Altamira

Rozbalit box

Obsah boxu

Altamira je jeskynní komplex v Kantábrii na severu Španělska, proslulý svými prehistorickými jeskynními malbami z období mladšího paleolitu. Malby, především polychromní vyobrazení zvířat, jsou považovány za vrcholné dílo magdalénienské kultury a patří k nejvýznamnějším ukázkám prehistorického umění na světě. Pro svou mimořádnou uměleckou kvalitu a zachovalost je jeskyně často přezdívána „Sistinská kaple pravěkého umění“. Od roku 1985 je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.

📜 Objev a historie výzkumu

Jeskyně byla náhodně objevena v roce 1868 místním lovcem jménem Modesto Cubillas, který na ni upozornil Marcelina Sanze de Sautuolu, místního šlechtice a amatérského archeologa. Sautuola jeskyni poprvé navštívil v roce 1875, ale až o čtyři roky později, v roce 1879, si jeho tehdy osmiletá dcera María všimla maleb na stropě. Při prozkoumávání jeskyně zvolala: „¡Mira, papá, bueyes!“ („Podívej, tati, voli!“).

Sautuola byl přesvědčen o pravěkém původu maleb a v roce 1880 publikoval studii, v níž je datoval do paleolitu. Jeho závěry se však setkaly s ostrou kritikou a skepticismem ze strany tehdejší vědecké komunity, zejména předních francouzských archeologů v čele s Émilem Cartailhacem a Gabrielem de Mortillet. Ti považovali malby za příliš dokonalé a umělecky vyspělé na to, aby mohly být dílem pravěkých lidí, a obvinili Sautuolu z podvodu.

Teprve na přelomu 19. a 20. století, po objevení dalších jeskyní s prehistorickými malbami ve Francii (např. Font-de-Gaume nebo Les Combarelles), začala být pravost Altamiry uznávána. Émile Cartailhac v roce 1902 veřejně přiznal svůj omyl ve slavném článku nazvaném „Mea culpa d'un sceptique“ („Omluva skeptika“), čímž definitivně rehabilitoval Sautuolovo jméno, bohužel až 14 let po jeho smrti.

🎨 Jeskynní malby

Umělecká výzdoba Altamiry vznikala v průběhu tisíců let, přičemž nejstarší rytiny jsou datovány do gravettienu (přibližně před 36 000 lety) a nejznámější polychromní malby do období magdalénienu (přibližně 14 500 let př. n. l.).

🖼️ Velký sál (Síň Bizonů)

Nejznámější částí jeskyně je tzv. Velký sál nebo Síň bizonů, kde se na nízkém stropě o rozměrech přibližně 18x9 metrů nachází velkolepá kompozice asi dvaceti polychromních maleb. Zobrazují především bizony v různých polohách – stojící, ležící, v pohybu. Dále jsou zde vyobrazeni koně, lani, divoký kanec a další zvířata.

Pravěcí umělci mistrně využívali přirozené nerovnosti a výstupky skalního stropu, aby dodali malbám trojrozměrný efekt a iluzi pohybu. Tento postup, kdy tvar skály inspiruje a dotváří výsledné dílo, je pro Altamiru typický.

🖌️ Technika a datace

Malby jsou provedeny kombinací několika technik. Obrysy zvířat byly nejprve vyryty do skály pazourkovým nástrojem, poté byly vykresleny černou linkou z dřevěného uhlí. Pro vyplnění ploch byly použity přírodní pigmenty, především okr (odstíny žluté a hnědé) a hematit (červené odstíny). Pigmenty byly pravděpodobně smíchány s vodou nebo jiným pojivem (např. tukem nebo vaječným žloutkem) a nanášeny prsty, štětci z chlupů nebo technikou stříkání přes dutou kost.

Díky radiokarbonovému datování vzorků dřevěného uhlí z maleb bylo možné určit jejich stáří s vysokou přesností. Hlavní polychromní malby pocházejí z období před 14 800 až 14 400 lety.

