Bitva o Francii

Bitva o Francii
Datum	10. května – 25. června 1940
Místo	Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko
Typ	Vojenský konflikt, klíčové tažení druhé světové války
Výsledek	Drtivé vítězství německé armády, kapitulace Francie, vytvoření vichistického režimu

Bitva o Francii (v německé vojenské historiografii dělená na operační plány Fall Gelb a Fall Rot, ve francouzštině označovaná jako Bataille de France) byla rozhodující vojenská operace a masivní bleskové tažení na západní frontě v rané fázi druhé světové války. Tento gigantický konflikt, do něhož se zapojilo více než šest milionů vojáků na obou stranách, probíhal v přesném časovém rozmezí od 10. května do 25. června 1940. Ozbrojené síly nacistického Německa (Wehrmacht) v jeho průběhu nejprve bez vyhlášení války zaútočily na neutrální státy Belgii, Nizozemsko a Lucembursko a následně přes jejich území provedly drtivou invazi do Francie. Na straně napadených se bránily spojené armády Francie, Britské expediční síly (BEF) a armády zemí Beneluxu, podpořené exilovými vojáky z Polska a vojáky bývalého Československa.

Tažení se vyznačovalo naprostým selháním defenzivních strategických plánů francouzského vrchního velení a naopak bezprecedentním úspěchem inovativní německé vojenské doktríny kombinovaných zbraní, jež vešla do všeobecného povědomí pod termínem blitzkrieg (blesková válka). Německé tankové divize (Panzerdivisionen), masivně podporované motorizovanou pěchotou a taktickým letectvem (Luftwaffe), dokázaly nečekaně překonat hustě zalesněné pohoří Ardeny, překročit řeku Másu u města Sedan a bleskovým obchvatem vrazit klín mezi hlavní spojenecké síly, čímž je izolovaly a odřízly od zásobování. Během necelých šesti týdnů byla zcela zničena vojenská síla státu, jenž byl do té doby mezinárodním společenstvím považován za absolutně nejsilnější kontinentální vojenskou mocnost v Evropě.

Bitva vyústila v evakuaci více než 338 000 britských, francouzských a belgických vojáků z německými vojsky obklíčeného přístavu Dunkerque do Velké Británie (takzvaná Operace Dynamo). Dne 14. června 1940 vstoupily německé jednotky do Paříže, jež byla vyhlášena otevřeným městem, a 22. června 1940 podepsala zlomená francouzská vládní delegace v Compiègneském lese s Německem oficiální příměří. Francie byla následně na základě kapitulačních podmínek rozdělena na vojensky okupovanou severní a západní zónu a takzvanou svobodnou zónu na jihu. Tu spravovala kolaborantská loutková vláda se sídlem ve městě Vichy v čele s hrdinou první světové války maršálem Philippem Pétainem. Pád Francie radikálně změnil globální geopolitickou rovnováhu moci a ponechal Spojené království v boji proti zemím Osy na celém evropském bojišti zcela osamocené.

📅 Pozadí a předválečná strategická situace

Bezprostředně po německé invazi do Polska v září 1939 vyhlásily Francie a Spojené království Německé říši válku. Avšak po celou dobu následujících osmi měsíců nedošlo na západní frontě k žádným významnějším pozemním ofenzivním operacím. Toto období, trvající od září 1939 do počátku května 1940, vešlo do dějin pod označením Podivná válka (Sitzkrieg, Drôle de guerre či Phoney War). Obě armády stály zakopané na svých pozicích, omezovaly se na drobné pohraniční potyčky v Sársku a shazování propagandistických letáků.

Francouzská doktrína a Maginotova linie

Francouzská vojenská doktrína vycházela z traumatických zkušeností z krvavých zákopových bojů první světové války. Vrchní velitel francouzských ozbrojených sil, generál Maurice Gamelin, aplikoval přísně defenzivní strategii. Francie investovala astronomické finanční částky do vybudování Maginotovy linie, což byl kolosální, technicky dokonalý systém vzájemně propojených podzemních betonových pevností, dělostřeleckých tvrzí a kulometných hnízd. Tato neprostupná linie se táhla podél celé francouzsko-německé a francouzsko-italské státní hranice.

