Přeskočit na obsah

New York Islanders

Z Infopedia
Verze z 19. 10. 2025, 14:28, kterou vytvořil Filmedy (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

New York Islanders jsou profesionální americký hokejový klub hrající v Metropolitní divizi Východní konference National Hockey League (NHL). Klub byl založen v roce 1972 a jeho domovem je Long Island ve státě New York. Své domácí zápasy hraje v moderní aréně UBS Arena v Elmontu. Ačkoliv nepatří do skupiny Original Six, Islanders se zapsali do historie jako jedna z největších dynastií v historii severoamerického sportu, když na počátku 80. let vyhráli čtyřikrát v řadě Stanley Cup.

Jejich příběh je příběhem o pečlivém budování, absolutní dominanci, následném hlubokém pádu a houževnatém návratu na vrchol. Klub, jehož identita je nerozlučně spjata s předměstským regionem Long Islandu, je známý svou neuvěřitelně loajální a hlasitou fanouškovskou základnou.

New York Islanders
Soubor:New York Islanders logo.svg
Logo New York Islanders
LigaNational Hockey League
KonferenceVýchodní konference
DivizeMetropolitní divize
Založeno1972
ArénaUBS Arena
MěstoElmont, New York, USA 🇺🇸
BarvyKrálovská modrá, oranžová, bílá
GMLou Lamoriello
TrenérPatrick Roy
KapitánAnders Lee
FarmyBridgeport Islanders (AHL)
Worcester Railers (ECHL)
Stanley Cupy4 (1980, 1981, 1982, 1983)
Web[1]

📜 Historie (Část 1: Zrození dynastie, 1972–1979)

Vznik jako obrana proti WHA

Historie New York Islanders je neoddělitelně spjata se vznikem konkurenční ligy World Hockey Association (WHA). V roce 1972 WHA oznámila, že jedním z jejích zakládajících týmů bude New York Raiders, který měl hrát v tehdy zcela nové aréně Nassau Veterans Memorial Coliseum na Long Islandu. Pro vedení NHL, v čele s prezidentem Clarencem Campbellem, to byla noční můra. Nejenže by jim konkurence vyfoukla klíčový newyorský trh, ale také by obsadila moderní arénu.

NHL proto zareagovala bleskově a preemptivně. V květnu 1972, pouhých pár měsíců před startem sezóny, udělila expanzní licenci skupině vedené Royem Boem, aby na Long Islandu založila tým NHL. Tento krok měl jediný cíl: zablokovat Raiders a WHA. Nový klub, pojmenovaný Islanders jako odkaz na geografickou identitu svého domova, musel svému rivalovi z WHA zaplatit vysoké odstupné ve výši 4 milionů dolarů za "narušení teritoria".[1]

Architekti úspěchu: Bill Torrey a Al Arbour

První sezóna (1972-73) byla podle očekávání katastrofální. Tým, sestavený narychlo z nechráněných hráčů v expanzním draftu, vytvořil tehdejší negativní rekord NHL s 60 prohrami a pouhými 12 vítězstvími. Majitel Roy Boe však udělal dva nejdůležitější kroky v celé historii klubu:

  • **William "Bill" Torrey** byl jmenován generálním manažerem. Torrey, přezdívaný "The Architect" (Architekt) pro svůj metodický přístup, a také "Bow-Tie Bill" pro svůj ikonický motýlek, odmítl cestu rychlých a drahých přestupů. Jeho filozofií bylo trpělivé budování týmu skrze draft a výchovu vlastních talentů.[2]
  • Po první sezóně Torrey najal na post trenéra Ala Arboura. Arbour, bývalý obránce a čtyřnásobný vítěz Stanley Cupu, byl tichý, přemýšlivý a taktický génius. Zavedl v týmu systém založený na defenzivní zodpovědnosti, ale zároveň dokázal dát volnost svým ofenzivním hvězdám. Jeho schopnost řídit kabinu a získat si respekt hráčů byla legendární. Na lavičce Islanders strávil s přestávkou 19 sezón a stal se druhým nejúspěšnějším trenérem v historii NHL.[3]

Trpělivé budování skrze draft

Pod vedením Torreye a Arboura se Islanders stali vzorem toho, jak vybudovat šampionský tým. Torrey a jeho skauti na draftu opakovaně prokázali geniální cit pro talent:

