Euroskepticismus

Euroskepticismus
Typ	politologický koncept, politický postoj

Euroskepticismus je politologický koncept a politický postoj, který představuje kritiku, nedůvěru nebo přímou opozici vůči procesu evropské integrace a samotné existenci či fungování Evropské unie. Podle klasické definice britského politologa Paula Taggarta se jedná o soubor myšlenek vyjadřujících buď nahodilou a kvalifikovanou opozici, nebo přímou a absolutní opozici vůči převodu politické moci z úrovně národních států na nadnárodní instituce. V závislosti na míře odporu se fenomén odborně rozděluje na tvrdý (radikální) a měkký (reformní) euroskepticismus.

Zatímco v posledních dekádách 20. století představoval euroskepticismus spíše okrajový politický proud, typický především pro ostrovní Spojené království, v průběhu 21. století se vlivem série krizí (např. dluhová krize eurozóny, evropská migrační krize) transformoval v etablovanou součást evropského politického mainstreamu. Své politické zastoupení nachází jak na krajní pravici, tak na radikální levici, přičemž jeho stoupenci často argumentují takzvaným demokratickým deficitem unijních institucí, ztrátou národní suverenity či nadměrnou byrokratickou zátěží.

V současném kontextu let 2025 a 2026 prochází euroskepticismus výraznou taktickou transformací. Po ekonomických a logistických potížích Spojeného království spojených s vystoupením z EU (takzvaný brexit) opustila většina evropských radikálních stran dřívější volání po odchodu svých zemí z Unie (tzv. exity jako frexit, czexit či nexit). Místo toho v rámci voleb do Evropského parlamentu v roce 2024 zvolily tyto subjekty strategii setrvání v evropských strukturách s cílem přetvořit Evropskou unii zevnitř na volné „společenství suverénních národních států“. Česká republika patří historicky k zemím s nejsilnějším euroskeptickým narativem ve střední Evropě, k čemuž přispívá jak specifický historický vývoj, tak vliv klíčových politických osobností v čele s bývalým prezidentem Václavem Klausem.

📝 Teoretické vymezení a klasifikace

Euroskepticismus nefunguje jako jednotná, ucelená politická ideologie s vlastní dogmatickou literaturou, jakou je například liberalismus, konzervatismus nebo socialismus. Jedná se spíše o postojový rámec (normativní dimenzi), který může být naroubován na různé, často i zcela protichůdné politické směry. Odborná politologická literatura, reprezentovaná badateli jako jsou Paul Taggart a Aleks Szczerbiak, zavedla koncem devadesátých let základní bipolární dělení fenoménu, které se v analytické praxi používá dodnes.

Tvrdý euroskepticismus

Tvrdý euroskepticismus (Hard Euroscepticism) představuje absolutní a principiální odmítnutí celého projektu evropské politické a ekonomické integrace. Zastánci tohoto proudu považují samotnou podstatu Evropské unie za bytostně chybnou, nereformovatelnou a nekompatibilní s konceptem národní státnosti. Tvrdí euroskeptici požadují buď úplné zrušení nadnárodních evropských struktur, nebo bezprostřední vystoupení své vlastní země z tohoto celku. Typickými argumenty jsou ztráta státní suverenity, zánik národní identity a nelegitimní uzurpace moci. V praxi se tento postoj promítal do britské kampaně za brexit, kterou vedla Strana nezávislosti Spojeného království pod vedením Nigela Farage.

Měkký euroskepticismus

Měkký euroskepticismus (Soft Euroscepticism) nezavrhuje myšlenku evropské integrace jako takovou, a dokonce obvykle podporuje existenci jednotného vnitřního trhu a volného pohybu. Důrazně však kritizuje konkrétní formy integrace, vybrané evropské politiky (např. společnou zemědělskou politiku, ekologická nařízení typu Green Deal, nebo společnou azylovou politiku) či budování federálních nadnárodních struktur. Měkcí euroskeptici požadují zachování EU, avšak bojují proti dalšímu přesunu pravomocí z národních parlamentů do Bruselu (tento jev kritizují jako takzvaný "spill-over" efekt neboli nekontrolované přelévání integrace). Tento proud je často označován také jako eurorealismus.