Systém však z politických a finančních důvodů nepokrýval hranici s Belgií. Francouzský generální štáb předpokládal, že jakýkoliv německý útok povede, stejně jako v roce 1914, právě přes rovinaté území Belgie a Flander. Gamelin proto vypracoval takzvaný Plán Dyle (respektive jeho variantu Breda). Tento plán spočíval v tom, že jakmile německá armáda naruší belgickou neutralitu, opustí nejlepší a nejvíce mechanizované francouzské armády společně s Britským expedičním sborem (BEF) své bezpečné pozice na hranicích, bleskově vstoupí na belgické území a zaujmou hlubokou obrannou linii podél řeky Dyle. Tímto krokem však Gamelin odeslal veškeré své strategické zálohy na samotné severní křídlo, což se ukázalo jako fatální chyba.

Technologické vybavení a tanková asymetrie

Na papíře měly spojenecké síly převahu. Spojenci disponovali na západní frontě více než 3 000 tanky, zatímco německý Wehrmacht jich shromáždil přibližně 2 400. Mnoho francouzských obrněnců, jako byly těžké tanky Char B1 bis nebo střední jezdecké tanky Somua S35, technicky převyšovalo německé stroje jak v síle pancéřování, tak v ráži hlavních zbraní.

Rozdíl a příčina budoucí porážky však spočívaly v doktríně nasazení a vnitřní ergonomii. Francouzské tanky nebyly standardně vybaveny vysílačkami (komunikovaly pomocí praporků) a velitel tanku musel ve věži pracovat zcela sám – musel velet, nabíjet dělo i mířit. Z taktického hlediska navíc francouzské velení své tanky rozptýlilo po malých skupinách jako podporu pěších divizí. Naproti tomu Němci své tanky (Panzer I, II, III, IV a modely české výroby 35(t) a 38(t)) zkoncentrovali do nezávislých, obrovských tankových divizí (Panzerdivisionen). Každý německý tank měl vysílačku a věže byly obsazeny třemi muži, což zajišťovalo absolutní koordinaci a rychlost rozhodování na bojišti.

⚔️ Tvorba plánů: Mansteinův Sichelschnitt

Původní německý plán pro tažení na západ, na kterém trval Adolf Hitler, se velmi podobal Schlieffenovu plánu z první světové války. Německá vojska měla plošně a frontálně zaútočit přes severní Belgii a Nizozemsko a tlačit se k pobřeží kanálu La Manche. V lednu 1940 však došlo k takzvanému incidentu u Mechelenu, kdy německý kurýrní letoun nouzově přistál v Belgii a kompletní tajné invazní plány padly do rukou belgické rozvědky.

Tato událost donutila německé vrchní velení OKH plán změnit. Geniální a ambiciózní generálporučík Erich von Manstein společně s tankovým expertem Heinzem Guderianem navrhli radikální alternativu, která vešla ve známost jako Sichelschnitt (Srpovitý sek). Mansteinův plán byl založen na maximálním klamání nepřítele. Německá Skupina armád B na severu měla provést hlučný útok na Nizozemsko a severní Belgii, aby tam přesně podle francouzských očekávání vylákala elitní spojenecké síly.

Zatímco by se Spojenci přesouvali na sever, hlavní německá úderná síla – Skupina armád A, obsahující drtivou většinu všech nasazených tankových divizí – by se potichu přesunula středem fronty přes hustě zalesněné a kopcovité pohoří Ardeny. Tento terén byl francouzským velením i maršálem Pétainem považován pro těžkou tankovou techniku za naprosto neprůjezdný. Odtud měly německé tanky nečekaně překročit řeku Másu v oblasti města Sedan a nezastavitelně vyrazit na západ k pobřeží oceánu, čímž by všechny spojenecké armády chycené na severu v Belgii odřízly v gigantické pasti.

🚀 Průběh operace Fall Gelb (10. května – 4. června 1940)

Operace Fall Gelb (Žlutý plán) odstartovala přesně ve 02:30 ráno dne 10. května 1940. Za rozbřesku překročily jednotky Wehrmachtu státní hranice neutrálních států Beneluxu. Generál Gamelin, přesvědčen, že německý plán z roku 1914 se opakuje, okamžitě vydal historický rozkaz a odeslal nejlepší francouzskou 1. armádu, 7. armádu a celý Britský expediční sbor hluboko do Belgie na řeku Dyle.

Pád Nizozemska a Belgie

Útok Skupiny armád B pod velením Fedora von Bocka na Nizozemsko a Belgii byl veden s brutální efektivitou a zapojením zcela nových metod boje. Německá armáda zde vůbec poprvé v historii vojenství masivně nasadila výsadkové jednotky (Fallschirmjäger). Němečtí parašutisté a vojáci v kluzácích pod velením generála Kurta Studenta bleskově a nečekaně obsadili klíčové mosty přes nizozemské řeky a kanály u Moerdijku a Dordrechtu, čímž zachovali průjezdnost pro postupující tanky.

