Alžírsko

Alžírská demokratická a lidová republika
	Soubor:Location Algeria (Africa).svg
Hymna	Kassaman (Přísaha)
Rozloha	2 381 741 km²
Počet obyvatel	cca 45,6 milionů (odhad 2024)
Hustota zalidnění	19 obyv./km²
Úřední jazyk	Arabština, berberština (Tamazight)
Náboženství	Islám (sunnitský, >99 %)
Hlavní město	Alžír
Měna	Alžírský dinár (DZD)
Vznik	5. července 1962 (nezávislost na Francii)

Rozbalit box

Obsah boxu

Alžírsko, plným názvem Alžírská demokratická a lidová republika (arabsky الجمهورية الجزائرية الديمقراطية الشعبية‎, al-Džumhúríja al-Džazá’iríja ad-Dímuqrátíja aš-Ša’bíja), je stát v severní Africe v oblasti Maghreb. S rozlohou přes 2,38 milionu km² je největším státem v Africe, v Arabském světě a desátým největším na světě.^[1] Více než 90 % země pokrývá poušť Sahara.^[2] Jeho název je odvozen od hlavního města Alžír, což v arabštině znamená "ostrovy" (al-Džazá’ir). Země má bohatou a bouřlivou historii, hluboce ovlivněnou berberskými, římskými, arabskými, osmanskými a francouzskými vlivy, a je klíčovým producentem ropy a zemního plynu.

🌍 Geografie

Alžírsko se nachází v severní Africe a sousedí se sedmi státy: na východě s Tuniskem a Libyí, na jihu s Nigerem a Mali, na jihozápadě s Mauritánií a Západní Saharou, a na západě s Marokem.^[9] Severní pobřeží země omývá Středozemní moře.

Geograficky se země dělí na dvě hlavní oblasti:

Pobřežní oblast (Tell): Na severu se nachází úzký, ale úrodný pás pobřežní nížiny a pohoří Tell Atlas. Zde žije více než 90 % populace Alžírska.^[10] Podnebí je zde středomořské, s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami. Nacházejí se zde všechna velká města, včetně hlavního města Alžíru, Oranu a Constantine.
Sahara: Jižně od Atlasu se rozkládá obrovská a pustá Sahara, která tvoří drtivou většinu území státu. Krajina je zde rozmanitá, od kamenitých plošin (hamada) a štěrkových pouští (reg) po rozsáhlé písečné duny (erg), jako je Velký východní a Velký západní erg.^[11] Na jihovýchodě se zvedá pohoří Hoggar s nejvyšším bodem země, horou Tahat (2 908 m).^[12] Podnebí je zde extrémně horké a suché s minimálními srážkami. Sahara je však bohatá na nerostné suroviny, zejména na ropu a zemní plyn.

⏳ Historie

Starověk: Berbeři, Féničané a Římané

Původními obyvateli severní Afriky byli Berbeři (sami se nazývají Amazighové – svobodní lidé), jejichž historie v regionu sahá tisíce let do minulosti.^[13] Od 10. století př. n. l. zakládali na pobřeží své obchodní stanice Féničané, z nichž nejvýznamnější bylo Kartágo (v dnešním Tunisku). Po porážce Kartága v punských válkách se území dostalo pod vliv Římské říše.

Římané ovládali pobřežní část dnešního Alžírska, známou jako provincie Mauretania Caesariensis, po několik století. Založili zde města jako Timgad a Djémila a region se stal jednou z nejdůležitějších obilnic říše.^[14] Z tohoto období pochází mnoho skvěle zachovalých římských památek, které jsou dnes na seznamu UNESCO.

Středověk: Arabská nadvláda a islamizace

V 7. století vpadli do severní Afriky arabští dobyvatelé a přinesli s sebou nové náboženství – islám.^[15] Navzdory počátečnímu odporu berberských kmenů se islám a arabský jazyk postupně rozšířily po celém regionu. Alžírsko se stalo součástí různých arabských a berberských dynastií a chalífátů. V tomto období vzkvétala města jako Tlemcen a Constantine jako centra vzdělanosti a obchodu.

