Banderovci

Šablona:Infobox Hnutí Banderovci představují zlidovělé, historicky ukotvené a často silně zpolitizované označení pro příslušníky a sympatizanty radikální frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (známé pod zkratkou OUN-B) a především jejího ozbrojeného a vojenského křídla, jímž byla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Termín je přímo odvozen od jména jejich vůdčího ideologa, politika a lídra Stepana Bandery. Sami příslušníci tohoto hnutí se označovali primárně jako ukrajinští povstalci či ukrajinští nacionalisté, avšak označení „banderovci“ bylo masivně zpopularizováno a rozšířeno komunistickou propagandou i jejich dobovými oponenty, načež natrvalo přešlo do běžného evropského historiografického i politického slovníku.

Hnutí banderovců představuje jednu z absolutně nejkontroverznějších, nejsložitějších a nejvíce polarizujících kapitol moderních středoevropských a východoevropských dějin dvacátého století. Vzniklo v reakci na staletý asimilační a politický útlak ukrajinského obyvatelstva ze strany okolních mocností (především tehdejšího Polska a Sovětského svazu) s jediným a fanatickým cílem – vybojovat zcela nezávislý a etnicky čistý ukrajinský národní stát. V zájmu dosažení tohoto cíle uplatňovali banderovci v průběhu druhé světové války nekompromisní heslo, že účel světí prostředky. Zpočátku z taktických důvodů kolaborovali s nacistickým Německem v naivní naději na získání uznané státnosti, avšak po zatčení samotného Stepana Bandery německým gestapem posléze vedli krutý partyzánský boj na několika frontách současně – proti Sovětům, Němcům a především proti Polákům.

S jejich fanatickou snahou o etnickou homogenitu je neodmyslitelně spjata extrémně temná dějinná kapitola takzvaných volyňských masakrů, při nichž jednotky UPA zmasakrovaly desítky tisíc polských civilistů, a částečná historická participace na perzekuci židovského obyvatelstva na ukrajinském území. V poválečných letech (mezi roky 1945 a 1947) vstoupili banderovci také do dějin tehdejšího Československa, kdy se jejich ozbrojené a vyčerpané zbytky probíjely přes československé území do amerických okupačních zón v Německu a Rakousku. V dnešní době je tento pojem gigantickým nástrojem geopolitické informační války.

🗓 Současnost a vliv ruské propagandy (2025–2026)

V průběhu let 2025 a 2026, v kontextu neustále probíhající a vyčerpávající rusko-ukrajinské války, představuje termín „banderovci“ jednu z absolutně nejmocnějších zbraní v arzenálu ruské státní dezinformační a válečné propagandy. Oficiální ruská politická i vojenská garnitura (včetně samotného prezidenta Vladimira Putina) dlouhodobě zneužívá toto historické označení k tomu, aby jím lživě nálepkovala prakticky veškeré představitele současného legitimního ukrajinského státu, příslušníky ukrajinských ozbrojených sil i prosté ukrajinské vlastence bránící svou zemi před ruskou agresí.

Ruský státní aparát využívá historické a nezpochybnitelné zločiny skutečných banderovců z období druhé světové války k tomu, aby ospravedlnil svou probíhající invazi na Ukrajinu. Rétorika o takzvané „denacifikaci“ a boji proti „kyjevským banderovcům“ slouží k vyvolání strachu v ruském obyvatelstvu a k legitimizaci válečných zločinů spáchaných ruskou armádou. Podle aktuálních politologických analýz (zveřejňovaných např. v projektech typu Independence či Ústavem pro studium totalitních režimů) jde o záměrnou historickou dezinterpretaci, kdy se ruská média snaží podsouvat narativ, že současná moderní a demokratická Ukrajina je ideologickým nástupcem etnických čističů z let čtyřicátých.

