Tragédie

Rozbalit box

Obsah boxu

Tragédie (z řeckého tragóidiá, v překladu "zpěv kozlů") je jeden ze základních žánrů dramatu, jehož podstatou je zobrazení vážného a neřešitelného konfliktu, v němž hlavní hrdina čelí silám, které ho přesahují – ať už jde o osud, božskou vůli, společenské zákony nebo vlastní charakter. Tento marný, avšak hrdinský boj nevyhnutelně směřuje ke katastrofě a často i ke smrti protagonisty. Cílem tragédie však není pouhá beznaděj, ale dosažení tzv. katarze – vnitřní očisty diváka skrze prožitek soucitu a strachu.

Tento žánr vznikl a dosáhl svého vrcholu ve starověkém Řecku, kde položil základy celému evropskému divadlu. Jeho teoretické principy nejuceleněji formuloval filosof Aristotelés ve svém spise Poetika, který dodnes zůstává klíčovým textem pro pochopení dramatu.

📜 Původ a historie

Kořeny tragédie sahají do 5. století př. n. l. v Athénách, kde se vyvinula z rituálních sborových zpěvů, tzv. dithyrambů, přednášených na počest boha vína a nespoutanosti, Dionýsa. Původně vystupoval pouze sbor (chór), jehož členové byli často oděni do kozlích kůží (odtud název "zpěv kozlů"). Za prvního herce je považován Thespis, který vystoupil ze sboru a začal s ním vést dialog, čímž položil základ dramatickému jednání.

Řecká tragédie: Vrcholu dosáhla v dílech tří velkých dramatiků:
- Aischylos: Považován za zakladatele tragédie. Zavedl druhého herce, čímž posílil dramatický dialog. Jeho hry (např. trilogie Oresteia) se zabývají velkými tématy viny, trestu a božské spravedlnosti.
- Sofoklés: Přidal třetího herce a zdokonalil dramatickou stavbu. Jeho hrdinové (Král Oidipus, Antigona) jsou silné individuality, které se vědomě staví proti osudu, i když svůj boj prohrávají.
- Euripidés: Zaměřil se více na psychologii postav a kritiku společenských mýtů. Jeho postavy jsou složité a často vnitřně rozervané (Médeia, Élektra).

Římská tragédie: Římané řeckou tragédii napodobovali. Nejvýznamnějším autorem byl filosof Seneca, jehož hry byly spíše deklamační a plné krutých scén, ale silně ovlivnily pozdější renesanční drama.

Shakespearovská tragédie: V období alžbětinské Anglie dal William Shakespeare tragédii novou, komplexnější podobu. Porušil antickou jednotu času, místa a děje a jeho hrdinové (Hamlet, Macbeth, Král Lear) jsou hnáni svými vnitřními vášněmi a psychologickými démony, nejen vnějším osudem.

Moderní tragédie: Od 19. století se tragédie přesouvá do měšťanského prostředí. Dramatikové jako Henrik Ibsen (Domeček pro panenky) a Arthur Miller (Smrt obchodního cestujícího) ukazují tragédii "obyčejného člověka", jehož pád není způsoben bohy, ale tlakem společnosti, rodinnými vztahy a nenaplněnými sny.

🏛️ Aristotelova definice

Filosof Aristotelés ve spise Poetika definoval tragédii jako "napodobení (mimesis) vážného a úplného děje, který má určitý rozsah... a působí skrze soucit a strach očištění (katharsis) takových citů". Tato definice obsahuje několik klíčových pojmů, které jsou pro žánr zásadní:

Mimesis: Napodobení. Umění podle Aristotela nenapodobuje realitu otrocky, ale zobrazuje to, co je v ní podstatné a možné.
Katharsis (očista): Cíl tragédie. Divák sleduje hrdinovo utrpení, prožívá s ním soucit (protože hrdina trpí nezaslouženě) a strach (protože by ho mohl potkat podobný osud). Tento prožitek ho zbavuje negativních emocí a přináší mu jistý druh úlevy a povznesení.
Hamartia (tragická chyba): Hrdinův pád není způsoben jeho špatností, ale spíše omylem, chybou v úsudku nebo povahovým nedostatkem (např. pýchou).
Peripetie: Nečekaný zvrat v ději, kdy se slibný vývoj událostí náhle obrátí v katastrofu.
Anagnorisis (poznání): Moment, kdy hrdina pochopí pravou podstatu své situace nebo svou vlastní totožnost (jako když Oidipus zjistí, kým je).