Osmanská nadvláda

Na začátku 16. století se pobřežní města, včetně Alžíru, stala základnami pro berberské piráty (korzáry), kteří útočili na evropské lodě ve Středomoří.^[16] Aby se ochránili před španělskými útoky, požádali vládci Alžíru o pomoc Osmanskou říši. Alžírsko se tak stalo autonomní provincií Osmanské říše, známou jako Alžírské regentství. Po tři staletí byl Alžír centrem moci a bohatství získaného z korzárství a obchodu s otroky, což vedlo k opakovaným konfliktům s evropskými mocnostmi.^[17]

Francouzská kolonizace (1830–1962)

V roce 1830, pod záminkou urážky francouzského konzula, napadla Francie Alžír a zahájila brutální a krvavou koloniální válku, která trvala několik desetiletí.^[18] Na rozdíl od jiných kolonií Francie nepovažovala Alžírsko za pouhý zámořský protektorát, ale za nedílnou součást svého území. Severní část byla rozdělena na tři departmenty a byla spravována přímo z Paříže.

Francouzská vláda podporovala masivní imigraci evropských osadníků, známých jako Pieds-noirs (Černé nohy), kterým byla přidělována nejlepší půda zkonfiskovaná místnímu obyvatelstvu.^[19] Zatímco Pieds-noirs a alžírští Židé získali plné francouzské občanství, muslimští Alžířané byli považováni za poddané s omezenými právy. Tento systém apartheidu, ekonomické vykořisťování a potlačování místní kultury vedly k hluboké zášti a staly se podhoubím pro vznik nacionalistického hnutí za nezávislost.

🔥 Alžírská válka za nezávislost (1954–1962)

Alžírská válka za nezávislost, známá také jako Alžírská revoluce, byla jedním z nejdelších, nejkrvavějších a nejkomplexnějších dekolonizačních konfliktů 20. století. Hluboce traumatizovala jak alžírskou, tak francouzskou společnost a její důsledky jsou patrné dodnes.

Vypuknutí a průběh války

Povstání začalo 1. listopadu 1954, kdy nově vytvořená Fronta národního osvobození (FLN, Front de Libération Nationale) provedla sérii koordinovaných útoků na vojenské a policejní cíle po celém Alžírsku.^[20] FLN usilovala o úplnou nezávislost a odmítala jakékoli kompromisy.

Francie odpověděla masivním nasazením vojenské síly, která v jednu chvíli čítala až půl milionu vojáků.^[21] Válka byla vedena s extrémní brutalitou na obou stranách. FLN používala partyzánskou taktiku, útoky na civilisty a teroristické bombové útoky, zejména během slavné bitvy o Alžír (1956–1957).^[22] Francouzská armáda reagovala metodami "protipovstaleckého boje", které zahrnovaly systematické mučení, mimosoudní popravy, nucené přesídlování vesnic a kolektivní tresty.^[23]

Konflikt se přenesl i do metropolitní Francie, kde FLN prováděla útoky a vybírala "revoluční daň" od alžírských dělníků.

Kolaps Čtvrté republiky a návrat de Gaulla

Válka způsobila hlubokou politickou krizi ve Francii. Neschopnost vlády konflikt vyřešit a hrozba vojenského puče ze strany francouzských generálů v Alžíru, kteří se obávali, že Paříž Alžírsko "opustí", vedly v květnu 1958 ke kolapsu francouzské Čtvrté republiky.^[24] K moci byl povolán hrdina druhé světové války, generál Charles de Gaulle, který dostal mandát k vytvoření nové ústavy a založení Páté republiky.

Ačkoli osadníci a armáda v Alžírsku doufali, že de Gaulle zajistí, aby Alžírsko zůstalo francouzské, ten postupně dospěl k závěru, že nezávislost je jediným řešením. Jeho politika "sebeurčení" vyvolala zuřivý odpor ze strany radikálních osadníků a části armády, kteří vytvořili teroristickou Organizací tajné armády (OAS). OAS páchala krvavé útoky jak v Alžírsku, tak ve Francii ve snaze zvrátit proces směřující k nezávislosti.^[25]

Évianské dohody a nezávislost

Po dlouhých a obtížných jednáních podepsala francouzská vláda a FLN 18. března 1962 Évianské dohody, které stanovily podmínky příměří a budoucí nezávislosti.^[26] V referendu v červenci 1962 se 99,72 % alžírských voličů vyslovilo pro nezávislost, která byla oficiálně vyhlášena 5. července 1962.^[27]

Válka si vyžádala statisíce obětí, převážně na alžírské straně. Nezávislost vyvolala masový exodus více než milionu Pieds-noirs do Francie. Tisíce Alžířanů, kteří bojovali na straně Francie (tzv. Harkiové), byly po odchodu francouzské armády ponechány napospas a staly se oběťmi krvavých represálií ze strany FLN.^[28]

🏛️ Politika po roce 1962

Po získání nezávislosti se Alžírsko stalo socialistickou republikou s jedinou vládnoucí stranou – FLN.^[29]

Éra socialismu a autoritářství (1962–1988)

Prvním prezidentem se stal Ahmed Ben Bella, který byl však v roce 1965 svržen vojenským převratem, v jehož čele stál ministr obrany Houari Boumédiène. Boumédiène vládl až do své smrti v roce 1978. Jeho režim se opíral o socialismus, arabský nacionalismus a silnou roli armády. Ekonomika byla postavena na znárodnění klíčových průmyslových odvětví, zejména ropného a plynárenského sektoru.

