Ctnost

Rozbalit box

Obsah boxu

Ctnost (řecky ἀρετή, areté; latinsky virtus) je morální excelence, zdatnost nebo kladná vlastnost charakteru, která je považována za základ morálně dobrého života. Představuje trvalou dispozici či návyk jednat správně a v souladu s rozumem a morálními principy. Koncept ctnosti je ústředním tématem etiky a filozofie již od dob antického Řecka a hraje klíčovou roli v mnoha světových náboženstvích a morálních systémech.

Opakem ctnosti je neřest, což je morální vada nebo zlozvyk. Zatímco ctnost vede k rozkvětu jedince i společnosti (v řeckém pojetí k eudaimonii), neřest vede k úpadku a utrpení.

📜 Historický vývoj konceptu

Pojetí ctnosti se v průběhu dějin proměňovalo v závislosti na kulturním a filozofickém kontextu.

🏛️ Antické Řecko a Řím

V antické filozofii byla ctnost (areté) chápána jako dokonalost či zdatnost v plnění své funkce. Mohlo jít o ctnost nože (být ostrý) nebo ctnost koně (být rychlý). V etickém smyslu se jednalo o dokonalost lidské duše.

• Sókratés: Pro Sókrata byla ctnost totožná s věděním. Věřil, že nikdo nekoná zlo vědomě. Pokud člověk skutečně ví, co je dobré, bude podle toho i jednat. Všechny ctnosti jsou podle něj v jádru jen různými projevy jediné ctnosti – moudrosti.

• Platón: Sókratův žák Platón rozvinul teorii o čtyřech základních, tzv. kardinálních ctnostech, které odpovídají třem složkám duše (rozumové, vznětlivé, žádostivé) a jejich harmonii. Těmito ctnostmi jsou:

   *   Moudrost (sofia, lat. prudentia) – ctnost rozumové složky duše.
   *   Statečnost (andreia, lat. fortitudo) – ctnost vznětlivé složky.
   *   Mírnost či Uměřenost (sófrosyné, lat. temperantia) – ctnost žádostivé složky, schopnost ovládat vášně.
   *   Spravedlnost (dikaiosyné, lat. iustitia) – zastřešující ctnost, která nastává, když každá složka duše koná svůj úkol a vládne mezi nimi harmonie.

• Aristotelés: Aristotelés ve svém díle Etika Nikomachova systematicky rozpracoval etiku ctnosti. Rozlišoval mezi ctnostmi intelektuálními (získanými učením) a morálními (získanými návykem a praxí). Definoval ctnost jako zlatý střed (mesotés) mezi dvěma krajnostmi (neřestmi) – nedostatkem a přebytkem. Například statečnost je středem mezi zbabělostí (nedostatek) a zbrklou smělostí (přebytek). Cílem ctnostného života je dosažení eudaimonie, což je stav blaženosti, štěstí a lidského rozkvětu.

• Stoicismus: Pro stoiky, jako byli Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius, byla ctnost jediným skutečným dobrem. Vnější okolnosti (zdraví, bohatství, společenské postavení) považovali za lhostejné (adiafora). Žít ctnostně znamenalo žít v souladu s přírodou a rozumem (logos), což samo o sobě zaručovalo duševní klid (apatheia).

🙏 Křesťanská tradice

Křesťanství převzalo antický koncept kardinálních ctností a doplnilo jej o tři tzv. teologické (božské) ctnosti, které zmínil apoštol Pavel v Prvním listu Korintským. Tyto ctnosti nejsou získatelné lidským úsilím, ale jsou darem od Boha.

• Víra (lat. fides)
• Naděje (lat. spes)
• Láska (agapé, lat. caritas) – považovaná za nejvyšší ctnost.

Tomáš Akvinský, významný středověký teolog, ve svém díle Summa theologiae syntetizoval aristotelskou filozofii s křesťanskou teologií a vytvořil komplexní systém sedmi hlavních ctností (čtyř kardinálních a tří teologických). Proti nim postavil sedm hlavních hříchů.

💡 Novověká filozofie

S nástupem osvícenství se pozornost filozofů přesunula od charakteru jednajícího k samotným činům a pravidlům.

• Immanuel Kant: Pro Kanta nebyla ctnost primárním pojmem etiky. Základem morálky je povinnost jednat podle kategorického imperativu, což je univerzální morální zákon daný rozumem. Ctnost je pak síla vůle plnit tuto povinnost navzdory protichůdným sklonům.

• David Hume: Hume a další sentimentalisté tvrdili, že základem morálky není rozum, ale cit. Ctnosti jsou takové vlastnosti, které v nás nebo v ostatních vyvolávají příjemný pocit souhlasu (např. laskavost, velkorysost).

