Albánie

Rozbalit box

Obsah boxu

Albánie, plným názvem Albánská republika (albánsky Republika e Shqipërisë), je stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Sousedí s Černou Horou na severozápadě, Kosovem na severovýchodě, Severní Makedonií na východě a Řeckem na jihu. Její západní pobřeží omývá Jaderské moře a jihozápadní Jónské moře.

Albánie je zemí s naprosto unikátní historií a kulturou, která ji odlišuje od jejích slovanských a řeckých sousedů. Její obyvatelé jsou potomky starověkých Ilyrů a hovoří izolovaným jazykem, který netvoří větev s žádným jiným v Evropě. Její moderní dějiny jsou poznamenány pěti sty lety osmanské nadvlády, krátkou nezávislostí a především téměř půlstoletím brutální komunistické diktatury a dobrovolné izolace od zbytku světa, která z ní učinila "Severní Koreu Evropy". Po pádu komunismu prošla dramatickou transformací a dnes je kandidátskou zemí Evropské unie a rychle se rozvíjející turistickou destinací.

📜 Historické kořeny a boj o přežití

Starověcí Ilyrové – Původ národa

Na rozdíl od většiny národů na Balkáně, které jsou slovanského původu, Albánci odvozují svůj původ od starověkých Ilyrů, indoevropského národa, který obýval západní část Balkánského poloostrova dávno před příchodem Řeků, Římanů a Slovanů. Tento starobylý původ je základem albánské národní identity a vysvětluje unikátnost albánského jazyka, který je považován za potomka zaniklé ilyrštiny. V průběhu starověku se na pobřeží zakládaly řecké kolonie a celé území bylo později pohlceno Římskou říší. I pod římskou nadvládou si však horské ilyrské kmeny uchovaly svůj jazyk a specifickou kulturu. Po rozdělení Římské říše připadlo území Byzantské říši.

Skanderbeg – Národní hrdina a symbol odporu

Klíčovou postavou a největším hrdinou albánských dějin je Gjergj Kastrioti, známý jako Skanderbeg. V 15. století, v době, kdy Osmanská říše expandovala na Balkán, se tento šlechtic, původně vychovaný jako rukojmí na osmanském dvoře, vrátil do své vlasti a postavil se do čela albánského povstání.

V roce 1444 založil Ligu z Lezhë, spojenectví albánských knížat, a po neuvěřitelných 25 let vedl úspěšný partyzánský boj proti mnohonásobně silnějším osmanským armádám. Jeho statečnost a vojenský génius mu vynesly obdiv po celé Evropě a titul Athleta Christi (Atlet Kristův) od papeže. Ačkoliv po jeho smrti v roce 1468 odpor postupně slábl a Albánie byla nakonec plně pohlcena Osmanskou říší, Skanderbeg se stal věčným symbolem albánského boje za svobodu a nezávislost. Jeho červená vlajka s černým dvouhlavým orlem je dodnes státní vlajkou Albánie.

Pět století pod osmanskou nadvládou

Následovalo téměř pět století osmanské nadvlády (cca 1479–1912), která hluboce ovlivnila albánskou společnost.

• Islamizace: Většina Albánců během tohoto období přestoupila na islám, často z pragmatických důvodů, aby získali lepší společenské postavení a vyhnuli se vyšším daním uvaleným na křesťany. Významné katolické a ortodoxní menšiny si však svou víru uchovaly, což položilo základ pro pozdější náboženskou toleranci.
• Uchování identity: Navzdory islamizaci a osmanské správě si Albánci, zejména v odlehlých a nepřístupných horských oblastech na severu, uchovali svůj jazyk, zvyky a tradiční právní systém známý jako Kanun.
• Národní obrození (Rilindja Kombëtare): V 19. století, podobně jako u jiných balkánských národů, zesílilo i v Albánii národní hnutí. Jeho cílem bylo kodifikovat albánský jazyk, založit albánské školy a nakonec dosáhnout politické autonomie. Toto úsilí vyvrcholilo povstáním v roce 1912, které vedlo k vyhlášení nezávislosti.

💥 Bouřlivé 20. století a éra Envera Hoxhy

Dvacáté století bylo pro Albánii obdobím nestability, cizích invazí a především jedné z nejbizarnějších a nejkrutějších diktatur v moderní evropské historii.

Nezávislost a monarchie

Albánie vyhlásila nezávislost na Osmanské říši 28. listopadu 1912 ve městě Vlora. Křehký nový stát byl však okamžitě vtažen do chaosu balkánských válek a první světové války, během níž bylo jeho území okupováno několika armádami. Po válce se země potýkala s politickou nestabilitou, která vyvrcholila v roce 1928, kdy se tehdejší prezident Ahmet Zogu prohlásil králem jako Zog I.. Jeho autoritářská vláda se snažila o modernizaci země, ale Albánie se stále více dostávala pod vliv fašistické Itálie. Tento vliv vyvrcholil v dubnu 1939, kdy Itálie Albánii vojensky obsadila a král Zog uprchl ze země.

