Přeskočit na obsah

Argentinská fotbalová reprezentace

Z Infopedia
Verze z 12. 10. 2025, 00:32, kterou vytvořil Filmedy (diskuse | příspěvky) (založena nová stránka s textem „{{K rozšíření}} '''Argentinská fotbalová reprezentace''' (španělsky ''Selección de fútbol de Argentina'') je národní fotbalový tým, který reprezentuje Argentinu v mezinárodních soutěžích. Je řízena Argentinskou fotbalovou asociací (AFA). Tým, přezdívaný '''La Albiceleste''' (Bílá a nebesky modrá), patří mezi nejúspěšnější a nejpopulárnější národní týmy v h…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

Argentinská fotbalová reprezentace (španělsky Selección de fútbol de Argentina) je národní fotbalový tým, který reprezentuje Argentinu v mezinárodních soutěžích. Je řízena Argentinskou fotbalovou asociací (AFA). Tým, přezdívaný La Albiceleste (Bílá a nebesky modrá), patří mezi nejúspěšnější a nejpopulárnější národní týmy v historii fotbalu. Je trojnásobným mistrem světa a šestnáctinásobným vítězem Copa América, což z něj činí rekordmana soutěže.

Šablona:Infobox Fotbalová reprezentace

🎨 Identita týmu

Přezdívka a dresy

Přezdívka La Albiceleste je odvozena z barev argentinské vlajky a ikonických dresů týmu – kombinace svislých bílých a nebesky modrých pruhů. Tato kombinace je jedním z nejznámějších symbolů světového fotbalu. Venkovní dresy jsou tradičně v tmavě modrých nebo fialových odstínech.

Styl hry

Argentinský fotbal je historicky spojen se stylem nazývaným La Nuestra ("Naše cesta"), který klade důraz na technickou zručnost, individuální kreativitu, držení míče a krátké přihrávky. Tento umělecký přístup je často doplňován prvkem, který Argentinci nazývají viveza criolla – jakousi "kriolskou prohnaností" nebo "pouliční chytrostí", která zahrnuje schopnost využít každou situaci, včetně simulování nebo hry na hraně pravidel, k dosažení vítězství[1].

⏳ Historie

Počátky a první úspěchy

První oficiální zápas odehrála Argentina v roce 1902 proti Uruguayi a zvítězila 6:0. V první polovině 20. století patřila spolu s Uruguayí k dominantním silám jihoamerického fotbalu a mnohokrát zvítězila v jihoamerickém mistrovství (předchůdci Copa América). Na historicky prvním Mistrovství světa ve fotbale v roce 1930 se Argentina probojovala až do finále, kde podlehla domácímu Uruguayi 2:4[2].

První titul mistrů světa (1978)

Na první titul mistrů světa čekala Argentina až do roku 1978, kdy turnaj pořádala na domácí půdě. Mistrovství se konalo v temné době vojenské diktatury, a je proto dodnes vnímáno kontroverzně. Tým vedený trenérem Césarem Luisem Menottim a hvězdným střelcem Mariem Kempesem (nejlepší střelec a hráč turnaje) dokázal ve finále porazit Nizozemsko 3:1 po prodloužení[3].

Triumf je však poznamenán podezřeními z politického ovlivňování. Zejména klíčový zápas druhé fáze proti Peru, který Argentina potřebovala vyhrát o čtyři góly a zvítězila 6:0, je předmětem spekulací o nátlaku vojenské junty na peruánský tým[4].

👑 Éra Maradony (1979–1994)

Nástup Diega Armanda Maradony znamenal pro argentinský i světový fotbal revoluci. Maradona, považovaný mnohými za nejlepšího fotbalistu všech dob, byl geniální playmaker s neuvěřitelnou technikou, přehledem a vůdčími schopnostmi.

Triumf na Mistrovství světa 1986

Vrchol Maradonovy kariéry přišel na Mistrovství světa v Mexiku. Turnaj, na kterém Argentina nebyla považována za hlavního favorita, se proměnil v Maradonovu one-man show. Tým pod vedením trenéra Carlose Bilarda byl postaven tak, aby maximálně využil jeho genialitu.

