Taktika spálené země

Rozbalit box

Obsah boxu

Taktika spálené země
Soubor:Retreat from Moscow.jpg
Ústup z Moskvy od Adolpha Northena. Napoleonův katastrofální ústup z Ruska v roce 1812 je nejznámějším příkladem úspěšné obranné taktiky spálené země.
Typ	Vojenská strategie / taktika
Související	Totální válka, Válečný zločin, Logistika, Opotřebovávací válka

Taktika spálené země je vojenská strategie, jejímž cílem je zničit cokoliv, co by mohlo být užitečné pro nepřítele, ať už při postupu nebo ústupu přes dané území. [1] Zahrnuje systematickou destrukci zdrojů, jako jsou potraviny, úroda na polích, hospodářská zvířata, dopravní infrastruktura (mosty, železnice), komunikační sítě a průmyslové podniky. Ačkoliv je nejčastěji spojována s ustupující armádou, která ničí vlastní území, aby zabránila postupujícímu nepříteli v jeho využití, může být použita i útočící armádou k terorizování a podrobení si civilního obyvatelstva. [2] Jedná se o jednu z nejbrutálnějších a nejstarších forem válčení, která stírá hranici mezi bojujícími a civilisty a jejímž cílem je zlomit logistickou i morální páteř protivníka.

🔬 Brutální logika: Útok na žaludek armády

Základní myšlenka taktiky spálené země je prostá a vychází z Clausewitzova konceptu "tření" ve válce. Každá armáda v poli je závislá na nepřetržitém přísunu zásob – jídla, krmiva pro koně, munice a dalších materiálů. Generál Napoleon Bonaparte to shrnul slavným výrokem: "Armáda pochoduje na svém žaludku." [3] Taktika spálené země útočí přímo na tuto logistickou tepnu.

Cílem není primárně zabíjet nepřátelské vojáky v bitvě, ale vytvořit pro ně neobyvatelné, pusté prostředí, ve kterém nemohou přežít. Postupující armáda, která nemůže rekvírovat jídlo z místních zdrojů, musí veškeré zásoby složitě a pomalu dovážet ze zázemí. Její postup se zpomaluje, vojáci trpí hladem a nemocemi a morálka klesá. Ustupující armáda tak mění samotnou zemi v mocnou zbraň, která bojuje za ni. Jde o krajní formu opotřebovávací války, kde čas a vzdálenost pracují proti vetřelci.

📜 Historické kořeny: Od Skythů po středověk

Používání této taktiky je doloženo již od nejstarších zaznamenaných konfliktů.

Skythové a perská invaze

Jeden z prvních a nejlépe zdokumentovaných příkladů pochází od antického historika Hérodota, který popsal invazi perského krále Dáreia I. do Skythie (přibližně 513 př. n. l.). Kočovní Skythové se vyhýbali otevřené bitvě s mnohem početnější perskou armádou. Místo toho zvolili strategii nekonečného ústupu do rozlehlých stepí. Během ústupu systematicky ničili vše za sebou – zasypávali studny, vypalovali pastviny a ničili úrodu. [4] Dáreiova obrovská armáda, neschopná donutit nepřítele k bitvě a trpící nedostatkem vody a potravin, byla nakonec vyčerpáním donucena k potupnému ústupu, aniž by dosáhla jakéhokoliv strategického cíle.

Římané a středověké "Chevauchée"

Taktiku spálené země hojně využívaly i římské legie, avšak spíše v ofenzivní podobě. Během svých tažení, například v Galii, Julius Caesar systematicky ničil úrodu a vypaloval vesnice, aby podlomil schopnost galských kmenů vést válku a přinutil je ke kapitulaci. [5] Ve středověké Evropě se podobná taktika stala standardní součástí válčení pod názvem chevauchée. Jednalo se o rychlé a brutální nájezdy jízdy hluboko do nepřátelského území, jejichž cílem nebylo obsadit území, ale plenit, vypalovat vesnice a ničit úrodu. Smyslem bylo oslabit ekonomickou základnu nepřítele a demoralizovat jeho obyvatelstvo. [6] Jeden z nejbrutálnějších příkladů uplatnil Vilém I. Dobyvatel během svého "Drancování severu" (Harrying of the North) v letech 1069-1070, kdy po potlačení povstání v severní Anglii nařídil totální zničení oblasti. Výsledkem byl masivní hladomor, který si vyžádal přes 100 000 obětí a region se z této devastace vzpamatovával po generace. [7] Podobnou strategii používal i Robert Bruce během skotských válek za nezávislost proti Angličanům.

🔥 Moderní éra: Totální válka a systematická destrukce

Zatímco v minulosti byla taktika spálené země často improvizovaným a lokálním jevem, s nástupem masových armád v 19. a 20. století se stala promyšlenou a systematickou součástí totální války. Cílem již nebylo jen dočasně narušit zásobování, ale kompletně zničit ekonomickou a průmyslovou kapacitu nepřítele vést válku.

Napoleonovo ruské fiasko (1812)

Nejlegendárnějším příkladem úspěšné obranné taktiky spálené země je katastrofální tažení Napoleona Bonaparta do Ruska v roce 1812. Když Napoleonova Grande Armée, největší evropská armáda své doby čítající přes 600 000 mužů, vtrhla do Ruska, ruská armáda pod velením maršála Kutuzova se vyhýbala rozhodující bitvě. [8] Místo toho Rusové zvolili strategii nekonečného ústupu hluboko do své rozlehlé země. Během ústupu ničili vše, co nemohli odvézt – vypalovali pole, vesnice i města, aby za sebou zanechali jen pustinu.

