Sedmidenní válka

Rozbalit box

Obsah boxu

Sedmidenní válka (polsky wojna polsko-czechosłowacka) byl krátký, ale intenzivní vojenský konflikt mezi nově vzniklým Československem a Polskem, který proběhl ve dnech 23. až 30. ledna 1919. Předmětem sporu bylo území Těšínska, strategicky klíčová oblast pro oba státy – pro Československo životně důležitá kvůli Košicko-bohumínské dráze (jediné efektivní spojení s východním Slovenskem) a zásobám černého uhlí, pro Polsko významná z etnického hlediska.

Konflikt skončil vojenským vítězstvím Československa, jehož vojska pod velením podplukovníka Josefa Šnejdárka vytlačila polské síly až za řeku Visla. Na nátlak mocností Dohody byl však postup zastaven těsně před rozhodující bitvou. Výsledkem války bylo stanovení nové demarkační čáry a následné rozdělení Těšínska na mezinárodní konferenci ve Spa v roce 1920, což vedlo k dlouhodobému ochlazení vztahů mezi oběma státy, které rezonovalo ještě v roce 1938.

🗓 Současný pohled a odkaz (2026)

Z perspektivy ledna 2026 je Sedmidenní válka vnímána jako historická jizva, která se však díky desítkám let evropské integrace a přeshraniční spolupráce úspěšně zacelila. Zatímco ve 20. století bylo téma silně politizováno (zejména v roce 1938 při polské anexi Záolží a po roce 1945), v 21. století se stalo předmětem střízlivého historického zkoumání.

V obcích na Těšínsku, jako je Stonava nebo Orlová, existují pomníky připomínající padlé na obou stranách. V roce 2019, při stém výročí, proběhly pietní akty, které se nesly v duchu smíření. I v roce 2026, kdy uplynulo 107 let od konfliktu, je spolupráce mezi městy Český Těšín a Těšín (Cieszyn) dávána za příklad úspěšného soužití v rámci Evropské unie, ačkoliv historická paměť na „rok devatenáct“ je v rodinných vyprávěních starousedlíků stále přítomna. Polští historici (např. Mariusz Surosz) v nedávných rozhovorech připomínají, že nebýt sovětského tlaku po druhé světové válce, mohl se spor o hranice rozhořet znovu.

⏳ Příčiny konfliktu

Kořeny konfliktu sahají do období rozpadu Rakouska-Uherska na podzim 1918.

Etnický vs. Strategický nárok

Polský postoj: Polsko argumentovalo etnickým složením obyvatelstva. Podle sčítání z roku 1910 (které však zahrnovalo i tzv. Šlonzáky hlásící se k polštině, ale politicky často pro-české či pro-německé) byla ve většině regionu polská majorita. Polský Zemský národní výbor (Rada Narodowa) proto nárokoval většinu území.
Československý postoj: Praha argumentovala historickým právem (Těšínsko jako součást Zemí Koruny české od 14. století) a především strategickou nezbytností. Bez Košicko-bohumínské dráhy by bylo Slovensko odříznuto od českých zemí (jiná trať neexistovala) a bez karvinského uhlí by kolaboval československý průmysl.

Prozatímní dohoda a její porušení

Dne 5. listopadu 1918 uzavřely místní národní výbory prozatímní dohodu o rozdělení sfér vlivu, která byla pro Československo nevýhodná (železnice zůstala pod polskou správou). Praha tuto dohodu nikdy neuznala jako definitivní. Rozbuškou se stalo rozhodnutí Polska vypsat v obsazené části Těšínska volby do polského Sejmu (plánované na 26. ledna 1919) a zahájit odvody místního obyvatelstva do polské armády. Československá vláda to považovala za porušení suverenity a prozatímního statutu, a po neúspěšných protestech ve Varšavě rozhodla o vojenském řešení.

⚔️ Síly stran

Československo

Na počátku akce disponovalo velení v čele s pplk. Josefem Šnejdárkem (zkušeným legionářem z afrických bojišť) silou asi 3 000 mužů. Ta byla rychle posílena na přibližně 15 000 vojáků.

Jednotky: Klíčovou roli hráli legionáři vracející se z Francie (21. střelecký pluk) a Itálie (33. a 35. pluk). Italští legionáři v rakouských uniformách s baretami často mátli nepřítele.
Výzbroj: Podpora obrněného vlaku (později nasazen i ukořistěný polský vlak).

Polsko

Polským silám velel plukovník Franciszek Latinik. Jeho pozice byla složitá, protože hlavní část polské armády byla vázána v bojích na východě (proti Ukrajincům o Lvov a proti bolševikům).

Jednotky: Cca 4 000 – 5 000 mužů. Jádro tvořily místní jednotky, četnictvo a milice, doplněné o menší pravidelné útvary z oblasti Krakova a Wadowic.
Slabina: Nedostatek těžkých zbraní a munice, nižší morálka části jednotek.