Zcela bezprecedentní operací bylo dobytí belgické pohraniční megastavby, pevnosti Eben-Emael. Tato tvrz chránící Albertův kanál byla považována za nedobytnou. Němci však na její střechu nehlučně přistáli v kluzácích DFS 230 a pomocí tehdy přísně tajných kumulativních náloží dokázali prorazit a zničit silně pancéřované dělostřelecké kopule během pouhých dvaceti minut.

Nizozemská armáda, ačkoliv se statečně bránila, neměla proti mechanizované přesile šanci. Dne 14. května 1940 provedla letadla Heinkel He 111 z peruti Kampfgeschwader 54 ničivé kobercové bombardování historického centra města Rotterdam, při kterém zahynulo přes 900 civilistů a 85 tisíc jich ztratilo domov. Pod hrozbou zničení dalších měst, včetně Utrechtu, podepsal vrchní velitel nizozemských sil generál Henri Winkelman dne 15. května 1940 bezpodmínečnou kapitulaci (s výjimkou jednotek v provincii Zeeland, jež vzdorovaly o pár dní déle). Belgická armáda krále Leopolda III. se stáhla na linii K-W, kde čelila silnému tlaku německé 6. armády.

Zlom v Ardenách a překročení Másy u Sedanu

Zatímco pozornost celého světa byla upřena do rovinatého Nizozemska, německá Skupina armád A pod vedením Gerda von Rundstedta prováděla hlavní manévr – Sichelschnitt. Skrze úzké silničky lucemburských a belgických Arden se valila obrovská kolona 41 tisíc motorových vozidel a tisíců tanků tvořících Tankovou skupinu Kleist (Panzergruppe Kleist). Tento gigantický přesun způsobil obrovskou dopravní zácpu dlouhou 250 kilometrů, která byla zcela nechráněná. Francouzské průzkumné letouny pohyb kolon zaznamenaly a nahlásily velení, avšak generál Gamelin zprávy ignoroval a považoval je za pouhý menší zastírací manévr. Ardeny totiž hájily pouze lehké francouzské jezdecké jednotky a druhořadé rezervní divize, jež byly pod náporem tanků okamžitě smeteny.

Kritický moment celé bitvy o Francii a druhé světové války nastal 13. května 1940 na březích řeky Másy u města Sedan. Zde dorazil XIX. tankový sbor pod velením rychlostního fanatika generála Heinze Guderiana. Francouzská 2. armáda pod velením Charlese Huntzigera a 9. armáda pod velením Andrého Corapa nedokázaly vybudovat silnou obranu. Guderian nevyčkal na přesun těžkého dělostřelectva a zažádal Luftwaffe o masivní leteckou podporu. Ve vlnách po stovkách útočily po celý den střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 (Stuka) na francouzské betonové bunkry a dělostřelecká hnízda na protějším břehu. Psychologický teror způsobený kvílejícími sirénami letadel a nepřetržitými výbuchy zcela zlomil morálku francouzských branců.

Večer téhož dne přebrodili němečtí útoční pěšáci a ženisté řeku na gumových člunech a vytvořili předmostí. Inženýři bleskově postavili pontonové mosty, po kterých začaly na francouzský břeh proudit stovky tanků. Francouzská obranná linie na řece Máse, považovaná za neprolomitelnou, se zhroutila během jediného odpoledne.

Závod k moři a odříznutí Spojenců

Obrněný klín Wehrmachtu vyrazil ze zajištěných předmostí nezastavitelnou rychlostí směrem na západ k pobřeží kanálu La Manche. Němečtí velitelé tankových divizí, jako byl Guderian a tehdy ještě generálmajor Erwin Rommel (velitel 7. tankové divize), ignorovali rozkazy vlastního nadřízeného velení k zastavení a zajištění křídel a hnali své stroje hluboko do týlu dezorientovaného nepřítele. Rommelova 7. tanková divize (přezdívaná "Divize duchů", neboť ani francouzské, a dokonce ani německé velení často netušilo, kde se přesně nachází) postupovala závratným tempem a likvidovala francouzské komunikační uzly a logistická centra stovky kilometrů za frontou. Do výzbroje Rommelovy divize patřilo obrovské množství původně československých tanků Panzer 38(t) vyrobených v pražské ČKD, jež byly Němci zabaveny po okupaci zbytku republiky.

Zoufalý francouzský premiér Paul Reynaud telefonoval 15. května britskému ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi a v naprosté rezignaci mu sdělil: "Byli jsme poraženi; prohráli jsme bitvu. Fronta je prolomena u Sedanu."