Na samotné Ukrajině je ovšem vnímání tohoto hnutí velmi složité a podléhá dynamickému vývoji. Zatímco ještě na počátku nového milénia představoval Stepan Bandera hrdinu výhradně pro obyvatele západní Ukrajiny (oblast Haliče a Volyně) a na východě země byl odmítán, brutální ruská agrese tento postoj paradoxně změnila. V letech 2025 a 2026 je Bandera a hnutí UPA mnoha Ukrajinci vnímáno silně zjednodušeně a glorifikovaně jako ultimátní symbol nezlomného historického vzdoru proti ruskému a sovětskému imperialismu. Tento proces započal již po událostech takzvaného Euromajdanu v roce 2014 a byl oficiálně stvrzen v prosinci 2018, kdy tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal kontroverzní zákon přiznávající bývalým příslušníkům UPA plné postavení válečných veteránů a s tím související státní sociální výhody. Odborní historici z mezinárodních univerzit však v roce 2026 neustále apelují na to, že hrdinský boj proti sovětské přesile nesmí nikdy sloužit jako omluva či záminka k relativizaci vyvražďování polských a židovských civilistů, jehož se banderovci prokazatelně dopustili.

⏳ Historické kořeny a rozkol v OUN

Aby bylo možné pochopit vznik tak extrémně radikálního hnutí, je nutné zasadit jej do historického kontextu situace ukrajinského etnika po skončení první světové války. Po rozpadu Rakouska-Uherska a Ruské říše nedošlo (na rozdíl od Čechů či Poláků) k vytvoření stabilního nezávislého ukrajinského státu. Krátkodobý pokus v podobě Ukrajinské lidové republiky ztroskotal. Historické ukrajinské území bylo násilně rozděleno; východ a střed země byl brutálně pohlcen rodícím se Sovětským svazem (kde ukrajinské obyvatelstvo brzy čelilo katastrofálnímu uměle vyvolanému hladomoru známému jako Holodomor), zatímco západní území (Halič a Volyň) připadlo Polsku. Polská vláda zde prováděla tvrdou asimilační a polonizační politiku, potlačovala ukrajinský jazyk a omezovala přístup Ukrajinců ke vzdělání a státním funkcím.

Frustrace a pocit, že umírněná demokratická politika naprosto selhala, vedly k radikalizaci mladé generace. V roce 1929 byla v rakouské Vídni založena tajná Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Jejím vůdcem se stal Jevhen Konovalec a její ideologie stála na principech takzvaného integrálního nacionalismu (silně ovlivněného myšlenkami Dmytra Doncova). Tento směr odmítal demokracii, hlásal kult síly, vůdcovský princip a absolutní nadřazenost ukrajinského národního zájmu nad zájmy jednotlivce či jiných etnik. OUN v meziválečném Polsku prováděla sabotáže, loupeže a politické atentáty (například na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého v roce 1934).

V květnu 1938 byl Konovalec v nizozemském Rotterdamu zavražděn sovětským agentem NKVD Pavlem Sudoplatovem, jenž mu předal nastraženou výbušninu skrytou v bonboniéře. Následně se organizace rozštěpila v důsledku generačního a taktického sporu. V lednu 1940 se OUN oficiálně rozpadla na dvě nesmiřitelné frakce:

OUN-M (Melnykovci): Vedená Andrijem Melnykem. Zastupovala starší generaci veteránů, byla spíše konzervativní a prosazovala úzkou, opatrnou a systematickou spolupráci s nacistickým Německem.
OUN-B (Banderovci): Vedená mladým a mimořádně radikálním Stepanem Banderou. Tato frakce sdružovala mladé fanatiky z Haliče, požadovala okamžitou ozbrojenou revoluci, opírala se o bezskrupulózní teror a stala se nakonec mnohem početnější, dominantnější a historicky významnější.

⚔️ Druhá světová válka a formování UPA

Při přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 postupovaly po boku německého wehrmachtu i dva ukrajinské dobrovolnické prapory – Nachtigall a Roland. Banderovci viděli ve válečném střetu mezi Hitlerem a Stalinem historickou a neopakovatelnou příležitost pro obnovení ukrajinské státnosti.

Dne 30. června 1941, bezprostředně po vstupu německých vojsk do města Lvov, vyhlásil Stepan Bandera a jeho zástupce Jaroslav Stecko takzvaný „Akt obnovení ukrajinského státu“. Banderovci naivně předpokládali, že jim Německo tento satelitní stát (podobně jako u Tisa na Slovensku či Paveliće v Chorvatsku) povolí. Adolf Hitler však jakoukoliv nezávislost Slovanů absolutně odmítal (Ukrajina měla sloužit pouze jako zemědělský Lebensraum). Reakce nacistů byla blesková a drtivá – Bandera, Stecko i další lídři byli zatčeni gestapem a po odmítnutí odvolat deklaraci nezávislosti byli internováni v německém koncentračním táboře Sachsenhausen, kde Bandera strávil většinu války v takzvaném čestném bunkru (Zellenbau).