📝 Průběh války (Den po dni)

23. leden: Ultimátum a začátek

V 11:00 hodin se v Těšíně setkal pplk. Šnejdárek s plk. Latinikem. Šnejdárek předložil ultimátum žádající vyklizení Těšínska až k řece Visle do dvou hodin. Latinik to odmítl. Ve 13:00 zahájila československá vojska postup. Byl obsazen Bohumín (klíčový železniční uzel) a doly v okolí.

24.–26. leden: Tvrdé boje o Karvinou

Zatímco postup na Bohumín byl rychlý, o Karvinou se vedly tvrdé boje. Polské jednotky zde kladly silný odpor. Československý útok byl veden i ze směru od Ostravy. Dne 26. ledna byla Karviná a celá uhelná pánev plně v českých rukou.

Masakr ve Stonavě: Dne 26. ledna došlo k tragické události v obci Stonava. Podle historických pramenů polští vojáci (podle některých verzí i civilisté) pobili bajonety a pažbami zraněné a zajaté české vojáky 21. pluku. Tato událost se stala symbolem krutosti konfliktu a dlouho zatěžovala vzájemné vztahy.

27. leden: Pád Těšína

Po ztrátě Karviné a hrozbě obklíčení nařídil plk. Latinik ústup z Těšína na linii řeky Visly. Československá vojska vstoupila do města bez boje. Obyvatelstvo je vítalo různě – Češi a Němci s nadšením, Poláci s odporem.

28.–30. leden: Bitva u Skočova

Polská armáda se zachytila na linii Visla – Skočov (Skoczów). Zde proběhla rozhodující a největší bitva války.

Šnejdárek naplánoval obchvatný manévr, který by polské síly u Skočova zničil. Československé jednotky měly vysokou morálku a byly připraveny k finálnímu úderu.
V noci na 31. ledna však přišel z Prahy rozkaz k okamžitému zastavení palby.

Diplomatická brzda

Zatímco vojáci vítězili, na diplomatickém poli v Paříži zuřila bitva jiného druhu. Zástupci Dohody (zejména Francie, která chtěla silné Polsko jako hráz proti Německu a bolševismu) tlačili na Edvarda Beneše, aby okamžitě zastavil postup. Beneš, obávající se ztráty podpory velmocí, přesvědčil prezidenta Masaryka (který původně intervenci podporoval) k vydání rozkazu o příměří.

📊 Výsledky a statistiky

Válka skončila jasným taktickým vítězstvím Československa, které obsadilo celé sporné území až po Vislu.

Ztráty

Československo: 53 padlých (často se uvádí 44, ale novější výzkumy číslo upřesnily), 124 raněných. Pohřbeni jsou v Orlové.
Polsko: 92 padlých, 855 raněných a velké množství nezvěstných (až 800, často dezertéři). Polský hromadný hrob je ve Stonavě.

Územní změny

Dne 3. února 1919 byla v Paříži podepsána dohoda o nové demarkační čáře, která kopírovala košicko-bohumínskou dráhu. Konečné slovo však měla Konference velvyslanců ve Spa (28. července 1920), která využila oslabení Polska ve válce s bolševiky a rozhodla o definitivním rozdělení Těšínska:

Československo získalo uhelnou pánev a železnici (včetně nádraží v Českém Těšíně).
Polsko získalo historické centrum Těšína a větší část území, avšak s menším ekonomickým potenciálem.
V československé části zůstala početná polská menšina (cca 140 000 osob), což se stalo zdrojem trvalého napětí.

👤 Klíčové osobnosti

Josef Šnejdárek (1875–1945): Velitel čs. vojsk. Energický důstojník, pro Čechy hrdina, který „zachránil Těšínsko“, pro Poláky dlouho ztělesnění „české zrady“. Poláci mu přezdívali „Waligóra“.
Franciszek Latinik (1864–1949): Polský velitel, zkušený důstojník rakouské armády, který dokázal zorganizovat obranu se slabšími silami a zabránit úplnému zhroucení před zásahem diplomatů.

💡 Pro laiky

Představte si dva bratry, kteří zdědili dům po rodičích (Rakousko-Uhersko). Starší bratr (Polsko) říká: „Většina pokojů patří mně, protože tam bydlí moje děti.“ Mladší bratr (Československo) říká: „To je sice pravda, ale chodba a schodiště (železnice) musí být moje, jinak se nedostanu na půdu (Slovensko). A taky potřebuju kotelnu (uhlí), jinak v celém domě zmrzneme.“ Bratři se nedohodli, a tak si to rozdali pěstmi. Mladší bratr vyhrál, obsadil chodbu i kotelnu a hnal staršího až na zahradu. Pak ale přišel přísný strýc (velmoci Dohody) a písknul konec. Nakonec barák rozdělil zdí – mladšímu nechal kotelnu a chodbu, staršímu nechal hezký obývák. Oba byli naštvaní a nemluvili spolu dalších dvacet let.

Zdroje