Émile Durkheim
Obsah boxu
David Émile Durkheim (15. dubna 1858 Épinal – 15. listopadu 1917 Paříž) byl významný francouzský sociolog a filozof, často označovaný za jednoho z hlavních zakladatelů moderní sociologie spolu s Karlem Marxem a Maxem Weberem. Formálně založil akademickou disciplínu sociologie a jeho práce se zaměřovala na studium společností a jejich schopnosti udržet soudržnost v moderní době, kdy tradiční společenské a náboženské vazby slábnou. Durkheim rozvinul důkladnou metodologii, která kombinovala empirický výzkum se sociologickou teorií.
⏳ Život a vzdělání
Émile Durkheim se narodil 15. dubna 1858 v Épinalu, v oblasti Lorraine ve Francii, do dlouhé linie zbožných alsaských Židů. Jeho otec, dědeček i pradědeček byli rabíny, a očekávalo se, že i on půjde v jejich šlépějích. Nicméně, Durkheim se v raném věku rozhodl nepokračovat v rabínské tradici a místo toho se zaměřil na filozofii a společenské vědy.
Studoval na prestižní École normale supérieure v Paříži, kam nastoupil v roce 1879 a absolvoval v roce 1882. Během studií ho ovlivnili myslitelé jako Auguste Comte, jehož pozitivismus formoval Durkheimův přístup k vědeckému studiu společnosti, a také Herbert Spencer. Mezi lety 1882 a 1887 vyučoval filozofii na několika provinčních školách. V roce 1885–1886 strávil rok studiem v Německu, kde ho zaujal experimentální psycholog Wilhelm Wundt.
V roce 1887 byl jmenován lektorem sociálních věd a pedagogiky na Univerzitě v Bordeaux, kde v roce 1896 získal profesuru sociálních věd. Zde začal vyučovat první oficiální kurzy sociologie ve Francii. V roce 1887 se oženil s Louise Dreyfusovou, se kterou měl dvě děti. V roce 1902 se přesunul na Sorbonnu v Paříži, kde byl v roce 1906 jmenován profesorem vzdělávání a v roce 1913 profesorem vzdělávání a sociologie. Zde působil až do své smrti. První světová válka měla na Durkheima tragický dopad, když v roce 1915 ztratil svého syna Andrého v boji, což významně přispělo k jeho zhoršujícímu se zdraví. Zemřel 15. listopadu 1917 v Paříži.
📚 Hlavní díla a teorie
Durkheimova práce se soustředila na studium sociálních faktů, což je termín, který zavedl pro označení jevů, které existují samy o sobě, nejsou vázány na jednání jednotlivců, ale mají na ně donucující vliv. Tvrdil, že sociální fakta mají nezávislou existenci, která je větší a objektivnější než jednání jednotlivců, kteří tvoří společnost.
Společenská dělba práce (1893)
Jeho disertační práce, „O dělbě práce ve společnosti“ (francouzsky: De la division du travail social), publikovaná v roce 1893, zkoumá základy sociální solidarity a její proměny v průběhu historie. Durkheim rozlišil dva typy solidarity:
- Mechanická solidarita: Charakteristická pro tradiční, méně komplexní společnosti s nízkou dělbou práce. Lidé sdílejí podobné hodnoty, přesvědčení a způsoby života, což vede k silnému kolektivnímu vědomí a silné soudržnosti.
- Organická solidarita: Vyskytuje se v moderních, komplexnějších společnostech s vysokou dělbou práce. Soudržnost je založena na vzájemné závislosti specialistů, kde si jednotlivci uvědomují, že potřebují druhé k fungování společnosti.
Pravidla sociologické metody (1895)
V díle „Pravidla sociologické metody“ (francouzsky: Les Règles de la méthode sociologique), vydaném v roce 1895, Durkheim stanovil, že sociologie by měla studovat sociální fakta jako „věci“, objektivně a empiricky. Prosazoval, že sociologie je věda o institucích a jejím cílem je objevit strukturální sociální fakta. Toto dílo pomohlo etablovat sociologii jako legitimní vědeckou disciplínu.
Sebevražda (1897)
Jeho průlomová studie „Sebevražda: Sociologická studie“ (francouzsky: Le Suicide: Étude de sociologie), publikovaná v roce 1897, demonstrovala, že sebevražda není pouze individuální psychologický akt, ale je ovlivněna sociálními faktory, jako je úroveň sociální integrace a regulace ve společnosti. Durkheim identifikoval čtyři typy sebevražd:
- Egoistická sebevražda: Nízká sociální integrace (pocit osamělosti, nedostatečná sounáležitost s komunitou).
- Altruistická sebevražda: Příliš vysoká sociální integrace (jedinec obětuje svůj život pro skupinu, např. voják v boji).
- Anomická sebevražda: Nízká sociální regulace (stav anomie, kdy se jedinec cítí ztracen kvůli absenci jasných norem a hodnot, často během rychlých společenských změn).
- Fatalistická sebevražda: Příliš vysoká sociální regulace (jedinec se cítí přehnaně utlačován a bezmocný, např. v extrémně represivním prostředí).
Elementární formy náboženského života (1912)
V díle „Elementární formy náboženského života“ (francouzsky: Les Formes élémentaires de la vie religieuse), vydaném v roce 1912, Durkheim zkoumal náboženství jako sociální jev a jeho roli v udržování sociální soudržnosti. Tvrdil, že náboženství je v podstatě uctíváním společnosti samotné a že rozdělení světa na posvátné a profánní je univerzální. Náboženství považoval za nejzákladnější sociální instituci, která dala vzniknout dalším sociálním formám a poskytla lidstvu nejsilnější smysl pro kolektivní vědomí.
