Stanislav Hlučka

Stanislav Hlučka
Celé jméno	Stanislav Hlučka
Datum narození	19. října 1919
Místo narození	Blažovice, Československo
Datum úmrtí	15. října 2008
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost	;
Povolání	stíhací pilot, dělník (z donucení), generál
Vyznamenání	Řád Bílého lva (I. třída, 2007); Československý válečný kříž 1939 (3x); Medaile Za chrabrost (2x)

Stanislav Hlučka (19. října 1919 Blažovice – 15. října 2008 Praha) byl československý stíhací pilot, válečný veterán britského královského letectva (RAF) a generálmajor ve výslužbě. Patřil k generaci mladých mužů, kteří na prahu dospělosti opustili okupovanou vlast, aby bojovali za její svobodu, a po návratu se stali oběťmi komunistické zvůle.

Hlučka proslul jako dlouholetý příslušník 313. československé stíhací perutě, v jejíchž řadách absolvoval stovky bojových hodin nad okupovanou Evropou. Jeho příběh je typickým a zároveň tragickým příkladem osudu „západních letců“: z hrdiny bojujícího proti nacismu se po roce 1948 stal „nepřítelem státu“, byl vězněn v nejtěžších žalářích a degradován na vojína.

Teprve po Sametové revoluci v roce 1989 se dočkal plné rehabilitace a uznání. Stal se aktivním členem veteránských organizací a v roce 2007 mu prezident Václav Klaus propůjčil nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva.

Mládí a baťovská škola

Stanislav Hlučka se narodil v obci Blažovice na Brněnsku krátce po vzniku samostatného Československa. Pocházel z chudých poměrů, což formovalo jeho pracovitost a odhodlání.

Učeň u Baťi

Rozhodujícím momentem jeho mládí byl nástup do Zlína, do proslulé Baťovy školy práce. Systém Tomáše Bati vychovával „mladé muže“ a „mladé ženy“ k samostatnosti, disciplíně a vysokému pracovnímu nasazení.

Hlučka zde získal nejen odborné vzdělání, ale také fyzickou kondici a smysl pro řád.
V rámci Baťova koncernu se také poprvé dostal k letectví. Firma Baťa intenzivně podporovala letectví (měla vlastní flotilu a letiště v Otrokovicích) a povzbuzovala své zaměstnance v pilotním výcviku v rámci akce „1000 pilotů republice“.
Zde Hlučka získal základy pilotáže na sportovních letounech, což se mu později stalo osudným povoláním.

Útěk do zahraničí a francouzská anabáze

Po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 a zřízení Protektorátu Čechy a Morava se Hlučka, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, rozhodl nesmířit se s novým pořádkem.

Cesta do Polska

V červnu 1939, ve věku necelých 20 let, ilegálně překročil hranice do Polska. V Krakově se formovala skupina československých vojáků, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi. Situace v Polsku však byla složitá, polská vláda zpočátku nechtěla vznik samostatných československých jednotek povolit. Většina vojáků, včetně Hlučky, proto odplula lodí do Francie.

Cizinecká legie a pád Francie

Ve Francii platil zákon, který neumožňoval cizincům v době míru vstupovat přímo do armády. Hlučka musel podepsat závazek v Cizinecké legii s podmínkou, že v případě vypuknutí války bude uvolněn pro československou armádu.

Absolvoval tvrdý výcvik v severoafrickém Sidi Bel Abbès.
Po vypuknutí války v září 1939 byl přesunut zpět do Francie, kde se na letišti v Agde a později na jiných základnách přeškoloval na francouzskou stíhací techniku (např. Morane-Saulnier MS.406).
Do bojů během bleskové války (květen–červen 1940) však aktivně jako stíhač nezasáhl v takové míře jako zkušenější kolegové (např. František Peřina). Po kapitulaci Francie se mu podařilo evakuovat do Velké Británie.

Služba v Royal Air Force

Po příjezdu do Velké Británie vstoupil Stanislav Hlučka do Royal Air Force (RAF). Byl přijat v nejnižší hodnosti (Aircraftman 2nd Class), ale díky svým pilotním zkušenostem byl brzy zařazen do pilotního výcviku.

Výcvik a 313. peruť

Absolvoval kompletní britský výcvikový cyklus, od základního létání na dvouplošnících de Havilland Tiger Moth až po operační výcvik na stíhačkách Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. V roce 1941 byl přidělen k nově vznikající 313. československé stíhací peruti. Tato jednotka, spolu s 310. a 312. perutí, tvořila páteř československého stíhacího letectva na západě.

Operační činnost

Hlučka se stal jedním z kmenových pilotů „Třistatřináctky“. Létal na legendárních strojích Spitfire (verze Mk.V a později Mk.IX).

