The Doors

Šablona:Infobox Hudební skupina The Doors byla americká rocková hudební skupina, která vznikla v roce 1965 ve městě Los Angeles ve státě Kalifornie. Její základní a nejznámější sestavu tvořili zpěvák a textař Jim Morrison, hráč na klávesové nástroje Ray Manzarek, kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. Skupina patřila k hlavním představitelům hudební kontrakultury šedesátých let 20. století a do historie populární hudby se zapsala spojením prvků psychedelického rocku, blues, jazzu a kabaretní hudby, doplněným o literární a básnické texty frontmana Jima Morrisona.

Během své hlavní éry, od podpisu nahrávací smlouvy s vydavatelstvím Elektra Records v roce 1966 do Morrisonovy smrti v roce 1971, vydala skupina šest studiových alb. Mezi jejich největší komerční úspěchy patří skladby „Light My Fire“, „Hello, I Love You“ a „Riders on the Storm“. Celosvětový prodej hudebních nosičů skupiny přesáhl hranici 100 milionů kopií. V roce 1993 byla skupina formálně uvedena do mezinárodní Rokenrolové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame) a v roce 2007 obdržela Cenu Grammy za celoživotní dílo (Grammy Lifetime Achievement Award).

Po náhlém úmrtí Jima Morrisona v Paříži v červenci 1971 zbývající tři členové pokračovali v hudební produkci a vydali další dvě studiová alba, avšak z důvodu klesajícího komerčního zájmu se v roce 1973 oficiálně rozpadli. V současnosti (v roce 2026) žijí pouze dva původní členové skupiny, kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore, kteří se nadále podílejí na správě hudebního odkazu skupiny a publikaci archivních materiálů. Klávesista Ray Manzarek zemřel v roce 2013 v Německu na komplikace spojené s onkologickým onemocněním.

⏳ Historie a vznik skupiny (1965–1966)

Zárodky skupiny The Doors se datují do léta roku 1965. Jim Morrison a Ray Manzarek se poprvé setkali jako studenti filmové fakulty na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA). Podle dobových pramenů došlo k jejich klíčovému setkání na pláži ve čtvrti Venice Beach v červenci 1965, kde Morrison Manzarekovi zarecitoval text své rané básně a budoucí písně „Moonlight Drive“. Manzarek, který v té době hrál v kapele Rick & the Ravens se svými bratry Rickem a Jimem, navrhl Morrisonovi založení nové hudební formace.

V září 1965 nahráli Morrison, Manzarek a členové Rick & the Ravens ve studiu World Pacific Studios v Los Angeles první demonahrávku obsahující šest skladeb (včetně raných verzí „End of the Night“ a „Hello, I Love You“). Následně Manzarek do kapely přivedl bubeníka Johna Densmora, kterého poznal na kurzech transcendentální meditace a který předtím působil ve skupině The Psychedelic Rangers. Nedlouho poté se k formaci připojil i kytarista Robby Krieger, rovněž bývalý člen The Psychedelic Rangers, který nahradil Manzarekovy bratry. Sestava kapely se tímto krokem definitivně stabilizovala.

Název skupiny navrhl Jim Morrison podle knihy anglického spisovatele Aldouse Huxleyho s názvem Dveře vnímání (The Doors of Perception) z roku 1954. Huxley si tento titul sám vypůjčil z citátu anglického básníka a malíře Williama Blakea z jeho díla Snoubení nebe a pekla (The Marriage of Heaven and Hell), který zní: „Pokud by byly dveře vnímání očištěny, vše by se člověku jevilo takové, jaké to je, nekonečné.“

V průběhu roku 1966 kapela podepsala krátkodobou smlouvu s vydavatelstvím Columbia Records, která však nevedla k vydání žádného materiálu, a po vzájemné dohodě byla zrušena. The Doors si budovali lokální jméno pravidelným vystupováním v losangeleských klubech. Působili jako stálá kapela v klubu London Fog a následně získali angažmá v prestižnějším podniku Whisky a Go Go na bulváru Sunset Boulevard. Během jednoho z vystoupení ve Whisky a Go Go v srpnu 1966 byli z klubu vyhozeni poté, co Morrison na pódiu pod vlivem halucinogenů zaimprovizoval v epické skladbě „The End“ explicitní oidipovskou vložku (obsahující vulgarismy a odkaz na incest). V publiku však byl osudný večer přítomen Jac Holzman, prezident hudebního vydavatelství Elektra Records, kterého surový výkon kapely zaujal natolik, že s nimi o několik dní později podepsal nahrávací smlouvu.