Ačkoliv byl jejich hlavní vůdce odklizen, struktury OUN-B na Ukrajině se nezastavily, nýbrž přešly do hluboké ilegality. Na podzim roku 1942 a na jaře 1943 došlo ke sjednocení rozptýlených partyzánských jednotek pod jednotné velení, čímž oficiálně vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Vrchním velitelem této armády se stal mimořádně schopný taktik a vojenský organizátor Roman Šuchevyč. V tomto bodě vedla UPA válku proti všem: bojovala se sovětskými partyzány, podnikala útoky na německé zásobovací kolony a administrativu, ale především zahájila totální vyhlazovací válku proti polskému obyvatelstvu. Banderovci disponovali desítkami tisíc skvěle maskovaných bojovníků ukrytých v lesních bunkrech zvaných kryjivky.

🩸 Etnické čistky a Volyňský masakr

Tím absolutně nejtemnějším, neodpustitelným a nejkrutějším aspektem v dějinách banderovců je systematická etnická čistka polského civilního obyvatelstva v letech 1943 a 1944. Tato hrůzná historická událost vešla do učebnic dějepisu jako Volyňský masakr (v Polsku označováno jako Rzeź wołyńska).

Velení UPA v oblasti Volyně (pod vedením krutého velitele Dmytra Kljačkivského, známého pod pseudonymem Klym Savur) dospělo k fanatickému strategickému závěru. Aby poválečné Polsko nemohlo vznést územní nároky na Volyň a Halič, rozhodli se banderovci polské etnikum z tohoto území fyzicky vymazat. Na jaře 1943 vydala UPA tajný rozkaz k likvidaci veškeré polské mužské populace od 16 do 60 let. Tento rozkaz se však okamžitě zvrhl v absolutní, necílené a nepopsatelně sadistické vraždění bez ohledu na pohlaví či věk.

Oddíly UPA, často podporované zfanatizovanými ukrajinskými venkovany vyzbrojenými pouze sekerami, vidlemi a kosami, obkličovaly a následně vyhlazovaly polské vesnice jednu po druhé. K největší a nejhrůznější koordinované akci došlo o takzvané Krvavé neděli 11. července 1943, kdy banderovci zaútočili současně na 99 polských obcí a katolických kostelů přímo během nedělních bohoslužeb, kdy byly vesnice plné bezbranných civilistů. Podle oficiálních historických odhadů (například polského Institutu národní paměti) bylo povražděno mimořádně brutálními způsoby 50 000 až 100 000 polských civilistů.

Tato neospravedlnitelná genocida vyvolala krvavou spirálu odvety. Polská Zemská armáda (Armia Krajowa) a polské domobrany podnikly tvrdé odvetné útoky na ukrajinské vesnice, při kterých zahynulo odhadem 10 000 až 20 000 nevinných ukrajinských civilistů. Mnoho radikálních příslušníků OUN se na počátku německé okupace rovněž prokazatelně podílelo na protižidovských pogromech a vyhledávání Židů, ačkoliv pozdější sovětská propaganda tyto zločiny ještě uměle naddimenzovala, aby skryla své vlastní zločiny. Tyto události tvoří dodnes hlubokou ránu a nesmírně citlivé diplomatické téma mezi současným moderním Polskem a Ukrajinou.

🏃‍♂️ Průniky banderovců do Československa (1945–1947)

Po skončení druhé světové války a drtivém obsazení celého území Ukrajiny i Polska sovětskou Rudou armádou a vojsky NKVD se z dříve mohutné organizace UPA stala zdecimovaná partyzánská armáda lovená v lesích. Poválečný Sovětský svaz začal masivně likvidovat jejich infrastrukturu.

Část banderovců vedení UPA obdržela rozkaz probít se skrze nepřátelské sovětské, polské a československé linie do Bavorska a Rakouska (do tehdejších amerických okupačních zón v západním Německu). Cílem těchto zoufalých výprav bylo upozornit západní spojence a svobodný svět na skutečnost, že ukrajinský ozbrojený protikomunistický odpor nadále žije, a doručit do západního bloku tajné zprávy a mikrofilmy s důkazy o sovětských zločinech.