  • **1973:** Jako jedničku draftu získali obránce Denis Potvina. Potvin se okamžitě stal hvězdou, získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka a později se stal trojnásobným vítězem Norris Trophy pro nejlepšího obránce. Byl to pilíř, na kterém stála celá dynastie.
  • **1974:** Získali dva budoucí klíčové centry: Bryan Trottiera ve druhém kole a Clarka Gilliese jako čtvrtou volbu celkově. Trottier se stal elitním obousměrným centrem a Gillies prototypem moderního silového útočníka.
  • **1977:** V draftu, který je dnes považován za jeden z nejlepších v historii, si jako 15. v pořadí vybrali Mikea Bossyho. Mnoho týmů Bossyho přehlédlo, protože ho považovali za příliš "měkkého" a neochotného se rvát. Torrey se však zaměřil na jeho jedinou, ale zato geniální dovednost: střílení gólů. Bossy se stal nejčistším a nejefektivnějším kanonýrem své generace a devětkrát v řadě nastřílel přes 50 gólů.[4]

První varování: Play-off 1975

Již ve své třetí sezóně (1974-75) se mladý tým nečekaně probojoval do play-off. Tam se postaral o jednu z největších senzací v historii, když v prvním kole vyřadil svého nenáviděného městského rivala, New York Rangers. V dalším kole proti Pittsburgh Penguins dokázali Islanders něco, co se předtím podařilo jen jedinému týmu – otočili sérii ze stavu 0:3 na zápasy a vyhráli 4:3. V semifinále pak potrápili obhájce titulu, Philadelphia Flyers, kterým podlehli až v sedmém zápase. Tento výkon ukázal celému hokejovému světu, že na Long Islandu roste něco výjimečného.

Pro laiky

Představte si, že v 70. letech chtěla nová, konkurenční hokejová liga postavit tým hned vedle New Yorku, na Long Islandu. Stará a mocná liga NHL se toho lekla a řekla: "To nedovolíme!" A tak narychlo založila vlastní tým, aby jim to místo "vyfoukla". Tak se zrodili New York Islanders.

Jejich první sezóna byla naprostá katastrofa, skoro všechno prohráli. Ale pak přišli dva muži, kteří vše změnili. Prvním byl generální manažer Bill Torrey, chytrý pán s motýlkem, který se rozhodl, že nebude kupovat staré hvězdy, ale místo toho bude na draftu vybírat ty nejlepší mladé hráče a trpělivě čekat, až z nich vyrostou šampioni. Druhým byl trenér Al Arbour, tichý génius, který je naučil, jak hrát jako tým.

A ten plán fungoval dokonale. Postupně si na draftu vybrali neprůstřelného obránce (Denis Potvin), chytrého centra (Bryan Trottier) a hlavně jednoho z nejlepších střelců všech dob (Mike Bossy). Během pár let se z otloukánka ligy stal tým, kterého se všichni báli. Byl to mistrovský plán, jak z ničeho vybudovat budoucí dynastii.

📜 Historie (Část 2: Vláda nad ligou a "Drive for Five", 1980–1984)

Na přelomu 70. a 80. let dosáhl metodický plán Billa Torreye a Ala Arboura svého vrcholu. Tým, který byl trpělivě budován skrze draft, dozrál v dokonale fungující stroj. Éra New York Islanders, která následovala, je považována za jednu z nejdominantnějších dynastií nejen v historii hokeje, ale v celém severoamerickém profesionálním sportu.

Zrození dynastie: Stanley Cup 1980

Po několika letech slibných, ale neúspěšných pokusů v play-off vstoupili Islanders do sezóny 1979-80 s jediným cílem. Tým byl na vrcholu sil. Jeho jádro tvořili:

  • **Ofenzivní lídři:** Bryan Trottier (který v této sezóně získal Hart Trophy i Art Ross Trophy) a Mike Bossy.
  • **Siloví útočníci:** Clark Gillies a bojovník Bob Nystrom.
  • **Defenzivní pilíře:** Kapitán Denis Potvin a spolehlivý Švéd Stefan Persson.
  • **Brankářská opora:** Billy Smith, přezdívaný "Battlin' Billy" (Bojovný Billy) pro svůj agresivní a konfrontační styl.

