Absolutismus: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 11. 2025, 21:24

Rozbalit box

Obsah boxu

Absolutismus (z latinského absolutus – „osvobozený“, „úplný“) je forma vlády, v níž jedna osoba, typicky monarcha, drží veškerou státní moc, která není omezena žádnými zákony, ústavou ani jinými institucemi. Tato forma vlády dosáhla svého vrcholu v Evropě v 17. a 18. století. Absolutistický panovník se opírá o centralizovaný státní aparát (byrokracii), stálou armádu a často i státní církev, a svou legitimitu odvozuje z teorie o božském původu své moci. Klasickým příkladem je vláda Ludvíka XIV. ve Francii, známého jako "Král Slunce".

👑 Charakteristické rysy

Absolutistický stát se vyznačuje několika klíčovými prvky, které ho odlišují od jiných forem monarchie:

Centralizace moci: Veškerá moc je soustředěna v rukou panovníka, který rozhoduje o zákonech, válce, míru i hospodářství. Dochází k oslabování vlivu tradičních mocenských center, jako byla šlechta, církev a stavovské sněmy.
Byrokracie: Panovník si buduje rozsáhlý a profesionální úřednický aparát, který je mu přímo podřízen. Tito úředníci prosazují jeho vůli na celém území státu a zajišťují výběr daní.
Stálá armáda: Na rozdíl od středověkých lenních vojsk buduje absolutistický stát stálou, profesionální armádu, která je financována státem a je loajální výhradně panovníkovi. Slouží jako nástroj moci uvnitř i vně státu.
Státní kontrola hospodářství: Ekonomickou doktrínou absolutismu byl merkantilismus. Stát aktivně zasahoval do ekonomiky, podporoval export, omezoval import cly a snažil se hromadit drahé kovy.
Božské právo králů: Legitimizace moci panovníka byla založena na myšlence, že svou moc obdržel přímo od Boha a je zodpovědný pouze jemu, nikoli svým poddaným.
Jednotná státní církev: Panovník usiloval o náboženskou jednotu v zemi a často kontroloval církev, která se stala oporou jeho moci. Příkladem je zrušení Ediktu nantského ve Francii.

思想 Teoretické základy

Absolutismus nebyl jen politickou praxí, ale opíral se i o práce několika významných politických filozofů:

Jean Bodin (1530–1596): Tento francouzský právník ve svém díle Šest knih o státu definoval koncept suverenity jako absolutní, trvalé a nedělitelné moci ve státě. Ačkoliv panovník stojí nad zákony, které sám vydává, je podle Bodina stále vázán božským a přirozeným právem.
Thomas Hobbes (1588–1679): Anglický filozof ve svém slavném spise Leviathan argumentoval, že absolutní moc je nezbytná pro odvrácení chaosu a "války všech proti všem", což je přirozený stav lidstva. Lidé se podle něj prostřednictvím společenské smlouvy vzdávají svých svobod ve prospěch suveréna, který jim na oplátku zajistí mír a bezpečí.
Jacques-Bénigne Bossuet (1627–1704): Francouzský biskup a dvorní kazatel Ludvíka XIV. byl hlavním teoretikem božského práva králů. Tvrdil, že královská moc pochází přímo od Boha, a proto je vzpoura proti králi vzpourou proti Bohu samotnému.

🌍 Historické příklady

Absolutismus se v Evropě projevil v různých formách a s různou intenzitou.

Francie: Francie za vlády Bourbonů, zejména Ludvíka XIV. (1643–1715), je považována za archetyp absolutistické monarchie. Jeho výrok "Stát jsem já" (L'état, c'est moi) dokonale vystihuje podstatu tohoto systému. Symbolem jeho moci se stal velkolepý zámek ve Versailles, kam soustředil šlechtu, aby ji měl pod kontrolou.
Španělsko: Absolutistické tendence se projevovaly již za vlády Filipa II. v 16. století, který vybudoval silný byrokratický aparát a prosazoval přísnou katolickou politiku.
Rusko: V Rusku zavedli formu absolutismu, známou jako samoděržaví, Petr I. Veliký a Kateřina II. Veliká. Využívali svou neomezenou moc k radikální modernizaci a expanzi říše.
Prusko a Habsburská monarchie: V těchto státech se v 18. století rozvinula specifická forma známá jako osvícenský absolutismus.