Tematické dělení podle Cécile Leconteové

Kromě klasického dělení na tvrdou a měkkou formu rozlišuje politoložka Cécile Leconteová ve své teoretické práci z roku 2010 čtyři základní podkategorie euroskepticismu podle primární motivace kritiků:

Utilitární euroskepticismus: Vychází čistě z ekonomické bilance kalkulující národní zisky a ztráty ze členství. Strany nebo voliči posuzují, zda je stát čistým plátcem nebo příjemcem z evropského rozpočtu. Roste v obdobích hospodářské recese.
Politický euroskepticismus: Kritika se zaměřuje na otázky mocenského fungování institucí, takzvaný demokratický deficit (argument, že nevolená Evropská komise má větší moc než volený Evropský parlament), a obavy z vytvoření evropského superstátu (federace).
Hodnotový euroskepticismus: Odmítání unijní integrace z normativního a etického hlediska. Vychází často z konzervativních nebo náboženských kruhů, které kritizují EU za prosazování progresivních sociálních agend, sekularismu a za vliv Charty základních práv EU na národní konzervativní legislativu.
Kulturní antievropeismus: Nejširší forma, projevující se obecným odporem vůči cizím vlivům, kosmopolitismu a takzvané europeizaci. Často se prolíná s xenofobií a obranou tradičních národních sociálních modelů před globalizací.

⏳ Historie a vývoj fenoménu

Opozice vůči sjednocování starého kontinentu existuje od samého počátku poválečného integračního projektu. Již při zakládání Evropského společenství uhlí a oceli na počátku padesátých let 20. století se objevovaly kritické hlasy. Francouzský prezident Charles de Gaulle v šedesátých letech ostře vystupoval proti nadnárodním prvkům integrace a prosazoval model takzvané "Evropy vlastí", přičemž neváhal blokovat činnost institucí (politika prázdné židle) nebo vetovat přistoupení Spojeného království.

Samotný termín "euroskepticismus" se však začal v politickém slovníku a v britském tisku intenzivně objevovat až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Prvním masivním impulsem byl slavný projev britské premiérky Margaret Thatcherové v Bruggách v roce 1988. V něm ostře odmítla koncept evropského superstátu a varovala před potlačením nezávislého britského státu. Její postoje položily základ britské euroskeptické tradici uvnitř britské Konzervativní strany.

Skutečným bodem zlomu pro formování moderního euroskepticismu se stalo podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Tento dokument transformoval hospodářské Evropské společenství na politickou Evropskou unii, zavázal státy k budoucímu přijetí jednotné měny (euro) a rozšířil pravomoci evropských institucí. Ratifikační proces odhalil obrovskou propast mezi evropskými elitami a občany. V Dánsku voliči smlouvu v prvním referendu odmítli, ve Francii prošla jen velmi těsnou většinou (51 %). Opozice proti Maastrichtu tak legitimovala euroskepticismus jako relevantní politický směr napříč kontinentem.

V první dekádě 21. století nabral euroskepticismus na síle v souvislosti s pokusem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Tuto takzvanou Evropskou ústavu, jež měla integraci posunout k formálnějším federálním rysům, odmítli v roce 2005 v referendech voliči ve Francii a v Nizozemsku, což představovalo obrovský šok pro unijní establishment. Následná ekonomická dluhová krize po roce 2008 (zejména případ státu Řecko) dala vzniknout silně utilitárnímu a levicovému euroskepticismu v jižní Evropě, zatímco evropská migrační krize po roce 2015 extrémně posílila pravicový hodnotový euroskepticismus zaměřený na obranu národních hranic a kultury. Absolutním historickým vrcholem euroskeptického hnutí se pak stalo britské referendum z 23. června 2016, ve kterém občané Spojeného království rozhodli o vystoupení státu z Evropské unie (brexit).

🗓 Současnost a volby do Evropského parlamentu 2024 (2025–2026)

V průběhu volebního období 2024–2029 prochází evropský politický prostor dramatickým přeskupováním sil. Volby do Evropského parlamentu konané v červnu 2024 potvrdily jasný příklon voličů napříč členskými státy k pravicovým, národně-konzervativním a euroskeptickým stranám. Tradiční proevropské frakce (Evropská lidová strana, Socialisté a demokraté a liberální Obnova Evropy) sice dokázaly formálně udržet početní parlamentní většinu nutnou pro znovuzvolení Ursuly von der Leyenové do čela Evropské komise, avšak liberálové a frakce Zelených utrpěli drtivé početní ztráty.

