Neuroticismus
Obsah boxu
Šablona:Infobox Psychologický koncept
Neuroticismus je jedním z nejzákladnějších a nejvíce zkoumaných rysů lidské osobnosti, který představuje trvalou tendenci jedince prožívat negativní emoce, jako jsou strach, úzkost, smutek, vina, vztek či pocity zahanbení. V moderní psychologii, která se odklonila od striktní kategorizace duševních nemocí směrem k dimenzionálnímu chápání lidské psychiky, tvoří neuroticismus jeden z pěti hlavních pilířů takzvaného modelu **Big Five** (Velká pětka), kde stojí po boku extraverze, otevřenosti vůči zkušenosti, přívětivosti a svědomitosti. Je důležité zdůraznit, že v tomto kontextu pojem neuroticismus neoznačuje duševní poruchu nebo diagnózu (na rozdíl od historického termínu neuróza), nýbrž kontinuální škálu, na které se nachází každý člověk. Každý z nás má určitou míru neuroticismu, od extrémní emoční stability (nízký skór) až po extrémní labilitu (vysoký skór). Lidé s vysokou mírou neuroticismu nejsou nutně "nemocní", ale jejich nervový systém je nastaven na vyšší citlivost vůči hrozbám a stresorům, což zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu jejich života, vztahy i fyzické zdraví.
Jádrem neuroticismu je chronická emoční nestabilita a nízký práh pro spuštění stresové reakce. Jedinec s vysokým skóre v této dimenzi vnímá svět jako a priori nebezpečné, nepřátelské nebo náročné místo. Běžné denní situace, které by emočně stabilní člověk přešel mávnutím ruky – jako je dopravní zácpa, nevlídný pohled kolegy nebo drobný nezdar v práci – vyvolávají u vysoce neurotického jedince masivní a nepřiměřenou emoční odezvu. Jejich autonomní nervový systém reaguje rychleji a intenzivněji (zrychlený tep, pocení, svalové napětí) a mnohem déle mu trvá návrat do klidového stavu. Tento stav permanentní pohotovosti vede k tomu, že tito lidé často trpí psychosomatickými obtížemi, poruchami spánku a chronickou únavou, neboť jejich tělo je vyčerpáváno neustálým bojem s "větrnými mlýny" domnělých katastrof. Typickým kognitivním vzorcem je ruminace (neustálé omílání negativních myšlenek) a katastrofizace, tedy tendence předvídat vždy ten nejhorší možný scénář budoucnosti.
Z neurobiologického hlediska je neuroticismus pevně zakotven ve struktuře a funkci mozku. Zobrazovací metody, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI), opakovaně prokazují, že lidé s vysokým neuroticismem mají hyperreaktivní **amygdalu**. Amygdala je část limbického systému, která funguje jako detektor nebezpečí. U neurotiků je tento detektor nastaven na extrémní citlivost, takže spouští poplach i při falešných signálech. Zároveň u nich bývá pozorována slabší funkční konektivita mezi amygdalou a **prefrontální kůrou** (PFC). Prefrontální kůra má za úkol emoce regulovat, racionalizovat a tlumit ("to nic není, to byl jen stín"). U vysoce neurotických jedinců tento "rozumový regulátor" selhává v krocení splašené amygdaly, což vede k tomu, že emoce zaplaví vědomí a ovládne chování. Na biochemické úrovni je tento rys spojen s dysregulací osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny (HPA osa) a chronicky zvýšenou hladinou stresového hormonu **kortizolu**, stejně jako s odchylkami v systému serotoninu, který je zodpovědný za stabilitu nálady.
Evoluční psychologie nabízí fascinující pohled na to, proč se takový zdánlivě nevýhodný rys v lidské populaci udržel. Pokud by byl neuroticismus jen škodlivý, přírodní výběr by jej měl eliminovat. Ve skutečnosti však funguje podle tzv. "principu detektoru kouře" (Smoke Detector Principle). V nebezpečném prostředí pravěku bylo pro přežití výhodnější být úzkostlivý a reagovat na prasknutí větvičky útěkem (i když to byl jen vítr), než být flegmatický a nechat se sežrat predátorem. Vysoký neuroticismus tedy představuje evoluční strategii založenou na ostražitosti a vyhýbání se riziku. Daní za toto bezpečí je však trvalý stres a snížená kvalita života v moderním, relativně bezpečném světě, kde nás neohrožují tygři, ale hypotéky a termíny, na které je reakce "boj nebo útěk" neadaptivní.
Vztah neuroticismu k duševnímu zdraví je přímý a silný. Vysoký neuroticismus je nejvýznamnějším obecným rizikovým faktorem pro rozvoj širokého spektra psychopatologií. Je podhoubím, ze kterého vyrůstají **úzkostné poruchy** (generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha), **deprese**, **fobie** i **obsedantně-kompulzivní porucha**. Lidé s vysokým skóre jsou náchylnější k takzvanému "negativnímu afektu", což znamená, že častěji a intenzivněji prožívají smutek a beznaděj. V kombinaci s nízkou svědomitostí vede neuroticismus často k impulzivnímu chování a **závislostem** (alkohol či drogy slouží jako prostředek k "samoléčbě" nesnesitelného vnitřního napětí). Naopak v kombinaci s vysokou introverzí vytváří podklad pro sociální fobii a vyhýbavou poruchu osobnosti. Je však nutné poznamenat, že neuroticismus sám o sobě není diagnózou; je to jen dispozice, která se vlivem nepříznivého prostředí může (ale nemusí) rozvinout v nemoc.
Přestože má neuroticismus převážně negativní konotace, existuje i koncept "zdravého neurotika" (healthy neurotic). Jde o specifickou kombinaci vysokého neuroticismu a vysoké **svědomitosti**. Takoví lidé sice prožívají úzkost, ale dokáží ji využít jako palivo pro produktivitu. Jejich strach z nemoci je vede k tomu, že chodí včas k lékaři a dodržují zdravý životní styl; jejich strach ze selhání v práci je motivuje k precizní přípravě a vysokému výkonu. Řada umělců, spisovatelů a vědců vykazovala vysokou míru neuroticismu, která jim propůjčovala hloubku prožívání, citlivost k detailům a nespokojenost se status quo, což jsou motory kreativity. Neuroticismus bez svědomitosti a inteligence je destruktivní, ale "kultivovaný" neuroticismus může být zdrojem výjimečných výkonů.
Vývoj neuroticismu v průběhu života podléhá zákonitostem zrání osobnosti. Genetická podmíněnost (heritabilita) se odhaduje na 40 až 50 %, zbytek je formován vlivy prostředí, zejména ranou vazbou s matkou (attachment) a traumatickými událostmi v dětství. V průběhu dospělosti má neuroticismus obecně klesající tendenci (tzv. princip zrání), kdy se lidé stávají emočně stabilnějšími, asertivnějšími a lépe zvládají stres. Nejvýraznější pokles bývá pozorován mezi 20. a 40. rokem života, kdy lidé přebírají stabilní sociální role (práce, rodina). Přesto zůstává relativní pořadí zachováno – kdo byl nejúzkostlivějším dítětem ve třídě, bude pravděpodobně i nejúzkostlivějším důchodcem v domově seniorů, ačkoliv jeho absolutní míra úzkosti může být nižší než v mládí. Ženy skórují v testech neuroticismu průměrně výše než muži, což může být dáno jak biologickými (hormonálními), tak sociokulturními faktory (větší ochota přiznat strach a smutek).