Spolana Neratovice

SPOLANA s.r.o.
Typ	Společnost s ručením omezeným
Zakladatel	V. B. Goldberg, František Šebor
Založení	1898 (původní továrna), 1992 (novodobá společnost)
Sídlo	Neratovice, Středočeský kraj
Země
Produkty	Kyselina sírová, síran amonný (historicky též PVC, kaprolaktam, chlor)
Počet zaměstnanců	cca 150 (po hromadném propouštění v letech 2025–2026)
Web	Spolana Official

Spolana Neratovice (oficiálním firemním a právním názvem SPOLANA s.r.o.) je významný, avšak v současnosti z velké části utlumený chemický průmyslový podnik nacházející se ve městě Neratovice v okrese Mělník ve Středočeském kraji. Rozlehlý tovární komplex o celkové rozloze přesahující 80 hektarů je strategicky situován přímo na břehu řeky Labe. V rámci průmyslové historie České republiky zastávala Spolana naprosto unikátní pozici, neboť po dlouhá desetiletí představovala jediného tuzemského výrobce polyvinylchloridu (PVC) a kaprolaktamu. Od roku 2016 je společnost stoprocentně vlastněna nadnárodním petrochemickým gigantem, skupinou ORLEN Unipetrol.

Historie tohoto chemického závodu sahá až do konce 19. století a je protkána obrovskými technologickými a ekonomickými vzestupy, jež zásadně formovaly demografický rozvoj samotného města Neratovice. Město díky přítomnosti chemičky masivně rostlo, jelikož podnik v dobách své největší slávy zaměstnával tisíce pracovníků sjíždějících se z celé republiky. Spolana se však zároveň do národních dějin zapsala jako jeden z nejkontroverznějších a nebezpečných průmyslových areálů, jehož ekologická stopa zahrnuje kontaminaci životního prostředí vysoce toxickými dioxiny, úniky rtuti a chloru, a devastující škody způsobené při ničivých povodních.

Ve třetí dekádě 21. století, konkrétně v kritickém období let 2025 a 2026, prošla Spolana drastickou a definitivní transformací. Vedení mateřské skupiny rozhodlo o trvalém ukončení klíčových výrobních programů (zejména ztrátového PVC a kaprolaktamu) v důsledku extrémních cen energií a nekonkurenceschopnosti na evropském trhu. Tento krok vedl k propuštění absolutní většiny zaměstnanců a proměně rozsáhlého areálu v jeden z největších takzvaných brownfieldů na území státu, ve kterém zůstala zachována pouze udržovací a podpůrná chemická produkce.

🗓 Současnost (2025–2026): Útlum výroby a restrukturalizace

Rekordní ztráta a konec hlavních provozů

Období let 2025 a 2026 se do historie Spolany zapsalo jako definitivní konec její zlaté éry. Makroekonomické otřesy, dlouhodobý nárůst cen elektrické energie a zemního plynu a zároveň neschopnost cenově konkurovat levnějším petrochemickým produktům dováženým z USA a Blízkého východu přivedly chemičku do kritické ekonomické situace. Na jaře roku 2025 společnost reportovala za předcházející období astronomickou a bezprecedentní finanční ztrátu dosahující téměř 7,8 miliardy korun (vlastní kapitál firmy se propadl do záporných hodnot minus 6,6 miliardy korun).

Vedení mateřské společnosti ORLEN Unipetrol (a generální ředitel Spolany Piotr Kearney) reagovalo okamžitě a nekompromisně. Byl spuštěn masivní restrukturalizační plán. Společnost oficiálně oznámila trvalé a nevratné uzavření hlavních a historicky nejznámějších výrobních linek – produkce polyvinylchloridu (PVC) a kaprolaktamu. Provoz těchto technologií byl postupně utlumován v průběhu celého roku 2025, přičemž samotné srdce hlavní výroby se definitivně a navždy zastavilo v symbolické datum 31. prosince 2025, kdy zaměstnanci v hlavních halách naposledy zhasli světla.