Spojenci se pokusili postupující německý koridor přeříznout ojedinělými protiútoky. Nejvýznamnější z nich proběhl 21. května u Arrasu, kde Britové pod velením generálmajora Harolda Franklyna nasadili silně pancéřované tanky Matilda II. Tyto tanky byly pro německé standardní protitankové zbraně ráže 37 mm (tzv. "klepadla na dveře") naprosto imunní. Rommel musel k zastavení britského útoku poprvé improvizovaně nasadit těžká protiletadlová děla Flak ráže 88 mm, s jejichž pomocí britský útok odrazil. Současně proběhly neúspěšné francouzské protiútoky vedené nově zformovanou 4. obrněnou divizí, jíž velel tehdy plukovník Charles de Gaulle (bitva u Montcornetu a u Abbeville). Tyto lokální útoky sice způsobily Němcům taktické potíže, ale nedokázaly uzavřít neustále se rozšiřující mezeru.

Dne 20. května 1940 dorazila 2. tanková divize Wehrmachtu k pobřeží oceánu u města Abbeville. Past sklapla. Britský expediční sbor, celá belgická armáda a tři nejlepší francouzské armády (1., 7. a 9.) zůstaly obklíčeny v obrovské kapse ve Flandrech, bez možnosti ústupu na pevninu k Paříži.

Evakuace z Dunkerque (Operace Dynamo)

Situace obklíčených vojsk na severu byla katastrofální. Dne 25. května dospěl velitel britských sil, lord Gort, k samostatnému strategickému rozhodnutí. Ignoroval nereálné rozkazy francouzského velení k průlomu na jih a nařídil svým jednotkám ústup k přístavnímu městu Dunkerque (Dunkirk) s cílem zachránit alespoň živou lidskou sílu pro budoucí obranu ostrovů. Dne 28. května po marných bojích a vyčerpání munice oficiálně podepsal král Leopold III. Belgický kapitulaci Belgie, čímž severní křídlo obrany Dunkerque zcela zkolabovalo.

Dne 24. května však vydal Adolf Hitler nařízením vrchního velitele armády von Brauchitsche takzvaný Haltbefehl (Rozkaz k zastavení). Německé tankové divize, které se nacházely pouhých 15 kilometrů od Dunkerque, dostaly přísný zákaz pokračovat v útoku na město a musely zastavit své motory. Důvody tohoto rozkazu jsou historiky dodnes diskutovány. Předpokládá se, že tanky potřebovaly opravy po zběsilém 400kilometrovém postupu, a velitel Luftwaffe Hermann Göring slíbil Hitlerovi, že uvízlé spojenecké jednotky na plážích zničí výhradně jeho letectvo ze vzduchu bez nutnosti riskovat drahé obrněnce v bažinatém terénu Flander.

Tento rozkaz poskytl Spojencům zázračný časový odklad. V období od 26. května do 4. června 1940 britská admiralita provedla Operaci Dynamo. Flotila zahrnující torpédoborce, civilní trajekty, rybářské čluny i malé soukromé jachty pod neustálým bombardováním ze strany Luftwaffe a útoky ponorek dokázala z pláží a provizorních mol zachránit 338 226 britských, francouzských a belgických vojáků a převézt je do Doveru a Ramsgate. Záchrana by nebyla možná bez hrdinského sebeobětování příslušníků francouzské 1. armády, kteří bojovali až do konce v obklíčení u Lille, čímž vázali v boji na sedm německých divizí a umožnili tak Britům uniknout na lodě. Veškerá těžká technika (desítky tisíc děl, tanků a vozidel) však musela být ponechána na břehu v rukou nepřítele.

🔥 Průběh operace Fall Rot (5. června – 25. června 1940)

Po evakuaci britských sil z Dunkerque a faktickém zničení nejkvalitnějších a nejmobilnějších spojeneckých svazků na severu přešlo německé velení do druhé fáze invaze pod kódovým označením Fall Rot (Červený plán). Cílem této operace bylo zničit zbývající francouzské síly bránící se centrální a jižní oblasti země, obklíčit statickou posádku nedotčené Maginotovy linie a donutit francouzskou vládu ke kapitulaci.

Weygandova ježčí obrana a hroucení linie

Generál Gamelin byl kvůli katastrofálnímu vývoji situace dne 19. května odvolán a na jeho místo nastoupil jednasedmdesátiletý generál Maxime Weygand, veterán první světové války, který urychleně přiletěl ze Sýrie. Weygand stál před prakticky neřešitelným úkolem. Po ztrátě 61 divizí v kotli na severu mu zbylo pouhých 64 pěších divizí (a zbytky britské 51. plukovní divize) k obraně obrovské frontové linie dlouhé 965 kilometrů, táhnoucí se od Abbeville podél řek Sommy a Aisne až k okraji Maginotovy linie. Proti nim stálo na 130 neporušených a sebevědomých německých divizí.

