Cena Jindřicha Chalupeckého

Šablona:Infobox Ocenění

Cena Jindřicha Chalupeckého (často zkracováno jako CJCH) je české ocenění v oblasti současného vizuálního umění. Byla založena v roce 1990 a je pojmenována po Jindřichu Chalupeckém (1910–1990), českém teoretikovi, kritikovi, esejistovi a filozofovi, který měl stěžejní vliv na formování a udržení kontinuity neoficiální umělecké scény v období komunistického režimu po roce 1969.

Ocenění dlouhodobě uděluje Společnost Jindřicha Chalupeckého a původně bylo určeno výhradně pro umělce a umělkyně do 35 let věku. Tento limit byl v roce 2023 zrušen. V současnosti je cena definována jako platforma pro etablující se umělce a umělkyně bez ohledu na věk, národnost či dosažené vzdělání, podmínkou je však dlouhodobé působení na území České republiky. V průběhu let se měnil jak formát výběru, tak i počet laureátů. CJCH představuje institucionální nástroj pro podporu tvorby, přičemž ocenění získávají finanční příspěvek na vznik nového díla (od roku 2025 ve výši 60 000 Kč), autorský honorář, celoroční stipendijní podporu a možnost prezentace na společné výstavě v jedné z partnerských galerií.

⏳ Historie a vznik

Iniciativa k založení ceny vznikla bezprostředně po sametové revoluci. Dne 27. května 1990 se na zámku v Lánech setkal tehdejší prezident Václav Havel s malířem Theodorem Pištěkem a básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem. Společně založili výroční cenu pro mladé výtvarné umělce, jejímž cílem bylo usnadnit nastupující generaci vstup na profesionální i mezinárodní scénu. Sám Jindřich Chalupecký na sklonku svého života souhlasil s tím, aby nově vzniklá cena nesla jeho jméno.

V prvních desetiletích své existence byla cena koncipována jako kompetitivní soutěž. Odborná mezinárodní porota každoročně ze zaslaných portfolií vybírala pětici finalistů. Z této skupiny byl následně po zhlédnutí finálové výstavy vybrán jeden hlavní laureát. Během 90. let a na počátku 21. století se ocenění etablovalo jako nejviditelnější a mediálně nejsledovanější platforma pro současné umění v zemi.

Historie ceny zaznamenala i několik institucionálních a osobních konfliktů. Nejznámější kontroverze se odehrála v roce 2000. Laureátem se v tomto ročníku stal sochař a konceptualista David Černý. Tehdejší generální ředitel Národní galerie Praha (NGP) Milan Knížák, který měl s Černým dlouhodobé osobní a názorové spory, odmítl umělce vpustit do budovy Veletržního paláce, kde se měl ceremoniál konat. Prezident Václav Havel proto musel Cenu Jindřicha Chalupeckého předat Davidu Černému na chodníku před budovou galerie.

📋 Vývoj pravidel a formátu

Struktura Ceny Jindřicha Chalupeckého prošla od roku 2020 sérií radikálních reforem. Změny reagovaly na proměnu uvažování o smyslu uměleckých soutěží a na rostoucí odpor umělecké scény vůči hierarchizaci uměleckého výkonu.

Odmítnutí soutěže (2020–2021)

V roce 2020 se pětice vybraných finalistů (Jakub Choma, Anna Slama a Marek Delong, Marie Tučková, Alma Lily Rayner, Jiří Žák) rozhodla odmítnout soutěžní princip. Umělci vydali prohlášení, v němž upozornili, že současné umění nelze objektivně měřit a že systém jednoho vítěze vytváří nezdravé konkurenční prostředí. Porota a Společnost Jindřicha Chalupeckého tento krok akceptovaly a pro ročník 2020 nebyl vyhlášen jediný vítěz. Stejná situace se opakovala v roce 2021.

Mnohočetní laureáti (2022–2023)

Na základě událostí z předchozích dvou let Společnost Jindřicha Chalupeckého oficiálně změnila pravidla. V letech 2022 a 2023 zrušila fázi „finalistů“. Pět vybraných umělců nebo uskupení (vybraných přímo z došlých přihlášek) se automaticky stalo rovnocennými laureáty. Byla tak odstraněna závěrečná kompetitivní složka před výstavou.

