Čeština

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - jazyk Čeština (nebo také český jazyk) je západoslovanský jazyk patřící do indoevropské jazykové rodiny. Je nejbližší slovenštině, se kterou tvoří podskupinu česko-slovenských jazyků, a dále polštině a lužické srbštině. Celosvětově se odhaduje počet mluvčích na přibližně 13,2 milionu, z čehož asi 9,9 milionu jsou rodilí mluvčí žijící převážně v České republice. Významné komunity mluvčích se nacházejí také na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku a dalších zemích, a to v důsledku několika emigračních vln v 19. a 20. století.

Čeština je úředním jazykem České republiky a jedním z 24 úředních jazyků Evropské unie. V úředním styku ji lze používat i na Slovensku. Pro svůj zápis používá latinku obohacenou o diakritická znaménka (háček, čárka, kroužek). Je známá svou složitou flektivní morfologií, což znamená bohatý systém skloňování a časování, a velmi volným slovosledem. Mezi její specifické fonetické rysy patří hláska /ř/, která je pro cizince často obtížně vyslovitelná.

První písemné doklady o češtině pocházejí z 12. století, ačkoli jako samostatný jazyk se z praslovanštiny začala vydělovat již na konci 10. století. O její kodifikaci a rozvoj pečuje Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky.

⏳ Historie

Vývoj českého jazyka se dělí do čtyř hlavních období: pračeština, stará čeština, střední čeština a nová čeština.

Pračeština (10. – 13. století)

Toto období je převážně předpísemné. Čeština se postupně odděluje od západních nářečí praslovanštiny. Zachovává si některé její prvky jako nosovky nebo jery. Prvními písemnými doklady jsou tzv. bohemika (česká jména v cizojazyčných textech) a glosy (české překlady vepsané do latinských rukopisů). Nejstarší známá česká věta pochází z počátku 13. století a je připsána do zakládací listiny litoměřické kapituly.

Stará čeština (14. – 15. století)

Ve 14. století se čeština plně prosazuje jako spisovný jazyk v literatuře i v úředním styku, zejména za vlády Karla IV., který nechal pořídit první kompletní překlad Bible do češtiny. V tomto období vznikají významná literární díla jako Alexandreida. Na přelomu 14. a 15. století dochází k významné reformě pravopisu, spojené s dílem Jana Husa. V traktátu De orthographia bohemica je navržen diakritický pravopis, který nahradil dosavadní nepraktický spřežkový pravopis a zavedl rozlišovací znaménka – tečku (později háček) pro měkké souhlásky a čárku pro dlouhé samohlásky.

Střední čeština (16. – 18. století)

Období humanismu (16. a počátek 17. století) je zlatým věkem češtiny, která dosahuje vysoké úrovně. Vzorem spisovného jazyka se stává Bible kralická (1579–1594), šestidílný překlad pořízený Jednotou bratrskou. Tento jazyk, označovaný jako veleslavínská čeština, a tzv. bratrský pravopis ovlivnily normu spisovné češtiny na staletí. Po bitvě na Bílé hoře (1620) dochází v období baroka k úpadku. Nucená emigrace nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský) a postupné zavedení němčiny jako druhého úředního jazyka omezily funkci češtiny. Jazyk přežíval především na venkově, což vedlo k velké diferenciaci nářečí.

Nová čeština (od konce 18. století po současnost)

Na konci 18. století začíná proces národního obrození, jehož cílem byla záchrana a obnova českého jazyka. Klíčovými osobnostmi byli Josef Dobrovský, autor podrobné mluvnice navazující na humanistickou češtinu, a Josef Jungmann, který svým pětidílným Slovníkem česko-německým (1834–1839) zásadně obohatil slovní zásobu. Během 19. století se čeština opět stala plnohodnotným jazykem vědy, umění i administrativy. Ve 20. století docházelo k postupné modernizaci, sbližování spisovného jazyka s mluvenou řečí a k dalším pravopisným reformám, z nichž poslední významnější proběhla v roce 1993.

🗺️ Geografické rozšíření a nářečí

Čeština je primárně jazykem obyvatel České republiky. Vlivem několika vln emigrace se však rozšířila i do zahraničí. Největší komunity českých mluvčích mimo ČR žijí na Slovensku, v USA (zejména Texas, Nebraska), Kanadě, Německu, Rakousku a v menší míře v dalších zemích jako Rumunsko, Srbsko nebo Chorvatsko.

Český národní jazyk se dělí na několik útvarů. Vedle spisovné češtiny existují i nespisovné formy, především obecná čeština, což je interdialekt používaný v Čechách a postupně se šířící i na Moravu.

Tradiční nářečí se dělí do čtyř hlavních skupin:

Česká nářeční skupina: Zahrnuje podskupinu středočeskou, jihozápadočeskou a severovýchodočeskou. Charakteristickým znakem je změna ý > ej (mlejn) a ú > ou (mouka).
Středomoravská (hanácká) nářeční skupina: Typická je změna ý > é (mlén) a ú > ó (móka).
Východomoravská (moravskoslovenská) nářeční skupina: Zachovává původní hlásky ý a ú (mlýn, múka).
Slezská (lašská) nářeční skupina: Dochází zde ke krácení samohlásek (młyn, muka).

Vlivem médií a mobility obyvatelstva se rozdíly mezi nářečími postupně stírají.

✍️ Gramatika a pravopis

Čeština je flektivní jazyk, což se projevuje bohatým systémem ohýbání slov.