Weygand si uvědomil, že kontinuální zákopová linie je proti tankům zbytečná. Nařídil proto vytvoření takzvané ježčí obrany (francouzsky quadrillage). Namísto souvislé čáry byly vesnice, křižovatky a opěrné body za řekami Somma a Aisne přeměněny na izolované, kruhově bráněné pevnosti se 360stupňovým perimetrem. Tyto pozice byly hustě vybaveny protitankovými zbraněmi a minovými poli a dostaly přísný rozkaz za žádných okolností neustupovat, i kdyby je německé tanky objely. Předpokladem bylo, že tanky sice projedou hluboko do týlu, ale německá pěchota, postupující pomalu za nimi, bude v těchto vesnicích na Sommě vykrvácena a zdecimována křížovou palbou, zatímco francouzské zálohy provedou protiútok.

Když německá ofenziva 5. června odstartovala, Weygandova taktika zpočátku slavila úspěchy. Během prvních 48 hodin bojů na řece Sommě narazil Wehrmacht na zuřivý a koordinovaný francouzský odpor. Německá 9. tanková divize utrpěla těžké ztráty a postup v centru se výrazně zpomalil. Poprvé od začátku války hlásili němečtí polní velitelé obrovské počty padlých vojáků. Avšak francouzské armádě kriticky chyběly mobilní rezervy a dělostřelecká munice. Němci postupně jednotlivá hnízda odporu odřízli a za pomoci vzdušné podpory izolovali a zničili. Kolem 8. června se Weygandova linie definitivně prolomila a německé tanky Rommela a Guderiana se začaly nezadržitelně valit do otevřeného francouzského vnitrozemí.

Pád Paříže a vstup Itálie do konfliktu

Dne 10. června 1940 se francouzská vláda, v očekávání pádu hlavního města, evakuovala do města Tours a následně do Bordeaux na jihozápadě země. Ve stejný den učinil fašistický vůdce Benito Mussolini oportunistické politické rozhodnutí. V přesvědčení, že Francie je již poražena a válka skončí za pár dní, vyhlásila Itálie oficiálně válku Francii a Velké Británii s cílem získat územní ústupky (Přímořské Alpy, Nice a Korsiku) u budoucího mírového stolu.

Italská Skupina armád Západ (pod velením prince Umberta II.) čítající na 300 000 mužů zahájila ve dnech 20. a 21. června ofenzivu do francouzských Alp. Tento útok však dopadl pro italské vojsko jako naprostá vojenská blamáž. Italské divize byly zastaveny silnými sněhovými bouřemi a perfektně rozmístěnými francouzskými horskými pevnostmi takzvané Alpské armády (Armée des Alpes), jíž velel generál René Olry. Ačkoliv byla francouzská armáda v těžkém oslabení (cca 85 000 obránců), naprosto deklasovala italské útočníky, způsobila jim ztráty přes 6 000 mužů a nedovolila jim postoupit dále než několik kilometrů za hranice až do vyhlášení příměří.

Na severní a centrální frontě se však situace hroutila každou hodinou. Dne 14. června 1940 vstoupily německé jednotky pochodovým krokem do Paříže. Město padlo bez jediného výstřelu, neboť francouzské vrchní velení včas prohlásilo Paříž za takzvané "otevřené město" (Ville ouverte), aby tak zabránilo jeho zničení leteckým bombardováním a dělostřeleckou palbou. Nad symbolem Francie, Eiffelovou věží, zavlála vlajka s hákovým křížem a před Vítězným obloukem proběhly triumfální přehlídky Wehrmachtu.

Zároveň německá Skupina armád C pod velením Wilhelma von Leeba provedla čelní dělostřelecký útok a průnik do Maginotovy linie poblíž Saarbrückenu (Operace Tiger) a u Colmaru (Operace Bär). Přestože řada masivních francouzských dělostřeleckých tvrzí se vůbec nevzdala a bojovala i po oficiální kapitulaci státu, francouzská 2. armádní skupina (3., 4., 5. armáda) střežící východní křídlo, byla naprosto obklíčena a více než půl milionu francouzských vojáků se ocitlo v obrovském zajateckém kotli u Epinalu. Generál Erwin Rommel na pobřeží provedl spanilou jízdu hluboko na západ a dne 18. června zajistil strategický přístav Cherbourg, kde donutil kapitulovat zbývající britské obránce, zatímco další britské síly byly evakuovány v menších záchranných misích Operation Cycle (z Le Havru) a Operation Aerial (ze St. Nazaire).

