Sociální úzkost
Obsah boxu
Sociální úzkostná porucha (dříve a stále často nazývaná sociální fobie) je jednou z nejčastějších psychických poruch, která postihuje miliony lidí po celém světě. Nejedná se o pouhou stydlivost nebo trému. Je to ochromující, trvalý a iracionální strach ze sociálních situací, ve kterých by mohl být člověk vystaven hodnocení druhých. Jádrem této poruchy není "strach z lidí" jako takových, ale **strach z negativního hodnocení**. Pacient se děsí toho, že se ztrapní, že bude vypadat hloupě, nudně, nervózně nebo slabě. Tento strach je tak silný, že vede k vyhýbání se běžným situacím – od telefonování a jedení na veřejnosti až po chození do práce či školy. Pro člověka se sociální úzkostí je svět jedno velké jeviště s nepřátelským publikem, kde on zapomněl scénář.
Je kriticky důležité odlišit sociální úzkost od **introverze**.
- **Introvert** je člověk, který preferuje samotu nebo malé skupiny, protože ho sociální kontakt energeticky vyčerpává. Samotu si *vybírá* a je v ní spokojený.
- **Člověk se sociální úzkostí** často po kontaktu s lidmi touží (chce mít přátele, partnera), ale strach mu v tom brání. Jeho samota není volba, ale vězení.
Neurobiologie: Poplach kvůli pohledu
V mozku sociálního fobika dochází k hyperaktivitě **amygdaly** (centra strachu). Zatímco zdravý mozek vyhodnotí zamračený výraz kolegy jako "asi má špatný den", mozek sociálního fobika ho vyhodnotí jako bezprostřední hrozbu ("nenávidí mě, udělal jsem něco špatně"). Tento signál putuje do hypotalamu, který spustí stresovou reakci "Boj nebo útěk". Tělo je zaplaveno **adrenalinem** a **kortizolem**. Problém je v tom, že v sociální situaci nelze utéct ani bojovat. Tato nahromaděná energie se projeví jako třes, bušení srdce, pocení nebo **červenání**. Červenání je pro sociální fobiky obzvláště děsivé (vzniká tak bludný kruh strachu z červenání – erytrofobie), protože je to viditelný signál jejich nervozity, což podle jejich logiky povede k dalšímu odsouzení. Zároveň selhává regulace z **prefrontální kůry**, která by měla amygdalu uklidnit racionálním argumentem ("O nic nejde, nikdo tě nesleduje").
Kognitivní model: Tyran v hlavě
Psychologové David Clark a Adrian Wells popsali mechanismus, jak se sociální úzkost udržuje. Není to jen o té situaci, ale o tom, co se děje před ní a po ní.
1. Anticipační úzkost (Předtím)
Dávno předtím, než má dojít k setkání (třeba týdny před večírkem), si pacient vytváří katastrofické scénáře. "Určitě se zakoktám. Nebudu mít co říct. Všichni uvidí, jak se potím." Tato fáze vyčerpává a zvyšuje citlivost na stres.
2. Zpracování sebe sama (Během)
Když situace nastane, pacient se nesoustředí na druhé lidi (co říkají), ale obrátí pozornost **dovnitř**. Monitoruje sám sebe. "Jak mám ruce? Třese se mi hlas? Jsem červený?" Vzniká tzv. **Spotlight Effect (Efekt reflektoru)**. Pacient má pocit, že na něj svíří obří reflektor a všichni sledují každý jeho pohyb. Paradoxně, protože se tak moc soustředí na sebe, přestane vnímat konverzaci, ztratí nit a skutečně začne působit divně – což potvrdí jeho obavy. Sociální úzkost je tedy formou extrémního (i když nechtěného) egocentrismu.
3. Post-event processing (Potom)
Když situace skončí, přichází "pitva". Pacient hodiny a dny přemítá o tom, co se stalo. V jeho paměti se aktivuje **kognitivní zkreslení**. Pamatuje si jen to negativní ("Na chvíli bylo ticho") a ignoruje to pozitivní ("Smáli se mému vtipu"). Znovu a znovu si přehrává své "selhání" a upevňuje si přesvědčení, že je sociálně nekompetentní. Tento proces se nazývá **ruminace**.