Zrušení věkového limitu a tři laureáti (od roku 2024)

K nejzásadnější strukturální změně došlo v roce 2024. Organizátoři zcela zrušili původní věkový limit 35 let. Důvodem byla snaha zpřístupnit cenu i umělcům, kteří svou kariéru zahájili později, nebo ji museli přerušit z existenčních či rodinných důvodů (například kvůli rodičovství). Současně s uvolněním věkové hranice byl snížen počet každoročně oceňovaných subjektů z pěti na tři. Od roku 2024 navíc každou finálovou výstavu doplňuje nesoutěžní prezentace mezinárodního hosta.

🏛 Institucionální zázemí a výstavy

CJCH je organizována nezávislou Společností Jindřicha Chalupeckého, jejíž ředitelkou byla po dvě funkční období (do roku 2025) Karina Kottová. V roce 2025 převzala vedení a roli hlavní kurátorky Tereza Jindrová.

Finálové výstavy laureátů necirkulují náhodně, ale dodržují zavedený systém rotace mezi třemi předními institucemi, s nimiž Společnost Jindřicha Chalupeckého dlouhodobě spolupracuje. Těmito partnery jsou:

Národní galerie Praha (výstavy se konají ve Veletržním paláci)
Moravská galerie v Brně (výstavy se konají v Pražákově paláci)
PLATO Ostrava

Součástí ceny je také budování sbírkového fondu. V roce 2024 věnoval generální partner ceny, J&T Banka, Národní galerii Praha rozsáhlou sbírku děl 28 laureátů CJCH z let 1990 až 2018. Hodnota tohoto donátorského daru činila přibližně 18 milionů korun.

🗓 Současnost (Ročníky 2024–2026)

Ročník 2024

Výstava ročníku 2024 probíhala v prostorách Moravské galerie v Brně (Pražákův palác) od 8. listopadu 2024 do 23. února 2025. Prvními třemi laureáty po změně pravidel se stali audiovizuální umělec Oskar Helcel, autorka textilních objektů a instalací Judita Levitnerová a umělecká skupina No Fun Kolektiv (zaměřená na worldbuilding a videoherní instalace).

Ročník 2025

Pro ročník 2025 ocenila mezinárodní porota trojici ve složení Dominik Adamec (sochař zaměřený na keramiku a biologické hybridy), Barbora Lungová (malířka) a Karolína Rossí (autorka kombinující malbu a prostorové objekty). Ročník 2025 se zapsal do historie tím, že poprvé od zrušení věkového limitu ocenil tvůrkyně starší 35 let (např. Barbora Lungová se narodila v roce 1977). Společná výstava těchto laureátů probíhá ve Veletržním paláci Národní galerie Praha od 25. září 2025 do 11. ledna 2026. Zahraničním hostem se stala čtyřiašedesátiletá nizozemská malířka Kinke Kooi, jíž výstava představila první ucelenou retrospektivu v Česku pod názvem Naslouchající tělo / Listening Body.

Ročník 2026

Výsledky 37. ročníku byly slavnostně vyhlášeny 12. února 2026 v pražském Divadle X10. Dle tiskové zprávy organizátorů zaznamenal tento ročník dosud nejvyšší počet přihlášených v historii ceny, se silným zastoupením mimopražských tvůrců. Mezinárodní porota (ve složení Denisa Bytelová, Maria Lind, Anna Gritz, Valentinas Klimašauskas, Marika Kupková a Hana Janečková) vybrala tyto laureátky:

Yuliya Bokhan (malířka pracující s tématy sociálního vykořenění)
Tereza Kalousová (autorka propojující videoinstalace a objektovou tvorbu)
Kolektiv Prádelna (ženská skupina zabývající se sociálně angažovaným uměním a problematikou marginalizace a chudoby)

Výstava těchto tří subjektů se otevírá 21. října 2026 v galerii PLATO Ostrava. Pozici zahraničního hosta zaujímá umělkyně Sophie Jung, působící střídavě v Londýně a Basileji.