🎵 Průlom a komerční úspěch (1967–1969)

Eponymní debut a Strange Days

První studiové album skupiny, pojmenované jednoduše The Doors, vyšlo 4. ledna 1967. Nahrávání probíhalo v prostorách Sunset Sound Recorders v Los Angeles pod vedením producenta Paula A. Rothchilda a zvukového inženýra Bruce Botnicka. Album se vyznačovalo syrovým zvukem a obsahovalo skladby jako „Break On Through (To the Other Side)“ nebo jedenáctiminutovou kompozici „The End“. Absolutní komerční průlom však znamenal druhý singl z alba, píseň „Light My Fire“, jejímž hlavním autorem byl kytarista Robby Krieger. Singl, který byl pro potřeby rádiového vysílání zkrácen z více než sedmi minut na necelé tři minuty, se v létě 1967 dostal na 1. místo amerického žebříčku Billboard Hot 100 a setrval tam po dobu tří týdnů. Očekávaný basový part na albu fyzicky nahrál studiový hudebník Larry Knechtel, jelikož kapela stálého baskytaristu neměla.

Dne 17. září 1967 vystoupili The Doors v celonárodně vysílaném televizním pořadu The Ed Sullivan Show. Producenti pořadu požádali Morrisona, aby v přímém přenosu změnil text ve skladbě „Light My Fire“ z „Girl, we couldn't get much higher“ (Holka, už jsme nemohli být víc vysoko) na „Girl, we couldn't get much better“, protože slovo „higher“ mělo konotace k užívání drog. Morrison sice při zkoušce souhlasil, ale během živého televizního přenosu úmyslně zazpíval původní necenzurovaný text s velkým důrazem. Ed Sullivan následně skupině zrušil naplánovanou smlouvu na dalších šest vystoupení.

Druhé studiové album, Strange Days, vyšlo 25. září 1967, necelých devět měsíců po debutu. Album se vyznačovalo využitím raného Moog syntezátoru a obsahovalo skladby složené převážně ze starších materiálů, které se nevešly na první desku (např. „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“). Ve studiu se k nahrávání basové kytary připojil Douglas Lubahn. Album se umístilo na 3. místě žebříčku Billboard 200 a upevnilo pozici The Doors na tehdejší rockové scéně.

Waiting for the Sun a The Soft Parade

Třetí album, Waiting for the Sun, vyšlo v červenci 1968 a stalo se jediným albem skupiny, které dosáhlo na 1. místo žebříčku Billboard 200. Nahrávání provázely komplikace spojené s Morrisonovou rostoucí konzumací alkoholu a jeho snahou zařadit na desku rozsáhlou, dvacetiminutovou básnicko-divadelní kompozici „The Celebration of the Lizard“. Producent Rothchild tento koncept odmítl jako nekomerční a na album zařadil pouze hudební pasáž zvanou „Not to Touch the Earth“. Komerční úspěch desky táhl singl „Hello, I Love You“, který se dostal na 1. místo žebříčku Billboard Hot 100 a stal se prvním velkým hitem skupiny v Evropě. Během turné v roce 1968 skupina absolvovala několik vystoupení ve Spojeném království (např. v The Roundhouse v Londýně) a v dalších evropských městech.

V červenci 1969 vyšlo čtvrté album The Soft Parade. Skupina na něm experimentovala se zvukem a začlenila do rockových skladeb smyčcové a žesťové nástroje pod vedením aranžéra Paula Harrise. Tento odklon od syrového kytarového a klávesového zvuku vyvolal silnou kritiku u části tehdejších hudebních recenzentů i fanoušků, kteří The Doors obvinili z popové komerce. Nahrávání trvalo téměř rok a produkční náklady se výrazně prodražily. Přesto album komerčně uspělo, dosáhlo 6. místa v americkém žebříčku a obsahovalo úspěšný singl „Touch Me“, na kterém se podílel saxofonista Curtis Amy a studiový baskytarista Harvey Brooks.