Hromadné propouštění a sociální dopady

Ukončení produkce s sebou přineslo drastické sociální dopady na město Neratovice a celý přilehlý region. Spolana, jež v té době zaměstnávala zhruba 700 pracovníků, zahájila na konci února 2025 vlnu hromadného propouštění, která se dotkla více než 500 osob. Proces byl rozdělen do několika fází, přičemž hlavní vlna byla završena 30. září 2025.

Podnik se snažil zmírnit dopady na propouštěné pracovníky nabídkou nadstandardního odstupného překračujícího legislativní minimum. Organizoval přímo v areálu burzy práce, na které se sjížděly desítky okolních firem, a ve spolupráci s Úřadem práce v Mělníku zajišťoval rekvalifikační kurzy a psychologickou podporu. Přesto tato událost hluboce zasáhla identitu města, které bylo dlouhá desetiletí zvyklé na symbiózu s chemickým gigantem. Po dokončení čistek zbylo v podniku přibližně 150 stálých zaměstnanců.

Transformace areálu a kontroverzní spalovna PECeN

Z obrovské chemičky zbylo v roce 2026 pouze torzo původního portfolia. Ponechána byla modernizovaná výroba kyseliny sírové (na jejíž optimalizaci se podílela inženýrská společnost AFRY CZ za účelem snížení spotřeby plynu) a udržována je provozuschopnost masivní čistírny odpadních vod, která je pro existenci samotného města Neratovice kritická, neboť čistí splašky pro celou okolní aglomeraci. Součástí areálu zůstal i závodní hasičský záchranný sbor.

Obrovský uvolněný prostor (brownfield) se vedení společnosti snaží využít pro nové projekty spadající do moderního trendu dekarbonizace. Nejdiskutovanějším a nejvíce kontroverzním záměrem se stala výstavba obrovského Zařízení na energetické využívání odpadů (ZEVO). Tento projekt, zaštítěný partnerskou odpadovou společností FCC a nazvaný PECeN (Průmyslové energetické centrum Neratovice), má vyrůst na ploše 4 hektarů po zdemolované výrobně viskózové střiže. Spalovna by měla ročně likvidovat až 160 tisíc tun směsného komunálního odpadu svezeného z celého Středočeského kraje. Projekt se však ihned setkal s tvrdým odporem a protesty místních obyvatel i ekologických spolků, kteří se obávají drastického nárůstu nákladní automobilové dopravy a nebezpečných emisí uvolňovaných do ovzduší.

⏳ Historie a vývoj chemického areálu

Počátky a rozvoj před druhou světovou válkou

Kořeny chemického průmyslu v Neratovicích nesahají do období socialismu, nýbrž hluboko do doby Rakouska-Uherska. V roce 1898 zde místní podnikatel V. B. Goldberg založil první továrnu zaměřenou na výrobu mýdla, svíček a průmyslových olejů. Lokalita nebyla vybrána náhodně – těsná blízkost řeky Labe zajišťovala neomezený a bezplatný přístup k technologické chladicí vodě, což bylo a je pro chemický průmysl klíčové.

V roce 1905 areál zakoupil a výrazně rozšířil František Šebor, jenž zde vybudoval závod na výrobu rozmanitých chemikálií (včetně produkce čpavku a umělých hnojiv zavedené kolem roku 1908). Během meziválečného období (za první republiky) však chemická výroba paradoxně utichla a prostory byly využívány pro potravinářský průmysl. Nacházely se zde sklady a výrobní linky produkující sladkosti, čokoládu, zavináče, hořčici či polévkové koření.

Ke zcela radikální změně došlo na počátku nacistické okupace na jaře roku 1939. Areál odkoupil mocný Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Noví majitelé okamžitě zastavili potravinářské aktivity a navrátili do města těžkou chemii. Areál byl masivně rozšířen a zahájena byla výroba čistých chemikálií, prostředků pro hubení zemědělských škůdců a speciálních autolaků, čímž se položily pevné základy pro poválečný chemický boom.

Poválečná expanze a státní monopol

Po skončení druhé světové války byl podnik znárodněn a stal se strategickým národním podnikem v komunistickém hospodářství. Výrobní plochy se neustále rozšiřovaly a Spolana absorbovala další a další pozemky v Polabí. Rozběhla se gigantická produkce viskózové střiže, kyseliny sírové, chlóru a širokého spektra těžkých chemikálií.