Tento výsledek v roce 2024 znamenal obrovský úspěch pro takzvané radikálně pravicové populistické strany (např. ve Francii vyhrálo Národní sdružení, v Rakousku Svobodná strana Rakouska). Významným důsledkem těchto voleb byla zásadní restrukturalizace euroskeptického tábora v samotném Evropském parlamentu. Po volbách 2024 došlo k utvoření nových silných politických frakcí:

Patrioti pro Evropu (Patriots for Europe): Nová frakce založená na iniciativě maďarského premiéra Viktora Orbána, do které se zapojily strany jako české hnutí ANO 2011, francouzské Národní sdružení (RN) Marine Le Penové, španělský Vox nebo rakouská FPÖ. Tato frakce se stala třetí nejsilnější silou v parlamentu s jasně vyhraněným odporem k prohlubování integrace a migrační politice, přičemž se v ní spojily subjekty s měkkým i tvrdým euroskepticismem.
Evropa suverénních národů (Europe of Sovereign Nations - ESN): Ještě radikálnější platforma, do které byla zařazena německá strana Alternativa pro Německo (AfD), slovenská Republika nebo česká Svoboda a přímá demokracie (SPD). Frakce sdružuje tvrdě euroskeptické subjekty kladoucí důraz na striktní národní suverenitu.
Evropští konzervativci a reformisté (ECR): Stávající frakce, jež se po volbách personálně proměnila. Její hlavní oporou zůstala strana Bratři Itálie (Fratelli d'Italia) italské premiérky Giorgie Meloniové nebo polské Právo a spravedlnost (PiS). Subjekty v ECR reprezentují pragmatický měkký euroskepticismus.

Kumulovaný podíl poslanců zasedajících v těchto třech pravicových euroskeptických blocích dosáhl po volbách 2024 přibližně 25 % všech křesel v Evropském parlamentu, což představuje historické maximum a vytváří silnou blokovací menšinu proti zavádění federalizační a ekologické legislativy.

Bolesti hlavy tvrdých euroskeptiků: Odklon od „exitů“

Jak ve svých politologických studiích publikovaných v letech 2024 a 2026 upozornili odborníci (například politologové z Masarykovy univerzity), tvrdě euroskeptické subjekty po celé Evropě se ocitly v argumentační defenzivě. Bezprostředně po britském referendu v roce 2016 se zdálo, že brexit vyvolá řetězovou reakci a strany napříč střední a západní Evropou masivně volaly po takzvaných exitech (Slovexit, Polexit, Huxit, Czexit, Frexit či Nexit).

Ekonomické komplikace, logistické a byrokratické potíže s obchodem a hluboká vnitropolitická destabilizace, s nimiž se po vystoupení potýkalo Spojené království, však fungovaly v evropském kontextu jako účinná vakcína proti dezintegraci. Myšlenka úplného opuštění struktur Unie se pro kontinentální voliče stala silně neatraktivní. Výzkumy z let 2025 a 2026 jasně dokládají, že strany jako francouzské Národní sdružení (RN) nebo dokonce česká SPD musely pragmaticky změnit svou rétorickou taktiku. Tvrdí euroskeptici v novém cyklu opustili agendu okamžitého opuštění institucí a místo toho své snahy o destrukci integrace maskují tvrzením, že nechtějí Evropu opustit, ale chtějí Evropskou unii zachránit před byrokraty z Bruselu a přeměnit ji na pouhé "společenství suverénních národních států" s důrazem na absolutní právo veta. Tato taktická změna stírá dřívější exaktní hranici mezi měkkým a tvrdým euroskepticismem a způsobuje, že se euroskeptické myšlenky postupně prolínají do standardní argumentace politického mainstreamu.

🇨🇿 Euroskepticismus v České republice

Česká republika zaujímá ve středoevropském prostoru naprosto specifické a historicky zakotvené místo jako země se setrvale silným a hluboce zakořeněným euroskeptickým sentimentem, který rezonuje jak v populaci, tak na nejvyšších patrech politické reprezentace.