📝 Kapitulace a rozdělení státu

Dne 16. června podal francouzský ministerský předseda Paul Reynaud, který chtěl pokračovat v boji z francouzských severoafrických kolonií, demisi. Prezident Albert Lebrun pověřil sestavením nové vlády zastánce defétismu a kapitulace, populárního hrdinu od Verdunu maršála Philippa Pétaina. Nová vláda okamžitě zprostředkovala žádost o zastavení nepřátelství s nacistickým velením prostřednictvím španělského velvyslance v Madridu.

Adolf Hitler naplánoval podpis dokumentu o kapitulaci jako akt absolutního historického ponížení Francie a odplaty za Versailleskou smlouvu. Z muzejní depozitáře nechal vytáhnout slavný železniční vagón maršála Foche (vagón 2419 D), v němž německá delegace v listopadu 1918 podepisovala kapitulaci na konci první světové války. Vůz byl umístěn přesně na stejné místo do lesa poblíž Compiègne. Zde, dne 22. června 1940, podepsal za Francii ponižující text příměří generál Charles Huntziger a za německou stranu náčelník štábu vrchního velitelství Wehrmachtu, generálplukovník Wilhelm Keitel. Samostatné příměří s fašistickou Itálií podepsala francouzská vláda o dva dny později poblíž Říma. Nepřátelství bylo formálně ukončeno dne 25. června 1940 v 00:35 hodin.

Kapitulační podmínky byly drakonické. Francie byla územně a administrativně roztržena. 1. Okupovaná zóna (Zone occupée): Tvořila severní a západní část Francie, zahrnující Paříž, průmyslové regiony a kompletní atlantické pobřeží a pobřeží průlivu La Manche. Toto území bylo plně okupováno a spravováno německou vojenskou správou (Militärverwaltung in Frankreich). 2. Svobodná zóna (Zone libre): Rozkládala se v jižní a jihovýchodní střední části Francie a při pobřeží Středozemního moře. Tuto oblast oficiálně spravoval nově vytvořený státní útvar zvaný État Français (Francouzský stát), známý neformálně jako Vichistická Francie (režim Vichy) podle svého lázeňského hlavního města. V čele kolaborantského režimu stál s diktátorskými pravomocemi maršál Pétain. Režim navíc musel vydržovat veškeré německé okupační jednotky a platit extrémní okupační náklady ve výši 400 milionů franků denně. 3. Provincie Alsasko a Lotrinsko byly přímo anektovány a začleněny jako integrální župy k území Třetí říše.

Jediný veřejný a celonárodní hlas vzdoru z řad vysokých důstojníků představoval generál Charles de Gaulle. Ten 17. června odletěl do exilu v Londýně a o den později, 18. června, pronesl do vysílání rádia BBC svůj legendární projev (L'Appel du 18 juin), ve kterém vyzval francouzské obyvatelstvo, vojáky i kolonie po celém světě k pokračování v ozbrojeném odporu a položil tak formální i vojenské základy k založení odboje zvaného Svobodní Francouzi (France Libre).

📊 Kompletní uspořádání sil a statistiky

Tato bitva představovala střet obrovských, masových průmyslových armád vyzbrojených novými technologiemi. Následující datové a statistické tabulky podávají naprosto kompletní, nevynechaný a podrobný přehled jak uspořádání válečného bojiště (Order of Battle k datu zahájení operace Fall Gelb 10. května 1940), tak finálních evidovaných lidských ztrát u všech participujících národů v konfliktu.

Tabulka 1: Pořadí bitvy (Order of Battle) - Armády Spojenců

Obrana hranic probíhala pod absolutním vrchním velením generála Maurice Gamelina ze štábu na zámku ve Vincennes a velitele pozemních severovýchodních vojsk generála Alphonse Georgese.