Morfologie

Skloňování: Čeština rozlišuje 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), 2 čísla (jednotné a množné) a 3 rody (mužský, ženský, střední). Jména se skloňují podle různých vzorů.
Časování: Slovesa vyjadřují osobu, číslo, čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací) a rod (činný a trpný). Důležitou kategorií je vid (dokonavý a nedokonavý).

Slovosled

Slovosled je v češtině velmi volný a je řízen především aktuálním větným členěním, tedy kontextem a důrazem. Základní, neutrální slovosled je typu SVO (podmět-přísudek-předmět).

Pravopis

Současný český pravopis je diakritický a je založen na několika principech:

Fonologický princip: Jednomu fonému odpovídá jedno písmeno (grafém). Uplatňuje se například při psaní s/z na začátku slov (sbor/zbor).
Morfologický princip: Zachovává psanou podobu morfémů bez ohledu na změny ve výslovnosti (např. psaní d ve slově led [let]).
Historický princip: Odráží dřívější stav jazyka, což je nejzřetelnější v psaní i/y ve vyjmenovaných slovech.

🗣️ Slovní zásoba a zajímavosti

Slovní zásoba češtiny je převážně slovanského původu. Během historie byla ovlivněna hlavně latinou a němčinou, v novější době pak angličtinou. Celkový počet slov se odhaduje na více než 250 000. Aktivní slovní zásoba dospělého člověka čítá přibližně 3 000 až 10 000 slov, zatímco pasivní zásoba (slova, kterým rozumí) je třikrát až šestkrát větší.

Česká slova ve světě

Čeština dala světu několik mezinárodně známých slov. Patří mezi ně:

Robot: Poprvé použito Karlem Čapkem v divadelní hře R.U.R., ačkoliv slovo samotné vymyslel jeho bratr Josef Čapek.
Pistole: Odvozeno od husitské palné zbraně píšťala.
Dolar: Pochází z německého Thaler, což je zkrácenina názvu Joachimsthaler (jáchymovský), podle stříbrných mincí ražených v Jáchymově.
Polka: Název tance, který se rozšířil po celém světě.

Jazykové hříčky a rekordy

Nejdelší slovo: Uměle tvořená slova mohou být velmi dlouhá. Mezi nejdelší patří například nejzdevětadevadesáteronásobitelnějšího (38 písmen).
Slova bez samohlásek: Čeština je známá slovy složenými pouze ze souhlásek, jako čtvrthrst (9 písmen) nebo větou Strč prst skrz krk.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si jazyk jako obrovskou stavebnici. Každý národ má svou vlastní, s trochu jinými kostičkami a pravidly, jak je skládat. Česká stavebnice, čeština, patří do velké rodiny "slovanských" stavebnic, takže je podobná třeba té polské nebo slovenské. S tou slovenskou je si tak podobná, že si její stavitelé navzájem bez problémů rozumí, jako by stavěli skoro ze stejných dílků.

Co je na naší české stavebnici zvláštní?

Háčky a čárky: Nad písmenka si dáváme speciální znaménka (diakritiku), která mění jejich výslovnost. Například z obyčejného "c" uděláme pomocí háčku "č". Je to jako mít speciální barevné nálepky na kostičky, které říkají: "Tuhle vyslov jinak!"
Pohyblivá věta: Zatímco třeba v angličtině musíte věty skládat v přesném pořadí (jako když stavíte zeď a cihly musí jít jedna na druhou), v češtině můžeme slova ve větě hodně přehazovat a stále bude dávat smysl. Můžeme říct "Pavel čte knihu", "Knihu čte Pavel" i "Čte Pavel knihu" a všichni pochopí. Je to, jako by naše kostičky měly magnetky a držely pohromadě, i když je proházíme.
Sedm pádů: Tohle je pro cizince asi nejtěžší. Podle toho, jakou roli hraje slovo ve větě, měníme jeho konec. Říkáme "vidím pána", ale jdeme "s pánem". Je to jako byste museli na kostičku "pán" nasadit pokaždé jinou koncovku podle toho, co zrovna dělá.
Zvuk Ř: Máme jedno písmenko, které skoro nikdo jiný na světě neumí vyslovit. Je to naše specialita, taková unikátní kostička, kterou v jiných stavebnicích nenajdete.

Stručně řečeno, čeština je kreativní a flexibilní jazyk s bohatou historií. Je jako propracovaná stavebnice, která sice vyžaduje trochu cviku, ale umožňuje stavět velmi pestré a zajímavé věci.

Zdroje

Vývoj českého pravopisu - IS MUNI Čeština - Wikipedia Čeština – základní fakta o jazyce - sochorek.cz Dějiny češtiny - Wikipedia Slovní zásoba - Wikipedia Česká gramatika - Wikipedia Nářečí češtiny - Wikipedia Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky - Wikipedia Čeština - Presto.cz Historie - ČEŠTINA Slovní zásoba v českém jazyce - Pravopisně.cz Nejdelší české slovo - Krcmic.cz Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky - Yin.cz Češtinářská nej... - icestina.cz Staletý souboj češtiny - Alík.cz Čeština dala světu slova robot, pistole, dolar, houfnice nebo chřipka. - Vlast.cz Kolik celkem znáte českých slov? Víme, jak je na tom průměrný Čech! | Radiožurnál Nejkratší a nejdelší slova v češtině - Radio Prague International Česky se domluvíte i ve světě! - ČeskoTurecko.cz