Vzestup komunistů a Enver Hoxha

Během druhé světové války se v Albánii zformovalo silné partyzánské hnutí proti italským a později německým okupantům. Dominantní silou se v tomto odboji stala Komunistická strana Albánie, vedená charismatickým, ale paranoidním a krutým intelektuálem Enverem Hoxhou (čteno Hodža). S podporou jugoslávských komunistů se Hoxhovým partyzánům podařilo na konci roku 1944 osvobodit zemi bez přímé intervence sovětské armády. To Hoxhovi poskytlo silnou legitimitu a umožnilo mu rychle zkonsolidovat moc a eliminovat veškerou politickou opozici.

Albánie jako "Severní Korea Evropy" (1945–1991)

Následovalo téměř půl století stalinistické diktatury, která z Albánie učinila nejvíce izolovanou a represivní zemi v Evropě. Hoxhův režim byl definován několika klíčovými pilíři:

1. Totální mezinárodní izolace

Hoxha byl posedlý myšlenkou, že Albánie musí bránit "čistý" marxismus-leninismus proti všem vnějším nepřátelům. To vedlo k postupnému zpřetrhání vazeb se všemi spojenci:

• Roztržka s Jugoslávií (1948): Po rozkolu mezi Titem a Stalinem Hoxha obvinil Jugoslávii z revizionismu a zpřetrhal s ní veškeré styky.
• Roztržka se Sovětským svazem (1961): Po destalinizaci, kterou zahájil Nikita Chruščov, Hoxha obvinil SSSR ze zrady stalinismu a Albánie se stala jediným evropským spojencem maoistické Číny.
• Roztržka s Čínou (1978): Po smrti Mao Ce-tunga a sblížení Číny s USA Hoxha obvinil i Čínu ze zrady a Albánie se uzavřela do naprosté, totální izolace. Stala se jedinou zemí na světě, která neměla žádné oficiální spojence.

2. Bunkerizace a paranoia

Hoxha byl přesvědčen, že Albánii hrozí bezprostřední invaze ze strany USA, SSSR, Jugoslávie i zbytku světa. Tato paranoia vedla k absurdnímu a ekonomicky zničujícímu projektu bunkerizace země. Po celé Albánii, od pláží až po vrcholky hor, bylo postaveno odhadem 170 000 až 750 000 malých betonových bunkrů, které měly sloužit k partyzánské obraně. Tyto bunkry se staly trvalým a bizarním symbolem Hoxhovy éry.

3. Kult osobnosti a represe

Režim byl postaven na extrémním kultu osobnosti Envera Hoxhy. Jeho portréty visely všude a jeho spisy byly povinnou četbou. Jakýkoliv projev nesouhlasu byl brutálně potlačen tajnou policií Sigurimi. Tisíce lidí byly popraveny nebo zemřely v pracovních táborech.

4. První ateistický stát na světě

V roce 1967 Hoxha prohlásil Albánii za první ateistický stát na světě. Veškeré náboženské praktiky byly zakázány, kostely a mešity byly zničeny nebo přeměněny na sklady a sportovní haly. Duchovní byli pronásledováni, vězněni nebo popravováni. Tento krok měl za cíl zcela vymýtit náboženství z albánské společnosti a nahradit ho komunistickou ideologií.

Po Hoxhově smrti v roce 1985 se režim ještě několik let udržel u moci pod vedením jeho nástupce Ramize Alii. Pád Berlínské zdi a vlna revolucí ve východní Evropě však nakonec dorazily i do Albánie. Po masových studentských protestech na konci roku 1990 byl komunistický režim donucen povolit pluralitní systém a v roce 1991 se konaly první svobodné volby. Tím skončila jedna z nejtemnějších kapitol evropské historie 20. století.

Transition: Postkomunistická transformace a politika

Pád komunismu v roce 1991 neznamenal pro Albánii okamžitý příchod stability a prosperity. Naopak, země se ponořila do chaotického a bolestivého období transformace, které bylo poznamenáno ekonomickým kolapsem, sociálními nepokoji a politickou polarizací.

Kolaps pyramidových her a anarchie (1997)

Devadesátá léta byla pro mnoho Albánců obdobím naivního a neregulovaného kapitalismu. Ztělesněním tohoto chaosu se stal masivní růst pyramidových her (ponziho schémat). Tyto fondy slibovaly nereálně vysoké, až dvouciferné měsíční úroky a přilákaly investice odhadem až od dvou třetin albánských rodin. Mnozí lidé prodali své domy a veškerý majetek, aby mohli investovat.

