Marcus Antonius
Obsah boxu
Šablona:Infobox - římský politik Marcus Antonius (latinsky Marcus Antonius; cca 14. ledna 83 př. n. l. – 1. srpna 30 př. n. l.) byl římský politik a vojevůdce, který sehrál klíčovou roli v transformaci Římské republiky v Římskou říši. Byl věrným stoupencem a přítelem Julia Caesara, po jehož zavraždění zformoval spolu s Octavianem a Lepidem Druhý triumvirát. Jeho politická kariéra a život vyvrcholily spojenectvím a milostným vztahem s egyptskou královnou Kleopatrou VII., což vedlo k finální občanské válce proti Octavianovi a jejich společné porážce a smrti.
📜 Původ a mládí
Marcus Antonius pocházel z významného plebejského rodu Antoniů (gens Antonia). Jeho otec, Marcus Antonius Creticus, byl synem slavného řečníka Marca Antonia Oratora, popraveného stoupenci Gaia Maria v roce 86 př. n. l.. Jeho matka, Julia Antonia, byla vzdálenou sestřenicí Julia Caesara. Otec zemřel, když byl Antonius ještě malý, a matka se znovu provdala za Publia Cornelia Lentula Suru, politika popraveného v roce 63 př. n. l. za účast na Catilinově spiknutí.
V mládí vedl Antonius v Římě poněkud prostopášný a extravagantní život. Spřátelil se s Gaiem Scriboniem Curionem a nechvalně proslulým Publiem Clodiem Pulcherem. Kvůli obrovským dluhům, které si nadělal, uprchl kolem roku 58 př. n. l. do Řecka, kde se věnoval studiu rétoriky a vojenského umění.
⚔️ Vojenská kariéra
🏛️ Služba na Východě
Jeho vojenská kariéra začala v roce 57 př. n. l., kdy se připojil k vojsku Aula Gabinia, prokonzula Sýrie. Během tažení v Judeji a Egyptě prokázal své kvality jako velitel jízdy. Vynikal osobní statečností a schopností inspirovat své muže. Právě v Egyptě se pravděpodobně poprvé setkal s mladou princeznou Kleopatrou. Za své zásluhy si získal reputaci talentovaného a odvážného důstojníka.
🛡️ Pod velením Caesara
V roce 54 př. n. l. se na Caesarovu přímluvu připojil k jeho armádě v Galii během Galských válek. Caesar, který byl jeho příbuzným, v něm rozpoznal velký vojenský potenciál. Antonius se rychle stal jedním z Caesarových nejbližších a nejdůvěryhodnějších velitelů. Hrál důležitou roli při potlačení Vercingetorikova povstání a vyznamenal se v rozhodující bitvě u Alesie.
Díky Caesarově podpoře byl Antonius zvolen quaestorem (52 př. n. l.) a později tribunem lidu (49 př. n. l.). Jako tribun neochvějně hájil Caesarovy zájmy proti senátorské frakci vedené Pompeiem. Jeho veto proti senátnímu usnesení, které nařizovalo Caesarovi rozpustit armádu, se stalo jednou z posledních záminek pro vypuknutí občanské války. Antonius poté uprchl z Říma a připojil se k Caesarovi, který právě překročil řeku Rubikon.
Během občanské války byl Antonius Caesarovou pravou rukou. Zatímco Caesar pronásledoval Pompeia do Řecka, Antonius spravoval Itálii. V roce 48 př. n. l. se mu podařilo s posilami přeplavit přes Jaderské moře a připojit se k Caesarovi. V klíčové bitvě u Farsálu velel Antonius levému křídlu Caesarovy armády a významně přispěl k drtivému vítězství nad Pompeiem.
Po bitvě ho Caesar jmenoval svým zástupcem v Itálii (Magister equitum), zatímco sám pokračoval v pronásledování svých nepřátel. Antoniova správa Itálie však byla problematická a jeho osobní excesy a neschopnost udržet pořádek vedly k dočasnému ochlazení vztahů s Caesarem. Přesto mu Caesar odpustil a v roce 44 př. n. l. se stali kolegy v úřadu konzula.
