Igor Fjodorovič Stravinskij

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - hudební skladatel Igor Fjodorovič Stravinskij (rusky Игорь Фёдорович Стравинский; 17. června 1882, Oranienbaum – 6. dubna 1971, New York) byl ruský, později francouzský a nakonec americký hudební skladatel, klavírista a dirigent. Je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století.

Jeho tvůrčí dráha je pozoruhodná svou stylistickou rozmanitostí. Proslulost si získal třemi balety, které složil pro soubor Ballets Russes (Ruský balet) impresária Sergeje Ďagileva: Pták Ohnivák (1910), Petruška (1911) a Svěcení jara (1913). Poslední z nich, Svěcení jara, svou skandální pařížskou premiérou proměnilo způsob, jakým následující generace skladatelů uvažovaly o rytmické struktuře, a je považováno za milník moderní hudby.

Stravinského tvorbu lze rozdělit do tří hlavních období: ruského, neoklasického a seriálního. Každé z těchto období se vyznačuje jedinečným přístupem k melodii, harmonii a instrumentaci, přičemž společným jmenovatelem zůstává jeho geniální práce s rytmem.

📜 Život a kariéra

🇷🇺 Ruské období (1882–1914)

Igor Stravinskij se narodil v Oranienbaumu (dnes Lomonosov) nedaleko Petrohradu. Jeho otec, Fjodor Stravinskij, byl významným basovým pěvcem v Mariinském divadle, a mladý Igor tak vyrůstal v hudebně a kulturně podnětném prostředí. Navzdory svému talentu na přání rodičů studoval práva na Petrohradské univerzitě.

Zásadním zlomem v jeho životě bylo setkání se skladatelem Nikolajem Rimským-Korsakovem v roce 1902. Rimskij-Korsakov rozpoznal jeho mimořádný talent a stal se jeho soukromým učitelem. Pod jeho vedením Stravinskij složil svá první díla, jako je Symfonie Es dur a orchestrální fantazie Ohňostroj.

Právě Ohňostroj zaujal vlivného impresária Sergeje Ďagileva, který hledal mladé talenty pro svůj pařížský baletní soubor Ballets Russes. Pověřil Stravinského složením hudby k baletu na motivy ruské pohádky, a tak vznikl Pták Ohnivák (1910). Balet měl obrovský úspěch a ze Stravinského se přes noc stala mezinárodní hvězda. Následovaly další dva úspěšné balety: Petruška (1911), který brilantně využívá techniku bitonality, a revoluční Svěcení jara (1913). Premiéra Svěcení jara v Paříži vyvolala jeden z největších divadelních skandálů v historii. Publikum, šokované barbarskou, pulzující hudbou a nekonvenční choreografií Vaclava Nižinského, se rozdělilo na dva tábory a v sále propukla rvačka. Přesto se dílo stalo jedním z pilířů moderní hudby.

🇨🇭 Švýcarské a francouzské období (1914–1939)

Vypuknutí první světové války a následná Říjnová revoluce v Rusku Stravinského odřízly od vlasti. Usadil se v neutrálním Švýcarsku, kde se musel vyrovnat s omezenými finančními i uměleckými prostředky. To ho vedlo k tvorbě komornějších děl, jako je divadelní kus Příběh vojáka (L'Histoire du soldat, 1918), který je psán pro malý soubor a vypravěče.

Po válce se přestěhoval do Francie, kde se stal ústřední postavou hudební avantgardy. V této době se jeho styl radikálně proměnil. Odvrátil se od ruského folklorismu a přiklonil se k neoklasicismu. Inspiroval se hudbou 18. století, zejména Bachem a Händelem, a aplikoval na ni moderní harmonické a rytmické postupy. Klíčovým dílem tohoto období je balet Pulcinella (1920), založený na hudbě Giovanniho Battisty Pergolesiho. Mezi další významná díla patří opera-oratorium Oedipus Rex (1927) a majestátní Žalmová symfonie (Symphonie de Psaumes, 1930).