Na začátku roku 1997 tento systém nevyhnutelně zkolaboval. Statisíce lidí přišly o celoživotní úspory. Zklamání a hněv přerostly v celonárodní povstání. Lidé vyšli do ulic, rabovali vojenské sklady a země se propadla do stavu naprosté anarchie. Vláda ztratila kontrolu nad velkou částí území, které ovládly ozbrojené gangy a "výbory spásy". Pořádek musela nakonec obnovit mezinárodní vojenská intervence pod vedením Itálie (Operace Alba). Tato událost zanechala hluboké trauma v albánské společnosti a stala se symbolem selhání postkomunistického přechodu.

Válka v Kosovu a cesta k stabilitě

Dalším klíčovým momentem byla válka v sousedním Kosovu v letech 1998–1999. Albánie, ačkoliv sama chudá a nestabilní, otevřela své hranice a přijala téměř půl milionu kosovsko-albánských uprchlíků. Tím si získala obrovské mezinárodní uznání a stala se klíčovým spojencem NATO a Spojených států v regionu. Tato zkušenost urychlila její pro-západní směřování a v roce 2009 Albánie vstoupila do NATO.

Současný politický systém

Albánie je parlamentní republika.

• Prezident: Je hlavou státu, ale jeho role je převážně ceremoniální. Je volen parlamentem na pětileté funkční období.
• Vláda a parlament: Skutečnou výkonnou moc drží předseda vlády (premiér), který je obvykle lídrem nejsilnější strany v jednokomorovém Parlamentu (Kuvendi). Parlament má 140 poslanců volených na čtyřleté období.
• Politická scéna: Politická scéna je silně polarizovaná a po desetiletí jí dominují dvě hlavní strany, které jsou nástupci hlavních aktérů z počátku 90. let: Socialistická strana Albánie (Partia Socialiste, PS), která je nástupkyní komunistické strany, a Demokratická strana Albánie (Partia Demokratike, PD), která vznikla z antikomunistického hnutí. Politický boj mezi nimi je často velmi konfrontační a osobní. Současným dlouholetým premiérem je Edi Rama (PS).

Hlavními výzvami zůstávají všudypřítomná korupce a organizovaný zločin, které jsou vnímány jako největší překážka pro plnohodnotnou integraci země do Evropské unie.

📈 Ekonomika

Albánská ekonomika prošla od pádu komunismu radikální proměnou od centrálně plánovaného hospodářství k otevřené tržní ekonomice. Dnes patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky na Balkáně, ačkoliv stále čelí strukturálním problémům.

Pilíře ekonomiky

• Sektor služeb a turismus: Služby tvoří dominantní část HDP a jejich hlavní motor je rychle se rozvíjející cestovní ruch.
• Zemědělství: Stále zaměstnává velkou část populace, ale je málo produktivní a roztříštěné.
• Remitence: Ekonomika je extrémně závislá na penězích, které posílají domů Albánci pracující v zahraničí (tzv. remitence). Odhaduje se, že téměř 1,7 milionu Albánců žije mimo svou vlast, především v Itálii, Řecku a Německu. Tyto peníze jsou klíčovým zdrojem příjmů pro mnoho rodin a motorem spotřeby.

Energetika a nerostné suroviny

Albánie je téměř stoprocentně závislá na hydroenergetice. Kaskáda vodních elektráren na řece Drin pokrývá drtivou většinu spotřeby elektřiny. To činí zemi zranitelnou v obdobích sucha, ale zároveň jí dává potenciál pro export čisté energie. Země má také významné zásoby nerostných surovin, zejména chromu (je jedním z největších producentů v Evropě), mědi a ropy.

🇦🇱 Kultura, turismus a evropská budoucnost

Navzdory pohnuté historii si Albánie uchovala naprosto unikátní a svébytnou kulturu, která se stává jedním z hlavních lákadel pro rostoucí počet zahraničních návštěvníků. Její současné směřování je pak pevně ukotveno v aspiraci na plné členství v evropské rodině.

Jazyk – Ostrov v moři jazyků

Albánština (Shqip) je nejvýraznějším prvkem albánské identity. Jedná se o indoevropský jazyk, který však tvoří samostatnou, izolovanou větev a není blízce příbuzný s žádným jiným živým jazykem v Evropě. Je považován za potomka starověké ilyrštiny a jeho unikátnost je pro Albánce zdrojem velké národní hrdosti.

Kanun – Starobylý zákoník cti

Zejména v odlehlých horských oblastech na severu Albánie (ale i v Kosovu a Černé Hoře) přetrvával po staletí nepsaný soubor zvykového práva známý jako Kanun z Lekë Dukagjiniho.