Koncept anomie
Koncept anomie je ústřední pro Durkheimovo chápání sociální dezintegrace. Popisuje stav „beznormovosti“ nebo „bezřádnosti“, kdy se společenské normy, hodnoty a očekávání rozpadají, což vede k pocitu ztracenosti, odpojení a zmatku u jednotlivců. Anomie se často objevuje v obdobích rychlých sociálních nebo ekonomických změn, jako je industrializace nebo urbanizace, kdy dochází k narušení tradičních způsobů života a morálních očekávání.
Kolektivní vědomí
Kolektivní vědomí (někdy též kolektivní svědomí) je soubor sdílených přesvědčení, idejí, postojů a znalostí, které jsou společné pro určitou sociální skupinu nebo celou společnost. Durkheim věřil, že kolektivní vědomí je silnější než individuální vědomí a je nezbytné pro fungování společnosti, protože dává lidem pocit sounáležitosti a morální vedení. Zákony jsou podle něj objektivním vyjádřením tohoto kolektivního vědomí.
Funkcionalismus
Durkheim byl významným zastáncem strukturního funkcionalismu, základní perspektivy v sociologii a antropologii. Funkcionalismus vnímá společnost jako systém vzájemně propojených částí, podobně jako živý organismus. Každá část společnosti (např. rodina, náboženství, právo, vzdělání) má svou roli neboli funkci, která přispívá k udržení sociálního řádu a stability celku. Durkheim tvrdil, že společnost je víc než jen souhrn jejích částí.
впливы и kritika
Durkheim byl silně ovlivněn pozitivismem Augusta Comta, který se snažil aplikovat vědeckou metodu přírodních věd na společenské vědy. Také Herbert Spencer a jeho organická analogie společnosti měly na Durkheima vliv.
Jeho práce položila základy pro moderní sociologii a ovlivnila mnoho pozdějších sociologů a antropologů, jako byli Marcel Mauss, Claude Lévi-Strauss a Talcott Parsons. Durkheimův důraz na sociální fakta a kolektivní vědomí pomohl odlišit sociologii od psychologie a biologie.
Přestože je Durkheim široce uznáván, jeho teorie čelily i kritice. Někteří badatelé poukazovali na to, že jeho přístup mohl být příliš konzervativní, zaměřený především na řád, konsensus a sociální morálku. Rovněž se objevily diskuse o zobecňování jeho dat, například v souvislosti se studiem sebevražd, kde se ukázalo, že rozdíly mezi protestantskými a katolickými mírami sebevražd byly výraznější v německy mluvící Evropě, což naznačuje potřebu zohlednit i další faktory.
🗣️ Pro laiky
Představte si společnost jako velký lidský organismus. Každá část těla – srdce, plíce, mozek – má svou specifickou práci, ale všechny spolupracují, aby tělo fungovalo. Pokud jedna část nefunguje správně, ovlivní to celé tělo. Přesně takhle viděl společnost Émile Durkheim.
Pro něj je společnost jako celek něco víc než jen součet jednotlivých lidí. Má své vlastní „pravidla“ a „síly“, které ovlivňují, jak se chováme a co si myslíme. Durkheim tomu říkal sociální fakta. Jsou to věci jako zákony, morálka, náboženské zvyky nebo dokonce móda – existují mimo nás, ale nutí nás se jimi řídit.
Když se společnost mění, třeba z malé vesnice na velké město, mění se i to, co lidi drží pohromadě. V malé vesnici (mechanická solidarita) se všichni znají, dělají podobné věci a mají stejné názory. Je to jako jeden velký kolektiv. Ve velkém městě (organická solidarita) jsou lidé různí, mají různá povolání, ale jsou na sobě vzájemně závislí, protože každý dělá něco jiného. Jako součástky ve stroji, které se potřebují, aby fungovaly.
A co když se ta pravidla nebo vazby rozpadnou? Durkheim to nazval anomie. Je to stav, kdy lidé nevědí, co je správné, cítí se ztracení a odpojení. V takovém stavu se například zvyšuje i počet sebevražd, protože lidé ztratí smysl a podporu společnosti. Durkheim nám ukázal, že i ty nejintimnější pocity a činy, jako je rozhodnutí ukončit život, jsou ovlivněny tím, jak je uspořádána společnost kolem nás.
📖 Odkaz a dědictví
Émile Durkheim je považován za klíčovou postavu ve vývoji sociologie jako vědecké disciplíny. Jeho práce na konceptech jako sociální fakta, kolektivní vědomí, anomie a sociální solidarita zůstávají ústředními tématy v sociologickém výzkumu a výuce. Položil základy pro funkcionalismus, který se stal jednou z dominantních teoretických perspektiv v sociologii a antropologii.
Durkheimův důraz na empirický výzkum a používání statistiky k analýze sociálních jevů, jako je sebevražda, stanovil standard pro vědeckou sociologii. Jeho myšlenky o tom, jak společnosti udržují řád a soudržnost, a co se stane, když se tyto vazby rozpadnou, jsou stále relevantní pro pochopení moderních společenských výzev. Jeho odkaz je patrný v mnoha oblastech, včetně sociologie náboženství, kriminologie, sociologie vzdělávání a politické teorie.