Atlantida
Atlantida (starořecky Ἀτλαντὶς νῆσος, v překladu „ostrov Atlantův“) je legendární, vysoce vyspělý ostrovní kontinent či obrovský ostrov, který poprvé popsal starořecký filozof Platón ve svých dialozích s názvy Timaios a Kritias, jež byly sepsány přibližně v roce 360 před naším letopočtem. Podle tohoto antického vyprávění představovala Atlantida mocnou a technologicky i vojensky nepřemožitelnou námořní mocnost, která se rozkládala kdesi za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv) a která si podmanila rozsáhlé části západní Evropy a severní Afriky.
Příběh vypráví o tom, jak se atlantští vládci po generacích spravedlivého vládnutí postupně zkorumpovali pýchou a touhou po nekonečné moci. Rozhodli se napadnout a zotročit zbývající svobodné národy ve Středomoří, avšak narazili na hrdinný odpor tehdejších obyvatel města Athény. Po drtivé porážce atlantštích vojsk následovala boží odplata. Během jediného dne a jediné hrůzostrašné noci plné ohně a masivních zemětřesení se celý kontinent propadl do hlubin oceánu a navždy zmizel z mapy světa.
Přestože naprostá většina moderních historiků, archeologů a geologů považuje Platónovo vyprávění za čirou politickou alegorii vytvořenou k demonstraci ideálního uspořádání státu a varování před imperiální pýchou (hubris), Atlantida se stala jedním z nejmocnějších a nejtrvalejších mýtů v historii lidské civilizace. Po více než dvě tisíciletí inspirovala nespočet badatelů, dobrodruhů, spisovatelů i pseudovědeckých myslitelů k hledání jejích ztracených ruin. Existují desítky různých hypotéz o její skutečné poloze, od sopečného ostrova Santorini ve Středozemním moři, přes ostrovy Azory v Atlantiku, až po ledem pokrytou říši jménem Antarktida. Odkaz Atlantidy dodnes hluboce rezonuje v celosvětové literatuře, esoterice a moderní popkultuře.
📝 Původ a první zmínky v antice
Základním a de facto jediným původním primárním zdrojem všech informací o existenci tohoto ztraceného kontinentu jsou texty, které sepsal Platón. Tento řecký učenec představil Atlantidu ve dvou ze svých slavných filozofických dialogů, které nesou jména Timaios a Kritias. Na rozdíl od jiných řeckých mýtů, které se přenášely ústní tradicí napříč staletími, neexistuje žádný záznam, báseň ani spis před Platónem, který by se o Atlantidě jakkoliv zmiňoval, což je hlavním argumentem zastánců teorie, že si celou říši filozof prostě vymyslel.
V dialogu Timaios představuje Platón samotný původ tohoto příběhu prostřednictvím složité a velmi specifické ústní tradice, aby mu dodal zdání autenticity. Postava jménem Kritias zde vypráví příběh, který slyšel od svého devadesátiletého dědečka. Ten jej měl vyslechnout v mládí od slavného athénského zákonodárce a básníka, jímž byl Solón. Solón se během své diplomatické cesty do říše zvané Starověký Egypt zastavil ve městě Sais. Tam mu tamní chrámoví kněží (především kněz Sonchis) měli vyprávět prastaré egyptské záznamy, jež byly mnohem starší než paměť samotných Řeků.
Podle egyptských kněží se události spojené s Atlantidou odehrály celých devět tisíc let před Solónovou návštěvou (tedy přibližně 9600 let před naším letopočtem). Kněží Solónovi popsali, že před touto obrovskou katastrofou existovaly prastaré Athény, jejichž uspořádání a morálka byly naprosto dokonalé a které dokázaly jako jediná vojenská síla zastavit invazi obrovské a arogantní říše přicházející z Atlantického oceánu. Zatímco Timaios poskytuje spíše historický a etický rámec konfliktu, nedokončený dialog Kritias se pouští do fascinujících, naprosto vyčerpávajících a architektonicky precizních detailů o vzniku, geografii a bohatství samotného ostrova.