🏛️ Caesarova smrt a boj o moc
Jako konzul se Antonius účastnil nechvalně proslulé slavnosti Lupercalia v únoru 44 př. n. l., kde veřejně nabídl Caesarovi královský diadém, který Caesar odmítl. Tato událost posílila obavy senátorů z Caesarových monarchistických ambicí a přispěla k jeho zavraždění o měsíc později, na březnové idy (15. března).
Po Caesarově smrti se Antonius ocitl v nebezpečné situaci. Zpočátku se zdálo, že je ochoten ke kompromisu s vrahy (tzv. Liberatores), kterým udělil amnestii. Během Caesarova pohřbu však pronesl mistrnou smuteční řeč, ve které přečetl Caesarovu závěť a ukázal lidu jeho zkrvavenou tógu. Tímto krokem proti spiklencům poštval římský lid a donutil je uprchnout z města.
Antonius se stal dominantní postavou v Římě. Jeho pozici však brzy ohrozil Caesarův adoptivní syn a hlavní dědic, mladý Gaius Octavius, později známý jako Octavianus. Mezi Antoniem a Octavianem propukl konflikt, který vyvrcholil bitvou u Mutiny (43 př. n. l.), v níž byl Antonius poražen senátními vojsky podporovanými Octavianem.
🤝 Druhý triumvirát
Navzdory porážce u Mutiny si Antonius udržel kontrolu nad silnými legiemi v Galii. Uvědomil si, že ani on, ani Octavianus, ani další Caesarův generál Marcus Aemilius Lepidus nemohou zvítězit sami. V říjnu 43 př. n. l. se proto tito tři muži setkali poblíž Bononie a uzavřeli politickou alianci známou jako Druhý triumvirát.
Na rozdíl od prvního triumvirátu byl tento svazek oficiálně uzákoněn a dal triumvirům téměř absolutní moc na pět let. Jedním z jejich prvních činů bylo vyhlášení proskripcí proti jejich politickým oponentům. Stovky senátorů a jezdců byly zavražděny a jejich majetek zkonfiskován. Nejznámější obětí proskripcí se stal řečník a Antoniův nesmiřitelný kritik Marcus Tullius Cicero.
V roce 42 př. n. l. se Antonius a Octavianus přeplavili do Řecka, aby se střetli s vojsky Caesarových vrahů, Marca Junia Bruta a Gaia Cassia Longina. Ve dvou bitvách u Filipp triumvirové zvítězili, přičemž hlavní vojenskou zásluhu na vítězství měl právě Antonius. Po bitvě si triumvirové rozdělili sféry vlivu: Antonius získal správu bohatých východních provincií, Octavianus se vrátil do Itálie a Lepidus obdržel Afriku.
🌍 Východní provincie a Kleopatra
Antonius se usídlil na Východě, kde se snažil reorganizovat provincie a získat finanční prostředky na odměny pro veterány. V roce 41 př. n. l. si předvolal do Tarsu v Kilikii egyptskou královnu Kleopatra VII., aby se zodpovídala z údajné podpory Caesarových vrahů. Jejich setkání se stalo legendárním. Kleopatra dorazila na pozlacené lodi s purpurovými plachtami a okouzlila Antonia svým intelektem, šarmem a bohatstvím.
Z jejich setkání se zrodil jeden z nejznámějších milostných a politických svazků v historii. Antonius strávil zimu 41–40 př. n. l. s Kleopatrou v Alexandrii, kde vedli okázalý a požitkářský život. Z jejich vztahu se narodily tři děti: dvojčata Alexander Hélios a Kleopatra Seléné II. a později syn Ptolemaios Filadelfos.
