Země Koruny české
Země Koruny české (latinsky *Corona regni Bohemiae*, německy *Länder der Böhmischen Krone*) byl historický státní útvar sdružující území pod svrchovaností českého krále. Formálně vznikl za vlády Karla IV. v roce 1348 jako seskupení zemí, které byly trvale spojeny s Českým královstvím.
Složení zemí
Do Zemí Koruny české patřily:
- Čechy – hlavní a nejdůležitější země
- Morava
- Slezsko (česká část Slezska dnes jako České Slezsko)
- Horní a Dolní Lužice (ztraceny 1635)
- Lužice (do roku 1635)
- Kladské hrabství (do 1742/1763)
- Braniborsko** (krátce v 14. století)
- další přechodně držená území
Historie
- **1348** – Karel IV. zakládá právní rámec Koruny české, který zajišťoval, že země budou nedílné a budou náležet „Koruně“, nikoli osobě krále.
- **1526** – Po nástupu Habsburků podléhají země jednotné dynastii, ale zůstávají právně samostatné.
- **1620–1740** – Po bitvě na Bílé hoře dochází ke ztrátě velké autonomie a postupné centralizaci.
- **1740–1804** – Za Marie Terezie a Josefa II. dochází k faktickému rozbití tradičního zemského uspořádání.
- **1918** – Rozpad Rakousko-Uherska a vznik Československa, které navazuje na historickou kontinuitu Koruny české.
Symbolika
Země Koruny české měly společný znak – svatováclavská koruna jako symbol nedělitelného státního útvaru. Každá země si ale ponechávala vlastní znaky, úřady a často i sněmy.
Odkaz
Země Koruny české tvoří historický základ moderního českého státu. I po rozpadu monarchie přežilo toto dělení v kulturním, správním i regionálním vědomí. Termín se často používá v historiografii a při výkladu dějin Česka.