🏛️ Geografie a uspořádání hlavního města
Platónův popis architektury a přírodních podmínek Atlantidy patří k nejpodrobnějším textům svého druhu v antické literatuře. Podle pověsti ostrov původně spravoval sám Poseidón, řecký bůh moří a zemětřesení. Zamiloval se do místní smrtelné dívky jménem Kleitó, která žila na hoře uprostřed ostrova. Aby svou vyvolenou ochránil, Poseidón horu izoloval a vybudoval kolem ní střídavé kruhy vodních kanálů a pevnin.
Centrální město bylo podle textů architektonickým a inženýrským zázrakem. Skládalo se ze tří soustředných prstenců naplněných vodou a dvou prstenců pevniny, které byly dokonale kruhové a vyřezané s matematickou přesností. Celý komplex byl protkán sítí obrovských podzemních tunelů, kterými mohly proplouvat i ty největší tehdejší válečné triéry. Ostrovy byly spojeny masivními mosty, které lemovaly strážní věže a mohutné brány. Uprostřed na centrálním pahorku se tyčil Akropolis, v němž stál ohromující a majestátní Poseidónův chrám.
Tento chrám byl zvenčí celý obložen stříbrem, zatímco jeho vrcholky se třpytily čistým zlatem. Uvnitř byla svatyně obložena slonovinou a především bájným zářivým kovem zvaným orichalkum. Orichalkum (z řeckého oros – hora a chalkos – měď), které Platón popisuje jako kov „zářící jako oheň“, byl v hierarchii cenných kovů zařazen hned na druhé místo za zlatem a atlantští řemeslníci jím potahovali celé obvodové zdi centrální citadely.
Samotný ostrovní kontinent byl nesmírně rozlehlý a přírodně bohatý. Na jihu se rozkládala obrovská, naprosto rovinatá a úrodná obdélníková nížina (velká přibližně 3000 x 2000 stadií), která byla obehnána masivním zavlažovacím kanálem. Ostrov oplýval veškerými přírodními zdroji, rostlo zde vzácné dřevo, kvetlo zemědělství a po jeho pláních se potulovala obrovská stáda zvířat, mezi nimiž Platón výslovně zmiňuje divoké slony. Z hor proudily horké i studené léčivé prameny, nad kterými ostrované vybudovali luxusní veřejné lázně.
👑 Politický systém a králové Atlantidy
Politické uspořádání říše bylo koncipováno jako decentralizovaná, přesto však pevně svázaná aliance deseti království. Poseidón měl s Kleitó pět dvojčat, tedy celkem deset synů. Celý ostrov rozdělil na deset částí a každému synovi svěřil jednu provincii. Největší a nejbohatší centrální část obdržel nejstarší ze synů, který byl ustanoven vrchním králem celé Atlantidy.
Tento nejstarší a nejváženější král se jmenoval Atlas. Právě po něm byl podle Platóna pojmenován samotný ostrov (Atlantida) i okolní masa vody, jíž je dnešní Atlantický oceán. Zbývajících devět bratrů vládlo jako podřízení králové ve svých provinciích, avšak řídili se posvátnými zákony, které jim zanechal jejich otec Poseidón a které byly vyryty do obrovského sloupu z čistého orichalka, jenž stál uprostřed chrámu na Akropoli. Králové se každých pět nebo šest let pravidelně scházeli k posvátným rituálům, při nichž lovili býky bez použití zbraní, pili jejich krev a soudili případné prohřešky proti posvátným zákonům.