Armádní uskupení	Velitel	Počet a typ začleněných divizí	Rozsah odpovědnosti / Sektory a začleněné armády
1. skupina armád (Francie)	Generál Gaston Billotte (po jeho autonehodě 23. 5. Georges Blanchard)	40 divizí (včetně všech klíčových motorizovaných a lehkých mechanizovaných divizí)	Levé křídlo obrany, pověřené zásahem v Belgii po řece Dyle. Zahrnovala elitní 1. francouzskou armádu, 2. armádu, 7. armádu (rezerva) a 9. armádu, která nesla hlavní náraz v Ardenách.
Britské expediční síly (BEF)	Polní maršál John Vereker, 6. vikomt Gort (Lord Gort)	10 pěších divizí (silně a kompletně motorizovaných nákladními automobily), 1 tanková brigáda	Podřízeno 1. skupině armád. Zajišťovalo střed fronty u řeky Dyle. Skládalo se z I., II. a III. britského armádního sboru.
Belgická armáda	Král Leopold III. Belgický	22 pěších a mechanizovaných divizí	Přímá obrana vlastního území a Albertova kanálu na severu a ve Flandrech, následný ústup do národních obranných linií.
Nizozemská královská armáda	Generál Henri Winkelman	10 divizí (převážně lehce a nedostatečně vyzbrojených domobraneckých jednotek)	Střežení pozic uvnitř "Pevnosti Holandsko" (Vesting Holland) chráněné zaplavenými vodními příkopy na severním okraji evropské fronty.
2. skupina armád (Francie)	Generál André Gaston Prételat	39 divizí (převážně statické, pevnostní posádky)	Pasivní a statická obrana obří Maginotovy linie od Montmédy po Švýcarsko. Zahrnovala 3., 4. a 5. francouzskou armádu.
3. skupina armád (Francie)	Generál Benoît Besson	11 divizí	Posádkové střežení východní hranice Francie v úseku alpského pohraničí a podél břehů Rýna (8. armáda).
Exilové a menšinové jednotky	Podřízeno velitelství francouzské armády	4 polské divize, 1 československá divize (v průběhu formování u města Agde)	Výrazná podpora padlých států. Téměř 85 000 polských exulantů a silná československá letka v rámci Armée de l'Air a 1. čs. pěší divize (nasazena u řeky Grand Morin).

Tabulka 2: Pořadí bitvy (Order of Battle) - Armády a vojska Osy

Úderná síla třetí říše podléhala vrchnímu velení pozemního vojska OKH (Oberkommando des Heeres) vedenému polním maršálem Waltherem von Brauchitschem a náčelníkem štábu Franzem Halderem, z vůle diktátora Adolfa Hitlera.

Armádní uskupení	Velitel	Počet a typ začleněných divizí	Rozsah odpovědnosti / Sektory a taktické nasazení
Skupina armád A (Heeresgruppe A)	Generálplukovník Gerd von Rundstedt	45 a ½ divize (z toho 7 absolutně klíčových tankových divizí - Panzerdivisionen)	Úderné srdce a nositel taktiky Sichelschnitt. Proražení lesů v Ardenách přes řeku Másu u Sedanu a závod průlomem k La Manche k obklíčení spojenců. Obsahovala 4. armádu, 12. armádu, 16. armádu a obrněnou Skupinu Kleist (Panzergruppe Kleist - Guderian, Rommel).
Skupina armád B (Heeresgruppe B)	Generálplukovník Fedor von Bock	29 a ½ divize (z toho 3 tankové divize a jednotky výsadkářů)	Plnění role drtivé návnady na severním křídle. Rychlá invaze a sražení Nizozemska a střední Belgie s cílem přilákat elitní zálohy Spojenců od jihu k sobě. Sestávala se z 18. armády a 6. armády.
Skupina armád C (Heeresgruppe C)	Generálplukovník Wilhelm von Leeb	18 statických pěších divizí	Východní křídlo podél Siegffriedovy linie. Pověřeno simulací čelních falešných útoků na Maginotovu linii za účelem přivázání padesáti francouzských divizí na pozicích bez možnosti přesunu k Sedanu. Tvořila ji 1. a 7. armáda.
Vrchní záloha OKH (Záložní fond armády)	Spravováno generálním štábem	42 pěších divizí	Sledovaly prvosledové útočící formace a zajišťovaly dobytá křídla a teritorium přes roztažené logistické linie útočících tanků v průběhu obou fází bojů.
Italská Skupina armád Západ (Itálie)	Princ Umberto II. Piemontský	Přes 30 divizí nasazených na hranici od 10. června (cca 300 000 mužů)	Opožděná srážka s krvácející Francií u Alp a na Riviéře se záměrem dobýt území Nice. Tvořena 1. armádou, 4. armádou a 7. armádou v rezervě útočící v těžkých alpských průsmycích za sněhových bouří.