Historické a společenské kořeny

Politologové a historici nacházejí kořeny české nedůvěry k nadnárodním celkům již v historických zkušenostech národa. Argumentace vychází z narativu o historickém útlaku, kdy byla česká státnost a národní identita neustále ohrožována zvenčí – ať už po tři staletí trvající nadvládou habsburské monarchie (řízené z Vídně), nebo později totalitní mocenskou nadvládou a diktátem Sovětského svazu a Varšavské smlouvy (řízených z Moskvy). Tento historický resentiment vede k reflexivní ostražitosti vůči jakémukoli centru moci, které by mohlo opět centralizovat rozhodování mimo Prahu.

Absolutně dominantní roli ve formování moderního českého euroskepticismu po roce 1989 sehrál Václav Klaus, bývalý premiér a prezident republiky. Václav Klaus dlouhodobě vystupoval jako hlavní a nejviditelnější architekt teoretického i politického odporu k evropské federalizaci. Ačkoliv to byl právě on, kdo v roce 1996 za Česko formálně podal přihlášku do Evropské unie, opakovaně varoval veřejnost, aby se český stát v unijním molochu "nerozpustil jako kostka cukru v šálku čaje". Jako prezident označil před vstupním referendem v roce 2003 vztah k EU za „manželství z rozumu, nikoliv z lásky“. Klaus silně infikoval svým euroskeptickým (respektive, jak jej sám nazýval, eurorealistickým) přístupem celou Občanskou demokratickou stranu (ODS), která se i v 21. století pod vedením premiéra Petra Fialy řadí k frakci Evropských konzervativců a reformistů a zastává spíše měkčí kritický postoj kladoucí důraz na vnitřní trh a blokující federalizační snahy.

V opozici k tomuto pragmatickému a ekonomicky orientovanému skepticismu stojí v české politice od roku 2015 tvrdý euroskepticismus reprezentovaný hnutím Svoboda a přímá demokracie (SPD) pod vedením Tomia Okamury. SPD jako jediná parlamentní síla dlouhodobě a explicitně požadovala zorganizování referenda o vystoupení Česka z Evropské unie (tzv. czexit) a vystoupení ze Severoatlantické aliance, byť i tato strana musela svou rétoriku pro sněmovní volby s ohledem na ukrajinskou krizi mírně tlumit. Výrazný příklon k ostražitému postoji vůči Bruselu (např. odmítání evropské migrační politiky a ekologických dohod) v průběhu let 2023 až 2026 exaktně ukázalo i hnutí ANO 2011 bývalého premiéra Andreje Babiše.

Debata o přijetí eura (2025–2026)

Zcela lakmusovým papírkem českého utilitárního euroskepticismu je politický a mediální diskurz o přijetí společné evropské měny. V roce 2026 zůstává Česká republika společně s několika málo státy (např. Polsko a Maďarsko) jednou z posledních členských zemí Evropské unie, jež tvrdošíjně odmítá vstoupit do eurozóny, a to navzdory faktu, že se k budoucímu zavedení eura právně zavázala již v referendu o přístupové smlouvě z roku 2003.

Průzkumy i diplomatické zprávy z roku 2025 a 2026 dokládají, že pro splnění formálních konvergenčních (maastrichtských) kritérií disponuje Česko objektivními předpoklady, avšak v zemi nadále neexistuje absolutně žádná politická vůle tento proces iniciovat. Český průmysl a exportně orientovaný soukromý sektor již de facto ve velkém operuje v eurech (provádí v nich fakturace a úvěry), ale vláda nadále udržuje silnou skepsi k přenechání měnové suverenity a úrokové politiky Evropské centrální bance (ECB) ve Frankfurtu nad Mohanem. Strach z inflace a ručení za záchranné finanční unijní fondy (ESM) se prolíná do politických hesel českých stran a upevňuje euroskeptickou náladu.

📈 Statistická data a Eurobarometr pro roky 2025 a 2026

Oficiální měření veřejného mínění občanů o unijní integraci systematicky zabezpečuje standardní výzkum Eurobarometr, zadávaný evropskými institucemi. Výsledky výzkumů prováděných v průběhu let 2025 a začátku roku 2026 (označované katalogovými edicemi Standard Eurobarometer 103, 104 a 105) přinesly komplexní analytický pohled na měnící se evropský postojový profil.