Klíčovým se ukázal být přestup, který Bill Torrey uskutečnil těsně před uzávěrkou přestupů, když z Los Angeles Kings přivedl centra Butch Goringa. Goring se stal pověstným "posledním dílkem skládačky". Jeho energie, zkušenosti a obousměrná hra dokonale zapadly do týmu a pozvedly jeho výkon na novou úroveň.[5]

V play-off se Islanders probojovali až do finále, kde je čekali favorizovaní Philadelphia Flyers. Série byla vyrovnaná a dospěla do šestého zápasu na Long Islandu. V prodloužení, v čase 7:11, vstřelil Bob Nystrom po přihrávce Johna Tonelliho jeden z nejikoničtějších gólů v historii NHL a zajistil Islanders jejich první Stanley Cup. Bryan Trottier získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off.

Čtyři poháry v řadě: Absolutní dominance

Zisk prvního titulu tým nezastavil, naopak. Následující tři roky Islanders naprosto vládli lize. Jejich hra byla dokonalou kombinací oslnivého ofenzivního talentu a neprodyšné, taktické defenzivy pod vedením Ala Arboura. Byli týmem bez slabin.

  • **1981:** Ve finále hladce porazili Minnesota North Stars 4:1 na zápasy. Klíčovou postavou byl Butch Goring, který získal Conn Smythe Trophy. Během této sezóny se Mike Bossy zařadil po bok Maurice Richarda, když vstřelil 50 gólů v 50 zápasech.[6]
  • **1982:** Ve finále smetli Vancouver Canucks 4:0 na zápasy. Conn Smythe Trophy získal Mike Bossy, který v play-off nastřílel 17 gólů.
  • **1983:** Ve finále je čekal nejlepší tým základní části, mladí a ofenzivně nabití Edmonton Oilers s Waynem Gretzkym a Markem Messierem. Islanders však ukázali svou zkušenost a taktickou vyspělost. Gretzkyho, který v základní části nasbíral 196 bodů, dokázali udržet na nule a sérii vyhráli drtivě 4:0. Brankář Billy Smith, který byl v sérii nepřekonatelný, získal Conn Smythe Trophy. Byl to jejich čtvrtý Stanley Cup v řadě.
Finálové série dynastie New York Islanders (1980–1983)
Rok Soupeř Výsledek Vítěz Conn Smythe Trophy
1980 Philadelphia Flyers 4:2 Bryan Trottier
1981 Minnesota North Stars 4:1 Butch Goring
1982 Vancouver Canucks 4:0 Mike Bossy
1983 Edmonton Oilers 4:0 Billy Smith

Tímto triumfem se Islanders stali teprve druhým týmem v historii NHL (po Montrealu Canadiens z 50. let), který vyhrál čtyři a více titulů v řadě. Jejich série 19 vyhraných sérií play-off v řadě je rekordem, který pravděpodobně nikdy nebude překonán.

Konec nadvlády: "Drive for Five" a předání štafety

V sezóně 1983-84 se Islanders pokusili o historický zápis – získat pátý Stanley Cup v řadě, což se v NHL podařilo pouze Montrealu. Celá sezóna se nesla v duchu kampaně "Drive for Five" (Jízda za pátým). Tým se, i přes únavu a zranění, opět probojoval až do finále.

Tam je však čekala odveta. Edmonton Oilers, poučeni z předchozího roku, byli nyní na vrcholu sil. V této sérii se karta obrátila. Rychlost a ofenzivní síla Oilers byla příliš velká a Edmonton sérii vyhrál 4:1 na zápasy. Tento moment je vnímán jako symbolické předání štafety a začátek nadvlády Oilers. Ačkoliv se Islanders ještě několik let drželi na špici, jejich dynastie byla u konce.

Pro laiky

Představte si, že tým, který byl trpělivě budován z mladých talentů, konečně dozraje a stane se z něj nezastavitelná mašina. To se stalo New York Islanders v roce 1980, kdy vyhráli svůj první Stanley Cup.

Ale tím to neskončilo. Byli tak dobří, že to dokázali znovu a znovu. V letech 1980, 1981, 1982 a 1983 vyhráli Stanley Cup čtyřikrát za sebou! Byla to jedna z největších dynastií v historii sportu. Měli všechno: geniálního tvůrce hry (Bryan Trottier), nejlepšího střelce na světě (Mike Bossy), neprůstřelného obránce (Denis Potvin) a odvážného, až agresivního brankáře (Billy Smith).