⚖️ Kontroverze, soudní procesy a změna zvuku (1969–1971)

Incident v Miami a soudní proces

Klíčovým a kariéru definujícím momentem pro The Doors se stal koncert v hale Dinner Key Auditorium ve floridském Miami, který se konal 1. března 1969. Do haly, jejíž kapacita činila zhruba 7 000 míst, promotér v rozporu s bezpečnostními předpisy vtěsnal více než 12 000 diváků. Morrison, který před koncertem zmeškal let z Los Angeles a vypil značné množství alkoholu, dorazil na pódium ve stavu silné opilosti. Během koncertu se Morrison opakovaně dostával do slovních konfliktů s publikem, zastavoval hudební produkci, urážel diváky a podněcoval je k výtržnostem.

V průběhu skladeb podle svědectví policie i některých diváků Morrison nasimuloval nebo skutečně provedl odhalení svých genitálií. Tento akt vyvolal pád bariér před pódiem a chaos, během něhož byl koncert předčasně ukončen. O pět dní později, 6. března 1969, vydal floridský soud na Morrisona zatykač na základě obvinění z obnažování, vulgárního chování na veřejnosti a veřejného pohoršování (felony of lewd and lascivious behavior, misdemeanors of indecent exposure, open profanity, and public drunkenness). V důsledku tohoto skandálu byla většina následujících koncertů turné pořadateli zrušena a skupina byla na mnoho měsíců nucena zastavit koncertní činnost.

Soudní proces probíhal v srpnu a září 1970 v Miami. Přestože neexistoval žádný fotografický důkaz samotného obnažení, porota uznala Morrisona vinným z přečinů obnažování a používání vulgárností. Dne 30. října 1970 byl odsouzen k šesti měsícům vězení s tvrdou prací a pokutě 500 dolarů. Morrison okamžitě podal odvolání a zůstal na svobodě na kauci, nicméně zemřel dříve, než mohl být případ odvolacím soudem projednán. Dne 9. prosince 2010 udělil floridský guvernér Charlie Crist Morrisonovi posmrtnou milost s odůvodněním, že chyběly exaktní důkazy a proces byl poplatný tehdejší konzervativní politické poptávce.

Morrison Hotel a L.A. Woman

Během probíhajících právních sporů a zákazu koncertování se kapela soustředila na nahrávací studio. Páté album Morrison Hotel, vydané v únoru 1970, představovalo radikální odklon od orchestrálních experimentů předešlé desky. Skupina se vrátila ke svým kořenům a nahrála tvrdé, blues-rockové album bez dechů a smyčců. Otevírací skladba „Roadhouse Blues“ se stala jedním z nejtvrdších a nejpopulárnějších hudebních děl kapely. K nahrávání byli přizváni baskytarista Lonnie Mack a hráč na foukací harmoniku John Sebastian (který byl na obalu desky z právních důvodů uveden pod pseudonymem G. Puglese). Album se setkalo s nadšeným přijetím kritiky a dosáhlo 4. místa v USA.

Šesté a poslední album původní čtyřčlenné sestavy, L.A. Woman, bylo nahráváno mezi prosincem 1970 a lednem 1971 v jejich vlastní zkušebně na bulváru Santa Monica Boulevard v Los Angeles (označované jako The Doors Workshop). Původní dlouholetý producent Paul A. Rothchild se s kapelou neshodl na hudebním směřování a po několika zkouškách na svou funkci rezignoval. Produkce se následně chopil zvukový inženýr Bruce Botnick společně se samotnou skupinou. Deska má silně bluesové zakotvení a obsahuje klasická díla jako „Riders on the Storm“, „L.A. Woman“ a „Love Her Madly“. Na basovou kytaru v celém albu hostoval Jerry Scheff, jenž v té době působil také jako doprovodný baskytarista Elvise Presleyho. Deska vyšla v dubnu 1971 a komerčně potvrdila stabilitu skupiny.

