Pazourek

Rozbalit box

Obsah boxu

Pazourek (anglicky flint, německy Feuerstein) je tvrdá, sedimentární kryptokrystalická forma minerálu křemen, řazená mezi odrůdy chalcedonu. Je typický svým skelným až voskovým leskem a velmi ostrým, mušlovitým (konchoidálním) lomem. Právě díky této vlastnosti, která umožňuje vytvářet předvídatelným štípáním ostré hrany, se stal klíčovým materiálem pro lidstvo v době kamenné.

Pazourek se nejčastěji vyskytuje ve formě kulovitých či nepravidelných hlíz (nodulí) v měkčích sedimentárních horninách, jako je křída nebo vápenec. Jeho barva je obvykle tmavě šedá, hnědá nebo černá, ale může nabývat i jiných odstínů v závislosti na příměsích. Tenká vnější vrstva hlízy, zvaná kůra nebo kortex, je často světlejší a hrubší.

🔬 Vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Pazourek je primárně tvořen oxidem křemičitým (SiO₂), stejně jako křemen nebo sklo. Jeho struktura je však kryptokrystalická, což znamená, že je složen z mikroskopických krystalů křemene. Tato jemnozrnná struktura mu propůjčuje vysokou tvrdost (kolem 7 na Mohsově stupnici), díky čemuž je tvrdší než většina druhů oceli.

Nejvýznamnější vlastností pazourku je jeho mušlovitý lom (také konchoidální lom). Při úderu se od něj neodlamují nepravidelné kusy, ale odštěpují se tenké úštěpy s velmi ostrými hranami. Síla úderu se šíří materiálem v kuželovitých vlnách (tzv. Hertzův kužel lomu), podobně jako když kamínek dopadne na skleněnou tabuli. Tato předvídatelnost štěpení umožnila pravěkým lidem cíleně vyrábět nástroje požadovaných tvarů.

Barva pazourku je způsobena příměsemi. Tmavé zbarvení je obvykle způsobeno organickými látkami, zatímco jiné odstíny mohou být důsledkem přítomnosti oxidů železa (červená, žlutá) nebo jiných minerálů.

Chemické vlastnosti

Jako forma oxidu křemičitého je pazourek chemicky velmi stálý a odolný vůči zvětrávání. Je nerozpustný ve vodě a odolává většině běžných kyselin s výjimkou kyseliny fluorovodíkové. Díky této odolnosti se pazourkové nástroje dochovaly v archeologických nalezištích po statisíce let.

🌍 Vznik a výskyt

Proces vzniku

Pazourek vzniká diagenetickým procesem v mořských sedimentech bohatých na vápník, jako je křída a vápenec. Přesný mechanismus není zcela objasněn, ale obecně se předpokládá, že zdrojem křemíku byly schránky mořských mikroorganismů, jako jsou rozsivky, mřížovci nebo jehlice mořských hub.

Po odumření těchto organismů se jejich křemičité schránky usazovaly na mořském dně spolu s vápenatými schránkami jiných organismů (které tvořily základ křídy a vápence). Během milionů let docházelo vlivem chemických procesů v sedimentu k rozpouštění nestabilních forem křemíku (opálu) a jeho následnému vysrážení v podobě stabilnějšího mikrokrystalického křemene (chalcedonu a pazourku) v dutinách a puklinách horniny. Tímto procesem postupně vznikaly charakteristické pazourkové hlízy, které nahradily původní vápenatý materiál.

Geografické rozšíření

Významná naleziště pazourku jsou vázána na křídové a vápencové útvary z období křídy a jury. Bohaté zdroje se nacházejí v Evropě, zejména:

V jižní a východní Anglii, kde jsou slavné bílé útesy v Doveru tvořeny křídou s vrstvami pazourku.
V Pařížské pánvi a údolí řeky Loiry.
V oblasti Spiennes, kde se nacházejí rozsáhlé neolitické pazourkové doly zapsané na seznamu UNESCO.
V provincii Limburg.
a jižní .
Na ostrově Rujána a v severním Německu.
V oblasti Krzemionki Opatowskie, dalším významném prehistorickém důlním komplexu.

V Česku se kvalitní pazourek v primárních ložiscích téměř nevyskytuje. Vyskytují se zde však jeho méně kvalitní varianty, jako je rohovec. Kvalitní pazourek se na české území dostával v pravěku především importem nebo sběrem z ledovcových nánosů (souvků) v severních částech země.

📜 Historický význam

Pazourek byl pro pravěkého člověka tím, čím je pro moderní civilizaci ocel nebo plast. Jeho schopnost tvořit ostré hrany z něj učinila nejdůležitější surovinu pro výrobu nástrojů a zbraní po dobu více než 99 % lidské historie.

