Postmodernismus

Rozbalit box

Obsah boxu

Postmodernismus (někdy také postmoderna) je široký a komplexní intelektuální, kulturní a umělecký směr, který se začal formovat v druhé polovině 20. století, především jako reakce na modernismus a jeho základní principy. Postmoderní myšlení se vyznačuje skepsí vůči velkým, univerzálním teoriím a ideologiím (tzv. metanarativům), zpochybňováním objektivní reality a důrazem na pluralitu, fragmentaci a ironii. Pronikl do mnoha oblastí lidské činnosti, od filozofie a literatury přes architekturu a výtvarné umění až po sociologii a mediální studia.

Jeho definice je často předmětem sporů a neexistuje jediný, všeobecně přijímaný výklad. Postmodernismus není uceleným systémem, ale spíše souborem postojů, metod a stylů, které sdílejí kritický odstup od osvícenských ideálů, jako je víra v neustálý pokrok, síla rozumu a existence univerzálních pravd.

🤔 Klíčové myšlenky a koncepty

Postmoderní myšlení operuje s řadou specifických pojmů, které pomáhají definovat jeho přístup ke světu, kultuře a vědění.

Skepse vůči metanarativům

Jeden z ústředních konceptů postmodernismu, zpopularizovaný francouzským filozofem Jean-Françoisem Lyotardem v jeho díle Postmoderní situace (1979). Metanarativy (neboli "velká vyprávění") jsou velké, všeobjímající teorie a ideologie, které se snaží vysvětlit historii a společnost z jednoho jediného principu. Patří sem například osvícenství (příběh o pokroku skrze rozum), marxismus (příběh o třídním boji a osvobození proletariátu) nebo křesťanství (příběh o spáse). Podle Lyotarda postmoderní doba характеризуется "nedůvěrou k metanarativům", protože historické události 20. století (světové války, totalitní režimy) ukázaly jejich selhání a nebezpečnost. Místo nich postmodernismus upřednostňuje "malá vyprávění" (petits récits), tedy lokální, dočasné a dílčí pohledy.

Dekonstrukce

Metoda kritické analýzy textů spojená především se jménem Jacquese Derridy. Dekonstrukce se snaží odhalit a rozložit skryté předpoklady, hierarchie a vnitřní rozpory v textu (a v širším smyslu v jakémkoli kulturním produktu). Derrida ukázal, že západní myšlení je postaveno na binárních opozicích (např. muž/žena, řeč/písmo, příroda/kultura), kde je jeden člen vždy privilegován nad druhým. Dekonstrukce tyto hierarchie narušuje a ukazuje, že význam není stabilní a jednoznačný, ale je neustále odkládán a měněn v procesu čtení.

Simulakrum a hyperrealita

Tyto pojmy rozpracoval francouzský sociolog a teoretik Jean Baudrillard. Podle něj žijeme ve světě, kde obrazy, symboly a modely (simulakra) ztratily svůj vztah k původní realitě. Vytvářejí tak samostatný systém, který Baudrillard nazývá hyperrealitou – realitu generovanou modely, kde nelze rozlišit mezi skutečným a jeho simulací. Klasickým příkladem je Disneyland, který je prezentován jako imaginární svět, aby zakryl fakt, že i "skutečná" Amerika mimo něj je sama o sobě simulací. Média, reklama a virtuální realita jsou klíčovými nástroji tvorby hyperreality.

Intertextualita, pastiš a parodie

Postmoderní umění a literatura často pracují s citacemi, odkazy a narážkami na jiná díla. Intertextualita je myšlenka, že žádný text neexistuje izolovaně, ale je vždy součástí sítě jiných textů. Postmoderní autoři tuto skutečnost vědomě využívají.

• Pastiš je napodobování stylu jiného umělce nebo období, ale na rozdíl od parodie bez satirického nebo kritického záměru. Je to neutrální, "prázdná" imitace, která odráží pocit, že všechny originální styly již byly vyčerpány.
• Parodie si naopak půjčuje styl s cílem ho zesměšnit nebo kritizovat.

Fragmentace a pluralita

Postmodernismus odmítá myšlenku jednotného, celistvého subjektu nebo jediné objektivní pravdy. Místo toho zdůrazňuje fragmentovanost (roztříštěnost) identity, zkušenosti i vědění. Přijímá existenci mnoha různých, často protichůdných perspektiv a "pravd", aniž by se snažil je syntetizovat do jednoho uceleného systému.

📜 Historický kontext a vývoj

Postmodernismus se vynořil z kulturního a intelektuálního klimatu po druhé světové válce. Jeho kořeny lze hledat v několika oblastech:

• Reakce na modernismus: Zatímco modernismus usiloval o originalitu, inovaci a hledání univerzálních forem (např. v architektuře Bauhaus), postmodernismus se k těmto snahám staví ironicky a eklekticky. Mísí vysoké a nízké umění, cituje historické styly a opouští víru v pokrok.
• Vliv poststrukturalismu: Postmoderní filozofie je úzce spjata s poststrukturalismem, myšlenkovým proudem, který ve Francii v 60. a 70. letech 20. století navázal na strukturalismus a zároveň ho kritizoval. Myslitelé jako Michel Foucault, Jacques Derrida, Gilles Deleuze nebo Roland Barthes zpochybnili tradiční představy o jazyce, moci, subjektu a historii.
• Společenské změny: Vzestup postmodernismu souvisí s nástupem postindustriální, konzumní společnosti, globalizací, rozvojem masových médií a digitálních technologií. Tyto faktory přispěly k pocitu fragmentace, zrychlení času a zahlcení informacemi, což jsou témata, která postmodernismus reflektuje.