⚰️ Smrt Jima Morrisona a období ve třech (1971–1973)

Po dokončení nahrávání alba L.A. Woman odcestoval Jim Morrison v březnu 1971 do Paříže ve Francii společně se svou dlouholetou partnerkou Pamelou Coursonovou. Účelem přesunu byl únik od mediálního tlaku v USA, hrozícího vězení za incident v Miami a touha plně se věnovat poezii a psaní. V Paříži však Morrison pokračoval v silné konzumaci alkoholu a jeho fyzický stav se zhoršoval.

Dne 3. července 1971 byl Jim Morrison nalezen Pamelou Coursonovou mrtvý ve vaně jejich pronajatého bytu v ulici Rue Beautreillis v pařížské čtvrti Marais. Oficiální lékařská zpráva francouzského koronera stanovila jako příčinu smrti srdeční selhání. Jelikož podle tehdejších francouzských zákonů nebylo podezření na cizí zavinění, pitva nebyla nikdy provedena. Tato skutečnost poskytla prostor pro vznik stovek konspiračních teorií a hypotéz, podle nichž se Morrison předávkoval heroinem (který údajně zakoupil v pařížském nočním klubu Rock 'n' Roll Circus) a do vany byl následně přenesen. Morrison zemřel ve věku 27 let, čímž se nechtěně stal součástí takzvaného Klubu 27. Jeho tělo bylo pohřbeno 7. července 1971 na hřbitově Père Lachaise (Cimetière du Père-Lachaise) v Paříži, přičemž jeho hrob patří k jedněm z nejnavštěvovanějších turistických cílů ve městě.

Po Morrisonově úmrtí se zbylí tři členové The Doors (Manzarek, Krieger a Densmore) rozhodli pokračovat v hudební činnosti. Zvažovali najmutí nového zpěváka (padala jména jako Iggy Pop či Paul McCartney), ale nakonec vokální party převzali Manzarek a Krieger. Ještě na podzim roku 1971 vydali sedmé studiové album Other Voices, které se setkalo s vlažným kritickým a komerčním přijetím. V létě roku 1972 následovalo osmé studiové album Full Circle, jež obsahovalo prvky funk-rocku a jazzu. Žádné z těchto dvou alb se však neprosadilo v masovém měřítku.

Kvůli klesajícímu zájmu publika a neshodám uvnitř trojice se skupina v roce 1973 oficiálně rozpadla. V roce 1978 se původní trojice znovu sešla ve studiu, aby vytvořila hudební podkres pod archivní nahrávky Morrisonovy recitované poezie, čímž vzniklo deváté a poslední oficiální studiové album zvané An American Prayer.

🗓 Současnost a dědictví v letech 2025–2026

Vliv hudebního tělesa je zcela patrný i v průběhu třetí dekády 21. století. V roce 2025 uběhlo přesně šedesát let od fyzického založení formace (1965). U příležitosti tohoto kulatého jubilea došlo k sérii komerčních i kulturních událostí, jež znovu akcentovaly stopu skupiny v dějinách hudby.

V červnu 2025 byla na světový knižní trh uvedena retrospektivní a exkluzivní publikace s názvem „Night Divides the Day: The Doors Anthology“. V této masivní sbírce se oba přeživší členové, John Densmore a Robby Krieger, podíleli na kurátorství raritních fotografií, osobních deníkových zápisků a nepublikovaných faktů o vzniku hudebních skladeb.

Koncem roku 2025, přesně v průběhu měsíce prosince, proběhla v globálních distribučních sítích kin obnovená premiéra oceňovaného dokumentárního filmu „When You're Strange“ v digitálně restaurovaném rozlišení 4K. K této premiéře vznikl zbrusu nový záznam projektu Playing For Change. V lednu 2026 byla oficiálně vydána tato videoklipová mezinárodní kooperace skladby „Riders on the Storm“, v níž Robby Krieger nahrál svůj původní kytarový part a John Densmore zopakoval původní bicí sekvence. Vokální stopu mrtvého Morrisona v nahrávce zaplnil Lukas Nelson (syn slavného kytaristy Willieho Nelsona), party chybějícího Manzareka na klávesy odehrál Rami Jaffee ze skupiny Foo Fighters, přičemž k nahrávce přispělo přes dalších 20 muzikantů z osmi států světa včetně domorodé kapely Lakota Drum Group.

