový jeep Poslední ročník v historii udělovaný v čistě exilovém uspořádání
1990 Iva Kotrlá Paseka První ročník v polistopadovém období, nicméně cena byla vyplacena zpětně za exilovou tvorbu
1991 Jiří Stránský a Alexandra Berková Zdivočelá země (Stránský) / Magorie, aneb Příběh velké lásky (Berková) V tomto ročníku byla cena výjimečně rozdělena mezi dva autory
1992 Viktor Fischl Kuropění, Jeruzalémské povídky
1993 Data nejsou dostupná — Podle záznamů Obce spisovatelů cena v tomto roce nebyla vyhlášena
1994 Data nejsou dostupná — Cena z technických a organizačních důvodů nebyla vyhlášena
1995 Jáchym Topol Sestra Ocenění plně zajišťovala Obcí spisovatelů, honorář dodala rodina donátora
1996 Jiří Kratochvil Avion
1997 Jaroslav Putík Plyšový pes Druhé získané ocenění pro tohoto autora
1998 Karel Švestka Couvání do času
1999 Eva Kantůrková Zahrada dětství jménem Eden Historicky poslední udělený ročník ceny

💡 Pro laiky

K pochopení faktického významu exilové literatury a s ní spojených ocenění v období let 1948 až 1989 je nutné znát mechanismy fungování tehdejší státní cenzury. Komunistický režim ve státě striktně kontroloval veškerou tiskárenskou a vydavatelskou činnost. Pokud spisovatel publikoval texty nesouhlasící se směřováním vládní politiky nebo odmítl podepsat prohlášení schvalující invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ztratil možnost legálně vydávat své knihy.

Tito autoři přišli o příjmy, byli vyhozeni z redakcí i univerzit a museli nastoupit do dělnických profesí (pracovali například jako noční hlídači, umývači výloh, skladníci nebo topiči). Měli následně pouze dvě možnosti, jak dostat své nové texty ke čtenářům. První variantou byl samizdat – neoficiální, tajné přepisování textů na domácích psacích strojích přes černý průklepový papír. Druhou možností bylo nelegální odeslání papírového rukopisu za hranice do západních zemí, kde text fyzicky vydalo na vlastní náklady tamní exilové nakladatelství vedené československými emigranty (například v Torontu, Mnichově nebo Kolíně nad Rýnem).

Když následně takový autor (například pracující jako hlídač garáží v Praze) získal od odborné poroty v Kanadě Cenu Egona Hostovského, představovalo to pro něj i pro zasahující důstojníky Státní bezpečnosti (StB) zásadní mezinárodní politický fakt. Zpráva o udělení ceny se okamžitě vysílala v zahraničních rádiích jako byla Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, což autorovi zaručovalo silnou mediální pozornost Západu a sloužilo to jako určitý štít proti bezdůvodnému uvržení do dlouhodobého vězení ze strany policie. Peněžní odměna 1 000 dolarů navíc znamenala na černém trhu (kde byl kurz dolaru uměle velmi vysoký) obrovskou částku, která mohla disidentovu rodinu finančně zabezpečit na celé měsíce, pokud se peníze podařilo tajně odeslat přes hranice. Z literárního ocenění se tak v kontextu studené války stal čistě politický a lidskoprávní nástroj odporu.

Zdroje

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Cena_Egona_Hostovského&oldid=127838“