Občanská válka v 90. letech

Po ekonomické krizi v 80. letech režim povolil politické reformy a v roce 1991 se konaly první volby s účastí více stran. V prvním kole drtivě zvítězila Islámská fronta spásy (FIS), fundamentalistická islámská strana.^[30] V obavě z vytvoření islámského státu zasáhla armáda, zrušila druhé kolo voleb a převzala moc.

Tento krok uvrhl Alžírsko do desetileté, mimořádně brutální občanské války (1992–2002) mezi armádou a různými islamistickými povstaleckými skupinami. Konflikt, známý jako "černé desetiletí", si vyžádal životy až 200 000 lidí a byl charakterizován masakry civilistů, teroristickými útoky a "mizením" tisíců lidí.^[31]

Éra Boutefliky a současnost

Válka postupně utichla po nástupu prezidenta Abdelazíze Boutefliky v roce 1999, který nabídl amnestii povstalcům. Bouteflika vládl zemi 20 let. V únoru 2019, když oznámil záměr ucházet se o páté funkční období navzdory špatnému zdraví, vypukly v zemi masové protesty známé jako Hirak.^[32] Tyto pokojné demonstrace donutily Boutefliku v dubnu 2019 k rezignaci. Navzdory tomu zůstává skutečná moc pevně v rukou armády a politické elity, označované jako le pouvoir ("moc").

👥 Obyvatelstvo

Alžírsko je se zhruba 45,6 miliony obyvatel (2024) jednou z nejlidnatějších zemí severní Afriky.^[33] Populace je velmi mladá, téměř polovina obyvatel je mladší 25 let.^[34]

Etnické skupiny: Drtivá většina populace je smíšeného arabsko-berberského původu. Ačkoli se až 99 % obyvatel identifikuje jako Arabo-Berbeři, přesné poměry jsou nejasné a politicky citlivé.^[35] Berbeři (Amazighové), původní obyvatelé regionu, si silněji udržují svou identitu zejména v horských oblastech, jako je Kabylie.
Jazyky: Oficiálními jazyky jsou arabština a berberština (Tamazight), která byla jako národní jazyk uznána v roce 2002 a jako oficiální v roce 2016.^[36] Hovorovou řečí je alžírská arabština (Darja), která se výrazně liší od spisovné arabštiny. Francouzština je stále široce používána v obchodě, administrativě a na univerzitách jako dědictví koloniální éry.
Náboženství: Oficiálním náboženstvím je islám, ke kterému se hlásí více než 99 % populace, téměř výhradně v jeho sunnitské formě a málikovské právní škole.^[37] Hrstka zbývajících křesťanů a židů žije především ve velkých městech.
Urbanizace: Většina Alžířanů (přes 90 %) žije v úzkém, úrodném pobřežním pásu na severu země.^[38] Největšími městy jsou hlavní město Alžír, Oran a Constantine.

📊 Ekonomika

Alžírská ekonomika je silně závislá na exportu uhlovodíků a je řízena státem.

Ropa a zemní plyn: Ekonomika je téměř zcela závislá na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu. Tento sektor tvoří přibližně 95 % exportních příjmů a je hlavním zdrojem státního rozpočtu.^[39] Díky tomu je alžírská ekonomika extrémně zranitelná vůči výkyvům světových cen ropy. Hlavním hráčem v tomto sektoru je státní energetická společnost Sonatrach.
Průmysl a zemědělství: Vláda se snaží diverzifikovat ekonomiku, ale ostatní sektory zůstávají nerozvinuté. Zemědělství zaměstnává významnou část populace, ale Alžírsko je stále jedním z největších dovozců potravin na světě.^[40]
Sociální stát a nezaměstnanost: Díky příjmům z ropy si Alžírsko udržuje rozsáhlý systém státních dotací na bydlení, potraviny a paliva. Přesto je velkým problémem vysoká nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi, což je jedním z hlavních zdrojů sociálního napětí.^[41]

🎨 Kultura a dědictví

Alžírská kultura je bohatou směsicí berberských, arabských, osmanských a francouzských vlivů.