Kompletní genealogický přehled prvních deseti králů (synů Poseidóna), jak je jmenuje dialog Kritias:
| Pořadí narození | Jméno krále v češtině | Starostřecké jméno | Území a vliv |
|---|---|---|---|
| 1. (Nejstarší) | Atlas | Ἄτλας | Hlavní král ostrova, vládce centrální a nejúrodnější části říše. |
| 2. (Dvojče Atlase) | Eumélos (Gadeiros) | Εὔμηλος (Γάδειρος) | Vládl na končinách ostrova směrem k Herkulovým sloupům (oblast dnešního Cádizu). |
| 3. | Amférés | Ἀμφήρης | Vládce rozsáhlých námořních provincií a přístavů. |
| 4. | Euaimón | Εὐαίμων | Správce vojenských zón. |
| 5. | Mnéseus | Μνησεύς | Dohlížel na obchodní a těžařské stezky na ostrově. |
| 6. | Autochthón | Αὐτόχθων | Král s pravomocí nad úrodnými plošinami na jihu. |
| 7. | Elasippos | Ἐλάσιππος | Správce horských regionů a pastevectví (jezdec na koních). |
| 8. | Méstór | Μήστωρ | Vládce východních pobřežních kolonií. |
| 9. | Azaés | Ἀζάης | Dohlížel na spravedlnost a aplikaci zákonů v odlehlejších částech. |
| 10. | Diaprepés | Διαπρέπης | Správce posvátných chrámů a nejzápadnějších lén. |
⚔️ Vojenská moc a potopení ostrova
Z hlediska vojenské moci představovala Atlantida sílu, jakou do té doby svět neviděl. Podle Kritia dokázala pouze samotná centrální pláň ostrova postavit ohromující armádu. K dispozici měla šedesát tisíc lehkých válečných vozů (chariotů), ke kterým se vázalo deset tisíc bojových vozů těžké kavalérie. Flotila čítala neuvěřitelných 1 200 válečných lodí, které byly schopné bleskových přesunů. Pěchota se skládala ze stovek tisíc těžkooděnců (hoplítů), lučištníků a vrhačů kamenů. Tato mašinérie zaručovala naprostou nadvládu nad oceánem a celým tehdy známým pobřežím.
Dokud v králích převažovala „božská krev“, vládli spravedlivě a moudře. Jak se však po mnoho generací mísili se smrtelníky, jejich lidská, zkažená stránka převládla. Ostrov zachvátila chamtivost, arogance a nekonečná touha po zvětšování říše. Rozhodli se podniknout masivní invazi do Středomoří. Porazili mnoho národů, až se dostali k hranicím Helénského světa. Zde se jim postavily prastaré Athény. Přestože Athéňané byli zrazeni svými spojenci a zůstali v boji zcela osamoceni, díky své morální převaze, vynikající taktice a statečnosti dokázali atlantská vojska porazit a osvobodit všechny již zotročené národy.
Trest bohů na sebe nenechal dlouho čekat. Zeus, jenž pozoroval zkaženost kdysi vznešeného rodu, se rozhodl zasáhnout. Shromáždil všechny bohy na Olympu, aby rozhodl o trestu. V tomto momentě bohužel dochovaný text dialogu Kritias náhle a nevysvětlitelně končí uprostřed věty. Výsledek však známe z předchozího dialogu Timaios: „V pozdější době pak nastala neobyčejně prudká zemětřesení a potopy; přišel jeden den a noc plná hrůzy, celá vaše bojeschopná moc se najednou propadla do země a stejně tak zmizel i ostrov Atlantida, když se propadl do moře.“
🗺️ Hypotézy o skutečné poloze
Od dob renesance, a zejména s rozvojem moderní geologie a archeologie v 19. a 20. století, vzniklo nepřeberné množství teorií o tom, co mohlo Platóna inspirovat a zda mohla říše někdy fyzicky existovat. Tyto hypotézy lze v zásadě rozdělit do několika hlavních kategorií podle geografických oblastí.
Mínojská erupce a ostrov Santorini
Nejuznávanější, nejracionálnější a v akademické obci nejvíce diskutovanou teorií je ztotožnění Atlantidy s vyspělou mínojskou civilizací. Tato civilizace sídlila primárně na ostrově Kréta a okolních ostrovech Egejského moře. Mínojci byli excelentní námořníci, budovali nádherné paláce (jako Knóssos) a vyžívali se v rituálech spojených s býky (což nápadně připomíná Platónův popis atlantských zvyků).