Bezpečnostní chování: Past úlevy
Aby lidé úzkost zvládli, vyvíjejí tzv. **bezpečnostní chování** (Safety behaviors). Jsou to drobné triky, které mají snížit riziko ztrapnění.
- Nedívat se do očí.
- Mluvit potichu nebo raději vůbec.
- Předstírat, že píšu SMS, abych vypadal zaneprázdněně.
- Pít alkohol před akcí na kuráž (riziko **alkoholismu**).
- Nosit rolák, aby nebylo vidět červenání.
Problém je, že bezpečnostní chování **udržuje úzkost**. Protože pacient použil "berličku", nikdy se nedozví, že by situaci zvládl i bez ní. Pokud večírek dopadne dobře, řekne si: "Přežil jsem to jen proto, že jsem mlčel/pil." Jeho mozek se nenaučí, že situace je bezpečná. Navíc, lidé, kteří se vyhýbají očnímu kontaktu, působí na okolí arogantně nebo nezúčastněně, což vyvolává chladnou reakci okolí – a to opět potvrzuje pacientův strach ("nemají mě rádi").
Evoluční původ: Proč to máme?
Sociální úzkost není moderní vynález. Je to **adaptace**, která se vymkla kontrole. V pravěku byla hierarchie tlupy klíčová.
- Dívat se do očí alfa samci bylo nebezpečné (výzva k boji).
- Udělat chybu znamenalo riskovat vyloučení.
- Červenání (gesto podřízení a omluvy) mohlo zmírnit agresivitu útočníka.
Lidé se sociální úzkostí mají tento archaický "program podřízenosti" nastavený na příliš vysokou citlivost. Chovají se, jako by každá prodavačka nebo kolega byl "alfa samec", který je může zabít za špatný pohled.
Léčba: Cesta ven
Sociální úzkost je velmi dobře léčitelná, ale bohužel málokdo vyhledá pomoc (průměrně až po 10 letech trvání potíží). Zlatým standardem je **kognitivně behaviorální terapie (KBT)**. Její součástí jsou **expoziční cvičení**. Pacient si vytvoří žebříček situací od nejlehčích (pozdravit souseda) po nejtěžší (projev na poradě). Postupně se těmto situacím vystavuje, ale **bez** použití bezpečnostního chování. Tím se učí, že úzkost sice vyletí nahoru, ale nakonec sama klesne (habituace) a že katastrofa se nestane. Farmakologicky se používají **SSRI** (antidepresiva zvyšující **serotonin**), která snižují celkovou hladinu úzkosti a reaktivitu amygdaly.
💡 Pro laiky: Vnitřní režisér a Kritik
Představte si, že jdete na večírek. Zdravý člověk tam jde jako **divák**. Těší se na film (na to, co se bude dít, co uvidí). Člověk se sociální úzkostí tam jde jako **hlavní herec**, který neumí text. Ale to není všechno. V jeho hlavě sedí ještě další dvě postavy: 1. **Šílený kameraman**: Ten nenatáčí večírek. Ten drží kameru 5 cm od obličeje toho herce (pacienta). Zabírá jen jeho pot, jeho třesoucí se ruce, jeho červené uši. Pacient nevidí večírek, vidí jen tento "makro záběr" sebe sama. 2. **Kritik s deskami**: Sedí vedle kameramana a dělá si poznámky. "Teď ses zakoktal. Trapné. Vidíš, jak se ten člověk podíval? Určitě si myslí, že jsi idiot. Měl jsi radši mlčet."
Léčba (KBT) spočívá v tom, že vyhodíte kameramana (otočíte pozornost ven, na ostatní lidi) a umlčíte kritika (přestanete věřit svým negativním myšlenkám). Zjistíte, že ostatní lidé nejsou porota. Že jsou to taky jen herci, kteří se bojí o svůj vlastní text a vás si vlastně moc nevšímají.