Výstupy z jarního Eurobarometru 2025 (Standard Eurobarometer 103 a EP Autumn 2025 survey) indikovaly neočekávaný celoevropský obrat. Důvěra občanů v Evropskou unii a Evropskou komisi dosáhla nejvyšší průměrné naměřené hodnoty za posledních 18 let (od roku 2007). Výzkum exaktně potvrdil:

Důvěru v instituce EU vyjádřilo napříč členskými státy v průměru 52 % občanů, přičemž nejvyšších hodnot důvěra dosahovala u mládeže a mladých dospělých ve věku 15 až 24 let (bezmála 60 %).
74 % všech dotazovaných občanů formálně souhlasilo s výrokem, že jejich domovský stát profitoval a ekonomicky získal ze členství v unijním bloku.
Extrémní podporu zaznamenala společná měna. Až 74 % občanů celé Unie a 82 % obyvatel v rámci samotné eurozóny se vyslovilo pro podporu společné evropské měny. Jedná se o nejvyšší zjištěnou historickou hodnotu podpory eura.
67 % dotazovaných vnímalo Evropskou unii jako místo stability v geopoliticky neklidném světě.
Drtivá většina obyvatel (79 %) žádala zrychlení kroků pro vytvoření robustnější společné obranné a bezpečnostní politiky v rámci členských států.

Nicméně, navzdory těmto vysokým průměrům ukazovala data Eurobarometru hluboké strukturální rozštěpení a asymetrii (jak prokázal například navazující Eurobarometer 104 na přelomu let 2025/2026). Výrazná míra nespokojenosti a klesající důvěry se profilovala u konkrétních, lokálních demografických ohnisek, a to zejména ve státech s masivní protestní tradicí. Příkladem tohoto trendu byla situace ve Francii, kde nůžky mezi proevropskou politikou prezidenta Emmanuela Macrona a negativním cítěním občanů s rostoucími ekonomickými problémy vyústily v jednu z nejvyšších měr národního euroskepticismu z původních zakládajících států EU. Průzkumy v regionu západního Balkánu za rok 2025 pak poukázaly na propastné diference pro zvažované rozšiřování Unie, kdy například občané kandidátského státu Černá Hora nebo Albánie projevovali důvěru k EU na hodnotě kolem 80 %, zatímco na území geopoliticky nevyhraněného státu Srbsko podpora dosahovala nejnižších kontinentálních měřených hodnot.

🌍 Přehled klíčových euroskeptických stran v Evropě

Následující tabulka dokumentuje prokazatelné a nejvýznamnější evropské politické subjekty operující s tvrdou i měkkou formou euroskepticismu v rámci aktuální evropské politické architektury (stav a zařazení platné k zahájení nového evropského mandátu v letech 2024–2029).

Název politické strany (zkratka)	Typ euroskepticismu	Přidružená frakce v Evropském parlamentu (2024–2029)	Zásadní programová kritika unie
Národní sdružení (RN)	Převažující měkký (transformováno z tvrdého)	Patrioti pro Evropu	Radikální omezování unijních migračních kvót a požadavky na navrácení právní suverenity národním státům nad evropskými institucemi. Odmítnutí původního frexitu.
Alternativa pro Německo (AfD)	Tvrdý	Evropa suverénních národů (ESN)	Striktní odpor proti zavádění evropských ekologických zelených regulací, odsuzování protiruských sankcí a volání po faktickém rozbití politické unie.
Fidesz	Měkký až hodnotově tvrdý	Patrioti pro Evropu	Silný hodnotový euroskepticismus reprezentovaný vládním blokem premiéra Viktora Orbána bránícího takzvané tradiční hodnoty. Ostrý odpor vůči Evropské komisi s využíváním práva veta.
Svoboda a přímá demokracie (SPD)	Tvrdý	Evropa suverénních národů (ESN)	Otevřený a deklarovaný boj za vyhlášení přímého referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie (czexit) a vystoupení ze struktur západní obranné aliance.
ANO 2011	Měkký (politický)	Patrioti pro Evropu	Populistický a politický pragmatismus oponující ekologické politice a zrušení práva veta. Bývalý člen liberální evropské rodiny.
Liga (Lega)	Měkký	Patrioti pro Evropu	Obrana jižní námořní migrační hranice před společnými evropskými kvótami a prosazování lokálních národních hospodářských stimulů Itálie mimo bruselská omezení.
Právo a spravedlnost (PiS)	Měkký (hodnotový)	Evropští konzervativci a reformisté (ECR)	Odpor vůči tlaku bruselských nadnárodních soudních orgánů zasahujících do vnitrostátní soudní suverenity, oponování v unijní klimatické politice podvazující uhelnou energetiku.
Strana pro svobodu (PVV)	Tvrdý až měkký	Patrioti pro Evropu	Ostrý kulturní antievropeismus reprezentovaný Geertem Wildersem. Podporující absolutní zavření schengenského prostoru z důvodu fobie z islámu do státu.
Svobodná strana Rakouska (FPÖ)	Měkký (kulturní)	Patrioti pro Evropu	Politické prosazování zástavby migračních mechanismů z unijní strany a obrana absolutní neutrality státu s ostře vytyčeným zmenšením nadnárodních byrokratických evropských regulací.