🔪 Výroba nástrojů

Technika opracování pazourku se nazývá štípaná industrie (anglicky knapping). Základním principem je úder jedním kamenem (tzv. otloukačem) do pazourkové hlízy (jádra) pod správným úhlem, čímž dojde k odštěpení úštěpu nebo čepele. Tento proces vyžadoval značnou zručnost, znalost materiálu a plánování.

Paleolit: V nejstarším období se vyráběly jednoduché nástroje, jako jsou pěstní klíny (acheulská kultura) nebo úštěpové nástroje (mousterská kultura neandertálců).
Mezolit a Neolit: Technologie se zdokonalila. Vyráběly se tenké a dlouhé čepele, ze kterých se následně tvořily specializované nástroje: škrabadla, vruby, dlátka, vrtáčky, hroty šípů a oštěpů. V neolitu se objevila i technika broušení a vrtání kamene.

Pazourkové doly, jako ty ve Spiennes nebo Krzemionkách, dokládají organizovanou těžbu a obchod s touto surovinou na velké vzdálenosti již v době měděné.

🔥 Zakládání ohně

Název pazourku v mnoha jazycích (německy Feuerstein, anglicky flint odvozeno od slova pro jiskru) odkazuje na jeho další klíčové využití. Při úderu pazourku o jiný tvrdý materiál bohatý na železo, jako je pyrit nebo markazit, vznikají jiskry. Tyto jiskry jsou ve skutečnosti hořící částečky železa, které dokáží zapálit suchý troud. Později, v době železné a až do vynálezu sirek, se k rozdělávání ohně používala kombinace pazourku a ocílky (kusu kalené oceli). Tato metoda byla také základem křesadlových zámků u palných zbraní od 17. do počátku 19. století.

🏛️ Stavebnictví a další využití

V oblastech s hojným výskytem pazourku, zejména v Anglii a částech Francie, se pazourek používal jako odolný stavební materiál. Celé kostely, hrady a domy byly stavěny z pazourkových hlíz, často štípaných napůl, aby vytvořily rovný povrch (tzv. knapped flint). Tato technika vytváří charakteristickou a dekorativní mozaikovou texturu zdiva. Pazourek se také používal jako součást pazourkové dlažby (tzv. cobblestone).

⚙️ Moderní využití

S nástupem kovů význam pazourku dramaticky poklesl. Dnes má spíše okrajové využití:

Gemologie: Některé atraktivně zbarvené nebo vzorované pazourky se brousí a leští jako polodrahokamy.
Průmysl: Mletý pazourek se používá jako abrazivo nebo jako plnivo v keramice a barvách.
Křesadla: Stále se vyrábějí křesadla na bázi pazourku pro survivalové a outdoorové nadšence.
Experimentální archeologie: Odborníci a nadšenci studují a replikují pravěké techniky opracování pazourku, aby lépe porozuměli dovednostem našich předků.

💡 Pro laiky

Představte si pazourek jako přírodní sklo. Když rozbijete skleněnou lahev, nevzniknou kostičky, ale střepy s neuvěřitelně ostrými hranami. Pazourek se chová velmi podobně, ale na rozdíl od skla je mnohem pevnější a odolnější. Právě tato vlastnost – mušlovitý lom – je klíčem k jeho významu.

Pravěký člověk se naučil do pazourku udeřit tak, aby se od něj odštípl tenký a ostrý kus přesně tam, kde potřeboval. Bylo to jako sochařství, ale místo odebírání mramoru se odebíraly ostré úštěpy. Z jednoho kusu pazourku tak mohl vyrobit nůž na maso, škrabku na kůži i hrot na oštěp. Bez tohoto materiálu by byl technologický vývoj lidstva mnohem pomalejší. Když tedy držíte v ruce pazourek, držíte v podstatě "ocel doby kamenné".

🧐 Zajímavosti

V lidovém folklóru byly pazourkové hroty šípů nalezené na polích často považovány za dílo elfů (elf-shot) nebo za zkamenělé blesky (thunderstones). Věřilo se, že mají magickou ochrannou moc.
Neolitické pazourkové doly ve Spiennes v Belgii jsou jedním z největších a nejstarších důlních komplexů v Evropě. Důlní šachty zde dosahovaly hloubky až 16 metrů.
Termín "pazourek" se někdy nesprávně používá i pro jiné podobně se štípající horniny, jako je rohovec nebo obsidián. Obsidián, což je sopečné sklo, je ještě ostřejší než pazourek a byl preferován v oblastech s vulkanickou aktivitou.

Šablona:Aktualizováno