Ofenzivní operace: Od roku 1942 se peruť účastnila ofenzivních letů nad okupovanou Francii a Belgii. Šlo o operace typu Rhubarb (útoky na pozemní cíle za špatného počasí), Circus (doprovod bombardérů, který měl vylákat německé stíhače k boji) a Ramrod (přímé útoky na specifické cíle).
Doprovod bombardérů: Hlučka se účastnil doprovodů amerických svazů „létajících pevností“ B-17 a B-24 při náletech na Německo. Tyto mise byly vyčerpávající kvůli délce letu a neustálému nebezpečí ze strany německé Luftwaffe.
Invaze: V červnu 1944 se podílel na leteckém krytí invaze do Normandie (operace Overlord). Československé perutě hlídkovaly nad invazními plážemi a bránily vyloďující se vojska před útoky ze vzduchu.

Během své služby projevil mimořádnou odvahu a chladnokrevnost. I když se nestal leteckým esem s vysokým počtem sestřelů, jeho spolehlivost a schopnost vést formaci z něj činily nepostradatelného člena týmu. Konec války ho zastihl v hodnosti důstojníka s úctyhodným počtem operačních hodin.

Návrat domů a perzekuce

V srpnu 1945 přiletěl Stanislav Hlučka spolu s ostatními čs. letci do osvobozené Prahy. Dostalo se jim bouřlivého uvítání. Hlučka zůstal v armádě a podílel se na budování nového československého letectva. Sloužil na letišti v Českých Budějovicích a zdálo se, že má před sebou slibnou kariéru.

Únor 1948 a vězení

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se situace dramaticky změnila. Letci ze západu, kteří viděli svobodný svět a bojovali po boku Britů a Američanů, byli pro nový totalitní režim ideologicky nepohodlní a podezřelí.

V roce 1948 byl Hlučka vyhozen z armády.
Krátce nato byl zatčen Státní bezpečností (StB).
Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za údajnou protistátní činnost a pokus o ilegální opuštění republiky (což byla častá záminka pro likvidaci západních vojáků).

Mírov a uranové lágry

Hlučka strávil rok ve věznici Mírov, která byla pověstná svými tvrdými podmínkami a koncentrací politických vězňů, včetně mnoha kněží a vojáků. Byl degradován na vojína, zbaven všech vyznamenání a majetku. Ačkoliv byl po roce propuštěn (což bylo v kontextu doby relativně krátké věznění, mnozí jeho kolegové dostali mnohem vyšší tresty nebo byli popraveni), punc „nepřítele lidu“ mu zůstal.

Život v civilu

Po propuštění nesměl vykonávat žádnou kvalifikovanou práci, natož létat.

Pracoval jako dělník, řidič a skladník.
Byl pod neustálým dohledem StB.
Jeho rodina čelila šikaně, děti měly problémy s přístupem ke vzdělání.

Přesto si Hlučka zachoval hrdost a udržoval kontakty s ostatními perzekvovanými letci. Nikdy neodvolal své přesvědčení a ideály, za které bojoval.

Rehabilitace a generálská hodnost

Změna přišla až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Stanislav Hlučka se okamžitě zapojil do procesu rehabilitací vojáků západního odboje.

Byla mu vrácena vojenská hodnost a postupně byl povyšován. V 90. letech dosáhl hodnosti generálmajora ve výslužbě.
Stal se aktivním členem Sdružení zahraničních letců** a **Českého svazu bojovníků za svobodu. Neúnavně se účastnil besed s mládeží, pietních aktů a připomínání odkazu RAF.

V roce 2007, rok před svou smrtí, se dočkal nejvyššího uznání. Prezident republiky Václav Klaus mu u příležitosti státního svátku 28. října propůjčil Řád Bílého lva I. třídy vojenské skupiny za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.

Osobnost a odkaz

Stanislav Hlučka byl znám svou skromností a optimismem, navzdory příkořím, která musel snášet. Nebyl typem „mediální hvězdy“, ale poctivým vojákem, který plnil své povinnosti. Zemřel 15. října 2008 v Praze, jen několik dní před svými 89. narozeninami. Jeho odchodem se uzavřela další kapitola historie československých letců RAF. Je pohřben v rodných Blažovicích, kde mu byla odhalena pamětní deska.

Pro laiky

Stanislava Hlučku si můžete představit jako jednoho z těch kluků, kteří vyrostli na Baťových ideálech ve Zlíně – pracovitý, slušný a odvážný. Když přišli nacisté, neváhal, sebral se a utekl přes půl Evropy, aby mohl sednout do Spitfiru a bránit zemi, která už na mapě neexistovala. Létal nad mořem, doprovázel bombardéry a každý den riskoval život. A odměna? Když se vrátil domů, komunisté ho zavřeli na Mírov mezi vrahy a pak ho nechali 40 let kopat kanály a tahat bedny. Přesto nikdy nezatrpkl. Je to příběh o tom, že hrdinství není jen o sestřelených letadlech, ale i o tom, jak si zachovat rovnou páteř, když vás vlastní země zradí.

Zdroje