📈 Kompletní seznam laureátů (1990–2026)

Tato tabulka obsahuje exaktní a kompletní výčet všech oceněných umělců a umělkyň za celou historii existence Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Rok	Laureát / Laureáti	Poznámka / Čestná uznání / Finálový statut
1990	Vladimír Kokolia	Čestné uznání: Jan Ambrůz, František Skála
1991	František Skála	Čestné uznání: Michal Gabriel, Petr Kvíčala
1992	Michal Nesázal	Čestné uznání: Petr Nikl
1993	Martin Mainer
1994	Michal Gabriel
1995	Petr Nikl
1996	Kateřina Vincourová
1997	Jiří Příhoda	Další finalisté: Federico Díaz, Veronika Bromová, Roman Franta, Jiří Černický
1998	Jiří Černický
1999	Lukáš Rittstein	Další finalisté: Krištof Kintera, Tomáš Hlavina, Jan Hísek
2000	David Černý	Udělování provázel konflikt s ředitelem NGP Milanem Knížákem. Další finalisté: Tomáš Hlavina, Veronika Bromová, Jan Stolín, František Kowolowski
2001	Tomáš Vaněk
2002	Markéta Othová
2003	Michal Pěchouček
2004	Ján Mančuška
2005	Kateřina Šedá
2006	Barbora Klímová
2007	Eva Koťátková
2008	Radim Labuda
2009	Jiří Skála
2010	Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov	Oceněna umělecká dvojice
2011	Mark Ther
2012	Vladimír Houdek
2013	Dominik Lang
2014	Roman Štětina
2015	Barbora Kleinhamplová
2016	Matyáš Chochola
2017	Martin Kohout
2018	Lukáš Hofmann
2019	Andreas Gajdošík
2020	Cena nebyla vyhlášena	Pětice finalistů (Jakub Choma, Anna Slama a Marek Delong, Marie Tučková, Alma Lily Rayner, Jiří Žák) odmítla soutěžit
2021	Cena nebyla vyhlášena	Pokračování nesoutěžního ročníku (finalisté Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová, skupina björnsonova)
2022	David Přílučík, Olga Krykun, Vojtěch Rada, Martina Drozd Smutná, Ezra Šimek	Změna pravidel: porota ocenila všechny vybrané umělce
2023	Kryštof Brůha, Lenka Glisníková, Petra Janda, Gabriela Těthalová, Stony Tellers	Všech pět nominovaných subjektů se stalo laureáty
2024	Oskar Helcel, Judita Levitnerová, No Fun Kolektiv	První rok bez věkového omezení, snížení počtu laureátů na tři
2025	Dominik Adamec, Barbora Lungová, Karolína Rossí	Poprvé oceněny autorky starší 35 let
2026	Yuliya Bokhan, Tereza Kalousová, Kolektiv Prádelna

💡 Pro laiky

Když se řekne „cena“ nebo „soutěž“, většina lidí si představí sportovní závod s jasným vítězem, který doběhl do cíle jako první. Ve světě vizuálního umění je ale situace mnohem složitější. Jak lze objektivně změřit, jestli je lepší obraz zachycující ekologické problémy, nebo keramická socha zabývající se filozofií?

Cena Jindřicha Chalupeckého na tento problém narazila kolem roku 2020. Samotní mladí umělci tehdy prohlásili, že umění by nemělo být o porážení soupeřů a stresujícím soutěžení, ale spíše o spolupráci a prezentaci různých úhlů pohledu. Organizátoři ceny jim dali za pravdu. Namísto jednoho „vítěze“ proto dnes ocenění získávají tři umělci nebo skupiny, kteří nesoupeří o první místo, ale společně vystavují v jedné galerii. Získané prostředky (granty) využívají k vytvoření úplně nových děl, na které by jinak neměli peníze.

Další velkou změnou bylo zrušení podmínky, že umělec nesmí být starší 35 let. Uvědomili si totiž, že mnoho talentovaných lidí (zejména žen) musí svou kariéru na několik let přerušit například kvůli péči o děti, a když se k tvorbě vrátí, byla by pro ně původní věková hranice nespravedlivým limitem.

Zdroje