V létě a na podzim roku 1947 se tyto pochody přes území tehdejšího poválečného Československa staly obrovskou bezpečnostní a politickou událostí, která je v české historiografii známá jako takzvaná „Akce B“. Do Československa pronikly od východu přes hranice se Slovenskem zhruba tři až čtyři stovky po zuby ozbrojených, na vše odhodlaných, vyhladovělých a elitně vycvičených veteránů UPA, zformovaných do tří hlavních setnin (sotní) pod velením velitelů známých pod pseudonymy Burlak (Volodymyr Ščyhelskyj), Chromenko a Brodyč.

Československá vláda okamžitě mobilizovala obrovské síly – do zbraně byly povolány tisíce příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) a pohraničních pluků tehdejší Československé armády. Ačkoliv banderovci měli přísný rozkaz vyhýbat se bojům s československými silami, aby šetřili munici, docházelo k mimořádně krvavým střetům. Nejtragičtějším incidentem se stala přestřelka u slovenské obce Partizánska Ľupča, kde bylo v srpnu 1947 po naivním vyjednávání s banderovci zastřeleno šest československých četníků. Přítomnost banderovců na československém území dokonale využila k propagandistickým účelům sílící Komunistická strana Československa (KSČ). Ministr vnitra Václav Nosek účelově zveličoval hrozbu, čímž ospravedlňoval tvrdé vyzbrojování státní bezpečnosti před blížícím se komunistickým státním převratem v únoru 1948. Z celkového počtu přes tři sta banderovců na území ČSR byla drtivá většina zabita v boji nebo zajata (slavný velitel Burlak byl zajat, předán Polákům a posléze popraven), přičemž do vysněné americké zóny se probojovala pouhá necelá stovka vyhladovělých mužů.

📉 Poválečný útlum, operace Visla a definitivní zánik

Definitivním úderem, který fyzicky zlomil hnutí UPA ve střední Evropě, se stala takzvaná Akce Visla (Operacja Wisła) realizovaná komunistickou vládou v poválečném Polsku v průběhu roku 1947. Polské úřady si uvědomily, že partyzáni UPA operující v lesích jihovýchodního Polska (v horách Bieszczady) nemohou přežít bez logistické podpory a zásobování od tamních ukrajinských a rusínských vesničanů. Polská armáda proto přistoupila k násilnému vysídlení bezmála 150 000 ukrajinských civilistů z jejich historických domovů, přičemž je deportovala do takzvaných „znovuzískaných území“ na severu a západě země. Ztráta civilní potravinové základny znamenala pro zbytky banderovců v Polsku absolutní konec.

Na samotném území Sovětského svazu (na západní Ukrajině) probíhal hrdinský, ale absolutně zbytečný odboj UPA v katakombách a lesních bunkrech ještě dlouho do padesátých let 20. století. V roce 1950 byl sovětskou státní bezpečností obklíčen a v boji zabit vrchní velitel UPA Roman Šuchevyč. Zbylé odporové buňky byly postupně infiltrovány agenty KGB a brutálně zlikvidovány, přičemž desetitisíce sympatizantů byly naloženy do dobytčích vagonů a deportovány do sibiřských gulagů.

Smrt Stepana Bandery

Samotný Stepan Bandera, po svém propuštění z německého koncentračního tábora v závěru války, řídil exilové nacionalistické hnutí ze západního Německa. Zdržoval se v bavorském Mnichově pod falešným jménem Stefan Popel. Sovětská státní tajná bezpečnost (KGB) jej však nikdy nepřestala vnímat jako hrozbu. Dne 15. října 1959 byl Bandera ve vchodu do svého mnichovského bytu zavražděn. Operaci provedl elitní agent KGB (a původem Ukrajinec) Bohdan Stašinskyj. Využil speciálně vyvinutou tichou plynovou pistoli ve tvaru válečku, ze které Banderovi vystříkl přímo do tváře roztok kyanidu draselného, jenž způsobil okamžitou zástavu srdce a příznaky infarktu. Stašinskyj o několik let později přeběhl do Západního Berlína a o svém činu detailně vypovídal před západními rozvědkami, čímž sovětské vražedné praktiky navždy odhalil světu.