• Princip: Kanun upravoval všechny aspekty života, od rodinných vztahů a dědictví až po řešení sporů. Jeho ústředními pilíři byly čest (besa) a pohostinnost.
• Krevní msta (Gjakmarrja): Nejznámějším a nejkontroverznějším prvkem Kanunu byl princip krevní msty, který ukládal rodině zabitého povinnost pomstít jeho smrt zabitím mužského člena rodiny vraha. Ačkoliv se tento zvyk v moderní době téměř vytratil, jeho stopy lze v mentalitě a sociálních strukturách severu stále nalézt.

Náboženská tolerance

Navzdory tomu, že většina Albánců (kolem 60 %) se hlásí k islámu (převážně sunnitskému a liberálnímu řádu Bektášíja), je země známá svou mimořádnou náboženskou tolerancí a harmonií. Významné menšiny tvoří katolíci (cca 10 %) na severu a pravoslavní (cca 7 %) na jihu.

• "Albánství je naše náboženství": Během národního obrození v 19. století bylo prosazováno heslo "náboženstvím Albánce je albánství" (Feja e Shqiptarit është Shqiptaria), které zdůrazňovalo, že národní identita je nadřazena náboženské příslušnosti. Tato myšlenka, spolu s brutálním zákazem náboženství za komunismu, vedla k vysoké míře sekularizace a vzájemného respektu mezi různými komunitami. Smíšená manželství mezi muslimy a křesťany jsou zcela běžná.

Turistický boom – "Poslední tajemství Evropy"

Po desetiletích izolace se Albánie v posledních letech stala jednou z nejrychleji rostoucích turistických destinací v Evropě, často označovanou jako "poslední neobjevené tajemství Evropy".

• Albánská riviéra: Pobřeží Jónského moře na jihu země nabízí nádherné, dosud nezastavěné pláže s tyrkysovou vodou, které jsou srovnávány s Řeckem nebo Itálií, ale za zlomek ceny. Letoviska jako Saranda, Ksamil a Himarë zažívají obrovský stavební boom.
• Albánské Alpy (Prokletije): Na severu země se nachází dramatické a divoké pohoří, které je rájem pro vysokohorskou turistiku. Trasy jako trek z Thethu do Valbony patří mezi nejkrásnější v Evropě.
• Historická města a archeologie: Albánie má tři památky na seznamu UNESCO: archeologický areál Butrint (starověké řecké a římské město), a historická centra měst Gjirokastër a Berat, proslulá svou unikátní osmanskou architekturou kamenných domů.

1. 1. 1. 🇪🇺 Evropská budoucnost ###

Od pádu komunismu je členství v Evropské unii strategickým cílem všech albánských vlád.

• Cesta do EU: Albánie oficiálně požádala o členství v roce 2009 a v roce 2014 získala status kandidátské země. Po letech odkladů byla v červenci 2022 konečně zahájena přístupová jednání.
• Výzvy: Cesta k plnoprávnému členství je však stále dlouhá. Země musí prokázat hmatatelné výsledky v klíčových oblastech, jako je reforma justice, boj proti korupci a organizovanému zločinu, a posílení právního státu.

🤔 Pro laiky: Čím je Albánie zvláštní?

Představte si zemi, která byla po téměř 50 let evropskou verzí Severní Koreje – zcela izolovaná od světa, ovládaná paranoidním diktátorem a posetá statisíci betonových bunkrů. A tato země se teď otevírá světu a stává se hitem pro turisty. 1. Je to země bunkrů: Komunistický diktátor Enver Hoxha byl tak posedlý strachem z invaze, že nechal po celé zemi postavit statisíce bunkrů. Dnes jsou všude – na plážích, v horách, ve městech. Místo obrany teď slouží jako kavárny, hotely nebo jen bizarní památníky minulosti. 2. Je to "jiný" Balkán: Na rozdíl od svých sousedů nejsou Albánci Slované. Jsou potomky starověkých Ilyrů a mluví jazykem, kterému nikdo jiný nerozumí. 3. Má karibské pláže za balkánské ceny: Pobřeží na jihu, zvané Albánská riviéra, má neuvěřitelně krásné pláže a průzračnou vodu, které konkurují mnohem dražším destinacím. 4. Náboženství tu neřeší: Ačkoliv je to převážně muslimská země, panuje zde obrovská náboženská tolerance. Je běžné, že v jedné rodině jsou muslimové i křesťané a společně slaví všechny svátky. Nejdůležitější pro ně je, že jsou Albánci.

Albánie je prostě země neuvěřitelných kontrastů – nádherné přírody a pohnuté historie, moderních letovisek a starobylých tradic. Je to fascinující kout Evropy, který se po dlouhé a bolestivé izolaci konečně vrací na mapu světa.