Juan Perón
Obsah boxu
Šablona:Infobox - politik Juan Domingo Perón (* 8. října 1895, Lobos – 1. července 1974, Olivos) byl argentinský generál a politik, který byl třikrát zvolen prezidentem Argentiny. Založil a vedl politické hnutí známé jako peronismus, které dodnes významně ovlivňuje argentinskou politiku. Jeho druhá manželka, Eva "Evita" Perónová, se stala ikonickou postavou a klíčovou součástí jeho politického úspěchu.
Perónova vláda se vyznačovala silným nacionalismem, sociálními reformami a autoritářskými tendencemi. Jeho politika, označovaná jako justicialismus, se snažila najít "třetí cestu" mezi kapitalismem a komunismem. Během svého prvního funkčního období (1946–1955) znárodnil klíčová průmyslová odvětví, posílil práva pracujících a masivně investoval do sociálních programů. Po vojenském převratu v roce 1955 strávil téměř dvě desetiletí v exilu, než se v roce 1973 triumfálně vrátil a byl znovu zvolen prezidentem. Jeho třetí funkční období však bylo krátké a poznamenané politickou nestabilitou a jeho zhoršujícím se zdravím.
🧬 Životopis
👶 Mládí a vojenská kariéra
Juan Perón se narodil v Lobosu, malém městě v provincii Buenos Aires. Jeho otec, Mario Tomás Perón, byl farmář, a jeho matka, Juana Sosa Toledo, měla částečně domorodé kořeny (Tehuelche). V roce 1911 vstoupil na Vojenskou akademii (Colegio Militar de la Nación), kterou úspěšně absolvoval v roce 1913 v hodnosti podporučíka pěchoty.
Jeho vojenská kariéra rychle postupovala. Projevil se jako schopný důstojník a také jako talentovaný sportovec, vynikal zejména v šermu. V letech 1939 až 1941 působil jako vojenský atašé v Itálii Benita Mussoliniho. Zde byl fascinován italským fašismem, zejména jeho korporativistickým modelem, který propojoval stát, podnikatele a odbory. Tyto zkušenosti hluboce ovlivnily jeho pozdější politické myšlení. Po návratu do Argentiny se stal součástí tajné skupiny armádních důstojníků známé jako Grupo de Oficiales Unidos (GOU), která usilovala o politickou změnu v zemi.
🏛️ Vstup do politiky a první prezidentské období (1946–1955)
V roce 1943 se GOU podílela na vojenském převratu, který svrhl civilní vládu. Perón, tehdy v hodnosti plukovníka, získal v nové vojenské vládě relativně nevýznamnou pozici vedoucího Sekretariátu práce a sociálního zabezpečení. Tuto funkci však dokázal mistrně využít. Navázal úzké vztahy s odborovými svazy, prosadil řadu progresivních pracovních zákonů (např. placenou dovolenou, minimální mzdu) a získal si obrovskou popularitu mezi dělnickou třídou, tzv. descamisados (doslova "otrhaní" nebo "bezkošiláči").
Jeho rostoucí vliv znepokojoval konzervativní kruhy v armádě, které ho v říjnu 1945 donutily k rezignaci a nechaly ho zatknout. To vyvolalo masivní protesty organizované odbory a jeho partnerkou Evou Duarte. Dne 17. října 1945 zaplnily statisíce dělníků náměstí Plaza de Mayo v Buenos Aires a dožadovaly se jeho propuštění. Vláda podlehla tlaku a Perón byl propuštěn. Tento den je dodnes v peronistickém hnutí oslavován jako Día de la Lealtad (Den věrnosti). Krátce poté se oženil s Evou Duarte.
Na vlně této popularity drtivě zvítězil v prezidentských volbách v roce 1946. Jeho první vláda se zaměřila na industrializaci, znárodnění strategických podniků (železnice, telekomunikace, centrální banka) a rozsáhlé sociální programy, které řídila především jeho manželka Evita prostřednictvím své nadace. V roce 1949 prosadil novou ústavu, která mu umožnila kandidovat na druhé funkční období, které v roce 1951 opět s přehledem vyhrál.