Někdy kolem roku 1600 před naším letopočtem došlo k naprosto zničující sopečné erupci na ostrově Théra (dnešní ostrov Santorini). Výbuch, který byl mnohonásobně silnější než výbuch sopky Krakatoa, roztrhal ostrov na kusy, vyvolal gigantické vlny tsunami, které zdevastovaly severní pobřeží Kréty, a vypustil mračna popela, jež způsobila neúrodu. Objevy řeckého archeologa, jímž byl Spyridon Marinatos, který na Santorini v šedesátých letech 20. století odhalil prastaré, popelem pohřbené vyspělé město Akrotiri, poskytly této teorii obrovskou váhu. Zastánci této hypotézy tvrdí, že Solón nebo egyptští kněží udělali chybu v překladu egyptských číslovek – pokud bychom číslo 9000 let (doba zániku) vydělili deseti na 900 let a rozměry snížili o řád, Platónův příběh téměř dokonale odpovídá mínojské katastrofě.
Oblasti ve Středozemním moři
Řada badatelů odmítá posunout Atlantidu mimo Evropu a hledá ji ve středomořské pánvi. Často zmiňovaným kandidátem je ostrov Sardinie. Archeologické nálezy takzvané nuragské civilizace, která stavěla kruhové kamenné věže a složité pevnosti, vedou některé italské vědce k úvaze, že právě oni byli obávanými "mořskými národy", které útočily na Egypt a inspirovaly mýtus o cizí agresi. Mezi další středomořské kandidáty patří bažinaté oblasti jižní Španělska v oblasti Andalusie (národní park Doñana), kde historici pátrají po ztraceném bohatém městě Tartessos, které by mohlo být ztotožněno s provincií prince Gadeira.
Teorie umístění za Herkulovými sloupy
Jelikož Platón výslovně uvedl, že se ostrov nacházel za Herkulovými sloupy, mnoho historiků a amatérských výzkumníků upíná svůj zrak přímo do hlubin středního Atlantiku. Velmi populární destinací pro tuto teorii je portugalské souostroví Azory, které je tvořeno vrcholky podmořských sopek ležících přímo na zlomu Středoatlantského hřbetu. Zastánci této cesty argumentují, že sopečná činnost v této oblasti mohla teoreticky zapříčinit potopení rozsáhlé pevniny. Další oblíbenou lokací ležící v Atlantiku je souostroví Kanárské ostrovy či karibský ostrovní řetězec, který byl propagován zejména ezoterními spisovateli.
Kompletní tabulka nejdůležitějších geografických hypotéz
Pro přehlednost problematiky přinášíme seznam nejdiskutovanějších lokací, které byly v historii oficiálně i neoficiálně navrženy jako možné umístění ztraceného města.
| Navrhovaná lokace | Hlavní argumenty pro tuto hypotézu | Hlavní slabiny a protiargumenty |
|---|---|---|
| Ostrov Santorini (Thera) a Kréta | Katastrofální doložená sopečná erupce, existence reálné a velmi vyspělé civilizace (Mínojci), kult býka. | Datace (před 900 lety, nikoliv před 9000 lety), poloha (uvnitř Středozemního moře, nikoliv za Sloupy). |
| Andalusie (město Tartessos) | Leží přesně za Herkulovými sloupy, oblast byla ve starověku proslulá těžbou stříbra a kovů (odkaz na orichalkum). | Není to potopený ostrov, ale zatopená bažina (Doñana); archeologické nálezy neodpovídají vyspělosti Atlantidy. |
| Souostroví Azory | Ostrovy se nacházejí přesně v Atlantickém oceánu, jsou silně seismicky a sopečně aktivní. | Geologie dokazuje, že se jedná o vynořující se vrcholky sopek na hřbetu, žádný kontinent zde nikdy neklesl. |
| Oblast Doggerland (Severní moře) | Existovala prokazatelně rozlehlá pevnina mezi státy Spojené království a Dánsko, která se potopila na konci doby ledové. | Doba zániku zhruba odpovídá, avšak nejednalo se o vyspělou civilizaci s chrámy, nýbrž o kulturu kmenových lovců a sběračů. |
| Oblečená Antarktida | Teorie zemského posunu (Charles Hapgood); staré mapy (např. Piri Reis) prý ukazují pobřeží kontinentu bez ledu. | Považováno za naprostou pseudovědu; geologický posun kontinentu trvá miliony let, nikoliv tisíce, kontinent je zmrzlý miliony let. |
🔮 Esoterika a okultismus
Na konci 19. století uchopila mýtus o Atlantidě západní ezoterika, okultismus a rodící se moderní spiritualismus. Tento trend odstartoval americký kongresman a publicista, jímž byl Ignatius L. Donnelly, který v roce 1882 vydal naprosto průlomovou a nesmírně vlivnou knihu s názvem Atlantis: The Antediluvian World (Atlantida: Předpotopní svět). Donnelly v knize argumentoval, že Atlantida skutečně ležela uprostřed oceánu, že z ní pocházejí všechny známé předkolumbovské i starověké blízkovýchodní civilizace (Egypt, Mayové, Aztékové) a že zničení tohoto kontinentu inspirovalo biblický mýtus o velké potopě světa.
