Letní olympijské hry 1980

Letní olympijské hry 1980
Datum	19. července – 3. srpna 1980
Místo	Moskva, RSFSR
Typ	letní olympijské hry

Letní olympijské hry 1980, oficiálně označované jako Hry XXII. olympiády, představovaly mezinárodní sportovní událost. Konaly se v termínu od 19. července do 3. srpna 1980 v Moskvě, tehdejším hlavním městě Sovětského svazu. Jednalo se o historicky první olympijské hry, které se uskutečnily na území státu východního bloku s komunistickým režimem.

Her se zúčastnilo 5 179 sportovců, z nichž 4 064 tvořili muži a 1 115 ženy. Sportovci reprezentovali 80 národních olympijských výborů, což znamenalo nejnižší počet účastnických států od letních her v roce 1956 v australském Melbourne. K dramatickému snížení účasti došlo z důvodu masivního politického bojkotu ze strany západních zemí. Na programu her bylo celkem 203 disciplín rozdělených do 21 sportovních odvětví.

🏛 Volba pořadatelského města

Proces výběru hostitelského města pro letní olympijské hry 1980 probíhal na začátku sedmdesátých let. Do oficiálního kandidátského řízení se přihlásila pouze dvě města, obě reprezentující tehdejší hlavní velmoci probíhající studené války: Moskva za Sovětský svaz a Los Angeles za Spojené státy americké.

Konečné hlasování delegátů Mezinárodního olympijského výboru (MOV) proběhlo 23. října 1974 v rámci 75. zasedání MOV v rakouské Vídni. Moskva v jediném kole volby získala 39 hlasů, zatímco Los Angeles obdrželo 20 hlasů. Na základě tohoto výsledku bylo pořadatelství přiděleno Sovětskému svazu. Město Los Angeles následně uspořádalo následující Letní olympijské hry 1984.

🌍 Geopolitický kontext a historický bojkot

V prosinci roku 1979 zahájil Sovětský svaz vojenskou intervenci do státu Afghánistán. V reakci na tento akt vydal tehdejší prezident Spojených států amerických Jimmy Carter v lednu 1980 ultimátum, v němž požadoval stažení sovětských vojsk z afghánského území do 20. února 1980. Sovětské velení tento požadavek nesplnilo. V důsledku toho vyhlásila vláda USA plný bojkot moskevských olympijských her a apelovala na své spojence, aby se k bojkotu připojili.

Celkem 65 pozvaných států se rozhodlo olympijských her v Moskvě nezúčastnit. Mezi bojkotujícími zeměmi byly sportovní velmoci jako Spolková republika Německo, Kanada, Japonsko, Čína, Argentina a Jižní Korea.

Patnáct států, včetně zástupců zemí jako Velká Británie, Francie, Itálie, Austrálie, Švýcarsko nebo Nizozemsko, se rozhodlo hry nebojkotovat úplně, ale na znamení protestu jejich výpravy nenastoupily pod národními vlajkami. Tito sportovci soutěžili a na ceremoniálech defilovali pod neutrální vlajkou s pěti olympijskými kruhy. Při předávání medailí těmto sportovcům nehrála státní hymna, nýbrž oficiální olympijská hymna.

Pro sportovce z bojkotujících států uspořádala americká vláda a sportovní federace náhradní atletické závody, které dostaly název Liberty Bell Classic. Konaly se v červenci 1980 ve městě Filadelfie na půdě University of Pennsylvania.

🏟 Sportoviště a infrastruktura

Pro potřeby her byly v Moskvě a dalších sovětských městech vybudovány nebo zrekonstruovány desítky sportovních objektů. Hlavním centrem her byl areál Ústředního stadionu V. I. Lenina (dnešní komplex Lužniki).

Ústřední stadion V. I. Lenina: Velká aréna s kapacitou 103 000 diváků hostila zahajovací i závěrečný ceremoniál, atletické soutěže, jezdecké finále v parkuru a finálové utkání fotbalového turnaje. V těsné blízkosti se nacházela Malá aréna (volejbal), Palác sportů (gymnastika a judo) a plavecký stadion (vodní pólo).
Olympijský sportovní komplex (Olimpijskij): Vybudován primárně pro tyto hry. Jeho krytá hala s kapacitou 16 000 míst hostila basketbalový a boxerský turnaj. Přilehlý plavecký bazén sloužil soutěžím v plavání a skocích do vody.
Sportovní komplex Krylatskoje: Situován na západě Moskvy. Obsahoval veslařský kanál, nový krytý velodrom pro dráhovou cyklistiku s kapacitou 6 000 diváků a cyklistický okruh pro silniční závody.
Komplexy CSKA a Dynamo: Arény armádního a policejního klubu sloužily k zápasnickým, šermířským a házenkářským turnajům.