Vybudování takto masivního areálu si vyžádalo obrovské množství pracovních sil. Do Neratovic se stěhovaly tisíce lidí z celé Moravy i Slovenska. Stát pro ně narychlo budoval sídliště, kulturní domy a sportoviště (včetně velkého tenisového areálu v 50. letech). Chemička prorostla s městem do jedné nedělitelné bytosti.

Privatizace a začlenění do nadnárodních struktur

Pád komunismu v roce 1989 přinesl transformaci národního podniku na akciovou společnost, jež byla oficiálně zaregistrována v roce 1992. Otevření trhů a ztráta ochranných celních bariér přinesly nutnost modernizace, avšak staré ekologické zátěže firmu finančně stahovaly ke dnu.

V rámci složitých privatizačních procesů v Česku se Spolana stala součástí petrochemického holdingu Unipetrol. Když byl Unipetrol v roce 2005 odprodán polské skupině PKN Orlen, přešla pod polskou kontrolu i neratovická chemička. Následovaly léta složitých korporátních přesunů, během kterých byla Spolana v roce 2006 vyčleněna a prodána polské chemické firmě Anwil, aby se po deseti letech (v roce 2016) opět naplno vrátila pod křídla českého Unipetrolu. Tento turbulentní vývoj byl doprovázen řadou právních sporů s menšinovými akcionáři (např. investiční skupinou J&T či kyperskou firmou Goldenfrazil).

🧪 Výrobní portfolio a jeho technologické proměny

Produkce Spolany se po desítky let opírala o složité a nebezpečné technologické procesy, jejichž odkaz v areálu přetrvává dodnes.

Polyvinylchlorid (PVC) a Kaprolaktam

Až do drastických odstávek v roce 2025 byla Spolana absolutně monopolním výrobcem dvou stěžejních látek v Česku:

PVC (Neralit): Tento syntetický plast je nepostradatelnou surovinou ve světovém průmyslu. Používá se k výrobě stavebních materiálů, izolací, plastových trubek, oken, ale i medicínských pomůcek. Výroba PVC probíhala ve Spolaně pod obchodní značkou Neralit a vyžadovala zpracování vysoce nebezpečného chloru a toxického vinylchloridu, jehož úniky z výroby tvořily značné ekologické riziko.
Kaprolaktam: Jedná se o organickou sloučeninu, která tvoří naprosto základní surovinu pro výrobu polyamidových (nylonových) vláken. Z těchto vláken se následně tkají vysoce pružné a odolné látky využívané pro výrobu sportovního oblečení, vybavení pro vysokohorskou turistiku, stanů nebo moderních funkčních tkanin.

Anorganika: Hnojiva a Kyselina sírová

Po zrušení produkce plastů přežila ve Spolaně do roku 2026 pouze anorganická divize, jež prošla řadou nákladných inovací:

Síran amonný: Závod produkuje průmyslová a zemědělská dusíkatá hnojiva, známá pod obchodními značkami Spolsan S (krystalická forma) a Spolsan G (granulovaná forma). V roce 2022 společnost investovala přes 25 milionů korun do komplexní modernizace výrobní linky, čímž vznikl ekologicky čistší produkt vhodný jak pro drobné zahrádkáře, tak pro velkoobjemové zemědělce.
Kyselina sírová: Zajištění produkce této vysoce žíravé a v průmyslu široce poptávané tekutiny (společně s její koncentrovanější formou, oleem) se stalo hlavním pilířem firmy po roce 2026, přičemž technologie byla optimalizována inženýrskou kanceláří AFRY tak, aby vykazovala minimální možnou spotřebu kriticky drahého zemního plynu.

☠️ Ekologické zátěže a kontroverzní minulost

Temná minulost chemičky je trvalou a bolestivou připomínkou doby, kdy průmyslový pokrok bezpodmínečně drtil ohledy na lidské zdraví a životní prostředí. Podle dat shromažďovaných organizací Arnika a Integrovaným registrem znečišťování (IRZ) patřila Spolana prakticky nepřetržitě až do ukončení své hlavní výroby k nejhorším znečišťovatelům v zemi, vévodila žebříčkům ve vypouštění rakovinotvorných látek (např. vinylchloridu) a mutagenních prvků.