Na jeho práci okamžitě a masivně navázala ruská mystička a zakladatelka vlivného hnutí jménem Teosofická společnost, kterou byla Helena Petrovna Blavatská. Ve svém monumentálním spise Tajná doktrína popsala Atlantidu jako domov takzvané "čtvrté kořenové rasy" lidstva. Podle jejího divokého okultního učení byli Atlanťané psychicky a mentálně extrémně vyspělými bytostmi, které však propadly temné magii a černé magii, což vedlo k jejich nevyhnutelnému zničení božskými silami. Theosofie navždy spojila mýtus o potopeném kontinentu s magií a duchovním hledáním.
Ve dvacátém století posunul tyto ezoterické představy ještě dále americký senzibil a samozvaný prorok Edgar Cayce (známý jako "Spící prorok"). Cayce ve svých tranzových stavech předpovídal, že Atlanťané disponovali technologiemi vyspělejšími než moderní lidstvo. Tvrdil, že jejich společnost byla poháněna takzvanými „velkými krystaly“ (Firestone), které kumulovaly solární a vesmírnou energii. Tato arogantní manipulace s energií prý způsobila přetížení a následný geologický kolaps. Cayce rovněž předpověděl, že část Atlantidy bude znovu objevena v oblasti ostrovů Bahamy na konci 60. let 20. století (čemuž příznivci následně přisuzovali objev takzvané Cesty na Bimini, o níž však geologové tvrdí, že jde o přirozený geologický útvar popraskaného vápence).
🔬 Vědecký pohled a geologie
Ze striktně racionálního a vědeckého hlediska je hypotéza o existenci obrovského ostrovního kontinentu, který by se během jedné noci propadl do hlubin Atlantského oceánu, naprosto neudržitelná a je považována za nesmysl. Odmítavý postoj moderní vědy je pevně zakořeněn v teorii litosférických desek (desková tektonika), kterou v první polovině 20. století zformuloval německý geofyzik Alfred Wegener.
Moderní oceánografické výzkumy, sonarové mapování mořského dna a satelitní měření, které provádějí prestižní instituce včetně úřadů jako je Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA), s absolutní jistotou prokázaly, že na dně Atlantiku neexistují žádné zbytky potopeného kontinentu. Geologie rozlišuje dva druhy zemské kůry: pevninskou kůru (zvanou sial, bohatou na křemík a hliník), která je lehčí, a oceánskou kůru (zvanou sima, bohatou na křemík a hořčík), která je těžší a hustší. Podle přírodních a fyzikálních zákonů pevninská kůra doslova "plave" na těžším plášti planety.
Je proto fyzikálně zcela nemožné, aby se obrovský masiv pevninské horniny propadl a klesl na dno oceánu, aniž by po něm nezůstala gigantická a nepřehlédnutelná geologická stopa v podobě trosek pevninských desek. Střední část Atlantiku je navíc tvořena takzvaným Středoatlantským hřbetem, což je oblast, kde se tektonické desky naopak od sebe vzdalují, magma stoupá vzhůru a vzniká zde nová, čistě oceánská kůra. V oblastech vulkanických zlomů vznikají pouze ostrovy, jako je stát Island či výše zmíněné Azory. Jakákoliv katastrofa, která by dokázala během 24 hodin zničit celou kontinentální desku, by podle astronomů a geologů byla tak masivní (na úrovni nárazu gigantického asteroidu), že by nevyhnutelně vyhladila veškerý život na planetě Zemi.