Přežití narativu The Doors prokázalo i pole nových digitálních formátů. Koncem roku 2025 vydavatelství Talkhouse spustilo rozsáhlou sérii podcastů pod názvem „Really?? The Doors??“, jejíž autorkou se stala novinářka z časopisu The New Yorker Naomi Fry. Tento šestidílný dokumentární audio pořad analyzoval sociologický, psychologický a kulturní dosah kapely v 21. století. V pořadu účinkovali například Billy Idol, Lucinda Williams, a formou živého rozhovoru z losangeleské stanice KCRW se do debat osobně zapojil i bubeník John Densmore. Z těchto faktografických údajů jasně vyplývá, že navzdory tomu, že skupina fyzicky neprodukuje od roku 1973 novou hudbu, komerční značka (spravovaná společností The Doors Property, LLC) neustále generuje vysoký finanční a ediční obrat.

Klávesista a zakládající člen Ray Manzarek se těchto výročí nedožil; zemřel 20. května 2013 na klinice v německém městě Rosenheim ve věku čtyřiasedmdesáti let v důsledku karcinomu žlučovodů.

🎸 Členové skupiny

Jim Morrison (Zpěv)

James Douglas Morrison se narodil 8. prosince 1943 ve městě Melbourne na území státu Florida. Jeho otec, George Stephen Morrison, sloužil jako vysoký důstojník a později admirál v Námořnictvu Spojených států amerických a velel americké flotile během takzvaného Incidentu v Tonkinském zálivu (válka ve Vietnamu). Vojenské a striktní přesuny rodiny zanechaly na Jima hluboké vlivy, proti kterým později tvrdě revoltoval.

Morrison nedisponoval formálním hudebním vzděláním a na pódiu nehrál na žádný hudební nástroj (s výjimkou příležitostného využití rumba koulí, tamburíny či foukací harmoniky). Jeho přínos spočíval ve zvučném barytonovém vokálním projevu a primárně v literární tvorbě. Básnické obraty v textech odkazovaly na obskurní a složitou literaturu ovlivněnou autory jako Friedrich Nietzsche, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud a na psychologické texty Carla Gustava Junga. V civilním životě trpěl těžkým alkoholismem a poruchami chování. Zemřel 3. července 1971.

Ray Manzarek (Klávesové nástroje)

Raymond Daniel Manczarek Jr. se narodil 12. února 1939 v Chicagu ve státě Illinois do rodiny polských imigrantů. V dětství absolvoval klasickou klavírní průpravu a následně vystudoval obor kinematografie. V The Doors představoval naprosto zásadní architektonický hudební pilíř. Protože skupina neměla ve stálé sestavě hráče na basovou kytaru (basisté byli najímáni pouze na práci ve studiu), Manzarek obsluhoval basovou linku živě na pódiu pomocí levé ruky.

K tomuto účelu využíval pětadvacetiklávesový nástroj Fender Rhodes Piano Bass, který měl položený na vrcholu svého hlavního nástroje. Pro tvorbu harmonie a sólových linek používal pravou ruku, kterou obsluhoval elektronické varhany – v počátcích legendární červený model Vox Continental a v pozdějších letech model Gibson G-101. Manzarek často komponoval klasické struktury do rockového hávu (jako v bachovském intru ke skladbě „Light My Fire“). Zemřel 20. května 2013 v Německu.

Robby Krieger (Kytara)

Robert Alan Krieger se narodil 8. ledna 1946 v Los Angeles ve státě Kalifornie. Ke kytaře se dostal přes hudební žánry flamenco, folk a blues. Jeho hra se radikálně lišila od většiny rockových kytaristů 60. let, protože zásadně nevyužíval kytarové trsátko, nýbrž hrál výhradně prstovou technikou (fingerpicking). Tento styl hry dodával skladbám kapely komplexní jazzové a klasické podkresy, které se mísily s využitím takzvaného bottlenecku (technika hry slide kytary, hojně uplatněná ve skladbách „Moonlight Drive“ či „Who Do You Love“).