💡 Osvícenský absolutismus

Osvícenský absolutismus je variantou absolutismu, která se objevila v druhé polovině 18. století pod vlivem myšlenek osvícenství. Panovník se již nepovažoval jen za vládce z boží milosti, ale za "prvního služebníka státu". Svou absolutní moc využíval k prosazování reforem s cílem modernizovat a posílit stát a zlepšit život poddaných.

Mezi hlavní osvícenské panovníky patřili:

Fridrich II. Veliký v Prusku, který zavedl reformy v soudnictví a podporoval náboženskou toleranci.
Marie Terezie a její syn Josef II. v habsburské monarchii. Jejich reformy zahrnovaly zavedení povinné školní docházky, soupis půdy (tereziánský katastr), zrušení nevolnictví a vydání Tolerančního patentu.
Kateřina II. Veliká v Rusku, která se pokoušela o reformu právního systému a podporovala umění a vědu.

Tyto reformy byly prováděny "shora", bez účasti lidu, a jejich cílem bylo především posílení státu, nikoli zavedení demokracie.

📉 Úpadek a konec

Absolutismus začal upadat na konci 18. století pod tlakem nových myšlenek a společenských změn.

Vliv osvícenství: Filozofové jako John Locke, Montesquieu (teorie dělby moci) a Jean-Jacques Rousseau (teorie suverenity lidu) zpochybnili samotné základy absolutistické vlády.
Vzestup měšťanstva: Hospodářsky sílící měšťanstvo (buržoazie) se stále více dožadovalo politických práv a podílu na moci.
Finanční krize: Nákladný život královských dvorů a neustálé války vedly k obrovskému zadlužení mnoha států, což si vynutilo snahy o zdanění privilegovaných vrstev (šlechty a duchovenstva), které se tomu bránily.

Klíčovou událostí, která symbolizovala konec absolutismu, byla Velká francouzská revoluce v roce 1789. Pád Bastily znamenal pád symbolu královské zvůle a revoluce nakonec vedla ke svržení monarchie a nastolení republiky. Během 19. století byl absolutismus ve většině Evropy nahrazen konstitučními monarchiemi nebo republikami.

V současnosti (2025) existuje na světě jen několik absolutních monarchií, například Saúdská Arábie, Omán, Brunej a Vatikán.

👶 Pro laiky: Absolutismus jako neomezený vládce hry

Představte si, že hrajete velkou deskovou hru, která se jmenuje "Království". V této hře je jeden hráč, který je Král, a všichni ostatní jsou jeho poddaní.

Král má absolutní moc: V absolutismu je to, jako by Král mohl kdykoliv měnit pravidla hry. Nemusí se nikoho ptát. Může říct: "Odteď se platí dvojnásobné daně," nebo "Tato figurka musí jít do vězení," a všichni to musí poslechnout. Nemá nad sebou žádnou "herní radu" (parlament) ani "pravidlovou knížku" (ústavu), která by ho omezovala.
Všichni pracují pro Krále: Král si najme spoustu pomocníků (úředníků), kteří po celém herním plánu dohlížejí na to, aby se dodržovala jeho pravidla a vybíraly peníze do jeho pokladny. Má také svou vlastní armádu figurek, které poslouchají jen jeho a chrání jeho hrad.
Král tvrdí, že ho vybral "Tvůrce hry": Aby všichni jeho moc uznávali, Král říká, že ho do role vládce vybral samotný "Tvůrce hry" (Bůh). Jít proti Králi je tedy jako jít proti samotným pravidlům vesmíru.
Osvícený absolutismus: Pak se objeví nová verze Krále. Přečetl si knížky o tom, jak být lepším hráčem a jak udělat "Království" úspěšnější. Stále mění pravidla sám, ale teď je mění tak, aby se všem (trochu) lépe dařilo – staví nové cesty, lepší školy pro figurky a zjednodušuje pravidla obchodu. Dělá to proto, aby jeho "Království" bylo silnější a bohatší než sousední království. Pořád je to ale on, kdo má veškerou moc.

Konec hry přišel, když se ostatní hráči (poddaní) naštvali, řekli, že už nechtějí, aby jeden hráč rozhodoval o všem sám, a společně ho svrhli. Tím začala nová hra, kde si pravidla tvořili všichni dohromady – to je jako demokracie.

Zdroje