❓ Význam a interpretace

Přesný účel a význam maleb zůstává předmětem diskusí. Mezi nejčastější teorie patří:

Lovecká magie: Malby měly zajistit úspěch při lovu. Zobrazením zvířete se lovec snažil získat nad ním magickou moc.
Šamanismus a rituály: Jeskyně mohla sloužit jako svatyně, kde šamani prováděli rituály, při kterých se spojovali s duchovním světem. Zvířata mohla představovat duchovní průvodce nebo symboly klanů.
Mytologie a předávání znalostí: Malby mohly sloužit k zaznamenávání mýtů, příběhů nebo k výuce mladších členů kmene o lovených zvířatech a jejich chování.
Umění pro umění: Někteří badatelé se domnívají, že malby nemusely mít žádný specifický rituální účel a byly prostě projevem lidské tvořivosti a estetického cítění.

🌍 Geologie a struktura jeskyně

Jeskyně Altamira je krasového původu, vytvořená vodní erozí ve vápencovém masivu z období kenozoika. Její celková délka dosahuje přibližně 270 metrů. Struktura jeskyně je poměrně jednoduchá, skládá se z rozlehlé vstupní haly (kde pravěcí lidé žili), hlavní galerie a několika menších postranních síní. Vstupní část se v minulosti zřítila, čímž se jeskyně uzavřela a její vnitřní mikroklima zůstalo po tisíce let stabilní, což přispělo k mimořádnému zachování maleb.

🏛️ Ochrana a přístupnost

Po svém objevení se Altamira stala turistickou atrakcí, což však mělo negativní dopad na křehké malby. Oxid uhličitý vydechovaný návštěvníky, změny teploty a vlhkosti a růst mikroorganismů začaly malby poškozovat. Z tohoto důvodu byla jeskyně v roce 1977 pro veřejnost uzavřena.

V roce 2001 bylo poblíž původní jeskyně otevřeno Národní muzeum a výzkumné centrum Altamira, jehož součástí je tzv. Neocave (Nová jeskyně). Jedná se o přesnou, vědecky provedenou repliku Velkého sálu a části galerie, která umožňuje návštěvníkům obdivovat malby bez ohrožení originálu.

Přístup do původní jeskyně je extrémně omezen. Po letech úplného uzavření byl v roce 2014 spuštěn experimentální režim, který umožňuje vstup pěti náhodně vylosovaným návštěvníkům muzea jednou týdně pod přísným dohledem vědců. Cílem je monitorovat dopad lidské přítomnosti na mikroklima jeskyně.

💡 Pro laiky (Vysvětlení pojmů)

Paleolit: Starší doba kamenná, nejdelší období lidských dějin (cca 2,5 milionu let př. n. l. – 10 000 př. n. l.). Lidé se živili lovem a sběrem a používali kamenné nástroje. Právě v tomto období vzniklo jeskynní umění.
Magdalénien: Mladší fáze paleolitu v západní Evropě (cca 17 000 – 12 000 př. n. l.), pojmenovaná podle naleziště La Madeleine ve Francii. Je charakteristická vrcholnou úrovní umělecké tvorby, včetně jeskynních maleb a rytin do kostí a parohů.
Polychromní malba: Malba využívající více barev (v tomto případě černou, červenou, žlutou a hnědou) k dosažení realističtějšího a plastičtějšího dojmu.
Radiokarbonová metoda datování: Vědecká metoda používaná k určení stáří organických materiálů (jako je dřevěné uhlí nebo kosti). Měří rozpad radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C.

🎬 Odkaz v kultuře

Příběh objevení jeskyně a boje Marcelina Sanze de Sautuoly o uznání byl zfilmován v roce 2016 ve španělsko-francouzském snímku Altamira s Antoniem Banderasem v hlavní roli.
Jeskyně inspirovala mnoho umělců, včetně Pabla Picassa, který po její návštěvě údajně prohlásil: „Po Altamiře je všechno dekadence.“
Altamira se stala symbolem počátků lidské tvořivosti a uměleckého génia.

Šablona:Aktualizováno