V roce 40 př. n. l. byl Antonius nucen vrátit se do Itálie, aby urovnal spory s Octavianem. V Brundisiu byla jejich dohoda zpečetěna sňatkem Antonia s Octavianovou sestrou, Octavií. Tento sňatek měl zajistit mír, ale Antonius se po několika letech vrátil na Východ a ke Kleopatře. Jeho vztah s Octavií se rozpadl, což dále prohloubilo propast mezi ním a Octavianem.
Mezi lety 36 př. n. l. a 34 př. n. l. vedl Antonius nákladné, ale z velké části neúspěšné tažení proti Parthské říši. Přestože utrpěl těžké ztráty, oslavil v Alexandrii triumf, což bylo v Římě vnímáno jako urážka.
📉 Rozpad triumvirátu a finální válka
Vztahy mezi Antoniem a Octavianem se neustále zhoršovaly. Octavianus v Římě vedl mistrnou propagandistickou kampaň, ve které líčil Antonia jako zrádce římských hodnot, zotročeného orientální královnou. Vrcholem této kampaně byly tzv. Alexandrijské donace v roce 34 př. n. l., kdy Antonius udělil Kleopatře a jejich dětem tituly a rozsáhlá území na Východě, která patřila Římu.
V roce 32 př. n. l. Octavianus nelegálně získal a v Senátu veřejně přečetl Antoniovu závěť. V ní Antonius údajně potvrzoval donace, vyjadřoval přání být pohřben v Alexandrii a uznával Caesariona, syna Caesara a Kleopatry, za Caesarova legitimního dědice. To byla pro Octaviana poslední záminka. Senát zbavil Antonia jeho pravomocí a vyhlásil válku – formálně nikoli Antoniovi, ale Kleopatře.
🌊 Bitva u Actia a smrt
Rozhodující střetnutí se odehrálo 2. září 31 př. n. l. v námořní bitvě u Actia na západním pobřeží Řecka. Antoniova a Kleopatřina flotila byla početně i kvalitativně slabší než flotila Octavianova, které velel schopný admirál Marcus Vipsanius Agrippa. Během bitvy se Kleopatřina eskadra dala na útěk a Antonius ji následoval, opustivše zbytek své armády. Jeho loďstvo i pozemní vojsko se brzy vzdaly.
Antonius a Kleopatra uprchli do Alexandrie. V létě 30 př. n. l. Octavianus vtrhl do Egypta. Když se k Antoniovi donesla falešná zpráva o Kleopatřině smrti, spáchal sebevraždu – vrhl se na svůj meč. Zemřel v Kleopatřině náručí. Krátce nato, po neúspěšném vyjednávání s Octavianem, spáchala sebevraždu i Kleopatra, pravděpodobně se nechala uštknout kobrou. Octavianus nechal popravit Antoniova nejstaršího syna Marca Antonia Antylla a Caesariona, ale ušetřil Antoniovy děti, které měl s Kleopatrou. Ty byly odvezeny do Říma a vychovány Octavií.
📜 Odkaz a hodnocení
Po Antoniově smrti se Octavianus stal jediným vládcem římského světa a brzy přijal titul Augustus, čímž se stal prvním římským císařem. Oficiální augustovská propaganda líčila Antonia jako slabocha, opilce a zrádce, který propadl kouzlu cizí královny. Tento negativní obraz, zaznamenaný historiky jako Plútarchos, do značné míry ovlivnil jeho vnímání po staletí.
Moderní historikové však nabízejí vyváženější pohled. Marcus Antonius byl bezpochyby jedním z nejschopnějších vojevůdců své doby, odvážný voják a charismatický vůdce, kterého jeho muži milovali. Byl také schopným politikem, i když v politických intrikách a propagandě se nemohl rovnat chladně kalkulujícímu Octavianovi. Jeho životní příběh, zejména jeho tragický vztah s Kleopatrou, se stal námětem mnoha uměleckých děl, z nichž nejznámější je drama Antonius a Kleopatra od Williama Shakespeara.