🎭 Klíčové prvky a struktura

Klasická antická tragédie měla pevnou strukturu a charakteristické prvky:

Tragický hrdina: Obvykle se jedná o výjimečnou osobnost (král, vojevůdce), která však není dokonale dobrá ani zcela zlá. Právě tato nejednoznačnost umožňuje divákům se s ním ztotožnit.
Konflikt: Jádro dramatu. Hrdina se ocitá v konfliktu s vyšší mocí (bohové, osud), se společností (zákony, tradice) nebo sám se sebou (vnitřní dilema).
Struktura řecké hry: Hry se obvykle skládaly z těchto částí:
- Prologos: Úvodní monolog nebo dialog, který uvádí do děje.
- Parodos: Nástup sboru na scénu za zpěvu.
- Epeisodion: Dějová část, dialogy herců.
- Stasimon: Zpěv sboru, který komentuje a reflektuje děj.
- Exodos: Závěrečná část po odchodu sboru.
Jednota místa, času a děje: Pravidlo formulované později v klasicismu na základě Aristotelovy Poetiky, které říkalo, že děj se má odehrát na jednom místě, během 24 hodin a má mít jednu hlavní dějovou linii. Tuto jednotu důsledně porušil až Shakespeare.

✍️ Významná díla

Období	Autor	Klíčová díla
Antické Řecko	Aischylos	Oresteia, Peršané, Spoutaný Prométheus
	Sofoklés	Král Oidipus, Antigona, Élektra
	Euripidés	Médeia, Trójanky, Ifigenie v Aulidě
Renesance	William Shakespeare	Hamlet, Romeo a Julie, Macbeth, Král Lear, Othello
Francouzský klasicismus	Jean Racine	Faidra
	Pierre Corneille	Cid
Moderní drama	Henrik Ibsen	Domeček pro panenky, Heda Gablerová
	Arthur Miller	Smrt obchodního cestujícího, Čarodějky ze Salemu

💡 Vysvětlení pro laiky

Představte si, že sledujete film o skvělém a úspěšném člověku, kterého mají všichni rádi. Není to žádný padouch, ale udělá jednu velkou chybu – ne ze zlé vůle, ale třeba proto, že je příliš hrdý, tvrdohlavý nebo si prostě neuvědomí všechny důsledky. Tato jediná chyba spustí lavinu událostí, která ho nakonec úplně zničí.

Při sledování cítíte dvě věci najednou: je vám ho líto ("Tohle si nezasloužil!") a zároveň se trochu bojíte ("Co kdyby se něco takového stalo mně?"). Tragédie je jako emocionální horská dráha. Na konci, i když to dopadne špatně, se cítíte zvláštně "očištění" a přemýšlíte o velkých otázkách života, osudu a lidských chybách. Není to jen smutný příběh; je to příběh, který nás má donutit přemýšlet a něco si z něj odnést.

🤔 Filosofický a moderní pohled

Tragédie jako koncept fascinovala i filosofy. Friedrich Nietzsche ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby tvrdil, že řecká tragédie byla nejvyšší formou umění, protože dokázala spojit dva protikladné principy: apollinský (řád, sen, krása) a dionýský (chaos, opojení, utrpení). Podle Nietzscheho nám tragédie umožňuje nahlédnout do bolestné podstaty existence, ale zároveň ji díky umělecké formě učinit snesitelnou.

V běžném jazyce dnes slovo "tragédie" používáme pro jakoukoliv hroznou událost, nehodu nebo katastrofu. Je však důležité rozlišovat tento obecný význam od specifického uměleckého žánru, který má svou pevnou strukturu a filosofický cíl – ukázat velikost člověka v jeho boji s nevyhnutelným a dosáhnout katarze.

Zdroje