Dioxiny a temný stín Agent Orange

Během 60. let 20. století probíhala ve Spolaně výroba herbicidu označovaného jako 2,4,5-T. Tato látka se v podniku vyráběla za nedokonalých a technologicky nečistých podmínek, což vedlo k tomu, že finální produkt byl obrovsky kontaminován vysoce toxickými a smrtícími dioxiny.

Herbicid produkovaný v Neratovicích byl následně přes překupníky na černém trhu dodáván americké armádě. Ta jej během války ve Vietnamu míchala do nechvalně proslulého defoliantu zvaného Agent Orange, který byl z letadel hromadně rozprašován na vietnamské džungle, aby zbavil stromy listí a odhalil ukrývající se partyzány. Důsledkem toho však byla devastace vietnamské přírody a miliony lidí s těžkými genetickými a rakovinnými mutacemi.

Výroba tohoto herbicidu měla otřesné důsledky přímo v Neratovicích. Dělníci ve výrobní hale postupně onemocněli těžkými kožními a nervovými chorobami a výroba musela být zastavena. Samotné výrobní objekty se staly natolik zamořenými, že do nich byl po desetiletí zakázán vstup a musely být hermeticky uzavřeny a obehnány ploty, neboť stěny haly byly doslova nasáklé jedem.

Rtuť z amalgámové elektrolýzy

Dalším masivním ekologickým dluhem byla produkce chlóru pomocí takzvané amalgámové elektrolýzy. Tato zastaralá metoda využívala obrovská množství těžkého a jedovatého kovu – rtuti. Podle expertních odhadů během desítek let uniklo do půdy a do koryta řeky Labe odhadem až 250 tun čisté rtuti a jejích organických sloučenin.

Konec této nebezpečné metody nařídila až legislativa Evropské komise (prováděcí rozhodnutí č. 2013/732/EU), která plošně zakázala používání rtuťové elektrolýzy na území EU. Spolana tento nebezpečný provoz odstavila až na podzim roku 2017 a zahájila složitý, miliardový a desítky let trvající proces sanace podzemních vod, při kterém jsou postupně těženy a filtrovány statisíce kubíků nakažené zeminy.

🌊 Dopady ničivých povodní (2002 a 2013)

Poloha chemického závodu přímo na břehu velkého evropského toku se stala fatální v okamžiku, kdy příroda ukázala svou sílu. V srpnu roku 2002 zasáhly zemi extrémní tisícileté povodně (Povodně v roce 2002). Obrovská masa rozbouřené vody z Labe a z nedalekého soutoku s Vltavou vtrhla přímo do areálu chemičky, který se z drtivé většiny ocitl pod vodou do výšky několika metrů.

Situace uvnitř podniku se vyvinula v krizový scénář národního významu. Zaplavena byla stará skladiště a dokonce i oblasti s historickou dioxinovou zátěží. Došlo k protržení těsnění, únikům chlóru do ovzduší (vytvořil se jedovatý oblak viditelný z dálky nad chladicími věžemi) a mohutný proud odplavil do řeky chemikálie a těžké ocelové kontejnery. Došlo k vyhlášení poplachů nejvyššího stupně. Vedení Spolany zpočátku katastrofu popíralo a zlehčovalo, což vyvolalo ostrou reakci nevládní organizace Greenpeace. Aktivisté si pronajali vrtulník a ze vzduchu nafotili zamořený areál, přičemž tyto snímky usvědčily tehdejšího ministra životního prostředí Libora Ambrozka i management továrny z informačního selhání a mlžení. Případ se dostal do zahraničních médií a přijel jej zkoumat i tehdejší německý ministr životního prostředí.