🌏 Mimoevropské tradice

Koncepty podobné ctnosti lze nalézt po celém světě:

• Konfucianismus: Ústředním pojmem je Ren (仁), což se překládá jako lidskost, benevolence či soucit. Dalšími klíčovými ctnostmi jsou Yi (spravedlnost), Li (slušnost, rituál) a Zhi (moudrost).
• Buddhismus: Ušlechtilá osmidílná stezka popisuje osm aspektů ctnostného života, které vedou k ukončení utrpení (dukkha) a dosažení nirvány. Zahrnují správné chápání, správné jednání, správnou mluvu atd.
• Hinduismus: Koncept dharmy představuje morální řád, povinnosti a správné jednání. Ctnosti jako nenásilí (ahimsá), pravdivost (satja) a soucit (dajá) jsou klíčové.

🔑 Klíčové druhy ctností

Ctnosti se tradičně dělí do několika skupin, z nichž nejznámější jsou kardinální a teologické.

⚖️ Kardinální ctnosti

Tato čtveřice je považována za základní pilíře morálního života, na nichž závisí všechny ostatní ctnosti. 1. Moudrost (Opatrnost): Schopnost správně posoudit situaci a zvolit správné prostředky k dosažení dobrého cíle. Je to "vozataj" ostatních ctností. 2. Spravedlnost: Vůle dávat každému to, co mu po právu náleží. Týká se jak vztahů mezi jednotlivci, tak uspořádání společnosti. 3. Statečnost (Odvaha): Schopnost čelit strachu a překonávat překážky v zájmu dobra. Zahrnuje vytrvalost a odhodlání. 4. Mírnost (Uměřenost): Schopnost ovládat své touhy a vášně, zejména po smyslových požitcích. Zajišťuje rovnováhu a sebekontrolu.

✝️ Teologické ctnosti

Tyto tři ctnosti se v křesťanské teologii vztahují přímo k Bohu. 1. Víra: Důvěra a přijetí Božího zjevení. 2. Naděje: Očekávání věčného života a Boží pomoci. 3. Láska (Caritas): Láska k Bohu nade vše a láska k bližnímu jako k sobě samému z lásky k Bohu.

⚙️ Ctnost v moderní etice

Ve 20. století došlo k oživení zájmu o etiku ctnosti jako alternativy k dominantním etickým teoriím – deontologii (zaměřené na pravidla a povinnosti) a konsekvencialismu (zaměřenému na důsledky činů).

🔄 Obnova etiky ctnosti

Filozofové jako G. E. M. Anscombe, Philippa Foot a Alasdair MacIntyre kritizovali moderní etiku za to, že se soustředí na otázku "Co mám dělat?" místo na zásadnější otázku "Jakým člověkem mám být?". Etika ctnosti se zaměřuje na rozvoj morálního charakteru a pěstování ctností jako klíče ke smysluplnému a dobrému životu.

🧠 Ctnost v psychologii

Koncept ctnosti se stal také předmětem zájmu pozitivní psychologie. Psychologové Martin Seligman a Christopher Peterson vytvořili klasifikaci "Charakterových sil a ctností" (Values in Action Inventory of Strengths), která identifikuje šest univerzálních ctností a 24 charakterových sil, které je tvoří. Těchto šest ctností je:

• Moudrost a vědění
• Odvaha
• Lidskost
• Spravedlnost
• Uměřenost
• Transcendence

💬 Pro laiky: Co je to ctnost?

Představte si ctnost jako "morální sval". Stejně jako fyzický sval, i ctnost se musí pravidelně cvičit, aby zesílila. Když se rozhodnete být upřímní, i když je to těžké, posilujete svůj "sval upřímnosti". Čím častěji to děláte, tím snazší a přirozenější se pro vás upřímnost stává. Nakonec se stane součástí vašeho charakteru – stanete se upřímným člověkem.

Ctnost není jen o jednom dobrém skutku. Zloděj může jednou darovat peníze na charitu, ale to z něj nedělá štědrého člověka. Ctnostný člověk je štědrý soustavně, protože štědrost je součástí toho, kým je. Je to jeho vnitřní kompas, který ho přirozeně vede ke správnému jednání. Cílem pěstování ctností je stát se takovým člověkem, který koná dobro automaticky a s radostí, ne jen z povinnosti nebo ze strachu z trestu.

↔️ Ctnost a neřest

Podle Aristotela je ctnost středem mezi dvěma neřestmi, které představují extrémy. Tento koncept se nazývá zlatá střední cesta.

Příklady ctností jako středu mezi neřestmi

Nedostatek (neřest)	Střed (ctnost)	Přebytek (neřest)
Zbabělost	Statečnost	Zbrklost / Potřeštěnost
Lakomství	Štědrost	Marnotratnost
Apatie / Lhostejnost	Mírnost	Nenasytnost / Rozmařilost
Ponižování se	Zdravá hrdost	Pýcha / Arogance
Zlomyslnost	Spravedlivý hněv	Vznětlivost / Prchlivost

Šablona:Aktualizováno