Krieger byl hlavním hudebním skladatelem řady nejznámějších hitů skupiny, k jeho autorskému peru plně náleží písně jako „Light My Fire“, „Love Me Two Times“, „Touch Me“ či „Love Her Madly“. Na pódiu i ve studiu dlouhodobě využíval kytarový model Gibson SG. Od smrti Morrisona a Manzareka se věnuje vydávání vlastních instrumentálních jazzových alb.

John Densmore (Bicí nástroje)

John Paul Densmore se narodil 1. prosince 1944 v Los Angeles. Stejně jako Krieger postrádal typický rockový původ, hudebně vycházel ze studia klasického jazzu, swingu a brazilské bossa novy. Jeho bubenická technika se vyznačovala vysokou mírou dynamiky, detailní a exaktní prací na činelech, jemným užíváním vířivých prvků na rytmičáku (snare drum) a absencí hrubé tvrdé síly typické pro hard rock. Na koncertech po léta hrál na stříbrnou bicí soupravu americké značky Ludwig. Po smrti Morrisona se stal výrazným bojovníkem za ochranu uměleckého odkazu kapely, a to dokonce i soudní formou. V roce 2003 vyhrál vleklý občanský soudní spor proti svým dvěma bývalým kolegům, Manzarekovi a Kriegerovi, kteří v té době koncertovali s anglickým zpěvákem Ianem Astburym pod názvem "The Doors of the 21st Century". Densmore se u amerických tribunálů soudil s odkazem na zneužití značky k čistě komerčním účelům a prosadil trvalý zákaz používání originálního jména pro novodobé projekty bez souhlasu všech vlastníků.

🎬 Filmové zpracování a dokumenty

Příběh hudební skupiny posloužil jako předloha k několika kinematografickým zpracováním. K neznámějšímu a nejvíce analyzovanému dílu bezpochyby náleží životopisný hraný snímek z roku 1991 s prostým názvem The Doors. Režie a sepsání scénáře se ujal uznávaný americký režisér Oliver Stone.

Roli Jima Morrisona v tomto dvaceti a půl milionovém produkčním počinu ztvárnil herec Val Kilmer, Pamelu Coursonovou herečka Meg Ryanová a roli Raye Manzareka si zahrál Kyle MacLachlan. Film vydělal v kinech téměř pětatřicet milionů dolarů a na trvalo definoval mediální obraz kapely pro novou generaci dospívajících z devadesátých let. Přeživší členové skupiny však tento umělecký hollywoodský projekt tvrdě zkritizovali. Ray Manzarek i John Densmore veřejně publikovali stovky prohlášení, v nichž režiséra obvinili z manipulace s historickými fakty, jelikož film portrétoval Jima Morrisona téměř výhradně jako destruktivního, násilnického sociopata s těžkou drogovou závislostí a opomenul zobrazit jeho laskavou a intelektuální část osobnosti i celkové demokratické principy nahrávání v kapele.

Z tohoto důvodu vznikl v roce 2009 s podporou obou žijících muzikantů vysoce hodnocený, čistě dokumentární film nazvaný „When You're Strange“ z dílny režiséra Toma DiCilla. Tento na prestižní mezinárodní platformě Sundance oceněný filmový záznam se opírá výlučně o restaurované originální historické kamerové záznamy a neobsahuje žádné nahrané herecké scény. Hlas v dokumentu formou audiokomentáře obstaral americký herec Johnny Depp. Právě tento snímek se koncem roku 2025 dostal zpět do distribuce s masivním přenosem dat do rozlišení 4K.

💿 Kompletní diskografie

Následující tabulka exaktně mapuje všech devět oficiálních studiových alb pořízených skupinou v průběhu let 1967 až 1978. Tabulka je úplná a nevynechává žádný zapsaný nosič z dlouhohrající edice. Během dekád byly dále prodány desítky milionů oficiálních živých záznamů a reedičních sad pod záštitou vlastnící firmy Rhino Entertainment.