✈️ Exil a návrat
Druhé Perónovo období bylo poznamenáno ekonomickými problémy, rostoucí inflací a smrtí Evity v roce 1952, což pro něj byla obrovská osobní i politická ztráta. Jeho vláda se stávala stále autoritářštější, omezovala svobodu tisku a dostala se do ostrého konfliktu s římskokatolickou církví, což vedlo k jeho exkomunikaci.
V září 1955 byl svržen vojenským převratem nazvaným Revolución Libertadora (Osvobozenecká revoluce). Perón uprchl do exilu, kde strávil následujících 18 let, pobýval v Paraguayi, Panamě, Venezuele, Dominikánské republice a nakonec se usadil ve Španělsku pod ochranou diktátora Francisca Franca. I z exilu však nadále ovlivňoval argentinskou politiku a jeho hnutí zůstalo nejsilnější politickou silou v zemi, přestože bylo po mnoho let zakázáno.
Na počátku 70. let se Argentina potýkala s hlubokou politickou a ekonomickou krizí a rostoucím násilím levicových i pravicových guerill. Vojenská vláda nakonec povolila peronistům účast ve volbách v roce 1973. Perónův zástupce, Héctor Cámpora, drtivě zvítězil s heslem "Cámpora do vlády, Perón k moci".
🇦🇷 Třetí prezidentské období a smrt
Po Cámporově rezignaci se Perón v červnu 1973 vrátil do Argentiny. Jeho návrat byl poznamenán tzv. Ezeizským masakrem, kdy došlo ke střetu mezi levicovým a pravicovým křídlem peronistického hnutí, který si vyžádal desítky obětí. V září 1973 byl Perón potřetí zvolen prezidentem s více než 60 % hlasů. Jeho viceprezidentkou se stala jeho třetí manželka, Isabel Martínez de Perón.
Jeho poslední funkční období bylo krátké a chaotické. Snažil se potlačit levicové radikály ve vlastním hnutí, což vedlo k další eskalaci násilí. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo a 1. července 1974 zemřel na srdeční selhání ve věku 78 let. V úřadu ho nahradila jeho manželka Isabel, jejíž vláda byla o necelé dva roky později svržena dalším vojenským převratem, který nastolil brutální diktaturu.
📜 Peronismus (Justicialismus)
Peronismus, oficiálně nazývaný justicialismus, je politická ideologie založená na Perónových myšlenkách. Není to tradiční levicová ani pravicová ideologie, ale spíše synkretický systém, který si klade za cíl dosáhnout sociální spravedlnosti, ekonomické nezávislosti a politické suverenity.
⚖️ Tři pilíře
Peronismus je tradičně definován třemi hlavními pilíři: 1. Sociální spravedlnost: Snaha o spravedlivé rozdělení bohatství, ochranu práv pracujících a zajištění sociálních jistot pro všechny občany. 2. Ekonomická nezávislost: Omezení vlivu zahraničního kapitálu, znárodnění klíčových sektorů ekonomiky a podpora národního průmyslu. 3. Politická suverenita: Nezávislá zahraniční politika, která se neváže ani na Spojené státy, ani na Sovětský svaz (tzv. Třetí pozice).
📈 Ekonomická politika
Perónova ekonomická politika byla založena na industrializaci nahrazující dovoz (ISI). Stát silně investoval do průmyslu, chránil domácí trh vysokými cly a podporoval domácí spotřebu zvyšováním mezd. Zpočátku byla tato politika úspěšná a vedla k výraznému ekonomickému růstu a zlepšení životní úrovně. Později se však projevily její slabiny, jako vysoká inflace, neefektivita znárodněných podniků a nedostatek zahraničních investic.