Díky této trpké lekci byla firma nucena radikálně vylepšit své havarijní plány a vybudovat vyšší valy. Když Českou republiku zasáhla další masivní povodňová vlna v červnu roku 2013 a hladina řeky stoupala ke třetímu stupni ohrožení, vedení firmy již neriskovalo. Krizový štáb včas rozhodl o preventivním řízeném odstavení veškeré chemické výroby a přesunu cisteren s chlorem a rizikovými látkami do bezpečných, vysoko položených zón, díky čemuž se ekologická katastrofa z roku 2002 neopakovala.

🚒 Závodní hasičský záchranný sbor

Prostředí plné chemických látek vyžaduje neustálou a špičkovou bezpečnostní pohotovost. Spolana z toho důvodu disponuje vlastním profesionálním Hasičským záchranným sborem (HZS). Tento sbor je formálně zařazen do Integrovaného záchranného systému (IZS) Středočeského kraje a jeho akceschopnost nekončí za branami továrny.

Hasiči ze Spolany běžně vyjíždějí na pomoc civilním obyvatelům v širokém okolí, podílejí se na hašení požárů domů, asistují u těžkých dopravních nehod na dálnicích a zasahují při hromadných únicích nebezpečných látek z kamionů. Závodní jednotka absolvuje ročně stovky výjezdů. V roce 2024 došlo k obrovské a nákladné modernizaci flotily. Sbor, jemuž velel Martin Tomi, pořídil dvě zbrusu nové, vysoce modifikované velkokapacitní stříkačky Scania CAS 60 (každou s nádrží na 9 500 litrů vody). Investice ve výši 18,5 milionu korun byla zcela unikátní nasazením technologie "One Seven", což je systém schopný z malého množství vody tvořit obrovské objemy suché hasicí pěny, která je ideální pro bezpečnou likvidaci hořících chemikálií, aniž by došlo k jejich kontaminovanému odtoku do podzemních vod. Vyřazené, desítky let staré cisterny z 80. let pak podnik daroval dobrovolným hasičům v sousední obci Libiš.

💡 Pro laiky

Možná si při pohledu na mapu kladete otázku, proč by vůbec někdo postavil obří chemickou továrnu plnou jedů a kyselin hned vedle tak krásné a velké řeky, jako je Labe. Proč se takové továrny nestavěly raději bezpečně někde v kopcích daleko od vody?

Důvodem je fyzika a logistika. Obří chemické pece, ve kterých se taví látky nebo vzniká plast, produkují neuvěřitelné množství zbytkového tepla. Kdybyste tu pec zvenku neustále nechladili, roztavila by se a explodovala by. Továrna jako Spolana proto potřebuje každou minutu nasát tisíce litrů vody, poslat je obřím potrubím přes chladící věže k ohřátým strojům a po ochlazení vody (nebo odpaření) cyklus opakovat. A takové obrovské množství vody nelze čerpat ze studny, může ho zdarma poskytnout jedině mohutná řeka. Řeka v minulosti sloužila také jako dálnice. Těžké chemikálie a suroviny, které by rozlámaly silnice, se do Neratovic dovážely po vodě v obřích nákladních lodích. Daní za tuto výhodu ovšem bylo, že při každé extrémní povodni se řeka vylila ze břehů, vtrhla rovnou do továrny a toxické látky spláchla zpět do vody a odnesla je po proudu třeba až do Německa.

Dalším důležitým pojmem, který se dnes ve zprávách o Spolaně skloňuje, je slovo "brownfield". Zkuste si představit, že máte uprostřed města obrovský areál o velikosti stovek fotbalových hřišť. Dříve tam pracovaly tisíce dělníků, stály tam haly a kouřící komíny. V roce 2025 se ale výroba natrvalo ukončila. Co teď s tím? Zbourat to a postavit tam park nebo rodinné domy? Zní to sice hezky, ale pod těmi halami se v hlíně skrývá sto let stará špína z rozlitého oleje, rtuti a chemikálií. Dokud by někdo celou tu hlínu do hloubky nevykopal a za miliardy korun nespálil, nelze tam bezpečně žít. Přesně takovému obrovskému mrtvému průmyslovému území, které se nedá jen tak jednoduše využít k něčemu jinému a stojí ladem, se odborně říká brownfield. Oživit ho je pro stát i majitele jednou z nejdražších a nejtěžších úloh ve stavebnictví.

Zdroje