💡 Pro laiky

Politici v televizi velmi často křičí a hádají se o to, kdo je a kdo není euroskeptik, ale pro běžného člověka jde v základu o velmi jednoduchou emoci. Slovo „Euroskepticismus“ se skládá ze dvou částí – z označení našeho domovského kontinentu (Euro) a ze slova skepse (které představuje výraz pro nedůvěru či velké pochybnosti).

Když se politici z evropských států po drtivých a krvavých událostech druhé světové války domluvili, že začnou společně úzce a neoddělitelně obchodovat s ocelí a uhlím (a posléze v podstatě se všemi službami i společnými penězi), mysleli to z logického a bezpečnostního pohledu dobře – státy, které spolu výhodně a bohatě obchodují, proti sobě s největší pravděpodobností nezačnou střílet děly a nevyhlásí si další válku. Vytvořila se tak Evropská unie v Bruselu. Problémem tohoto velkolepého projektu ale je, že pro jeho správné a plynulé fungování napříč sedmadvaceti úplně různými státy se postupem desetiletí muselo nabalovat nekonečné množství tisíců velmi komplikovaných a nezáživných pravidel, unijních vyhlášek a úřadů. Tyto úřady nakonec začaly diktovat pravidla od technických parametrů zemědělských vysavačů až po zákaz prodeje klasických benzinových motorů do aut.

Obyčejní lidé, kteří nečtou zákony a nevidí denně onen pozitivní mírový cíl v pozadí, začali mít velice brzy a velmi reálný pocit odcizení. Běžný občan, žijící v zapadlé české nebo francouzské vesnici a pracující ve fabrice, naprosto nedokáže pochopit, proč mu drahý a voleným lidem vzdálený neznámý úředník oblečený do drahého obleku sedící za obřím stolem v úřadu kdesi daleko ve francouzském Štrasburku nebo v prosklené bruselské obří budově nařizuje, jakým palivem smí doma na vesnici z ekologických důvodů topit nebo jak musí upravit svou farmu.

Tento obrovský, hmatatelný a naprosto přirozený propastný komunikační rozdíl, ona vzrůstající mezera mezi tím, jak teoreticky a papírově plánují budoucnost a fungování ekonomiky politici na sjezdech EU v zasedacích gigantických sálech v parlamentu, a tím, jak žije a uvažuje z běžných lokálních a finančních pohledů člověk nakupující drahé potraviny pod obrovským inflačním tlakem ve vesnickém supermarketu, vytváří ve společnosti ono drtivé palivo pro skepsi – tedy euroskepticismus. Politici zastupující z pozice opozice národní radikální populistické evropské levicové i konzervativní politické strany si této velmi živé obrovské sociální frustrace logicky všimli a zcela obratně a profesionálně tento strach napříč celou dnešní společností vytěžili a podchytili. Lidem dnes v kampaních tedy místo unijních složitostí zcela srozumitelně nabízí rychlý, zjednodušený pohled, v němž za drahé jídlo, válku s Ruskem či kriminalitu uprchlíků na ulici města může právě a jedině onen zkorumpovaný bruselský unijní moloch usilující o zničení a ukradení jejich vlasti, státní hranice a domácích peněz. V dnešní unijní Evropě let dvacátých 21. století se tak z někdejší malinkaté okrajové protestní skupinky křiklounů s antievropskou plackou na klopě stal naprosto etablovaný mocný kontinentální zavedený politický proud sázející do parlamentních struktur třetinu všech křesel s právem měnit evropské právo – zkrátka fenomén se stal novým denním politickým standardem a evropským běžným politickým "novým normálem".

Zdroje