🤝 Sociální politika
V sociální oblasti dosáhl Perónův režim významných úspěchů. Zavedl osmihodinovou pracovní dobu, placené dovolené, systém sociálního zabezpečení a důchodů. Masivně se investovalo do zdravotnictví a školství. Klíčovou roli v této oblasti hrála Eva Perónová a její nadace, která distribuovala pomoc chudým, stavěla nemocnice, školy a sirotčince. V roce 1947 bylo také uzákoněno volební právo pro ženy.
❤️ Vztah s Evou Perónovou
Vztah Juana Peróna s jeho druhou manželkou, Evou "Evitou" Perónovou, byl klíčovým prvkem jeho politického úspěchu. Seznámili se v roce 1944 a rychle se stali nerozlučným párem. Evita nebyla jen první dámou; byla jeho nejbližší politickou poradkyní a spojkou mezi ním a dělnickou třídou (descamisados). Její charismatické vystupování, plamenné projevy a neúnavná práce pro chudé z ní učinily jednu z nejmilovanějších (a zároveň nejnenáviděnějších) postav argentinské historie. Její předčasná smrt na rakovinu v roce 1952 ve věku 33 let byla pro Peróna i pro celé hnutí zdrcující ranou.
🌍 Zahraniční politika
V zahraniční politice prosazoval Perón tzv. "Třetí pozici", která odmítala podřízenost jak Spojeným státům, tak Sovětskému svazu v kontextu studené války. Snažil se vytvořit blok latinskoamerických zemí pod vedením Argentiny, který by byl nezávislý na obou supervelmocích. Po druhé světové válce jeho vláda poskytla útočiště řadě nacistických válečných zločinců, včetně Adolfa Eichmanna a Josefa Mengeleho, což je dodnes jedním z nejkontroverznějších aspektů jeho vlády.
🏛️ Odkaz a kontroverze
Juan Perón je jednou z nejkomplexnějších a nejkontroverznějších postav latinskoamerické historie 20. století. Pro své stoupence je hrdinou, který dal hlas a důstojnost dělnické třídě, modernizoval zemi a bránil národní suverenitu. Pro své odpůrce byl populistickým demagogem a diktátorem, který podkopal demokratické instituce, zničil ekonomiku a zasel sémě politické nestability, která Argentinu trápí dodnes.
Jeho politické hnutí, peronismus, přežilo jeho smrt a zůstává dominantní silou v argentinské politice. V průběhu let se rozštěpilo do mnoha frakcí, od levicových po pravicové, ale odkaz na Peróna a jeho ideály zůstává ústředním bodem argentinské politické identity.
🗣️ Kritika a obvinění
- Autoritářství: Omezoval svobodu tisku, pronásledoval politické oponenty a využíval státní aparát k posílení své moci.
- Populismus a demagogie: Je obviňován z využívání populistické rétoriky k manipulaci mas a z nezodpovědné hospodářské politiky, která vedla k dlouhodobým problémům.
- Vztah k nacismu: Jeho obdiv k evropskému fašismu a poskytování úkrytu nacistickým zločincům po válce je temnou kapitolou jeho vlády.
- Kult osobnosti: Spolu s Evitou budoval silný kult osobnosti, který prostupoval všechny aspekty veřejného života.
💡 Pro laiky
Představte si peronismus jako politický směr, který se snaží být "pro všechny". Juan Perón chtěl, aby se dělníci měli lépe, a proto jim dal vyšší platy a více práv. Zároveň chtěl, aby Argentina byla silná a nezávislá, takže převzal kontrolu nad velkými firmami (jako jsou železnice) a snažil se, aby země vyráběla co nejvíce věcí sama, místo aby je dovážela. Jeho cílem byla jakási střední cesta – nechtěl ani čistý americký kapitalismus, kde vládnou bohatí, ani sovětský komunismus, kde všechno řídí stát. Chtěl silný stát, který se stará o lidi, ale zároveň podporuje národní průmysl. Pro mnoho chudých Argentinců byl hrdinou, zatímco pro bohaté a jeho politické odpůrce byl diktátorem, který ničil ekonomiku a demokracii.