📊 Statistiky, čísla a chronologie hnutí

Pro zachování absolutní faktografické transparentnosti jsou v níže uvedených tabulkách sumarizovány veškeré historické odhady, číselné bilance a klíčová data spojená s fenoménem banderovců. S ohledem na skutečnost, že ve válečném období nebylo možné vést exaktní administrativní statistiky a po desetiletí byly tyto údaje zamlžovány komunistickou cenzurou i nacionalistickou propagandou, operují historici v mezinárodním konsensu s následujícími čísly. V zájmu encyklopedické celistvosti nebyla žádná z tabulek zkrácena.

Personální a vojenská síla Ukrajinské povstalecké armády (UPA)

Sledované období	Odhadovaný počet aktivních bojovníků (zbraně v ruce)	Odhadovaná širší logistická a civilní síť (tzv. OUN sít)
1942 (Fáze formování v ilegalitě)	3 000 – 5 000 mužů	Data nejsou prokazatelně dostupná
1943 (Zahájení ofenziv a masivních etnických čistek)	20 000 – 30 000 mužů	Cca 100 000 civilních sympatizantů
Jaro 1944 (Absolutní mocenský vrchol organizace na Volyni)	40 000 – 100 000 mužů (Rozptyl závisí na započtení venkovských domobran)	Až 500 000 obyvatel poskytujících logistiku, úkryty a stravu
Konec 1945 (Nástup těžkých sovětských represí z Moskvy)	15 000 – 25 000 mužů (Tvrdé jádro, přechod do lesních kryjivek)	Klesající podpora v důsledku sovětských hromadných deportací
1947 (Akce Visla a Akce B v Československu)	Méně než 5 000 mužů (Rozpad na drobné fragmentované skupiny)	Fyzická likvidace, totální evakuace podpůrných vesnic
1950 a později (Definitivní agónie)	Pouhé desítky či ojedinělé stovky izolovaných partyzánů v lesních bunkrech	Nulová, infiltrace KGB

Oběti spojované s činností OUN-B a UPA

Tato tabulka obsahuje historický vědecký konsensus (např. z pera Institutu národní paměti) ohledně obětí, které padly rukou ozbrojených jednotek UPA (banderovců), ale také vlastních ztrát organizace.

Zasažená demografická nebo etnická skupina	Geografické území	Odhadovaný počet obětí / ztrát	Okolnosti a kontext
Polské civilní obyvatelstvo	Volyň a Halič (Východní pohraničí tehdejšího Polska)	50 000 – 100 000 mrtvých civilistů	Plánovaná etnická čistka na jaře 1943 až v roce 1944 s cílem odstranit polské nároky na dané území.
Židovské obyvatelstvo	Západní území Ukrajiny	Jednotky tisíců mrtvých	Pomocná asistence u pogromů během německé ofenzívy Barbarossa a počáteční ideologický antisemitismus v OUN.
Ukrajinští civilisté a oponenti	Východní Halič a venkov	Desítky tisíc mrtvých	Vraždění takzvaných komunistických kolaborantů, odpůrců OUN-B z řad vlastního etnika, ale i ztráty při polských odvetných útocích (až 20 000 obětí z řad Ukrajinců).
Československé ozbrojené síly (SNB a Armáda)	Slovensko, Jihomoravský a Jihočeský kraj	Přibližně 30 až 40 mrtvých vojáků a četníků	Ozbrojené přestřelky během takzvané „Akce B“ při průchodu banderovců směrem na Západ v roce 1947.
Ztráty v řadách samotných banderovců (OUN-B / UPA)	Území SSSR, Polska a ČSR	Přes 150 000 zabitých, zajatých či do Gulagů deportovaných bojovníků a jejich rodin	Nekompromisní vyhlazovací kampaň ze strany sovětského ministerstva vnitra (MVD) a NKVD.

