Sociální mobilita

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - Sociologický pojem Sociální mobilita je sociologický a ekonomický koncept, který označuje pohyb jednotlivců, rodin, domácností nebo jiných kategorií lidí v rámci sociální stratifikace dané společnosti. Jedná se o změnu sociálního statusu v rámci společenské hierarchie. Míra sociální mobility je klíčovým ukazatelem otevřenosti a prostupnosti společnosti a vypovídá o tom, do jaké míry je životní dráha jedince určena jeho původem a do jaké míry jeho vlastním úsilím, schopnostmi a vzděláním.

V otevřených, meritokratických společnostech se předpokládá vysoká míra sociální mobility, kde talent a píle mohou překonat sociální bariéry. Naopak v uzavřených, kastovních nebo stavovských systémech je mobilita velmi omezená nebo téměř nemožná a sociální pozice je zpravidla dána narozením. Studium sociální mobility je zásadní pro pochopení dynamiky sociálních nerovností, distribuce životních šancí a fungování trhu práce.

📜 Historie konceptu

Ačkoliv úvahy o pohybu mezi společenskými vrstvami lze nalézt již u antických filozofů jako Platón nebo Aristotelés, systematické studium sociální mobility začalo až s rozvojem moderní sociologie na přelomu 19. a 20. století.

Za zakladatele moderního pojetí sociální mobility je považován rusko-americký sociolog Pitirim Sorokin. Ve svém klíčovém díle Social and Cultural Mobility (1927) jako první definoval a systematicky roztřídil základní typy a formy mobility. Sorokin rozlišil mezi horizontální a vertikální mobilitou a zkoumal kanály, kterými se mobilita uskutečňuje, jako jsou armáda, církev, škola nebo politické organizace.

V polovině 20. století se výzkum mobility stal jedním z ústředních témat sociologie, zejména v USA. Významná byla práce Seymoura Martina Lipseta a Reinharda Bendixe, kteří ve své knize Social Mobility in Industrial Society (1959) provedli srovnávací analýzu mobility v různých průmyslových zemích. Jejich závěry, známé jako Lipset-Bendixova teze, naznačovaly, že míra sociální mobility je v průmyslových společnostech podobná, což bylo později zpochybněno.

Další klíčovou postavou byl francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který v druhé polovině 20. století přispěl k hlubšímu pochopení mechanismů, které mobilitu ovlivňují. Bourdieu zavedl koncepty jako kulturní kapitál (vzdělání, znalosti, kulturní vkus), sociální kapitál (síť sociálních kontaktů) a ekonomický kapitál. Ukázal, že přenos těchto kapitálů z generace na generaci výrazně ovlivňuje životní šance jedinců a často reprodukuje stávající sociální nerovnosti, čímž mobilitu omezuje.

⚙️ Typy a formy sociální mobility

Sociální mobilita se projevuje v různých formách, které sociologové klasifikují podle několika klíčových kritérií.

Vertikální a horizontální mobilita

Toto základní dělení zavedl již Pitirim Sorokin.

Vertikální mobilita představuje pohyb jedince nebo skupiny nahoru či dolů po společenském žebříčku. Tento pohyb je spojen se změnou sociálního statusu, prestiže, příjmu nebo moci.
- Vzestupná mobilita (upward mobility): Zlepšení sociální pozice. Příkladem je dělník, který se stane manažerem, nebo člověk z chudé rodiny, který získá vysokoškolský titul a prestižní zaměstnání.
- Sestupná mobilita (downward mobility): Zhoršení sociální pozice. Příkladem je propuštěný ředitel, který musí přijmout práci s nižší kvalifikací, nebo podnikatel, který zkrachuje.

Horizontální mobilita označuje změnu pozice, která však není spojena se změnou sociálního statusu. Jedná se o pohyb na stejné úrovni sociální hierarchie. Příkladem může být učitel, který změní působiště z jedné školy na druhou, nebo lékař, který přejde z jedné nemocnice do druhé na stejnou pozici.

Intergenerační a intragenerační mobilita

Toto dělení se zaměřuje na časový rámec, ve kterém je mobilita sledována.

Intergenerační mobilita (mezigenerační) porovnává sociální status dětí se sociálním statusem jejich rodičů. Je to klíčový ukazatel otevřenosti společnosti. Pokud má mnoho dětí z dělnických rodin vysokoškolské vzdělání a pracuje v odborných profesích, svědčí to o vysoké intergenerační mobilitě.
Intragenerační mobilita (kariérní) sleduje změny v sociální pozici jednoho jedince během jeho života a kariéry. Příkladem je žena, která začíná jako asistentka, postupně je povýšena na vedoucí oddělení a nakonec se stane ředitelkou společnosti.

Strukturální a cirkulační mobilita

Toto dělení rozlišuje příčiny mobility.

Strukturální mobilita je způsobena změnami ve struktuře společnosti a ekonomiky, nikoliv individuálními schopnostmi. Například úbytek pracovních míst v zemědělství a nárůst míst v sektoru služeb v 20. století donutil miliony lidí změnit profesi a přesunout se do měst, což představovalo masivní strukturální mobilitu.
Cirkulační (výměnná) mobilita označuje pohyb jedinců na sociálním žebříčku, který není způsoben strukturálními změnami. Jde o "výměnu pozic" – na každého, kdo postoupí nahoru, připadá někdo, kdo sestoupí dolů. Tato forma mobility lépe odráží skutečnou míru otevřenosti společnosti založené na zásluhách.

📊 Faktory ovlivňující mobilitu

Sociální mobilita není náhodná; je ovlivněna celou řadou faktorů, které mohou jedinci pomáhat, nebo mu naopak bránit v postupu.