Jejich dominance byla neuvěřitelná. V play-off vyhráli 19 sérií v řadě, což je rekord, který se asi nikdy nepodaří překonat. V roce 1984 se pokusili vyhrát popáté za sebou v kampani nazvané "Drive for Five" (Jízda za pátým). Dostali se znovu až do finále, ale tam je porazil nový supertým Edmonton Oilers s Waynem Gretzkym. Byla to hořká porážka, ale zároveň symbolický konec jedné velké éry a předání koruny novým králům hokeje.

📜 Historie (Část 3: Dlouhý pád a léta v divočině, 1985–2009)

Po skončení dynastické éry v roce 1984 následovalo pro New York Islanders dlouhé a bolestivé období úpadku. Hrdinové stárli, vedení dělalo chybná rozhodnutí a klub se postupně propadal do průměrnosti a nakonec až na úplné dno ligy. 90. léta se stala synonymem pro chaos, špatné řízení a ztrátu identity, což zanechalo hluboké jizvy na organizaci i jejích fanoušcích.

Pomalý rozpad dynastie (1985–1992)

Ačkoliv Islanders zůstali i ve druhé polovině 80. let konkurenceschopným týmem, jejich nejlepší léta byla pryč. Jádro týmu stárlo a klíčoví hráči postupně odcházeli nebo končili kariéru. V roce 1987 ukončil kvůli chronickým problémům se zády kariéru nejlepší střelec v historii klubu, Mike Bossy. Generální manažer Bill Torrey se snažil tým omladit a v draftu 1986 si jako první volbu vybral talentovaného centra Pata LaFontaina, který se stal novou ofenzivní hvězdou.

Navzdory tomu tým v play-off nedokázal navázat na předchozí úspěchy. Jejich poslední velký moment přišel v play-off 1987, kdy v prvním kole proti Washington Capitals odehráli legendární sedmý zápas, který skončil až ve čtvrtém prodloužení. Vítězný gól, který vstřelil Pat LaFontaine, ukončil zápas známý jako "Easter Epic" (Velikonoční epos), protože skončil brzy ráno na Velikonoční neděli.[7]

V roce 1989 opustil klub po 15 letech kapitán a pilíř obrany Denis Potvin a v roce 1992 odešel i poslední mohykán dynastie, Bryan Trottier. Tím se jedna velká éra definitivně uzavřela.

Poslední záblesk a šokující přestup (1993–1994)

V sezóně 1992-93 se Islanders, již bez velkých jmen minulosti, postarali o jedno z největších překvapení v historii play-off. Tým, vedený novou generací hráčů jako byli Pierre Turgeon a Ray Ferraro, a s trenérem Alem Arbourem, který se vrátil z "důchodu", se probojoval až do finále Východní konference. Na této cestě v sedmizápasové bitvě senzačně vyřadili dvojnásobné obhájce Stanley Cupu, Pittsburgh Penguins. Vítězný gól v prodloužení sedmého zápasu vstřelil David Volek a poslal tým do souboje s Montrealem Canadiens, kterému však Islanders podlehli.

Místo aby tento úspěch sloužil jako odrazový můstek, následoval jeden z nejhorších manažerských kolapsů v historii. Vedení klubu, neschopné dohodnout se na nové smlouvě se svou největší hvězdou Pierrem Turgeonem, ho v roce 1994 vyměnilo. Tím se tým dobrovolně zbavil svého nejlepšího hráče a odstartoval volný pád.

"Fishsticks" éra a ztráta identity (1995–1997)

V polovině 90. let se klub dostal pod nové vedení, které se rozhodlo pro radikální a katastrofální rebranding. V roce 1995 bylo představeno nové logo a dresy. Místo klasického a fanoušky milovaného loga s mapou Long Islandu se na dresech objevil vousatý rybář připomínající maskota z obalu mražených rybích prstů. Fanoušci i média okamžitě dresům začali posměšně přezdívat "Fishsticks" (Rybí prsty).[8]

Tento krok byl vnímán jako naprosté pohrdání historií a identitou klubu a stal se symbolem odtržení vedení od fanouškovské základny. Éra "Fishsticks" byla spojena s otřesnými sportovními výsledky a prázdnou arénou. Po dvou letech masivních protestů a posměchu se klub v roce 1997 vrátil ke svému původnímu logu a barvám, ale škoda již byla napáchána.