Nejlegendárnějším se stalo čtvrtfinále proti Anglii, které se hrálo jen čtyři roky po válce o Falklandy a mělo silný politický náboj. Maradona v tomto zápase vstřelil dva nejslavnější góly fotbalové historie: 1. "Boží ruka" (La mano de Dios): První gól vstřelil rukou, což rozhodčí nepostřehli. Gól se stal symbolem argentinské "viveza criolla" (prohnanosti)[5]. 2. "Gól století": Jen o čtyři minuty později předvedl Maradona neuvěřitelné sólo přes polovinu hřiště, kdy obešel pět anglických hráčů i brankáře a skóroval. Tento gól byl v roce 2002 v anketě FIFA zvolen nejlepším gólem v historii mistrovství světa[6].

Argentina nakonec ve finále porazila Západní Německo 3:2 a podruhé se stala mistrem světa. Maradona byl nezpochybnitelným králem turnaje.

Na Mistrovství světa 1990 v Itálii dovedl Maradona výrazně slabší tým až do finále, kde Argentina v odvetě podlehla Západnímu Německu 0:1. Jeho reprezentační kariéra skončila neslavně na MS 1994 v USA, kdy byl po pozitivním dopingovém testu z turnaje vyloučen.

🐐 Éra Messiho (2005–současnost)

Po Maradonově odchodu a následných neúspěších na přelomu tisíciletí vstoupila Argentina do éry dalšího hráče, který je považován za jednoho z nejlepších v historii – Lionela Messiho.

Dlouhé čekání a prohraná finále

Navzdory Messiho neuvěřitelným úspěchům na klubové úrovni (s FC Barcelona) se mu v reprezentaci dlouho nedařilo získat velkou trofej. Toto období bylo poznamenáno sérií bolestivých porážek ve finálových zápasech:

  • **MS 2014 v Brazílii:** Argentina se probojovala až do finále, kde po prodloužení podlehla Německu 0:1[7]. Messi byl zvolen nejlepším hráčem turnaje, ale trofej mu unikla.
  • **Copa América 2015 a 2016:** Dvě finálové porážky v řadě s Chile, obě na pokutové kopy. Po druhé prohře Messi v návalu frustrace krátce ukončil reprezentační kariéru.

Tlak na Messiho byl enormní a často byl srovnáván s Maradonou, kterému bylo vyčítáno, že na rozdíl od něj nedokázal "sám" vyhrát mistrovství světa.

Vykoupení: Triumfy na Copa América a Mistrovství světa

Zlom nastal pod vedením trenéra Lionela Scaloniho, který kolem Messiho vybudoval soudržný a bojovný tým.

  • **Copa América 2021:** Argentina ve finále porazila domácí Brazílii 1:0 a Messi konečně získal svou první velkou trofej s národním týmem[8].
  • **MS 2022 v Kataru:** Turnaj se stal korunovací Messiho kariéry. Argentina po úvodním šoku (prohra se Saúdskou Arábií) předváděla skvělé výkony. V jednom z nejdramatičtějších finále v historii porazila Francii 4:3 po penaltovém rozstřelu (zápas skončil 3:3 po prodloužení). Messi vstřelil ve finále dva góly a byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. Ziskem titulu mistra světa definitivně potvrdil svůj status jedné z největších fotbalových legend[9].

V roce 2024 tým pod vedením Messiho obhájil titul na Copa América, čímž se Argentina stala osamoceným rekordmanem v počtu titulů v této soutěži.

🔥 Rivalita

Argentinská fotbalová reprezentace má několik tradičních a vyhrocených rivalů, přičemž zápasy proti nim přesahují hranice sportu.

Superclásico de las Américas (vs. Brazílie)

Zápas mezi Argentinou a Brazílií je považován za jedno z největších a nejprestižnějších derby v mezinárodním fotbale. Je to souboj dvou jihoamerických fotbalových supervelmocí, které společně vyhrály osm titulů mistrů světa. Rivalita je postavena na historickém soupeření o dominanci v Jižní Americe a na srovnávání jejich největších legend – Pelé vs. Diego Maradona v minulosti a Lionel Messi vs. Neymar v současnosti.