🎨 Postmodernismus v umění a kultuře

Postmoderní principy se výrazně projevily v různých uměleckých disciplínách.

🏛️ Architektura

Postmoderní architektura se ostře vymezila proti strohému funkcionalismu a internacionalismu moderny. Místo hesla Miese van der Rohe "Méně je více" (Less is more) přišel Robert Venturi s ironickým "Méně je nuda" (Less is a bore). Postmoderní stavby jsou charakteristické:

• Eklekticismem: Kombinováním prvků z různých historických stylů.
• Ornamentem a barvou: Návratem k dekoraci, kterou modernismus odmítal.
• Hravostí a ironií: Používáním klasických prvků (jako jsou sloupy nebo štíty) v nečekaných a často nadsazených kontextech.

Mezi klíčové stavby patří Piazza d'Italia v New Orleans od Charlese Moora nebo budova AT&T Building v New Yorku od Philipa Johnsona. V Česku je nejznámějším příkladem Tančící dům od Vlada Miluniće a Franka Gehryho.

📖 Literatura

V literatuře se postmodernismus projevuje narušováním tradičních vypravěčských postupů. Typickými znaky jsou:

• Metafikce: Text, který si je vědom své vlastní fiktivnosti a komentuje ji (např. autor vstupuje do děje, postavy vědí, že jsou v románu).
• Nespolehlivý vypravěč: Vypravěč, jehož podání událostí je zjevně zkreslené nebo lživé.
• Časová a dějová fragmentace: Nelineární vyprávění, skoky v čase, mísení různých dějových linií.
• Mísení žánrů: Kombinace prvků sci-fi, detektivky, historického románu a filozofického traktátu.

Příkladem mohou být romány Umberta Eca (Jméno růže), Itala Calvina (Pokud jedné zimní noci cestující), Thomase Pynchona nebo Kurta Vonneguta.

🖼️ Výtvarné umění

Postmoderní výtvarné umění opouští myšlenku originality a génia umělce. Místo toho se zaměřuje na apropriaci (přivlastňování) a citaci již existujících obrazů z dějin umění nebo populární kultury. Umělci jako Sherrie Levine přefocovali slavné fotografie, aby zpochybnili pojem autorství. Jeff Koons pracuje s kýčem a spotřebními předměty, čímž stírá hranici mezi uměním a komercí. Cindy Sherman ve svých fotografických sériích zkoumá stereotypní zobrazení ženy v médiích.

🎬 Film

Postmoderní film je často charakteristický sebereflexivitou, hrou s filmovými žánry a nelineárním vyprávěním. Režiséři jako Quentin Tarantino ve filmech jako Pulp Fiction: Historky z podsvětí záměrně mísí různé žánry, používají rozsáhlé citace z jiných filmů (pastiš) a narušují chronologii děje. Dalšími příklady jsou filmy Davida Lynche (např. Městečko Twin Peaks) nebo Pedra Almodóvara.

💬 Kritika postmodernismu

Postmodernismus byl a je terčem ostré kritiky z různých pozic:

• Obvinění z relativismu a nihilismu: Kritici jako německý filozof Jürgen Habermas tvrdí, že odmítnutím univerzálních hodnot a pravdy vede postmodernismus k morálnímu a etickému relativismu, kde "vše je dovoleno". To podle nich podkopává možnost racionální diskuse a společenské kritiky.
• Nejasnost a elitářství: Jazyk postmoderních teoretiků (zejména francouzských) je často kritizován pro svou záměrnou složitost, neprůhlednost a používání žargonu, což ho činí nepřístupným pro širší veřejnost.
• Politická neúčinnost: Marxistický teoretik Fredric Jameson, ač sám jeden z hlavních interpretů postmodernismu, ho označil za "kulturní logiku pozdního kapitalismu". Podle této kritiky postmoderní hravost, ironie a fragmentace pouze odrážejí a posilují povrchnost a komodifikaci konzumní společnosti, místo aby ji skutečně kritizovaly.

💡 Pro laiky: Co je to postmodernismus jednoduše?

Představte si, že modernismus byl jako architekt, který chtěl postavit dokonalý, univerzální dům pro všechny lidi. Měl by být funkční, jednoduchý, bez zbytečných ozdob a postavený podle jasných, racionálních pravidel. Věřil, že našel ten jediný správný způsob, jak stavět.

Postmodernismus je jako architekt, který přijde po něm a řekne: "Počkat, proč by měl existovat jen jeden správný styl? To je nuda! A navíc, ty 'dokonalé' paneláky nejsou pro život moc příjemné." Tento postmoderní architekt vezme sloup z řeckého chrámu, gotické okno, barevnou fasádu z Mexika a neonový nápis z Las Vegas a hravě to všechno zkombinuje do jedné budovy. Nechce vytvořit dokonalé dílo, ale spíše ukázat, že existuje mnoho různých stylů a všechny mají svou hodnotu. Dělá si trochu legraci z vážnosti toho prvního architekta.

Podobně je to s myšlenkami:

• Velké vyprávění (metanarativ): To je jako příběh, kterému dříve všichni věřili, například: "Věda a technologie vyřeší všechny problémy lidstva."
• Postmoderní postoj: Postmodernista na to řekne: "Opravdu? A co atomová bomba nebo ekologické katastrofy? Možná tenhle jeden velký příběh není úplně pravdivý. Možná existuje spousta menších, lokálních příběhů, které jsou stejně důležité."

Postmodernismus tedy zpochybňuje velké, univerzální pravdy, rád míchá staré a nové, vysoké a nízké, a často používá ironii a humor, aby ukázal, že svět je složitější a rozmanitější, než se na první pohled zdá.

Šablona:Aktualizováno