Vrcholem této strategie bylo opuštění a následné zapálení Moskvy krátce poté, co ji Napoleon obsadil. [9] Napoleon tak dobyl hlavní město, ale našel jen vyhořelé ruiny bez zásob, bez možnosti ubytování a bez jakékoliv naděje na uzavření míru s carem. S příchodem kruté ruské zimy byla jeho obrovská armáda, trpící hladem, mrazem a neustálými útoky partyzánů, donucena k jednomu z nejničivějších ústupů v dějinách. Z původní invazní armády se zpět do Evropy vrátilo jen zdecimované torzo. Ruská zima a "generál Bláto" jsou často uváděny jako příčiny porážky, ale byla to právě systematická taktika spálené země, která vytvořila podmínky pro jejich smrtící účinek. [10]

Americká občanská válka: Shermanův pochod k moři

V ofenzivní podobě byla tato strategie dovedena k děsivé dokonalosti generálem Unie Williamem Tecumsehem Shermanem během Americké občanské války. Jeho slavný Shermanův pochod k moři v roce 1864 byl zaměřen na podlomení schopnosti a vůle Jihu vést válku. [11] Shermanova armáda táhla Georgií od Atlanty k pobřeží a v 100 km širokém pásu ničila vše, co mělo jakoukoliv ekonomickou nebo vojenskou hodnotu – železnice (kolejnice byly ohýbány kolem stromů do tzv. "Shermanových kravat"), mosty, farmy, bavlníkové plantáže a továrny. [12] Sherman to shrnul slovy: "Musíme donutit k pocitu tvrdé ruky války nejen jejich organizované armády, ale i jejich lid." Jeho cílem bylo zničit materiální i psychologické zázemí Konfederace. Ačkoliv byla tato kampaň mimořádně brutální, je z vojenského hlediska považována za mistrovský kousek, který zásadně urychlil konec války. [13]

Druhá světová válka a Vietnamská válka

Ve 20. století dosáhla taktika spálené země svého nejmasivnějšího a nejhrůznějšího uplatnění. Během invaze do Sovětského svazu v roce 1941 nařídil Josif Vissarionovič Stalin při ústupu Rudé armády totální destrukci veškeré infrastruktury a zdrojů, aby nepadly do rukou postupujícího Wehrmachtu. [14] Naopak, při svém ústupu z okupovaných území na východní frontě v letech 1943-44 prováděly německé jednotky systematickou politiku "vytváření pouště" (Verbrannte Erde), ničily průmysl, zemědělskou půdu a celá města. [15] Podobně, během války ve Vietnamu používala americká armáda herbicidy, jako byl Agent Orange, k ničení džungle a úrody, aby zbavila partyzány Vietkongu krytu a zdrojů potravy. [16]

⚖️ Právní status a moderní konflikty

Systematické ničení civilní infrastruktury a zdrojů nezbytných pro přežití obyvatelstva je dnes podle mezinárodního práva považováno za válečný zločin. Ženevské úmluvy z roku 1977 (Dodatkový protokol I) výslovně zakazují útoky na objekty nepostradatelné pro přežití civilního obyvatelstva, jako jsou zásoby potravin, zemědělské oblasti nebo zdroje pitné vody. [17]

Přesto se s touto taktikou setkáváme i v moderních konfliktech. Během války v Zálivu v roce 1991 zapálily ustupující irácké jednotky přes 600 kuvajtských ropných vrtů, což způsobilo obrovskou ekologickou katastrofu. [18] V současné době je tato taktika pozorována v konfliktech, kde jedna strana usiluje o totální zničení schopnosti druhé strany fungovat, jako například během ruské invaze na Ukrajinu, kde dochází k cíleným útokům na energetickou a zemědělskou infrastrukturu.

🔬 Pro laiky

Představte si, že váš dům napadla armáda mravenců. Můžete s nimi bojovat jednoho po druhém, ale je jich příliš mnoho. Taktika spálené země je jako vzít a zničit všechno jídlo, vodu a cesty, které k vašemu domu vedou. Mravenci sice stále budou chtít útočit, ale po cestě nenajdou žádné drobky, žádnou vodu, a nakonec dorazí (pokud vůbec) tak vyčerpaní a hladoví, že už nebudou mít sílu bojovat.

• Obranná verze (Ruské tažení 1812): Když Napoleonova obrovská armáda vtrhla do Ruska, ruská armáda před ní jen ustupovala. Ale kamkoliv ustoupila, spálila za sebou pole, vesnice a otrávila studny. Napoleonovi vojáci tak pochodovali pustinou, neměli co jíst, jejich koně neměli co žrát, a když dorazili do Moskvy, našli ji v plamenech. Hladová a vyčerpaná armáda pak byla zničena krutou ruskou zimou. Rusové v podstatě nechali svou vlastní zemi a počasí, aby porazily nepřítele za ně.

• Útočná verze (Americká občanská válka): Generál Sherman během občanské války se svou armádou pochodoval nepřátelským územím a nařídil ničit naprosto vše – železnice, farmy, továrny. Jeho cílem bylo zničit nejen nepřátelskou armádu, ale i celé její zázemí. Chtěl, aby lidé na jihu pocítili válku tak tvrdě, že by ztratili veškerou chuť v ní pokračovat.

Je to jedna z nejkrutějších vojenských taktik, protože nejvíce postihuje civilní obyvatelstvo, které přichází o domovy a zdroje obživy. Právě proto je dnes podle mezinárodních zákonů považována za válečný zločin.