Clásico del Río de la Plata (vs. Uruguay)

Jedná se o nejstarší mezinárodní derby mimo Britské ostrovy. Zápasy proti Uruguayi jsou soubojem sousedů, kteří sdílejí společnou kulturu a fotbalové kořeny. Rivalita byla nejintenzivnější v první polovině 20. století, kdy oba týmy patřily k absolutní světové špičce, což vyvrcholilo finále MS 1930.

Rivalita s Anglií

Soupeření s Anglií nemá geografický ani dlouhodobý historický základ, ale je mimořádně intenzivní a je založeno na několika klíčových momentech:

  • MS 1966: Kontroverzní čtvrtfinále, kde byl argentinský kapitán Antonio Rattín vyloučen. Argentinci zápas nazývají "krádeží století" (el robo del siglo).
  • Válka o Falklandy (1982): Ozbrojený konflikt mezi oběma zeměmi.
  • MS 1986: Slavné čtvrtfinále s Maradonovou "Boží rukou" a "Gólem století", které Argentinci vnímali jako odplatu za válku i za rok 1966.
  • MS 1998: Další dramatický zápas v osmifinále, kde byl vyloučen David Beckham a Argentina postoupila na penalty.

🏟️ Domácí stadion

Argentina nemá jeden určený národní stadion. Nejčastěji však hraje své domácí zápasy na stadionu Estadio Monumental v Buenos Aires, který je domovem klubu CA River Plate. Tento stadion byl hlavním dějištěm MS 1978 a Argentina na něm odehrála i vítězné finále. Dalšími často využívanými stadiony jsou La Bombonera (Boca Juniors) nebo stadiony v Córdobě a Mendoze.

📊 Rekordy a statistiky

Aktuální k říjnu 2025

Hráči s nejvíce starty

  1. Lionel Messi (2005–současnost): 182 zápasů
  2. Javier Mascherano (2003–2018): 147 zápasů
  3. Javier Zanetti (1994–2011): 143 zápasů
  4. Ángel Di María (2008–2024): 142 zápasů

Nejlepší střelci

  1. Lionel Messi (2005–současnost): 108 gólů
  2. Gabriel Batistuta (1991–2002): 56 gólů
  3. Sergio Agüero (2006–2021): 41 gólů
  4. Hernán Crespo (1995–2007): 35 gólů

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si, že argentinská fotbalová reprezentace je jako slavná rocková kapela, která má ve své historii dvě absolutní superstar, které definovaly celé generace.

1. První superstar - Diego Maradona: To byl divoký, nespoutaný a geniální rocker z 80. let. Na hřišti byl jako bůh – dokázal věci, které nikdo jiný neuměl. Na Mistrovství světa 1986 prakticky sám dovedl kapelu k největšímu úspěchu. Jeho nejslavnější vystoupení bylo proti Anglii, kde dal jeden gól rukou (a tvrdil, že to byla "Boží ruka") a druhý po neuvěřitelném sólu přes celé hřiště. Byl to génius, ale i rebel.

2. Druhá superstar - Lionel Messi: To je moderní, technicky dokonalý a na pohled skromnější umělec. Dlouhá léta byl nejlepším hráčem na světě, ale v národním týmu mu to ne a ne vyjít. Bylo to, jako by skvělý kytarista hrál úžasně, ale kapela nikdy nevyhrála žádnou cenu. Messi a celá Argentina tím trpěli. Ale pak, na konci kariéry, se to zlomilo. Nejdřív vyhrál jihoamerický pohár a v roce 2022, na Mistrovství světa v Kataru, konečně i tu nejcennější trofej. V jednom z nejlepších finále všech dob dovedl Argentinu ke třetímu titulu mistrů světa a stal se nesmrtelnou legendou.

Argentinský tým, přezdívaný La Albiceleste (Bílá a nebesky modrá) podle svých dresů, je tedy synonymem pro krásný, technický fotbal, obrovské emoce a příběhy dvou největších fotbalistů, jaké kdy svět viděl.

Reference