Přehled významných funkcionářů hnutí

Jméno čelného představitele	Krycí pseudonym / Přezdívka	Funkce v hierarchii a historický význam
Stepan Bandera	Seryj, Popel	Absolutní ideologický vůdce frakce OUN-B. Z politického a válečného dění na Ukrajině byl odstaven německým zatčením v roce 1941, zůstal však symbolem celého odboje a ideologie.
Roman Šuchevyč	Taras Čuprynka, Tur	Geniální taktik, od roku 1943 vrchní velitel celé Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Strůjce partyzánské taktiky, bojoval a zemřel se zbraní v ruce při přestřelce se Sověty v roce 1950.
Dmytro Kljačkivskyj	Klym Savur	Fanatický regionální velitel UPA na Volyni. Podle historiků hlavní architekt, iniciátor a strůjce obrovských a krvavých volyňských masakrů polského civilního obyvatelstva v roce 1943.
Jaroslav Stecko	—	Předseda vlády takzvaného nezávislého ukrajinského státu deklarovaného v roce 1941, Banderův pravá ruka. Stejně jako Bandera byl dlouhodobě internován v německém koncentračním táboře.
Volodymyr Ščyhelskyj	Burlak	Vysoce známý velitel setniny (sotně) UPA. Velel průniku jedné z divizí přes československé území, byl ovšem na Slovensku zajat státní bezpečností, vydán komunistickému Polsku a v roce 1949 v Rzeszowě popraven.

💡 Pro laiky

Téma banderovců je pro běžného člověka velmi zmatečné, protože zprávy v televizi o nich dnes mluví úplně jinak než historické učebnice, a Rusové používají toto slovo jako obří strašáka. Abychom tomu porozuměli, je dobré si odpovědět na ty nejčastější a nejjednodušší otázky, které kolem tohoto tématu v diskuzích panují.

Proč Rusové dnes nadávají ukrajinským vojákům do banderovců? Současná Ukrajina je demokratický stát a její moderní armáda pochopitelně nemá se starými banderovci z druhé světové války vůbec nic společného. Ruská státní propaganda si ale jméno „banderovec“ vybrala naschvál jako nálepku, protože v hlavách starších Rusů je slovo Bandera synonymem pro brutálního fašistu, zrádce a vraha sovětských vojáků. Když ruský politik v roce 2026 řekne, že jeho vojáci jdou na Ukrajinu lovit banderovce, v podstatě tím svým občanům zkouší lživě vsugerovat, že nejdou vraždit nevinné sousedy, ale že jedou hrdinsky bojovat proti fašistům ve druhé světové válce. Je to pouhý a promyšlený marketingový nástroj a mediální nálepka k oklamání vlastního národa.

Byli tedy banderovci za války hrdinové, nebo zločinci? Pravda je (jak už to v historii často bývá) děsivá na obou stranách. Představte si, že jste Ukrajinec ve třicátých letech 20. století. Váš národ nemá vlastní stát. Z jedné strany po vás šlapou Poláci, kteří zakazují vaše školy, a z druhé strany vás dusí sovětští komunisté, kteří vašemu národu sebrali obilí a nechali miliony vašich lidí zemřít umělým hladomorem. Do toho přijde Stepan Bandera s jednoduchou nabídkou: "Když mi dáte moc, postavíme obrovskou podzemní armádu, všechny cizince, co nám tu po staletí vládli, postřílíme a vyženeme, a konečně budeme mít svůj vysněný a čistý ukrajinský stát."

Mnoho mladých ukrajinských kluků do lesů k banderovcům (do UPA) uteklo bojovat, protože to vnímali jako nesmírně čestný odboj za svobodu rodné vlasti proti sovětské i nacistické hydře – proto jsou pro část Ukrajinců dnes historickými hrdiny. Způsob, jakým ale tito partyzáni bojovali, byl naprosto monstrózní. Jejich velitelé se rozhodli, že pokud chtějí svobodnou zemi, nesmí v ní žít žádný cizinec. Proto banderovci se zbraní v ruce cíleně vtrhli do stovek polských vesnic a zcela úmyslně, chladnokrevně a surově pozabíjeli desítky tisíc nevinných polských žen, dětí a starců (Volyňský masakr). Tyto prokázané etnické genocidy navždy udělaly z organizace OUN a UPA před mezinárodními historiky brutální zločinecké organizace. Jde o typický a tragický historický případ fanatiků, kteří svůj vlastenecký cíl a lásku ke svému národu naplnili tím nejodpornějším možným vyvražďováním nevinných sousedů.

Zdroje