Konec 30. let byl pro Stravinského obdobím osobních tragédií. V krátkém sledu zemřela jeho dcera Ludmila, manželka Jekatěrina (sestřenice, se kterou se oženil v roce 1906) a jeho matka. Sám onemocněl tuberkulózou.

🇺🇸 Americké období (1939–1971)

S blížící se druhou světovou válkou přijal Stravinskij pozvání přednášet na Harvardově univerzitě a emigroval do Spojených států. Usadil se v Hollywoodu v Kalifornii. V roce 1940 se oženil se svou dlouholetou milenkou, herečkou a malířkou Věrou de Bosset, a v roce 1945 získal americké občanství.

V USA pokračoval v neoklasickém stylu, jehož vrcholem je jeho jediná celovečerní opera v angličtině, Život prostopášníka (The Rake's Progress, 1951), s libretem W. H. Audena a Chestera Kallmana.

Po smrti svého rivala, tvůrce dodekafonie Arnolda Schönberga v roce 1951, začal Stravinskij pod vlivem svého asistenta, dirigenta Roberta Crafta, experimentovat se seriálními technikami. Tento pozdní obrat mnohé překvapil, ale Stravinskij si dvanáctitónovou metodu přizpůsobil svému vlastnímu stylu. K vrcholům jeho seriálního období patří balet Agon (1957) a duchovní díla jako Canticum Sacrum (1955) a Threni (1958).

V roce 1962, na pozvání Nikity Chruščova, se po téměř padesáti letech nakrátko vrátil do Sovětského svazu, kde byl triumfálně přijat. Poslední léta života strávil v New Yorku. Zemřel 6. dubna 1971 a na své přání byl pohřben v Benátkách na ostrovním hřbitově San Michele, nedaleko hrobu Sergeje Ďagileva.

🎶 Hudební styl a inovace

Stravinského dílo je definováno neustálou proměnou a hledáním nových výrazových prostředků. Jeho kariéru lze rozdělit do tří odlišných, avšak vzájemně propojených fází.

• Ruské období (cca 1907–1919): Charakteristické čerpáním z ruského folkloru, pohádek a lidových nápěvů. Hudba je plná barevné, opulentní instrumentace (ovlivněné Rimským-Korsakovem), ostře disonantních harmonií, bitonality a především komplexních, nepravidelných a motorických rytmů. Vrcholem je Svěcení jara, které svou rytmickou energií a brutalitou předznamenalo velkou část hudby 20. století.

• Neoklasické období (cca 1920–1954): Jako reakce na pozdně romantickou subjektivitu a expresionismus se Stravinskij obrátil k formální čistotě, objektivitě a řádu hudby baroka a klasicismu. Používal formy jako concerto grosso, fuga nebo symfonie. Orchestr zmenšil, hudba se stala průzračnější, úspornější a lineárnější. Rytmická složka však zůstala stále stejně důležitá a inovativní.

• Seriální období (cca 1954–1968): V pozdní fázi své tvorby adoptoval dvanáctitónovou techniku Druhé vídeňské školy (Arnold Schönberg, Alban Berg, Anton Webern). I v tomto přísně strukturovaném systému si však zachoval svůj osobitý rukopis, zejména v oblasti rytmu, instrumentace a religiózní tematiky. Jeho seriální hudba je často úsporná, asketická a duchovně hluboká.