Vzhledem k absenci moře v okolí Moskvy se soutěže v jachtingu uskutečnily v estonském městě Tallinn v nově vybudovaném olympijském centru Pirita. Fotbalový turnaj byl z kapacitních a logistických důvodů rozdělen do více měst. Základní skupiny a čtvrtfinále se hrály na Kirovově stadionu v Leningradu (kapacita 72 000), na Republikánském stadionu v Kyjevě (kapacita 100 000) a na stadionu Dinamo v Minsku (kapacita 50 000).

📝 Přehled olympijských sportů

Program turnaje obsahoval 21 základních sportovních odvětví, ve kterých se bojovalo o medailové sady. Výčet těchto sportů zahrnuje:

⚔️ Sportovní momenty a průběh her

Dominance států východního bloku nad výsledkovými listinami byla absolutní. Sovětský gymnasta Alexandr Diťatin získal na těchto hrách osm medailí v jediném ročníku (tři zlaté, čtyři stříbrné, jednu bronzovou), čímž stanovil olympijský rekord, který byl vyrovnán až americkým plavcem Michaelem Phelpsem v roce 2004.

V plaveckém bazénu sovětský reprezentant Vladimir Salnikov jako první člověk v historii prolomil hranici patnácti minut v závodě na 1500 metrů volný způsob, když dohmátl v čase 14:58,27. Kubánský boxer Teófilo Stevenson získal svou třetí zlatou olympijskou medaili v těžké váze za sebou (po triumfech v letech 1972 a 1976).

Atletické závody přinesly světový rekord ve skoku do výšky. Reprezentant Německé demokratické republiky Gerd Wessig překonal laťku ve výšce 2,36 metru a stal se prvním mužem, který v této disciplíně překonal světové maximum přímo v olympijském závodě. Britská atletika zaznamenala úspěch na středních tratích, kde se odehrál souboj dvou britských běžců. Steve Ovett zvítězil na trati 800 metrů, zatímco Sebastian Coe mu oplatil porážku na trati 1500 metrů, kde získal zlatou medaili on. Zlatou medaili v nejkratším atletickém sprintu na 100 metrů vybojoval britský atlet Allan Wells s časem 10,25 sekundy.

🇨🇸 Účast Československa na LOH 1980

Výprava Československa patřila k nejpočetnějším na hrách. Čítala 209 sportovců, z nichž bylo 162 mužů a 47 žen. Vlajkonošem na zahajovacím ceremoniálu byl zápasník Vítězslav Mácha. Českoslovenští reprezentanti se zúčastnili 114 disciplín ve 21 sportech a celkově získali 14 medailí (2 zlaté, 3 stříbrné a 9 bronzových). Tento výsledek zařadil československou výpravu na 13. místo v celkovém hodnocení států.

Následující tabulka obsahuje kompletní a nezkrácený přehled všech 14 československých medailí včetně přesných sestav v týmových sportech:

Medaile	Jméno sportovce / Tým	Sport	Disciplína
Zlato	Ota Zaremba	Vzpírání	Muži do 100 kg
Zlato	Fotbalový tým ČSSR: Stanislav Seman, Luděk Macela, Josef Mazura, Libor Radimec, Zdeněk Rygel, Petr Němec, Ladislav Vízek, Jan Berger, Jindřich Svoboda, Lubomír Pokluda, Werner Lička, Rostislav Václavíček, Jaroslav Netolička, Oldřich Rott, František Štambacher, František Kunzo	Fotbal	Turnaj mužů
Stříbro	Imrich Bugár	Atletika	Muži – hod diskem
Stříbro	Jarmila Kratochvílová	Atletika	Ženy – běh na 400 m
Stříbro	Tým pozemních hokejistek ČSSR: Milada Blažková, Jiřina Čermáková, Jiřina Hájková, Berta Hrubá, Ida Hubáčková, Jiřina Kadlecová, Jarmila Králíčková, Jiřina Křížová, Alena Kyselicová, Jana Lahodová, Květa Petříčková, Viera Podhányiová, Iveta Šranková, Marie Sýkorová, Marta Urbanová, Lenka Vymazalová	Pozemní hokej	Turnaj žen
Bronz	Ján Franek	Box	Muži – lehká střední váha do 71 kg
Bronz	Vladimír Kocman	Judo	Muži – nad 95 kg
Bronz	Dan Karabin	Zápas	Muži – volný styl do 74 kg
Bronz	Július Strnisko	Zápas	Muži – volný styl do 100 kg
Bronz	Dušan Poliačik	Vzpírání	Muži do 82,5 kg
Bronz	Jiří Tabák	Sportovní gymnastika	Muži – kruhy
Bronz	Vlastibor Konečný, Michal Klasa, Alipi Kostadinov, Jiří Škoda	Cyklistika	Muži – silniční časovka družstev na 100 km
Bronz	Teodor Černý, Martin Penc, Jiří Pokorný, Igor Sláma	Cyklistika	Muži – dráhový stíhací závod družstev
Bronz	Zdeněk Pecka, Václav Vochoska	Veslování	Muži – dvojskif

📈 Medailové pořadí (15 nejúspěšnějších zemí)

Absence zástupců Spojených států amerických a Spolkové republiky Německo způsobila drastické vychýlení medailové tabulky ve prospěch domácího Sovětského svazu a Německé demokratické republiky. Tyto dva státy společně získaly 127 zlatých medailí z celkových 203 možných (62,5 %).

Následující tabulka dokumentuje kompletní seznam patnácti statisticky nejúspěšnějších výprav podle zisku zlatých, stříbrných a bronzových medailí:

Pořadí	Země (Olympijský kód)	Zlato	Stříbro	Bronz	Celkem
1.	Sovětský svaz (URS)	80	69	46	195
2.	Německá demokratická republika (GDR)	47	37	42	126
3.	Bulharsko (BUL)	8	16	17	41
4.	Kuba (CUB)	8	7	5	20
5.	Itálie (ITA)	8	3	4	15
6.	Maďarsko (HUN)	7	10	15	32
7.	Rumunsko (ROU)	6	6	13	25
8.	Francie (FRA)	6	5	3	14
9.	Velká Británie (GBR)	5	7	9	21
10.	Polsko (POL)	3	14	15	32
11.	Švédsko (SWE)	3	3	6	12
12.	Finsko (FIN)	3	1	4	8
13.	Československo (TCH)	2	3	9	14
14.	Jugoslávie (YUG)	2	3	4	9
15.	Austrálie (AUS)	2	2	5	9

💡 Pro laiky

Problematika olympijských bojkotů v době studené války se netýkala samotného sportu, nýbrž fungovala jako striktní nástroj mezinárodní politiky a sankcí. Když státní aparát vyhlásil bojkot her konaných na území geopolitického soka, národní olympijský výbor dotyčné země nesměl vyslat svou výpravu. Peníze na letenky a státní dotace byly zablokovány a pokud by sportovec odcestoval na vlastní pěst, riskoval ztrátu občanství, vyhození z práce (tehdejší sportovci byli často zaměstnanci armády či univerzit) a konec kariéry.

Olympijská pravidla ovšem umožňují jednu administrativní kličku pro státy, které nesouhlasily s vládním nařízením. Národní olympijské výbory států jako Itálie nebo Velká Británie nepodléhaly přímým příkazům svých vlád. Proto umožnily sportovcům, kteří se na hry čtyři roky připravovali, aby do Moskvy odletěli, avšak za jasně stanovených podmínek anonymity. Během slavnostního nástupu při zahajovacím ceremoniálu před nimi nevlál prapor Velké Británie ani nešla tabulka se jménem státu. Namísto toho byla nesena bílá vlajka s pěti olympijskými kruhy. Pokud tento sportovec získal zlatou medaili, na stožár nestoupala vlajka jeho vlasti a nehrála se jeho státní hymna. Hrála se pouze neutrální skladba Mezinárodního olympijského výboru, aby vlády těchto států nemohly událost propagandisticky využít k tvrzení, že stát jako takový se her účastní a legalizuje tak invazi do Afghánistánu.

Zdroje