Kauza Johna Spana: Absolutní dno

Nejtemnější kapitola v historii klubu nastala v roce 1996, kdy tým koupil texaský byznysmen John Spano. Spano se prezentoval jako miliardář a spasitel, který do klubu nalije nové peníze. Slíbil podepsat největší hvězdy a vrátit tým na vrchol. Všechno to však byl jeden obrovský podvod.

Brzy se ukázalo, že Spano je ve skutečnosti téměř bez peněz a že si celý svůj majetek vymyslel. Zfalšoval dokumenty a oklamal banky i vedení NHL. Než byl podvod odhalen, stihl v klubu napáchat obrovské škody. Přivedl jako generálního manažera kontroverzního a nezkušeného Mikea Milburyho a podepisoval smlouvy, na které neměl peníze. Když se impérium lží zhroutilo, Spano byl zatčen, odsouzen za podvod a poslán do vězení.[9] Kauza se stala námětem slavného dokumentu z produkce ESPN 30 for 30 s názvem "Big Shot". Pro Islanders to bylo absolutní ponížení, které z nich udělalo terč posměchu v celém sportovním světě.

Klub se na přelomu tisíciletí stal synonymem pro chaos, nekompetentnost a neustálé prohry.

Pro laiky

Představte si, že váš oblíbený fotbalový tým, který vyhrál čtyřikrát za sebou Ligu mistrů, začne stárnout. Hrdinové odcházejí do důchodu a tým se pomalu propadá. To se stalo Islanders v 80. letech.

V 90. letech to bylo ještě horší. Noví majitelé vůbec nerozuměli hokeji a udělali sérii katastrofálních rozhodnutí. Nejdříve vyměnili svého nejlepšího hráče a pak přišli s novým, naprosto šíleným logem. Místo slavného znaku dali na dres postavičku rybáře, která vypadala jako z krabice od mražených rybích prstů. Všichni se jim smáli a říkali jim "Fishsticks".

A pak přišla ta největší katastrofa. Klub "koupil" chlapík jménem John Spano, který o sobě tvrdil, že je miliardář a všechny zachrání. Ukázalo se ale, že je to obyčejný podvodník, který nemá ani vindru a všechno si vymyslel. Než ho zavřeli do vězení, stihl klub úplně zničit. Islanders se stali největší ostudou v celém sportovním světě. Bylo to období temna, kdy byl klub na absolutním dně.

📜 Historie (Část 4: Návrat na scénu a nový domov, 2009–současnost)

Po dekádě chaosu a ponížení vstoupili New York Islanders do nového tisíciletí s nadějí na restart. Cesta zpět na výsluní však byla dlouhá, plná dalších překážek, a především definovaná neustálým bojem o zajištění dlouhodobého domova na Long Islandu.

Éra Johna Tavarese: Nový spasitel

Po letech, kdy se týmu nedařilo na draftu získat generační talent, se na Islanders konečně usmálo štěstí. V roce 2009 vyhráli draftovou loterii a jako jasnou první volbu si vybrali centra Johna Tavarese. Tavares byl vnímán jako "The Chosen One" (Vyvolený), superhvězda, kolem které měl být postaven nový, úspěšný tým. Okamžitě se stal nejlepším hráčem klubu a v roce 2013 byl jmenován kapitánem.[10]

S Tavaresem v čele a s dalšími mladými hráči jako Kyle Okposo a Frans Nielsen se Islanders stali konkurenceschopnějším týmem. V roce 2013 se poprvé po šesti letech probojovali do play-off. V roce 2016 pak dokázali poprvé od roku 1993 vyhrát sérii v play-off, když v prvním kole porazili Floridu Panthers. Vítězný gól v prodloužení šestého zápasu vstřelil právě John Tavares. Zdálo se, že klub je na správné cestě.

Problémy s arénou a exil v Brooklynu

Největším problémem klubu však nebyl výkon na ledě, ale jeho domov. Nassau Veterans Memorial Coliseum, aréna, ve které klub zažil své největší úspěchy, byla beznadějně zastaralá. Chyběly jí moderní vymoženosti a především luxusní lóže, které jsou hlavním zdrojem příjmů. Dlouholetý majitel Charles Wang se léta snažil vyjednat s místní samosprávou okresu Nassau výstavbu nové arény, ale všechny plány ztroskotaly na politických a finančních neshodách.