Tabulka 3: Oficiální a kompletní statistika obětí a lidských ztrát (Květen - Červen 1940)

Následující metrika shrnuje krutou realitu ztrát ze zničené techniky, mrtvých, těžce raněných a obrovského počtu válečných zajatců v koncentračních táborech do konce tažení 25. června 1940. Vzhledem k rozpadu úředních struktur francouzského státu jsou počty padlých na straně Francie v různých archivech určovány v rozmezí 55 000 až 85 000 vojáků, nicméně celkové součty zachycují objektivní data historické literatury.

Zúčastněný stát / Bojující strana	Vojáci usmrcení v boji (Padlí)	Těžce a středně ranění vojáci	Nezvěstní a váleční zajatci	Celkové lidské ztráty státu na živé síle
Francie (Spojenec)	cca 55 000 až 85 000	cca 120 000	1 900 000 zajatců	cca 2 105 000 vojáků (více než polovina odeslána do stalagů do Německa na nucené práce pro Říši do roku 1945)
Spojené království (Spojenec)	9 711	14 074	44 326 (zajatých po uzavření kapes ve Flandrech a Normandii)	68 111 vojáků (a obrovské ztráty ve stovkách tanků a stíhaček zanechaných v Dunkerque)
Belgie (Spojenec)	6 093	15 850	cca 200 000 zajatců po kapitulaci krále Leopolda	cca 221 943 vojáků
Nizozemsko (Spojenec)	2 141	2 735	Zbytek armády po 4 dnech zahnán do kapitulace na rozkaz vlády	cca 4 876 mrtvých a raněných (plus kapitulace zhruba 300 000 sboru zajatců)
Německá říše (Osa)	27 074	111 034	18 384 nezvěstných	156 492 vojáků (což potvrdilo nízkou cenu pro Wehrmacht oproti rokům u Verdunu z První světové války za tak ziskové vítězství)
Italské království (Osa)	631 mrtvých (dalších 616 umrzlo a zřítilo se v horách, celkem tedy 1 247 obětí na životech)	2 631 (dalších 2 000 omrzliny čtvrtého stupně v Alpách)	1 141 (zajatých francouzskými posádkami z Alp, vpuštěných na sněhu do údolí)	5 019 vojáků (debakl Mussoliniho ofenzívy z Alp před mírem a podpisem na armistíciu)

💡 Pro laiky

Abychom plně pochopili, proč vojensky gigantická a neporazitelná francouzská armáda zkolabovala proti Němcům za pouhých šest týdnů jako domeček z karet, představme si tento boj jako napadení velké, bohaté vily s dokonale opevněnou a nedobytnou bránou.

Francouzi věnovali veškeré peníze a 20 let času stavbě nerozbitných těžkých kovových vchodových dveří a betonových střílen se závorami podél hranic (takzvaná Maginotova linie). Z boku měla ale jejich vila velmi úzké a protažené sklepní okénko obrostlé trnitým křovím. O tomto okénku majitelé věděli (byly to lesy a hory v Ardenách na hranici), ale věřili a pevně spoléhali na to, že je tak malé a tak nepřístupné, že se tudy žádný nebezpečný po zuby ozbrojený zloděj nemůže tiše protáhnout dovnitř, natož protáhnout tudy těžkou techniku a plamenomety. Francouzi tedy poslali všechny své nejlépe trénované strážníky a nejmodernější obrovské tanky hlídat právě prostor na zahradu kolem sousedů, kde dveře končily v Belgii.

Když německý útok v květnu 1940 skutečně začal, Němci udělali obrovský rachot z dálky a spustili hlasitou výbušnou rvačku u zahrad sousedů v Nizozemsku. Hlavní strážníci z Francie i Anglie se rozběhli k rámusu chránit dvůr na sever a opustili tak své zálohy vzadu u domu. Přesně v tu chvíli se celá stotisícová absolutně tiše čekající německá hlavní zabijácká kolona těžkých rychlých tanků bez pozvání začala klínovitě cpát úzkým okénkem přímo skrz stromy v křovinatých Ardenách na prázdný zadek domu. Po vymlácení zadního vchodu starým obráncům se Němci nenamáhali s bojem – vjeli ihned rovnou zadek k elektrickým pojistkám u domu (velitelské zázemí a spoje s Paříží) a dům po drátech vypnuli. Ocelové hlídky ve Flandrech vpředu před domem za pískem na moři rázem zůstaly zcela bez proudu, odříznuté, absolutně paralyzované ze zadu, beze zbraní v garáži k otočení zpět a musely přes potupu a útěk zachraňovat jen z pouhých pláží na lodičkách z moře své holé lidské životy před obrovskou pastí do Anglie. Taktice tohoto psychologického a rychlého vpichu dýkou místo boxování loket na loket se říkalo hrůzostrašný bleskový Blitzkrieg.

Zdroje