Vzdělání: V moderních společnostech je vzdělání považováno za nejdůležitější "výtah" sociální mobility. Vyšší úroveň vzdělání zpravidla otevírá dveře k lépe placeným a prestižnějším profesím. Kvalita a typ vzdělávacího systému v zemi má proto zásadní vliv na celkovou míru mobility.
Rodinné zázemí: Původ jedince zůstává silným prediktorem jeho budoucího úspěchu. Rodiče předávají svým dětem nejen genetické predispozice, ale také ekonomický, kulturní a sociální kapitál. Děti z bohatších a vzdělanějších rodin mají často lepší přístup ke kvalitnímu vzdělání, zdravotní péči a vlivným kontaktům.
Struktura ekonomiky a trh práce: Typy dostupných pracovních míst a celkový stav ekonomiky zásadně ovlivňují mobilitní šance. Ekonomický růst a vznik nových odvětví mohou vytvářet příležitosti pro vzestupnou mobilitu.
Pohlaví, etnicita a rasa: Diskriminace na základě pohlaví, etnického původu nebo rasy může vytvářet bariéry, které omezují mobilitu určitých skupin obyvatelstva. Fenomény jako skleněný strop (neviditelná bariéra bránící ženám v postupu na nejvyšší pozice) jsou příkladem těchto omezení.
Geografická poloha: Rozdíly mezi regiony (např. město vs. venkov, ekonomicky rozvinuté vs. zaostalé oblasti) mohou výrazně ovlivnit životní šance a mobilitu jedinců.
Vládní politiky: Stát může mobilitu ovlivňovat prostřednictvím daňového systému, sociálních dávek, investic do vzdělávání, antidiskriminačních zákonů a politik na podporu zaměstnanosti.

📏 Měření sociální mobility

Měření sociální mobility je metodologicky náročné. Vědci používají několik základních přístupů:

Mobilitní tabulky: Jedná se o klasickou metodu, která porovnává profesní zařazení otců a synů (nebo dcer). Tabulka ukazuje, jaké procento synů z určité sociální třídy (např. manuálně pracující) zůstává ve stejné třídě a jaké procento se přesouvá do jiných tříd (např. odborníci, manažeři).
Korelace příjmů a bohatství: Ekonomové často měří mobilitu porovnáváním příjmů rodičů a jejich dospělých dětí. Výsledkem je tzv. koeficient mezigenerační příjmové elasticity, který udává, o kolik procent se v průměru zvýší příjem dítěte, pokud se příjem jeho rodičů zvýšil o jedno procento. Nižší hodnota znamená vyšší mobilitu.
Gatsbyho křivka: Tato křivka, pojmenovaná ekonomem Alanem Kruegerem, graficky znázorňuje vztah mezi příjmovou nerovností (měřenou Giniho koeficientem) a mezigenerační mobilitou v různých zemích. Křivka ukazuje, že země s vyšší příjmovou nerovností mají tendenci mít nižší sociální mobilitu. To znamená, že ve více nerovných společnostech je pro děti z chudých rodin těžší dosáhnout úspěchu.

🌍 Globální perspektiva a trendy

Míra sociální mobility se ve světě výrazně liší.

Skandinávské země jako , , a jsou obecně považovány za země s nejvyšší sociální mobilitou. Je to přisuzováno jejich rozsáhlým sociálním státům, progresivnímu zdanění a vysokým investicím do veřejného vzdělávání a zdravotnictví.
Kontinentální Evropa (např. , ) vykazuje střední úroveň mobility.
Anglosaské země jako a zejména mají paradoxně nižší míru mobility, než se často předpokládá v kontextu "amerického snu". Původ zde hraje významnější roli než ve Skandinávii.
Rozvojové země často čelí nízké mobilitě kvůli vysoké nerovnosti, omezenému přístupu ke vzdělání a korupci.

Podle údajů z posledních let se v mnoha vyspělých zemích objevují obavy ze stagnace či dokonce poklesu sociální mobility. Tento trend je spojován s rostoucí příjmovou nerovností, prekarizací práce a rostoucími náklady na vzdělání.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si společnost jako velký dům s několika patry. Každé patro představuje jinou společenskou vrstvu (např. chudí, střední třída, bohatí).

Sociální mobilita je v podstatě o tom, jak snadné je pohybovat se mezi těmito patry. Existují v domě schody a výtahy, které jsou přístupné všem, nebo jsou dveře mezi patry zamčené?
Vysoká mobilita: Znamená, že dům má spoustu funkčních výtahů a širokých schodišť. To, v jakém patře jste se narodili, tolik nerozhoduje o tom, kam se v životě dostanete. Pokud jste pilní a talentovaní, můžete se dostat z přízemí až do střešního apartmánu. Hlavním "výtahem" je v takové společnosti obvykle kvalitní a dostupné vzdělání.
Nízká mobilita: Znamená, že schodiště jsou rozbitá a výtahy jezdí jen pro vyvolené. Lidé většinou zůstanou celý život v tom patře, kde se narodili. Původ a bohatství rodičů jsou mnohem důležitější než osobní snaha. Tomuto jevu se někdy říká "lepivá podlaha" (je těžké se odlepit od chudoby) nebo "lepivý strop" (je těžké proniknout mezi nejbohatší).

Proč je to důležité? Společnost s vysokou mobilitou je považována za spravedlivější, protože dává každému šanci uspět. Využívá talent všech svých členů, nejen těch, kteří se narodili do "správného" patra. Naopak nízká mobilita může vést k frustraci, napětí a pocitu nespravedlnosti ve společnosti.

Šablona:Aktualizováno