🎼 Významná díla

Balety

• Pták Ohnivák (L'Oiseau de feu, 1910)
• Petruška (Pétrouchka, 1911)
• Svěcení jara (Le Sacre du printemps, 1913)
• Pulcinella (1920)
• Svatba (Les Noces, 1923)
• Apollon musagète (1928)
• Polibek víly (Le Baiser de la fée, 1928)
• Hra v karty (Jeu de cartes, 1936)
• Orpheus (1947)
• Agon (1957)

Opery a divadelní díla

• Slavík (Le Rossignol, 1914)
• Příběh vojáka (L'Histoire du soldat, 1918)
• Mavra (1922)
• Oedipus Rex (opera-oratorium, 1927)
• Persefona (melodram, 1934)
• Život prostopášníka (The Rake's Progress, 1951)

Orchestrální díla

• Symfonie Es dur (1907)
• Ohňostroj (Feu d'artifice, 1908)
• Symfonie pro dechové nástroje (1920)
• Koncert pro klavír a dechové nástroje (1924)
• Houslový koncert D dur (1931)
• Koncert pro dva klavíry (1935)
• Dumbarton Oaks Concerto (1938)
• Symfonie C dur (1940)
• Symfonie o třech větách (1945)

Vokální a sborová díla

• Žalmová symfonie (Symphonie de Psaumes, 1930)
• Mše (Mass, 1948)
• Cantata (1952)
• Canticum Sacrum (1955)
• Threni (1958)
• A Sermon, a Narrative and a Prayer (1961)
• Requiem Canticles (1966)

🏛️ Odkaz a vliv

Igor Stravinskij je jednou z dominantních postav hudby 20. století. Jeho schopnost neustále se vyvíjet a absorbovat nové vlivy, aniž by ztratil svou jedinečnou identitu, je v dějinách hudby téměř bezprecedentní. Jeho největší přínos spočívá v osvobození rytmu, který se v jeho díle stal rovnocennou, ne-li dominantní složkou hudební řeči.

Ovlivnil nespočet skladatelů po celém světě, včetně členů Pařížské šestky (např. Darius Milhaud, Francis Poulenc), amerických skladatelů jako Aaron Copland a Elliott Carter, i minimalistů jako Philip Glass a Steve Reich. Jeho hudba je pevnou součástí repertoáru symfonických orchestrů a baletních souborů a často se používá ve filmu – například části Svěcení jara byly použity ve filmu Fantazie od Walta Disneyho. Stravinskij dokázal, že tradice a revoluce se v umění nemusí vylučovat, ale mohou tvořit silnou a inspirativní syntézu.

🧑‍🏫 Pro laiky

• Neoklasicismus: Zjednodušeně řečeno "návrat ke klasice". Stravinskij se v tomto období inspiroval hudbou z 18. století (jako byl Bach nebo Mozart), ale použil moderní, často "kousavé" rytmy a harmonie. Je to jako postavit moderní dům ze starých, klasických cihel – tvar je nový a překvapivý, ale materiál je povědomý.
• Bitonalita: Použití dvou různých tónin (sad tónů) současně. Představte si, že jedna ruka hraje na klavír veselou melodii v C dur a druhá ruka hraje jinou, třeba smutnou melodii v F# dur. Výsledný zvuk je napjatý a disonantní, což Stravinskij mistrně využíval k vytvoření pocitu chaosu nebo střetu dvou světů, jako například v baletu Petruška.
• Serialismus (Dodekafonie): Dá se popsat jako "hudba podle pravítka". Skladatel si vytvoří řadu všech 12 tónů chromatické stupnice a v celé skladbě ji musí používat v daném pořadí (a jejích matematických variacích – pozpátku, vzhůru nohama atd.). Žádný tón se nesmí opakovat, dokud nezazní všechny ostatní z řady. Je to velmi strukturovaný a intelektuální způsob skládání, který si Stravinskij osvojil v pozdním věku.
• Ballets Russes: Legendární ruský baletní soubor, který na začátku 20. století působil hlavně v Paříži. Nebyl to jen balet, ale multimediální projekt spojující avantgardní hudbu, tanec, výtvarné umění (kostýmy a scény navrhovali umělci jako Pablo Picasso). Vedl ho geniální organizátor Sergej Ďagilev a právě pro něj Stravinskij napsal svá nejslavnější raná díla, která mu zajistila světovou slávu.

Šablona:Aktualizováno