Hudba: Alžírsko je kolébkou hudebního stylu Raï, který vznikl ve městě Oran. Raï kombinuje tradiční beduínské melodie s moderními západními a arabskými vlivy a stal se populárním po celém světě díky umělcům jako Cheb Khaled a Cheb Mami.^[42]
Literatura: Alžírská literatura je psána převážně arabsky a francouzsky. Nejznámějším alžírským spisovatelem je nositel Nobelovy ceny za literaturu (1957) Albert Camus, francouzský autor narozený v Alžírsku, jehož díla jako Cizinec a Mor se často odehrávají v jeho rodné zemi.^[43] Dalšími významnými autory jsou Kateb Yacine nebo Assia Djebar.
Film: Alžírský film získal mezinárodní uznání zejména díky filmu Bitva o Alžír (1966) italského režiséra Gilla Pontecorva. Tento film, natočený ve stylu dokumentu, je považován za mistrovské dílo politického filmu a syrově zobrazuje boj za nezávislost.
Světové dědictví UNESCO: Alžírsko má na seznamu UNESCO několik významných památek, včetně skvěle zachovalých římských měst Djémila a Timgad, horské oázy M'zab s unikátní architekturou, a prehistorických skalních maleb v pohoří Tassili n'Ajjer.^[44]

👶 Pro laiky

Představte si Alžírsko jako obrovský dům. Jeho severní část u Středozemního moře je jako živá, úrodná zahrada s velkými pokoji (městy), kde bydlí skoro všichni obyvatelé. Zbytek domu je obrovská, prázdná a horká poušť – Sahara. Ale pod touto pouští se skrývá obrovský poklad – ropa a zemní plyn, ze kterých celý dům žije a platí své účty.

Historie domu je velmi bouřlivá. Původními obyvateli byli Berbeři. Poté dům ovládali Římané, Arabové (kteří přinesli islám), Turci a nakonec na více než 100 let Francouzi. Francouzská nadvláda skončila po velmi kruté a krvavé válce za nezávislost v roce 1962.

I po získání svobody byl v domě neklid. Po desetiletí zde vládla jediná strana podporovaná armádou. V 90. letech proběhla další strašlivá občanská válka mezi vládou a islamisty. I dnes, přestože je v čele prezident, má v domě hlavní slovo armáda a vlivná elita. Díky bohatství z ropy vláda hodně dotuje jídlo a bydlení, ale mnoho mladých lidí nemůže najít práci, což způsobuje napětí.

Reference

[1] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[2] ttps://www.britannica.com/place/Algeria

[3] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[4] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[5] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[6] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[7] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[8] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Independence

[9] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[10] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Relief

[11] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Relief

[12] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[13] ttps://www.britannica.com/topic/Amazigh

[14] ttps://www.worldhistory.org/Mauretania_Caesariensis/

[15] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/The-Arab-conquest

[16] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/The-Spanish-and-Ottoman-empires

[17] ttps://www.history.com/this-day-in-history/france-invades-algeria

[18] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/French-Algeria

[19] ttps://www.britannica.com/topic/pied-noir

[20] ttps://www.britannica.com/event/Algerian-War

[21] ttps://www.history.com/this-day-in-history/algerian-war-of-independence-begins

[22] ttps://www.britannica.com/event/Battle-of-Algiers-1956-1957

[23] ttps://www.theguardian.com/world/2018/sep/13/france-admits-systematic-torture-was-used-in-algerian-war

[24] ttps://www.britannica.com/event/May-Crisis

[25] ttps://www.britannica.com/topic/Secret-Army-Organization

[26] ttps://www.britannica.com/event/Evian-Accords

[27] ttps://www.history.com/this-day-in-history/algerian-independence-declared

[28] ttps://www.britannica.com/topic/harki

[29] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Algeria-since-independence

[30] ttps://www.britannica.com/topic/Islamic-Salvation-Front

[31] ttps://www.cfr.org/global-conflict-tracker/conflict/violence-algeria

[32] ttps://www.carnegieendowment.org/sada/79053

[33] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[34] ttps://www.populationpyramid.net/algeria/2023/

[35] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[36] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[37] ttps://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/algeria/

[38] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Settlement-patterns

[39] ttps://www.worldbank.org/en/country/algeria/overview

[40] ttps://www.britannica.com/place/Algeria/Agriculture-and-fishing

[41] ttps://www.worldbank.org/en/country/algeria/overview

[42] ttps://www.britannica.com/art/rai

[43] ttps://www.britannica.com/biography/Albert-Camus

[44] ttps://whc.unesco.org/en/statesparties/dz

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]