📚 Odraz v popkultuře a literatuře
Příběh o civilizaci, která byla zničena vlastní technologickou či morální arogancí, je neuvěřitelně vděčným a univerzálním motivem pro uměleckou tvorbu. V literatuře je patrně nejslavnějším odkazem vědeckofantastický román s názvem Dvacet tisíc mil pod mořem, který sepsal slavný vizionář a spisovatel Jules Verne. Kapitán Nemo ve svém díle v ponorce Nautilus vezme profesora Aronnaxe na procházku po oceánském dně, kde společně ve svitu podmořské erupce objevují kolosální, zkamenělé ruiny pradávného města plného rozbořených dórských sloupů a paláců.
Moderní kinematografie, televize a zábavní průmysl mýtus Atlantidy zcela komercionalizovaly. Animované studio organizace The Walt Disney Company vytvořilo v roce 2001 oblíbený film Atlantida: Tajemná říše, který se vizuálně inspiroval komiksovou stylizací a představil krystaly poháněnou steampunkovou kulturu hluboko pod vodou. Televizní produkce využila mýtus ve veleúspěšném sci-fi seriálu Stargate Atlantis (Hvězdná brána: Atlantida), kde je město představeno jako mimozemská supertechnologická základna postavená ve vzdálené galaxii rasy zvané Antikové.
Velmi prominentní roli hraje ztracený kontinent v americkém komiksovém průmyslu. Podle vydavatelství DC Comics je Atlantida existující a vysoce vyspělou podvodní říší obývanou humanoidy schopnými dýchat pod vodou, jejímž vůdcem je komiksový superhrdina jménem Aquaman. Tento hrdina byl masově zpopularizován ve stejnojmenném kasovním hollywoodském trháku, který v kinech utržil více než miliardu dolarů a ukázal Atlantidu jako futuristický, barevný podmořský svět plný gigantických kybernetických zvířat a svítících paláců. Konkurenční komiksový dům Marvel Comics naopak představuje mýtus prostřednictvím postavy, jíž je podmořský mutant a vládce podvodního světa jménem Namor (Sub-Mariner).
💡 Pro laiky
Představte si, že by někdo dnes napsal velmi napínavý, populární román o supermoderním městě na Marsu, které kvůli pýše svých obyvatel vybuchne. Lidé by si tu knihu rádi četli, ale chápali by, že je to jen poučení o tom, abychom se nechovali namyšleně a nehráli si na bohy. Přesně to podle naprosté většiny vědců udělal před více než dvěma tisíci lety řecký filozof Platón. Chtěl ukázat starým obyvatelům Athén, jak vypadá ideální, i když smyšlený, zlý stát (Atlantida) ve srovnání s dobrým státem (Athénami).
Nějakým způsobem se ale stalo, že po staletích začali lidé brát tento jeho smyšlený příběh doslova. Začali věřit, že na dně Atlantského oceánu opravdu leží zlaté chrámy a utopení lidé. Odborníci, kteří zkoumají kamení a pohyb kontinentů (geologové), se ale usmívají a říkají, že je to fyzikálně absolutně vyloučené. Pevnina naší Země funguje trochu jako kus korku plovoucí na vodě – korek může ohořet nebo se může rozbít (jako ostrov při sopečném výbuchu), ale rozhodně se z minuty na minutu nepotopí na samotné dno jako těžký kámen. Zbytky tak velkého ztraceného kontinentu by na dně moře musely být dávno vidět radary. To však nic nemění na tom, že příběh o pyšném králi, který přijde kvůli své nenasytnosti o celou svou bohatou zemi během jediné divoké bouře, je jedním z nejlepších a nejčtenějších příběhů, jaké lidstvo kdy vymyslelo.