V roce 2012, poté co voliči v referendu odmítli veřejné financování nové arény, Wang oznámil, že klub se po vypršení nájemní smlouvy v roce 2015 přestěhuje do Barclays Center v Brooklynu.[11] Tento krok sice udržel tým v metropolitní oblasti New Yorku, ale pro fanoušky z Long Islandu to byla zrada. Barclays Center, aréna postavená primárně pro basketbal, byla pro hokej naprosto nevhodná. Mnoho sedadel mělo omezený nebo žádný výhled na ledovou plochu, což vytvářelo bizarní a neuspokojivý divácký zážitek. Přesun do Brooklynu se ukázal jako komerční i sportovní neúspěch. Návštěvnost klesala a tým ztratil svou regionální identitu.

Šokující odchod a příchod Lamoriella s Trotzem

Léto 2018 přineslo pro fanoušky další ránu. John Tavares, tvář a kapitán klubu, se po devíti letech rozhodl jako volný hráč opustit Islanders a podepsal lukrativní smlouvu se svým dětským oblíbeným týmem a úhlavním rivalem, Toronto Maple Leafs.[12] Tento odchod byl vnímán jako konečná potupa a potvrzení, že klub je v troskách.

V tomto nejtemnějším momentě však přišel nečekaný obrat. Noví majitelé, Jon Ledecky a Scott Malkin, angažovali na pozici prezidenta a generálního manažera legendárního Loua Lamoriella. Lamoriello, architekt dynastie New Jersey Devils, okamžitě najal na post trenéra Barryho Trotze, který právě dovedl Washington Capitals k zisku Stanley Cupu.

Tato dvojice v klubu okamžitě zavedla novou kulturu založenou na disciplíně, defenzivní zodpovědnosti a týmovém pojetí hry. Výsledek byl ohromující. Hned v první sezóně po odchodu Tavarese (2018-19) se Islanders stali jedním z nejlepších defenzivních týmů v lize, vyhráli sérii v play-off (kde smetli Pittsburgh Penguins 4:0) a Barry Trotz získal Jack Adams Award pro nejlepšího trenéra. V letech 2020 a 2021 dovedli tým dvakrát po sobě až do finále Východní konference, kde v obou případech podlehli budoucím šampionům, Tampa Bay Lightning.

Nový domov a současnost

Největším úspěchem nového vedení bylo vyřešení problému s arénou. V roce 2021 byl slavnostně otevřen nový, moderní a čistě hokejový stánek UBS Arena v Elmontu, na hranici Long Islandu a Queensu. Tým se tak po letech v exilu konečně vrátil domů.[13]

K říjnu 2025 jsou New York Islanders týmem, který našel ztracenou stabilitu a identitu. Po odchodu Barryho Trotze se na trenérskou lavici postavil legendární brankář Patrick Roy. Jádro týmu tvoří hráči jako centr Mathew Barzal, obránce Noah Dobson a brankář Ilja Sorokin. Cílem organizace je navázat na úspěchy z let 2020-21 a konečně přivést na Long Island pátý Stanley Cup.

Pro laiky

Představte si, že se váš oblíbený tým po letech trápení konečně začne zvedat. Získá supertalentovaného mladíka (John Tavares), který se stane kapitánem a největší hvězdou. Jenže je tu problém: jejich stadion je starý a rozpadá se. Město nechce postavit nový, a tak se tým musí přestěhovat do sousedního města (Brooklyn), do haly, která je postavená pro basketbal a na hokej se vůbec nehodí. Fanoušci jsou naštvaní a tým ztrácí své kouzlo.

A pak přijde ta největší rána. Jejich kapitán a hrdina, John Tavares, je opustí a odejde hrát k největšímu rivalovi. Vypadá to na totální katastrofu.

Ale v tu chvíli se stane zázrak. Přijdou dva noví šéfové – legendární manažer Lou Lamoriello a nejlepší trenér v lize Barry Trotz. Ti v týmu zavedou železnou disciplínu a naučí je hrát jako jeden muž. A najednou, i bez své největší hvězdy, začnou Islanders vyhrávat! Dvakrát za sebou se dostanou skoro až do finále.

A co víc, podaří se jim konečně postavit zbrusu novou, moderní arénu přesně tam, kde patří – na Long Islandu. Po letech v "exilu" se tak tým vrátil domů, našel ztracenou hrdost a znovu patří mezi nejlepší.

Reference