Rok vydání	Oficiální název alba	Hudební vydavatelství (Label)	Základní specifikace a kontext nahrávky
1967	The Doors	Elektra Records	Debutové album, obsahující průlomovou píseň „Light My Fire“. Deska definovala kariéru skupiny.
1967	Strange Days	Elektra Records	Temnější, psychedelické album za využití prvních prototypů hudebních syntezátorů Moog.
1968	Waiting for the Sun	Elektra Records	Komerčně nejúspěšnější album doby aktivního hraní s Morrisonem, s žebříčkovým postavením číslo 1.
1969	The Soft Parade	Elektra Records	Album narušující předchozí vzorec začleněním silných žesťových nástrojů a smyčcového orchestru do rockového mixu.
1970	Morrison Hotel	Elektra Records	Syrový a tvrdý návrat k americkému hospodskému a bluesovému rocku s hitovou kompozicí „Roadhouse Blues“.
1971	L.A. Woman	Elektra Records	V garážových podmínkách ve vlastní zkušebně nahrávaný blues-rockový epilog plný smutku, zcela poslední deska obsahující vokály tehdy fyzicky přítomného Morrisona.
1971	Other Voices	Elektra Records	První album zkonstruované bez Morrisona po jeho smrti, s Kriegerem a Manzarekem u hlavních vokálních úloh.
1972	Full Circle	Elektra Records	Poslední fyzické společné studiové album zbylého tria před jejich oficiálním rozchodem, laděné do jazz-funku a obohacené o sboristy.
1978	An American Prayer	Elektra Records	Ex-post vydaná a technicky sestříhaná hudební deska podkreslující dochované původní magnetofonové historické pásky s hlasem Jima Morrisona, jenž na nich před smrtí pro účely recitace nahrával svoji vlastní mluvenou literární poezii.

💡 Pro laiky

Když se řekne pojem "rocková kapela ze šedesátých let", lidem se často automaticky a stereotypně v paměti vybaví hudebníci hrající písně o lásce, míru, květinových dětech (hippies) nebo politických protestech za občanská práva (typickým příkladem byl fenomén britských legend The Beatles nebo amerického hudebníka jménem Bob Dylan). The Doors byli však jiní a vybočovali z tehdejšího optimismu jako naprostý unikát s temným odkazem.

Z hudebního hlediska se The Doors odlišovali od 99 % ostatních tehdejších populárních skupin tím, že v kapele chyběl basový kytarista. Basová kytara přitom tvoří hřmotný tvrdý tepavý základ všech klasických kytarových písniček. Klávesista Ray Manzarek tento fyzický nedostatek vyřešil tím, že vedle sebe položil malé speciální upravené elektrofonické klávesy s hlubokými tóny, a zatímco pravou rukou hrál s kapelou normální veselé melodie a sóla, jeho levá ruka neustále celou hodinu skákala jako naprogramovaný stroj na spodních klávesách, čímž suplovala neexistujícího člověka – basistu.

Z textového a filosofického hlediska šla skupina proti hlavnímu dobovému proudu plného letních usmívajících se barevných hnutí. Frontman Jim Morrison totiž čerpal inspiraci ze zapomenutých dekadentních prokletých básníků, z textů o zlu a temnotě, nebo ze severské psychologie (odborná nauka o lidském podvědomí a smrti). Místo písniček o letních láskách drželi tito mladí kluci z Los Angeles na festivalech před zkoprnělými diváky obří proslovy plné hrůz o vrazích stopujících auta na silnicích ve večerních bouřkách, o krvavých hadících na polích, psychózách ve válce ve Vietnamu, anebo temné zvířecí hrůze ze zvířat a o konci světa. To sice přinášelo obří stížnosti ze strany amerických vládních politiků na to, že skupina je temná, nemorální a vulgární, ale paradoxně to pro spoustu tehdejší unavené rebelující mládeže připadalo autentičtější a lákavější než sladké rádiové refrény, což skupinu v tehdejším Hollywoodu doslova vymrštilo z garážových hudebních klubů až k obřím stamilionovým světovým prodejům nosičů a absolutní trvalé dominanci na globálním trhu rocku, a to až do současného tržního uplatnění v roce 2026.

Zdroje